Novákoviny

    V Arthurovi Clarkovi a Stanislavu Lemovi během tohoto desetiletí zřejmě odešli poslední  klasikové zlaté éry literatury nazývané dříve vědeckotechnická, dnes sci-fi. Na první pohled to může vypadat, že skončila jedna velká éra a svět fantazie se definitivně ubírá od kapitána Nema k Harrymu Potterovi. Ale zdání klame. 

 "Připomínám si podivuhodnou knížku Julese Verna, která je v mnoha bodech naprosto správnou předpovědí technických postupů použitých v projektu Apollo," řekl Neil Armstrong, první člověk, který stanul na Měsíci. Verne se ve svých dvou románech Ze Země na Měsíc (1865) a Okolo Měsíce (1870) přesně trefil do místa startu i přistání Apolla. Ale nejen to: jeho projektil se třemi hrdiny uvnitř směřoval k Luně po stejné dráze umožňující návrat na Zemi bez použití motorů, po jaké pak skutečně letěly první lunární lodě. 

"Všichni jsme děti Julese Verna"

Fantastická literatura ale má na svém kontě i děsivější předpovědi. Americký spisovatel Morgan Robertson ve svém románu Futility (Marnost) líčí obrovský parník, který se potopil při své první plavbě. Většina cestujících zahynula, protože na palubě bylo málo záchranných člunů. Loď se jmenovala Titan a ke dnu šla v dubnu po srážce s ledovou krou. Robertsonův román vyšel čtrnáct let před osudnou plavbou Titaniku...

Co vedlo Robertsonovo pero, když s neuvěřitelnou přesností líčil události, které vzruší svět až o pěkných pár let později? Jisté je, že zatímco renomované týmy prognostiků se ve svých předpovědích budoucnosti lidstva trefí málokdy, autoři sci-fi občas jsou přesní až z toho mrazí. Termojaderná fúze, osady na Měsíci, cesty k Marsu, lék proti rakovině - to vše dnes mělo být samozřejmostí podle vědeckých odhadů z poloviny 20. století. Není. Zato máme virtuální realitu předpovězenou polským spisovatelem Stanislavem Lemem, telekomunikační satelity podle Arthura Clarka a mnoho dalších vynálezů, které poprvé ožily na stránkách sci-fi. A možná nejsme daleko od problémů s roboty popisovaných Karlem Čapkem nebo Isaacem Asimovem. To ale není jediný důvod, proč sci-fi možná je víc než jen pouhá literatura.

"Mým vůdcem byl Jules Verne," prohlásil slavný polárník Richard E. Byrd. "Moji životní dráhu určil Vernův román 20 000 mil pod mořem," přiznal se podmořský badatel William Beebe. "Vůbec nelze zjistit, kolik kosmických výzkumníků bylo inspirováno Vernovými romány," prohlásil astronaut James Lowell. A jiný slavný spisovatel sci-fi Ray Bradbury říká: "Všichni jsme děti Julese Verna".

Díky vizi kosmického výtahu z románu Rajské fontány možná jednou budou všichni obyvatelé osad na jiných planetách totéž říkat o Clarkovi. Ale možná také ne. Kosmická sonda JIMO připravovaná americkou vesmírnou agenturou NASA pro výzkum okolí Jupitera se měla až neuvěřitelně podobat lodi Discovery z Clarkova románu a filmu 2001: Vesmírná Odysea. Pro nedostatek peněz ale byl projekt odvolán - stejně jako mnoho dalších.

 Šok z budoucnosti

Neochota vydávat peníze na výzkum vesmíru předčasně odpískala i lunární program Apollo - a s odstupem času začíná být zřejmé, že právě tehdy skončil zlatý věk vědeckotechnického optimismu také pro sci-fi. Podle některých myslitelů se od té doby svět od technologického pokroku odvrací a hledá útěchu v útěcích mimo realitu.

"Většina dnešních problémů vyplývá ze stále se zrychlujících změn probíhajících ve všech oblastech lidského života, kterým se lidé nedokázali přizpůsobit," konstatuje americký novinář, spisovatel a myslitel Alvin Toffler. "Stále se zrychlující technologické změny způsobily šok z budoucnosti."

Důsledkem toho má být i odliv zájmu o sci-fi, kterou nahrazují kouzelnické pohádky literatury fantasy. Při velké dávce zjednodušení se dá říci, že okouzlení možnostmi vědy a techniky vyneslo na vrchol slávy spisovatele verneovského typu. Zjištění, že pokrok má i odvrácené stránky pak na čas podpořilo autory antiutopií typu Orwellova románu 1984 nebo hluboce depresivního Kalokainu od Karin Boyeové. Tak depresivního, že autorka po dopsání spáchala sebevraždu. Jenže žít se musí, a tak nakonec zvítězily pohádky pro dospělé v podobě fantasy...

