Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Sběratel (povídka)

sberatelZase jednou dělám výjimku a zařazuji sem sci-fi povídku. Tuhle berte s ještě větší rezervou než ty ostatní: napsal jsem ji za jedno odpoledne, když na mě z jednoho sci-fi magazínu vyskočily propozice soutěže, která měla uzávěrku následujícího dne. Nicméně soudím, že zastáncům spikleneckých teorií o čipové totalitě udělá radost – a když nic jiného, tak alespoň já jsem se při psaní dobře bavil.

 

 

 

Hlavou mu zaznělo lehké cinknutí a Patrik zpozorněl. Nebylo to nic víc než podmíněný reflex, protože takhle se čip, který mu vězel někde mezi lopatkami, hlásil odjakživa. Úžasný vynález, jak stále dokola opakovali ve škole a nebyl důvod jim nevěřit, protože přídavná paměť propojená přímo s mozkem, kvantový procesor, pocitový i verbální komunikátor, navigace, holovize a bůhví co ještě, zkrátka všechno to, co pro lidi minulých dob prý představovalo pořádnou hromadu železa, on měl v nepatrném zrníčku přilepeném na míše. Dokonce úplně zadarmo; protože povinně. Často si říkal, co to v starých časech bylo za život, když lidé museli myšlenky sdílet manuálně pomocí jakési klávesnice. Dokonce snad prý byli i takoví, co sdílet nechtěli...

"Připraven," odpověděl myšlenkou na signál čipu a před vnitřním zrakem se mu objevila  Veroničina tvář.

"Dostala jsem úžasný tip na výměnu!" řekla. "Nechceš tam jít se mnou?"

Nepříjemnou vlastností čipové komunikace bylo, že se při ní nedalo nic předstírat. Veronika ale i tentokrát velkoryse přehlédla, že Patrik sice chce, ale kvůli něčemu úplně jinému, než je její sběratelská záliba v duhácích. "Takže v sedm u Terminálu Střed," konstatovala suše a její obraz se mu vypařil z mysli. Na chvíli toho zalitoval, protože by se na ni vydržel dívat pořád, ale pak si vzpomněl na duháky a stav poblouznění trochu opadl.

Neznal otravnější hobby než sbírání duháků - jenže pokud vůbec měl někdy mít u Veroniky úspěch, musel ho s ní sdílet. Tuhle potrhlou zálibu totiž moc lidí nemělo a ona dovedla ocenit, že při jejích monolozích o těch fantastických artefaktech (jak jim s oblibou říkala) neusíná, ani v panice neprchá, což se dříve nebo později stávalo většině jejích dalších ctitelů. Takže v kdysi početném sdružení obdivovatelů a přátel Veroniky Wolkerové nakonec zůstal sám, což ho povzbuzovalo v odhodlání soužití s duháky ještě nějaký čas vydržet. Protože co kdyby nakonec přece jen...

Díky tomu o předmětu jejího zájmu věděl docela hodně, přestože jím pohříchu nebyla jeho maličkost, ale jen pitomá plastová kolečka s dírou uprostřed. Většina z nich propouštěla světlo a takové měly jen průměrnou sběratelskou cenu, takže ve Veroničině studentském brlohu tvořily dekorativní sloupce, neortodoxní svítidla nebo obložení stěn. Povrch některých ale byl stříbrný a při pohybu duhově opalizoval - a ty už představovaly malý poklad. Veronika měla takový všeho všudy jen jeden a střežila jej jako oko v hlavě uvnitř krabice naplněné odporně páchnoucím konzervačním roztokem. Ten byl dalším z důvodů, proč nezanedbatelná část jejích ctitelů po určitém čase s úlevou dávala přednost i méně atraktivním partnerkám.

Občas se prý vyskytovaly také duháky různobarevné a opatřené zapomenutými znaky z předimplantátové éry, ale o těch se mohlo většině sběratelů jen zdát. Veroničin duhák sice nebyl barevný, měl však na jedné straně pár nějakých klikyháků, což jej zařazovalo mezi přechodné typy, které podivínský kmen sběratelů také cenil dost vysoko.

