Novákoviny

Už dlouho jsem sem nedal žádnou povídku, tak to napravím: je léto, dovolené, nejlepší čas na oddechovou četbu I tentokrát to bude horor - i když zas tak úplně vymyšlený není...

Najednou visel v pásech a boční dveře auta byly nad ním, zatímco ty na druhé straně ležely zabořené hluboko ve sněhu. Celý svět byl otočený o devadesát stupňů, ale jinak to dopadlo dobře, protože bílá peřina náraz dokonale ztlumila. Stejně se mu ale pořádně třásly ruce. Rozepnul pás, vyklopil dveře vzhůru a vysoukal se z vozu jak z věže tanku. Auto bylo celé, on taky, co si mohl přát víc. Stačilo zavolat pomoc a to nebyl problém, protože domů zbývalo už jen pár kilometrů. Jistě seženou někoho, kdo pro něj přijede s nějakým silným vozem a vytáhne ho zpátky na silnici.

Vylovil z kapsy mobil a pořád ještě třesoucími se prsty hmátl na klávesnici. Jenže asi špatně, protože přístroj se místo toho vypnul. Stiskl tlačítko ON a na displeji se objevilo "Zadejte PIN". Nic ho nenapadlo; hlava byla najednou úplně prázdná. Cítil, jak se mu do mysli vkrádá panika a vší silou se nutil myslet na něco jiného.

- - 
Tahle zatáčka byla snad nejzrádnějším místem, jaké na cestách znal. Silnice se po prudkém klesání najednou vnořila do lesa a prudce stočila doprava; v létě tu bylo šero a vlhko i když jinde svítilo slunce, po dešti sem strouha z pole splavovala mazlavé bahno, na podzim asfalt krylo kluzké listí a v zimě se tu sníh měnil v hladký led. Zjizvené stromy byly němými svědky nesčetných blízkých setkání s plechem karoserií. Za příkopem pod jedním z otlučených kmenů trčel ze země omšelý dřevěný křížek a kolem něj zbytky svíček. Dobře o tom místě věděl - a přesto tu teď stojí vedle napůl převráceného auta.
Začínalo se stmívat. Dřív zatáčku jen nezúčastněně vídal skrz okna vozu, ale nyní se stal její součástí a ona na něj dolehla celou svou ponurou silou. Číslo, které po něm chtěl mobil, si pořád nedokázal vybavit; zdálo se mu jakoby sílící tma prosakovala i do jeho mozku. Má vyrazit do nejbližší vesnice pěšky? Měl jen lehké boty, žádné světlo a okolí silnice pokrývaly závěje. Jestli nechtěl, aby ho po cestě něco srazilo, musel by se brodit hlubokým sněhem v příkopech a lesích. Zalitoval, že už nekouří, tohle byla právě ta chvíle, kdy cigareta pomáhala.
Pak se za zatáčkou objevilo světlo a současně uslyšel zvuk dýchavičného dýzlu. Vyškrábal se na silnici a začal zuřivě mávat na pomalu se blížící dvojici reflektorů. Světla před ním zastavila a zhasla, motor po několika zaškytnutích utichl a když jeho oslněné oči přivykly šeru, uviděl stařičký otlučený traktor. Z jeho kabiny vyskočil člověk, podíval se na auto pod silnicí a řekl: "No jo. Takže další."
"Cože?"
"Ále nic. Vytáhnu vás. Máte lano?"
"V kufru, ale nejde otevřít. Je zabořenej do závěje."
"Nevadí, mám svý."
Traktorista odněkud vykouzlil kotouč lana, sklouzl do příkopu a šátral rukou pod předním nárazníkem havarovaného vozu. Navzdory roční době měl na sobě jen montérky a přes ně přetažený šedý svetr, který byl celý zacákaný nějakou temně rezavou barvou. Přes jeden spánek se mu táhl rudý šrám.
"Co se vám stalo?"
"Ále. Taková lapálie. Hele šéfe, vlezte si dovnitř, já vás pomalu potáhnu na silnici. Až se to postaví na všechny čtyři, držte volant rovně, aby nám ten krám neklouzal do strany, jasný?"
Za chvíli byl vůz tam, kde normálně měl být a traktorista šel odvázat lano.
"Co sem dlužnej?"
"To nestojí za řeč."
"Tak vám někam přinesu aspoň flašku. Kde vás najdu?"
"Ále prosimvás, co byste nosil. Co vy víte, třeba příště zase budu já něco chtít po vás."
Zaznělo to skoro výhrůžně.
"Ale stejně bych..."
"Víte co? Tak na jaře až sejde sníh. Ve vsi támhle za tím kopcem se na mě doptáte. Sbohem."
Traktorista mu popadl pravici, zatřásl s ní, vylezl se do svého stroje a byl pryč. Jeho stisk ještě chvíli cítil na dlani. Podíval se na ni. Byla mokrá a stékala mu z ní temně rezavá barva.

