Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Tajemná světla Luny

    Měsíc vzrušuje lidskou představivost odedávna - už proto, že vládne tajuplnou silou nad řadou pozemských dějů. Moderní věda k jeho záhadám přidala další: na povrchu Luny se čas od času objevují záhadná světla a jiné podivné jevy. 

 

 

"Co to k čertu může být? Jsou tady obrovské objekty. Obrovské! Bože můj. Stojí na druhé straně kráteru! Jsou na Měsíci!"

 

To jsou slova, která měl údajně vykřikovat přeskakujícím hlasem do mikrofonu Neil Armstrong, první muž na Měsíci. Takových záznamů prý je v tajných archivech americké kosmické agentury NASA víc a amatérští astronomové je zachytili na tajných vysílacích frekvencích nachystaných údajně právě pro podobné případy. Zprávy o tom však většinou pocházejí z nepříliš seriózních zdrojů.

 

Některé jiné případy ale opravdu vzbuzují znepokojení. Tak například při jedné vyjížďce s měsíčním vozidlem rover astronauté spatřili jakési koleje vytlačené do měsíčního prachu. NASA záhadu nakonec "vysvětlila" tím, že rover ztratil směr a křižoval vlastní stopy. Nelze se však ubránit pocitu, že takové vysvětlení nevypadá moc pravděpodobně. Jisté je jen to, že na mrtvém měsíčním povrchu se jakékoliv stopy zachovají nedotčené po stovky milionů let let.

 

 

Hvězda uprostřed Měsíce

 

Jinou lunární záhadou jsou tajemné záblesky světla, rychlé změny barvy povrchu nebo náhlá zjasnění či zamlžení některých oblastí. Astronomové je pozorují už několik stovek let. Ve starých zprávách bývá tento jev někdy označovaný jako "děravý Měsíc" - někteří z tehdejších pozorovatelů se totiž domnívali, že toto těleso má povahu ementálského sýra a že skrz otvory vidí hvězdy. Údaj o světle mezi cípy měsíčního srpku je také ve známé Coleridgeově Písni o starém námořníkovi. Básník patrně čerpal ze zprávy Královské vědecké společnosti, v níž se praví, že "v listopadu 1668 se objevila uprostřed Měsíce hvězda".

 

V roce 1843 ředitel observatoře v Athénách Julius Schmidt zaznamenal, že celý vnitřek kráteru Linné se naplnil podivnou mlhou. O třiadvacet let později spatřil na stejném místě bílou skvrnu, která tam dřív nebyla. Schmidt věřil, že Linné je ve skutečnosti činná sopka.

 

 Obr: Místa častých výskytů LTP. Červené body označují změny barvy povrchu, žluté ostatní jevy.

Kresba: Wikipedia/B. Middlehurst a P. Moore

 

 

V roce 1959 dokonce sovětský astronom Nikolaj A. Kozyrev zveřejnil zprávu o tom, že se mu podařilo provést spektroskopickou analýzu dýmu vycházejícího z kráteru Alfonsus. Složení prý bylo podobné dýmu kamčatských vulkánů. Podle jeho výsledků šlo o plyn bohatý na uhlík o teplotě dosahující až 2000 stupňů Celsia.

 

Podivný jev v podobě bílé skvrny o průměru několika kilometrů zachytila roku 1967 sonda Lunar Orbiter. Shodou okolností se toto místo také vyznačuje silnou magnetickou anomálií, takže vzpomínka na první kapitoly slavné Clarkovy Vesmírné Odysey 2001 se vnucuje sama. V románu a filmu je tato anomálie stopou vedoucí k mimozemšťanům - je tomu tak i ve skutečnosti?

 

Není proto divu, že jevu se chopili ufologové, kteří v něm vidí projev aktivity mimozemšťanů. Většina seriozních astronomů naopak pozorování světel a dalších jevů dlouho považovala za optické klamy či výmysly. Pozorování se ale postupně nahromadilo tolik, že jev byl vzat na milost a dokonce dostal "oficiální" vědecké pojmenování LTE (Lunar Transient Events - Přechodné měsíční jevy) nebo LTP (Lunar Transient Phenomena). V knize Atlas Měsíce se konstatuje, že odborníci už publikovali více než 1200 zpráv o záhadných úkazech.

