Novákoviny

    Představte si setkání s pavoukem dlouhým 40 centimetrů - právě tak velký byl největší trilobit žijící v pravěku na území České republiky. Má vědecké jméno Parahomalonotus novaki, které dostal po jednom z nejvýznamnějších českých paleontologů Otomaru Novákovi. Pocta není nijak náhodná: Novák byl jediným přímým žákem slavného Joachima Barranda.   

Joachim Barrande je u nás po zásluze známý, přestože se proslavil v oboru tak zdánlivě nepraktickém, jako je paleontologie, tedy studium pravěkého života. I díky němu jsou u nás dávno vyhynulí trilobiti mnohem populárnější než leckteří současní tvorové. Po Barrandovi se jmenuje část Prahy, významný vltavský most a celé geologické souvrství.

Jeho přímého žáka Otomara Pravoslava Nováka ale kromě odborníků nezná skoro nikdo. A přitom právě jeho si Barrande vyvolil jako korunního prince: měl se stát dědicem vědeckého odkazu francouzského paleontologa a pokračovatelem jeho díla. Předčasná Novákova smrt sice rozhodla jinak, přesto po sobě tento badatel zanechal velký kus práce při zkoumání pravěku.  

     Cesta k vědě

     Otomar Pravoslav Novák (ve starších pramenech uváděný jako Ottomar) se narodil 16. listopadu 1851 v Hradci Králové. Přírodní vědy ho přitahovaly od dětství, především ale jeho cestu k vědě ovlivnil strýc Karel Feistmantel (1819 až 1885), významný geolog. Ten se v rámci své profese zajímal o pravěké horniny středních Čech, a stýkal se s předními přírodovědci té doby. Na prvním místě mezi nimi byli biolog a geolog Antonín Frič (1832 až 1913) a právě Joachim Barrande (1799 až 1883). Do jejich světa Feistmantel přivedl i Otomara Nováka - a natrvalo tak ovlivnil jeho další život. Ale možná také smrt.

     Po absolvování gymnázia vystudoval Otomar Novák lékařskou fakultu pražské univerzity. Poté absolvoval filosofickou fakultu, kde promoval v roce 1879. Ještě jako student propadl zkamenělinám a začal pracovat pro profesora Friče v Muzeu Království českého (dnešním Národním muzeu). Brzy vynikl jak v samotné vědě, tak i v dovednostech, které se přírodovědci hodí: dobře ovládal několik jazyků a byl zručný kreslíř.

     V této etapě své vědecké dráhy se Novák podílel na Fričových terénních výzkumech a přisuzuje se mu také autorství některých kreseb v jeho dílech. Od svých jedenadvaceti let začal samostatně publikovat vlastní vědecké práce a roku 1873 se stal řádným asistentem paleontologického oddělení muzea.

       Barrandův osobní asistent

     Nadějný paleontolog se na své životní pouti malým českým rybníkem nemohl minout s Joachimem Barrandem. Stalo se tak roku 1874, kdy jej velikánovi světové paleontologie představil Frič. Novák se tak mohl seznámit s vědou, jakou v Muzeu mohl poznat jen ztěží: Barrande se věnoval zkamenělinám na úrovni, které se jeho špatně finančně zajištění čeští kolegové nikdy nemohli dopracovat. Byl také vzdálen jejich kariérním sporům a o to více mohl vkládat času a energie do skutečného výzkumu.

     Barrande brzy zjistil, že Novák své kolegy převyšuje nejen až fanatickým zaujetím pro paleontologii, ale také pracovním nasazením, rozhledem a jazykovým vybavením. Barrandovi nesporně zalichotilo i to, že se dokonale orientoval v jeho vlastním díle a že v jeho některých odborných sporech se bezvýhradně stavěl na jeho stranu. Dokonce i v těch, kdy Francouz neměl pravdu - to se ale ukázalo až mnohem později.

     Seznámení a spolupráce s Barrandem Otomaru Novákovi také poněkud pomohla v jeho svízelné finanční situaci. Jediným zdrojem jeho příjmů byl nevelký asistentský plat - a jeho podstatná část vždy okamžitě padla na další výzkum, odborné publikace a vzdělání. Novák si ze svého platil i výzkumné a poznávací cesty do zahraničí. Zaujetí prací, neutěšené podmínky a život na hranici bídy začaly přinášet trpké plody: Novákovi se brzy rozpadlo manželství a začal se horšit jeho zdravotní stav.