To ale nemusí být pravda, nebo alespoň ne celá. "Věda udělala opravdu velký pokrok a když teď někdo chce napsat technickou sci-fi s budoucími vynálezy, je to složité pro autora i pro čtenáře," říká účastník jedné internetové diskuse na toto téma. Ale doba se změnila i jinak. Třeba v tom, že dřív četbu svým potomkům vybírali a kupovali rodiče, zatímco dnes o koupi většinou rozhodují děti sami. Už od samých čtenářských začátků se tak vkus začíná formovat jinak - pokud vůbec.

Jisté je jen jedno. Po Clarkově smrti už na naší planetě není jediný autor klasické sci-fi, který by  dosahoval jeho úspěchu a věhlasu. Jestli byla existence tohoto typu literatury výsledkem jakéhosi "tahu budoucnosti" jak tomu říkal její významný český představitel Ludvík Souček, nebo projev entity, jíž Němci hezky a výstižně říkají zeitgeist, pak nepochybně jde o znepokojující zjištění.

 Přes hranice ghetta

Že stav dnešní sci-fi není právě skvělý, o tom svědčí i manifest skupiny anglosaských spisovatelů tohoto žánru, mezi nimiž je také respektovaný autor Geoff Ryman. Autoři petice tvrdí, že zkomercializovaný literární směr příliš zatěžují neuskutečnitelné fantazie, jako jsou kontakty mezi civilizacemi, mezihvězdné lety nebo teleportace a měl by se proto víc přiblížit dnešní realitě. Mnoho současných autorů se při psaní opravdu nezatěžuje ani minimem odborných znalostí (zatímco Verne, Lem, Asimov, Clarke, Čapek a další klasikové tuto stránku rozhodně nepodceňovali), přesto snaha nasadit fantazii chomout vypadá poněkud podezřele.

Tím spíš, že právě tento problém se nejspíš vyřeší sám. Zřetelný odliv komerčního zájmu už například nevede k tomu, že si na sci-fi hrají spisovatelé, kteří pouze nevědí kudy kam.

"Sci-fi byla, je a zůstane menšinovým žánrem; a dobře tak," tvrdí překladatel Richard Podaný působící v Radě Akademie science-fiction, fantasy a hororu. "Existuje cosi, čemu říkám psí efekt: psímu plemeni se nemůže stát nic děsivějšího, než že se dostane do módy. Začnou ho chovat bezohlední lidé zaměření na zisk, kvalita letí dolů, zhoršuje se zdravotní stav psů, krátí se jejich délka života - katastrofa. Přesně to se v posledních zhruba dvou dekádách stalo fantasy. Jsem z duše rád, že tohle SF nepotkalo."

Menšinovost ovšem má i svá rizika. Skalní fanouškové sci-fi se sdružují v komunitách označovaných jako fandom, pořádají setkání zvaná cony a představují dost svéráznou subkulturu. Té vymření zjevně nehrozí. Fandom opravdu udržuje tradice žánru a ve velkých zemích může zájem členů slušně uživit řadu autorů. Na druhou stranu se však jeho měřítka literární kvality někdy podobají spíš sektářství a pro běžného čtenáře vypadají kuriózně až odpudivě. Spory co je a co není "pravá sci-fi" se občas nesou v duchu vzájemných exkomunikací středověkých papežů a uctívány jsou nezřídka osobnosti, jejichž práce dokáže mimo fandom číst jen málokdo. Většina velikánů žánru (považujeme-li za ně především ty, kteří pronikli do hlavního proudu literatury a jejichž dílo má i určitý širší dopad) z fandomu nevzešla nebo se v něm pohybovala jen okrajově. A naopak mnozí příslušníci fandomu tyto klasiky za své neberou. Dusné ovzduší ghetta múzám zřejmě nesvědčí o moc víc než pověstná zlatá klec.

Nekonečná společenská laboratoř

Nicméně sci-fi zdařile přežívá i dlouhá desetiletí odlivu zájmu o vědu a techniku. Určité oživení žánru přinesl film a jeho digitální techniky, které umožňují kouzlit budoucnost a cizí světy přesvědčivěji a levněji než někdejší triková studia. Filmy jako Solaris podle Lema nebo Kontakt podle románu významného astronoma Carla Sagana ukazují, že zdaleka ne vždy musí jít jen o kosmické střílečky a předvádění laciných efektů. Sci-fi se nevyhýbají ani takové režisérské celebrity jako Steven Spielberg nebo James Cameron.

V každém případě lidé, kteří se v žánru dlouhodobě pohybují, na jeho úpadek nebo dokonce zánik nevěří.

"Sci-fi bude trvat, dokud tu budou čtenáři ochotní ji číst, " konstatuje přední český autor Ondřej Neff. "Jak bude vypadat? Sci-fi je založena na fantastické vědě, tedy na projekcích nadějí a obav současnosti. Nelze je předvídat, leda ve velmi obecné rovině: vždycky bude něco, v co budeme doufat a čeho se budeme bát. O jednom a o druhém bude ta sci-fi zítřka."

Podobný názor má i Richard Podaný: "SF jako společenská laboratoř může fungovat prakticky

donekonečna a témata jí nikdy scházet nebudou."

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

You have no rights to post comments