                                                                                                                                                 

Soptící Kobří hlava

 

Světelné jevy už vzal na milost i nejprestižnější přírodovědecký časopis Nature. Zveřejnil výzkum Carle Pieterové z americké Brown university, která podrobila analýze fotografie pořízené při výpravách kosmických lodí Apollo. Objevila přitom podivnou krajinu poblíž lunárního rovníku, která se zbytku měsíčního povrchu vůbec nepodobá.

 

 Obr.: Okolí kráteru Aristarchus v přirozeném světle a ve falešných barvách zvýrazňujících geologickou skladbu.

Foto: NASA

 

 

 "Na ploše o průměru asi tři kilometry tu téměř nejsou krátery, zato je zdejší půda zářivě jasná a všechny útvary mají ostré hrany," praví se ve zprávě. Carle Pieterová proto soudí, že povrch v tomto místě formovaly nějaké podzemní síly před asi deseti miliony let, tedy v době geologicky téměř současné. A nevylučuje, že tyto síly stále působí.

 

Roku 1994 reálnost existence LTE definitivně potvrdila kosmická sonda Clementine, která pořídila snímky tohoto jevu nedaleko kráteru Aristarchus. Přitom právě z této oblasti pochází celá jedna třetina všech svědectví o záblescích, světlech, změnách barvy a dalších dějích, které by se na Měsíci podle dosavadních poznatků vůbec neměly vyskytovat.

 

Aristarchus tak patří k asi nejzáhadnějším lunárním krajinám. Společně se sousedním kráterem Herodotus ční z poměrně hladké vyvýšené planiny a terén v jeho okolí je jednou z nejzářivějších oblastí na měsíčním povrchu. Také proto je snadno pozorovatelný ze Země už i malými dalekohledy. Světlá hornina naznačuje, že kráter vznikl v geologicky mladší době. Velký asteroid přilétající od severovýchodu zde zasáhl povrch pod malým úhlem v době, kdy sopky na Měsíci dávno utichly, zato v pozemských silurských mořích už se proháněli trilobité, praryby a primitivní žraloci.

 

Tak viděli krátery Aristarchus a Herodotos astronauté z Apolla 15.

Foto: NASA

 

Při větším zvětšení je tu možné vidět klikatou rýhu nikoliv nepodobnou řece, která nese jméno Vallis Schröteri. Začíná ve stěně kráteru Herodotus pod kuriózně tvarovanou skalou nazvanou Kobří hlava. Kdysi to opravdu byla sopka, má se však za to, že vyhasla už před miliardou let. Přesto se změny barvy a místní "mlhy" podle mnoha pozorování odehrávají právě tady.

 

Celá oblast je na měsíční poměry neobvykle barevná. Roku 1911 profesor Robert Wood provedl měření v ultrafialovém světle a tvrdil, že nalezl důkazy přítomnosti síry. Ani s tím dnes odborníci příliš nesouhlasí - jisté ale je, že roku 1994 sonda Clemetine opět potvrdila, že kolem Kobří hlavy se něco děje. Když v jejím okolí 23. dubna amatérští astronomové zaznamenali čtyřicetiminutové ztemnění, kosmická agentura NASA nechala pečlivě vyhodnotit fotografie útvaru pořízené sondou před jevem a po něm. Tým vedený Bonnim Buratim potvrdil, že terén v okolí Kobří hlavy změnil barvu.

 

Přívrženci kosmické turistiky už navrhují pěší trasy vedoucí v okolí Kobří hlavy - na ty si ale budeme muset ještě pár desítek let počkat. Lidé by se měli vrátit na Měsíc okolo roku 2020 a záhada LTO jistě bude patřit k náplni jejich výzkumné činnosti.

 

Psán pro časopis Meditace

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla Templates: by JoomlaShack