Jan A. Novák
- Kategorie: Web
- Vytvořeno 6. 4. 2009 18:01
O autorovi
Ing. Jan A. Novák (1951, Praha)
Narodil jsem se na počátku zlopověstných 50. let, přesto mi nezbývá než konstatovat, že vzpomínky na dětství mám pěkné. Bylo ve znamení verneovek a další sci-fi, časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců nebo Věda a technika mládeži, všude samá letadla, rakety, potápěči, ponorky a batyskafy, v televizi Zemanova Cesta do pravěku nebo Vynález zkázy. Pak přišel Sputnik a Gagarin...
Mysleli jsme, že život je jasný: pionýr, svazák, komunista - pak kosmonaut, Měsíc Mars, nebo tak nějak.
Asi tomu nebudete věřit, ale my tím opravdu žili. Obrat v pohledu na svět přišel až se srpnem 1968 - ale to už je trochu jiné vyprávění.
Školy života i jiné
Ohledně vzdělání jsem asi unikát: maturoval jsem na velmi krátce existující Střední průmyslové škole jaderné techniky, po několika měsících kariéry pomocného konstruktéra v Tesle Karlín (podstata náplně té práce mi zůstala natrvalo záhadou) jsem ale rychle zjistil, že každodenní vstávání a vysedávání v kanceláři pod dozorem takzvaných píchaček mi nějak nedělá dobře. Navíc kamarádi vysokoškoláci při návštěvách občerstvovacích zařízení nemuseli brát ohled na následky intoxikace provázející druhý den, což na mě udělalo takový dojem, že jsem nastoupil na Vysokou školu zemědělskou. První dva ročníky s přírodovědnými obory byly zajímavé, a rád na ně vzpomínám, pak ale přišly předměty, které by se mohly klidně jmenovat Vidle nebo Hrábě, mnohé z nich vymyšlené jen pro umístění Straně věrných docentů. Nicméně školu jsem šťastně dokončil. Pak jsem si ještě dálkově vyzkoušel pár semestrů biologie na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity, ale to už nějak nebylo ono - studentský život a zaměstnání k sobě prostě nepatří. Dnes mě ale nedostatek mé tehdejší vytrvalosti trochu mrzí: když si odmyslím dějiny mezinárodního dělnického hnutí, nebo vědecký komunismus, tak se tam člověk občas dověděl i docela zajímavé věci.
Mokrý život za totáče
N?kte?í se chlubí, že za totality byli v undergroundu, já ale šel ještě dál - místo do podzemí jsem zamířil pod vodu. No, ve skutečnosti jsem tu dobu vcelku poklidně prohnil v Ústavu vědeckotechnických informací 
pro zemědělství, při tom jsem ale intenzívně provozoval potápění a fotografování pod vodou, nakonec tak trochu i film, tedy spíš video. Kromě samotného potápění bylo přinejmenším stejně zábavné konstruovat techniku pro fotografování pod vodou, protože ta se na socialistickém trhu samozřejmě nenacházela.
pro zemědělství, při tom jsem ale intenzívně provozoval potápění a fotografování pod vodou, nakonec tak trochu i film, tedy spíš video. Kromě samotného potápění bylo přinejmenším stejně zábavné konstruovat techniku pro fotografování pod vodou, protože ta se na socialistickém trhu samozřejmě nenacházela.obr: Za totáče v undergroundu: potápění a fotografování v podzemí Nízkých Tater
Postupně jsem tak vyvinul celou řadu prototypů vodotěsných pouzder, podvodních blesků, reflektorů a dalších více či méně nepromokavých hraček, na které jsem dodnes hrdý. To také vedlo k cestám na zajímavá místa, z nichž mnohá dnes už neexistují (například prales v okolí Gabčíkova), jiná jsou beznadějně zničená, nebo aspoň prakticky nedostupná. Potápění a cestování mě tak přivedlo k prvním publikačním pokusům - brzy poměrně pravidelně v Živě, Vodní revue/Potápění, Lidé a Země a podobných zájmových periodikách, ale i k jedné knížce o potápění pro děti (Potápěči bez moře, Albatros).
Konečně novinářem
Změna poměrů otevřela prostor pro skutečně profesionální novinářskou a publicistickou práci: jak v první polovině 90. let deníky rychle vznikaly a zanikaly, tak jsem během krátké doby prošel Občanským a Českým deníkem, Telegrafem, Prostorem, Národními listy, Lidovou demokracií. Nebudete tomu věřit, ale skoro všude jsem dostal na tehdejší dobu docela tučné odstupné - Bože, to byly časy...
Jenže pak krachující deníky nějak došly, a tak jsem nakonec na několik let zakotvil v MF Dnes. Deník měl překvapivě tuhý kořínek a moje přítomnost jej kupodivu na lopatky nepoložila. Časem jsem tam od všeobecného plnění víkendové přílohy přešel na psaní o informačních technologiích a nakonec do nově vzniklé přílohy zaměřené na vědu. Svým způsobem se mi tehdy splnil dětský sen, který jsem si předtím po dlouhá desetiletí díky nečlenství v jistých organizacích mohl jen nechat zdát.
Od novin ke knihám
V posledních letech se ovšem podmínky novinářské práce rychle měnily. Zatímco dřív se do příloh psal jeden až dva rozsáhlé a kvalitní články týdně, na konci mého působení v HN to běžně byly dva až tři články denně - pochopitelně na tomu odpovídající úrovni. Grafika se stala důležitější než obsah, od čtenáře se očekává nechuť zbytečně moc myslet, to, pod čím je "autor" podepsaný, ve skutečnosti představuje kolektivní dílo, na němž se podílí řada editorů, arteditorů, šéfů, nadšéfů i podšéfů - od výběru témat až po stylistické úpravy. Ne vždy s tím autor musí souhlasit, ale - řečeno slovy Járy Cimrmana - to je tak asi všechno, co může (tedy samozřejmě kromě možnosti dát výpověď). Snad jde takhle psát o politice, skandálech a fotbalu, ale o tom, co mě zajímá, to dost dobře nejde. Proto jsem se postupně stále více snažil najít čas i na psaní knih.
A proto také vznikly Novákoviny.
V létě 2011 jsem odešel zpět na volnou nohu s pevným předsevzetím dělat jen věci, o nichž si myslím že mají i jiný smysl, než jen výdělek. A dělat je pokud možno tak, abych si za jejich obsahem mohl stát. I když mýlit se je lidské a hektická doba se nevyhýbá ani lidem, kteří jsou sami sobě chápavými šéfy.
Nějaké krédo?
Tu a tam se po mě v redakcích chtělo v curriculum vitae (pardon, v sívíčku, jak říkají dnešní budovatelé šťastných konzumních zítřků) i nějaké to krédo - kdybyste o něj třeba náhodou stáli taky, dobře, máte ho mít. Vyznávám přesvědčení, že skutečná věda je především ono einsteinovské dobrodružství poznání a že civilizace založená na objevování a technologiích páchá sebevraždu, když tuto tématiku potlačuje na úkor laciné komerční pseudozábavy.
A k tomu navrch jeden pěkný citát, který s tím tak trochu souvisí: Jestliže zrovna neděláte věci, o kterých stojí za to psát, pište aspoň tak, aby stálo za to to číst (Plinius Mladší)
Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.