     Brarrande se snažil pomoci alespoň v tom, co bylo v jeho moci. Financoval některé Novákovy výzkumy, nějaký čas jej platil jako svého osobního asistenta a především jej neustále nutil do doktorátu, který by mu otevřel cestu k lépe placenému místu. Když jej Novák roku 1882 konečně získal, byl Barrande jediným hostem na jeho promoci.

      Otomar Novák tak byl vedle Jana Nerudy druhým Čechem, kterému francouzský učenec usilovně dláždil cestu k lepší budoucnosti. Zcela nepochybně při tom sledoval tak trochu i svůj osobní cíl: považoval Otomara Nováka za důstojného nástupce a pokračovatele své práce. Netušil, ale že čas vyměřený mladému vědci se už začal neúprosně krátit.

      Předčasná smrt

    Barrande zemřel v říjnu 1883 a v závěti Nováka určil za jednoho ze dvou vědců, kteří měli dokončit jeho rozsáhlé dílo o českých prvohorních zkamenělinách. Druhým byl Němec Wilhelm Heinrich Waagen. Barrandovy sbírky připadly Muzeu Království českého a to rovněž potvrdilo, že Nováka považuje za přirozeného pokračovatele práce velkého Francouze: pověřilo jej uspořádáním a spravováním této mimořádně cenné pozůstalosti.

    Potíž spočívala v tom, že na nákladné pokračování v Barrandově díle nebyly v závěti určeny žádné prostředky, stejně jako na zveřejňování jeho nedokončených publikací. Finance se sháněly případ od případu a Novákova osobní situace se tak dále zhoršovala. Jak sám v jednom ze svých dopisů píše, četné povinnosti asistenta a výzkumná práce mu ani neposkytovaly čas k řešení svízelného postavení: "...nedovolují mi ohlížeti se po nějakém vedlejším příjmu na uhražení potřeb k vedení domácnosti sebe skrovnější."

    Nic nevyřešilo ani Novákovo jmenování mimořádným neplaceným profesorem v roce 1884. Teprve roku 1881 císař Otomara Nováka jmenoval řádným profesorem geologie a paleontologie na pražské univerzitě. To již však bylo prakticky pozdě - tuberkulóza postupovala mnohem rychleji. Novák se ještě pokusil využít své zlepšené finanční situace k dlouhodobému léčení v Itálii, na jaře 1892 se však vrátil v ještě horším stavu. Zemřel 28. června téhož roku v Litni, nedaleko od nejvydatnějších nalezišť pravěkých živočichů, kterým doslova obětoval celý svůj život. V Litni je také jeho hrobka.

    Otomar Novák byl pravděpodobně nejvýznamnějším českým paleontologem 19. století - a to vzhledem k významu zdejších nálezů není tak málo ani v mezinárodním měřítku. Vedle odborných a vlastnoručně ilustrovaných prací jeho vědeckou prestiž podtrhl především zásadní podíl na dokončování Barrandova odkazu. Kromě toho také sám objevil a pojmenoval mnoho pravěkých tvorů. Nejen druhů, ale i celých rodů - existují například trilobité rodu Novakella a Novakaspis.

  Přílohový text:

Novákův trilobit

Trilobiti patří do kmene členovců, jsou tedy svým způsobem příbuzní například s dnešními brouky, pavouky nebo korýši. V Čechách je jedno z jejich nejvýznamnějších nalezišť na světě, do znaku republiky by se tedy možná tento tvor hodil lépe než lev, který tu nikdy volně nežil...

Po Otomaru Novákovi pojmenovaného trilobita Parahomalonotus novaki objevil roku 2001 sběratel zkamenělin Petr Kolář u Kosoře na jižním okraji Prahy. Jako samostatný nový druh ho určil významný paleontolog Ivo Chlupáč. Šlo o živočicha dorůstající 30 až 40 centimetr, který žil na dně mělkých korálových moří devonského období, v době, kdy se tvořily zlíchovské vápence, tedy před přibližně 410 miliony let.

Jan A. Novák

psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

You have no rights to post comments