Od Veroniky rovněž Patrik věděl, že původ duháků je záhadou. Tedy, přesněji řečeno, jen málokoho opravdu zajímal, protože šťourat se v předimplantátové éře Polynet neumožňoval, zatímco kyberetnografům mapujícím v Síti všechny projevy lidové potrhlosti připadaly trapně neaktuální. Někteří sběratelé věřili, že duháky byly nosiče kyberzáznamů v časech před zavedením Polynetu a všeobecné čipovací povinnosti. Jenže tuhle domněnku oficiální vědci považovali za tak uhozenou, že upadali do odmítavého kómatu kdykoliv se o ní před nimi někdo zmínil. Už proto, že sběratele nebrali vážně. Pro ně to byli humanitně orientovaní blouznivci vegetujíci na okraji komunikační společnosti, takže jejich představy o fungování informačních technologií se pohybovaly někde mezi šamanismem a vírou v klimatické změny způsobené létajícími talíři.

- - -

"To je dost, že jdeš," utrousila Veronika, když se mu podařilo dorazit na Terminál Střed - i tentokrát měl takový strach, aby nevypadal jako submisivní závislák a nepřišel moc brzy, že nakonec proti své vůli nabral čtvrt hodiny zpoždění. Proč na něj přesto počkala, pochopil, až když uviděl sběratele, co jí výměnu nabízel. Ten chlap byl opravdu divný.

"To je ten doprovod?" zabručel vousatý hromotluk, když je Veronika vzájemně představila. "No, jestli se bojíte, že vás znásilním, tak tenhle vám moc nepomůže."

Skoro ve stejném okamžiku vedle nich přistála prázdná transportní kapsle a Veronika usoudila, že za naději na zdařilou výměnu tohle riziko i tak podstoupí. Patrik proto raději sám sebe přesvědčil, že nic neslyšel. Jeho čip mu ostatně žádné nebezpečí ze strany toho chlapa  nesignalizoval. Teprve dodatečně si s leknutím uvědomil, že nesignalizoval vůbec nic. Jakoby ten člověk ani nebyl očipovaný...

Otřásl se odporem.

To už ale seděli v pevně uzamčené bublině vzlétající kapsle a poslouchali záplavu polynetových sloganů, která byla daní za veřejnou dopravu zadarmo. Pak najednou ten podivný muž udělal pohyb rukou a nastalo ticho.

"Takže k věci," poznamenal vzápětí, aniž cítil potřebu kouzlo vysvětlit. "Vy tvrdíte, že máte duhák s těmihle znaky? " Dýchl na plast průhledného krytu kapsle, aby do zamžené plochy prstem udělal pár čar.

"Ano," špitla Veronika.

"Máte ho sebou?"

"Ne," odpověděla s odzbrojující neupřímností a přitáhla k sobě blíž svou tašku, na níž se rýsoval povědomý obrys konzervační krabice. Patrikovi se vynořilo v hlavě několik archaických vtipů o blondýnách. Kapsle je unášela do neznáma a na jeho čip odmítala reagovat. Podivín k sobě Veroničinu tašku přitáhl, aniž se zmohli na odpor a na její místo položil jinou o něco větší.

"Nejsem netvor," prohlásil. "Takže tady máte deset barevných duháků za jeden váš stříbrný, což myslím, vůbec není špatný obchod. Teď zase přistaneme na Terminálu Střed, vy pěkně vystoupíte a půjdete domů. Tam výměnu tady s tímhle vaším frajerem pořádně oslavíte a na mě zapomenete. Jasný?"

Neměli nejmenší důvod odporovat. Ani co se týče té oslavy.

- - -

O pár hodin později leželi u Veroniky na její aerogelové matraci a cítili se dokonale šťastní - i když každý kvůli něčemu jinému. Veronika zálibně hleděla na deset nových pestrobarevných duháků, zatímco Patrik uvolněně civěl do stropu obloženého průhlednými disky.

"Co si o tom chlapovi myslíš?" zeptal se najednou. "Blázen?"

"Asi. I když..." řekla.

"Co?"

"No, mezi sběrateli se povídají takové věci..." Zase se odmlčela.

"Pokračuj."

"Vlastně mě na duhácích vždycky nejvíc přitahovaly právě legendy, které kolem nich jsou. Říká se, že v časech, kdy je lidé vyráběli, ještě neexistovaly čipové implantáty ani bezdrátový Polynet. Místo toho se používaly počítače velké skoro jako tady ten stolek. A duháky tehdy sloužily místo Polynetu."

