Novákoviny

Nedávno Akademie věd ČR slavnostně představila své nové zařízení Compass, což kupodivu není navigační přístroj i když s magnetismem má cosi společného. Jde o tokamak tedy ( zjednodušeně řečeno) jakási magnetická nádoba, která v sobě umí udržet extrémně horkou plazmu. Tak horkou, že v ní mohou probíhat podobné termojaderné reakce, jako v nitru Slunce, takže kdyby se vývoj těchto zařízení podařilo dotáhnout do konce, naplnil by se prométheovský mýtus o věčném plameni ukradeném bohům. Proto je dobře, že čeští vědci z Ústavu fyziky plazmatu se na tomto výzkumu podílejí. A dobré je i to, že pro svou práci dostali dokonalejší britský přístroj, který nahradil starší ruský tokamak. Jenže...

obr: Compass v Kobylisích. Foto: autor

V souvislostí s termojadernou fúzí se často objevují  zprávy, které jsou dobré jaksi až moc. Veřejnost je - možná z neznalosti, možná záměrně - živena informacemi, že je to nevyčerpatelný, čistý, bezpečný a i jinak absolutně dokonalý zdroj, který definitivně vyřeší energetické a ekologické problémy lidstva. Nechybí dokonce ani tvrzení, že fúzní elektřina bude až hříšně levná, protože pochází z obyčejné vody. Pravda je ovšem dost odlišná.

V pozemských podmínkách nejsnazší cesta k termojaderné fúzi vede přes slučování izotopů vodíku deuteria a tritia. Deuteria je ve vodě opravdu dost, tritium se však v přírodě téměř nevyskytuje. Ve fúzních zařízeních proto bude vznikat z lithia. Biologicky nebezpečné je tritium vznikající v elektrárně. Navíc se při fúzní reakci uvolňují i neutrony. Termojaderná elektrárna sice neprodukuje tolik radioaktivního odpadu, jako dnešní atomová, i tak ale bude její likvidace po ukončení nedlouhé životnosti představovat problém. Totéž platí o bezpečnosti: opravdu nehrozí přímo Černobyl, přesto by se při havárii do prostředí nejspíš dostalo dost nebezpečných látek.

Především však bude fúzní elektrárna extrémně drahá. I skromné odhady nákladů na její předobraz, pokusné zařízení ITER, se pohybují mezi 5 a 10 miliardami eur. Pokud by platila podobná úměra jako mezi Fermiho prvním reaktorem a Temelínem, tak se dostáváme do astronomických čísel. Termojaderné elektrárny tedy soustředí takovou koncentraci peněz a moci, že svět poháněný jejich energií bude svobodný nejspíš jen na papíře. Možná právě to ale některé vlivné skupiny na fúzi přitahuje nejvíc.

Stále ještě se ale neví, zda je cíl reálný. Nejodolnější dnes známé materiály vydrží působení extrémních podmínek v reaktoru pár desítek minut, životnost elektrárny by ovšem měla být o poznání delší. Podobných zádrhelů zbývá k vyřešení tisíce. I největší optimisté proto předpokládají první elektřinu okolo roku 2040, realisté po roce 2050, zatímco pesimisté nevěří vůbec. K těm posledním patřil i přední jaderný fyzik William E. Parkins (1916-2005), jeden z tvůrců atomové bomby. Rozhodně je znepokojující, že už v 50. letech jaderní fyzikové slibovali elektřinu z fúze do roku 2000 a dnes jí nejsme o nic blíž.

Nic z toho neznamená, že výzkum se má zastavit. Přesto se nelze nezeptat, za jak malou část z oněch desítek miliard dolarů, které za posledních 50 let spolykal sen o fúzní elektrárně, už  mohly existovat třeba levné solární články nebo účinné akumulátory. Alternativní zdroje si totiž většinou mohou o tak masivní podpoře ze strany států nechat jen zdát.

Psáno pro Hospodářské noviny

You have no rights to post comments