- -
"Ne, takovýho já tu žádnýho neznám, ale to víte, já sem tady nová," řekla mu prodavačka v krámu. "Ale zkuste se zeptat chlapů v hospodě."
Hospoda byl neútulný relikt šedesátých let vzniklý tehdy zřejmě v rámci nějaké brigády, který o půl století později nedopatřením minula vlna předělávek ve stylu bavorských pivnic. A tak tu místní štamgasti seděli u umakartových stolků na laminátových židlích pod drátěnými dekoracemi v bruselském slohu, zatímco nad hlavami jim nikdy nevypínaná televize přehrávala jeden sitcom za druhým. Sedl si k jednomu stolku, objednal pivo a přemýšlel, jak začít. Bylo to ale nakonec lehčí, než čekal.
"Vás sem tu eště neviděl, vy asi nebudete zdejší," pronesl zamyšleně jeden pivař, zatímco zbytek osazenstva hospody na něj upřel zkoumavé zraky.
"Někoho tu hledám. Traktoristu, má hodně starej zetor, takovej modrej vodřenej..."
Na chvíli se udělalo dusné ticho.
"Si děláš srandu, vole, ne?" řekl jeden z těch mladších.
"Ne, počkej, třeba nedělá," řekl rozvážně jiný od vedlejšího stolu. "Pamatuješ, co tehdy vyprávěl Lojza..."
"Hele ty moc nekecej, že tys ho naved? To je ale pěkně blbej fór!"
"Co to blábolíš, ty...!"
Usoudil, že bude lepší vypadnout. Už byl skoro venku, když ho někdo zezadu vzal za rameno.
"Počkej, to neber vážně, voni už sou holt takový. Jak si to říkal, starej modrej zetor?"
"Jo..."
"A ten traktorista - takovej menší, hubenej a pořád říkal °ále°?"
"Přesně. Vyletěl jsem v zimě ze silnice v tý zatáčce pod lesem. Jel zrovna kolem a vytáh mě. Tak jsem mu chtěl dát aspoň flašku. Znáte ho?"
"Člověče... znám. Ale tu flašku si radši nech pro někoho jinýho."
"Jak to?"
"Von je už pět let mrtvej. Převrátil se jednou v létě s traktorem právě v tý zatáčce. Vypad při tom z kabiny a rozmačkalo mu to hrudník. Ten křížek tam je jeho."
Chvíli bylo ticho.
"Teď si děláte srandu zase vy, že jo?"
"Vůbec ne. Hele zapomeň na to. A jezdi vopatrně. Zvlášť v tý zatáčce." Štamgast ho plácl do ramene a šoural se zpátky do sálu.
"Počkejte! A co ten Lojza?"
"Jo ten," řekl pivař přes rameno. "Ten ho tam pak viděl taky. Jako ty."
"No a?"
"Taky už to má za sebou. Natáh bačkory přesně rok po tom, co nám to tu celej vyjevenej vykládal."
"Stane se. Náhoda je prevít."
Místní se na něj upřeně zadíval: "Jo, to asi je. Von to napálil na motorce zrovna to toho stromu s tim křížkem."

Jan A. Novák, červenec 2015

You have no rights to post comments