"Počkej, to jako že je od jednoho počítače k druhému přenášeli ručně? A k čemu by ty počítače byly, když je nešlo implantovat? To je přece úplná pitomost."

"Taky tomu moc nerozumím. Ale to není všechno. Povídá se taky, že na duhácích jsou všechny znalosti světa z éry před Polynetem. Celé dějiny, které prý ve skutečnosti byly úplně jiné, než jak se učí dnes. Popis zakázaných technologií, škodlivých programů a tak. A že mezi sběrateli je sekta odmítající čipy, která se snaží ty staré stroje znovu postavit, aby se k těm vědomostem dostala."

"Ale to se přece nesmí! Díky Polynetu máme všechno, na co si vzpomeneme. Jen díky čipům myslíme všichni stejně, děláme, co je potřeba, neznáme starosti ani násilí..."

"No jistě," řekla trochu otráveně. "Je to jen taková povídačka."

"Ne, já vím, co si myslíš: že ten chlap byl jeden z nich! Na co by ale potřeboval zrovna tvůj duhák? Má ta povídačka ještě nějaké pokračování?"

"Jo. Prý jsou na některých duhácích nahraná i nějaká zaříkávadla, kouzelné věty nebo co, které jedině mohou ty stroje oživit. Takové duháky ale jsou strašně vzácné, dokonce se má za to, že všechny zničili už první očipovaní lidé, aby se staré časy nemohly vrátit."

"Proto by neočipovaní mohli chtít vyzkoušet ten tvůj?"

"Zapomeň na to. Polynet by něco takového nedopustil."

Chvíli mlčeli.

"Já vím, na co myslíš," řekla pak – už podruhé, přestože v éře Polynetu bylo takové konstatování poněkud nadbytečné. "Ale neboj se, určitě je to jen báchorka. Neočipovaní neexistují. Polynet by si je rychle vyhmátl."

Myslel na nepříjemný pocit, který ho zasáhl v kapsli, ale představa všemocného Polynetu ho uklidnila. Přesto se ještě zeptal: "Pamatuješ si, jak vypadaly ty znaky na tvém duháku?"

"Bodejť ne, vždyť jsem si je tak často prohlížela. Chceš je vidět?"

Namočila prst do své sklenice s červeným vínem a udělala jím několik pohybů na desce stolku stojícího vedle matrace. Podíval se tam, ale nic mu to neříkalo - a konec konců ho to zas tak moc  nebralo. Veronika mu připadala mnohem zajímavější. Znovu se začali milovat.

- - -

Mezitím víno zaschlo a na povrchu stolku vykrystalizovala tři ruděfialová písmena: DOS. Daleko odtud vousáč Veroničin disk vložil do podivného zařízení - a po něm mnoho a mnoho disků dalších. Na archaicky legrační placaté obrazovce se začaly objevovat věci určené k věčnému zapomenutí. Bezstarostné nevědomí vlády Polynetu začalo nezadržitelně spět ke svému konci.

 

Jan A. Novák

Komentáře   

0 #1 Martin Lavay 2014-03-26 09:31
Pěkný počtení (tohle je klasická, poctivá sci-fi:o)
Citovat
0 #2 j.a.n. 2014-03-26 10:36
Díky :-)
Citovat
0 #3 Jakub R. 2014-03-26 17:39
Opravdu parádní povídka.

Díky pane Nováku
Citovat
0 #4 Gimpel 2014-03-26 18:55
Příbuzný vodní opice a dalších primátů se při psaní dobře bavil ale mně v průběhu čtení nikterak extra skvěle nebylo.
Takovéto svinstvo mezinárodního žida nás totiž reálně čeká.....:-(

Napsáno ovšem skvěle!!!

A pozdě ještě není, je tak za 18 minut dvanáct;-)
Citovat
0 #5 Wrunx 2014-03-27 16:58
Hezká povídka :-)
Při čtení slov "Většina z nich propouštěla světlo..." jsem si vzpomněl na soudobý Tresor Disc, který je téměř úplně průhledný... a má přitom prý garanci 160 let ;-) Když jsem ho prvně viděl, nevěřil jsem že by na to nějaká mechanika dokázala zapsat a co víc, něco z něj pak přečíst. Ejhle, opak je pravdou, zvládne ho zapsat i číst úplně obyčejná LG mechanika. Zajímavé, ne?
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla Template Tutorial: by JoomlaShack