Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Krysy v labyrintu

mozek5

Dva naprosto stejné labyrinty, spleť správných cest i slepých záhybů lákajících k odbočení, dvě napohled stejné laboratorní krysy uhánějící bludištěm neomylně k jeho vyústění. První krysa bludiště znala a její paměť jí říkala, kudy se dát a kam nejít aby co nejdříve naplnila žaludek vyprázdněný dlouhým hladověním. Druhá viděla labyrint poprvé a dokonce byla nasycená. Přesto se naprosto neomylně a s vypětím všech sil řítila k cíli. Nebyla pánem svého těla. Jeho pohyby řídil mozek první krysy, kterou hnal hlad.

- -

Že byl Hoffman kacíř v tom nejhorším slova smyslu, to Urban věděl, ale málokdy mu to měl za zlé, přestože do diskusí o Hnutí a jeho Učení světla o cestě k lepší společnosti, k budoucnosti bez chudoby, zločinů, násilí a nemravnosti, se s ním už raději nepouštěl. Ten nepřítel každé víry měl na všechno argumenty, dokázal je předkládat vzrušeně, ale bez zaujatosti, jeho vzrušení, to byla jen radost nad diskusí, nad kláním mozků podobajícím se šachovému turnaji, ve kterém Urban nakonec vždy skončil jako poražený, přestože cítil, že pravdu má on. On a přesvědčení, se kterým vyrostl, které představovalo matku i otce po večerech mu vyprávějící o bojích Hnutí na cestě k vítězství, představovalo i jeho mládí, pracovní akce a večery kolem ohňů za zpěvu revolučních písní, a tak ho často po diskusích s Hoffmanem napadlo, že i kdyby měl ten Nevěřící Tomáš tisíckrát lepší argumenty, pravdu musí mít stejně on, už proto, že přiznáním opaku by vlastně popřel celou lepší část své minulosti. Utěšoval se přitom slovy klasika, podle něhož to opravdu důležité vidíme srdcem - a Urban Hnutí patřil celým svým srdcem, aniž by si připouštěl, že i rozum do toho má co mluvit a že to, co platí o lásce k člověku, může být ve vztahu k systému krutým omylem. Ale nikdy neměl Hoffmanovi jeho názory za zlé, ctil v něm přímost i přirozenou lidskou skromnost, která si nečinila nárok na uznání a několikrát si s jistým znepokojením uvědomil, že jeho lidské kvality převyšují mnohé z těch, které s Urbanem spojovalo stejné přesvědčení. Dál už se ale jeho mysl nikdy neodvážila.

- -

Bílá krysa přiběhla ke skleněné stěně a opřela se o ní tlapkami. Její sousedka ve vedlejším teráriu udělala přesně totéž.

"Nebojíš se toho?" řekl Hoffman, když se jim to povedlo poprvé.

"U nás je to v dobrých rukou," odpověděl Urban.

To byl jen začátek. Dneska už jsou mnohem dál.

- -

Být členem stáda, křičet, když stádo křičí, běžet když stádo běží a mlátit, když stádo mlátí, to je slast, které je nadbytek rozumu na překážku. Hoffman si ji dopřál naposledy někdy v pubertě, aby z ní měl na dlouho špatný pocit, ale teď občas skoro záviděl těm, kterým příslušnost k Hnutí vyřešila všechny jejich problémy. Nejen hmotné, ty ho natolik nezajímaly, ale především trýznivé problémy svědomí a pochybností. Jak snadné je najednou všechno, co se předtím po tisíciletí nejlepší lidé snažili v člověku přemoci a zkrotit; proč těžce usilovat o dobro, pochopení a toleranci, když opak je tisíckrát snadnější a navíc ve službách Moci je oslavován i honorován, což o dobru, pochopení a toleranci, nikdy v dějinách moc říci nešlo. Proč tedy pořád hledat pravdu, když cosi jiného o sobě hlasitě vykřikujícího, že je pravdou - na rozdíl od té skutečné navíc pravdou jednoduchou, pochopitelnou i největším hlupákům a vše vysvětlující - za každým teď chodí samo. Jmenuje se Učení světla a má dvě tváře, jak římský bůh Janus: vlídnou, pro ty, kdo to přijmou s otevřenou náručí a krutou pro Nevěřící.

"Bože, Učení světla!" pomyslel si Hoffman vždycky, když ve svých úvahách došel až sem. "Co takových falešných černobílých pravd už viděl svět, kolik utrpení vždycky přinesly - a stejně se lidé nepoučí. Naopak, je to pořád horší. A teď má Hnutí k dispozici navíc i vědu. A s její pomocí vytvořilo Systém, který nejrafinovanějšími technikami nepozorovaně ovládal celou společnost..."

A přece to nebylo dokonalé. Opozice sice existovala jen proto, aby ji Systém mohl ovládat, Hnutí ale narazilo na svůj vlastní zenit: technologie práce s davem zdokonalovaná a tisíce let testovaná klasiky - od Mohameda, přes Savonarolu, až po Lenina a Goebbelse - fungovala jen na cestě vzhůru. Hnutí ale překonalo své učitele a teď ho zaskočil jeho vlastní úspěch. Dlouhá léta slibovaný ráj nepřicházel, zato se začínaly objevovat první známky kocoviny. Po kocovině obvykle následuje vystřízlivění - a něco takového Hnutí nemohlo připustit. Když tedy staré metody selhávaly, bylo třeba vymyslet nové. Vzorem ideálního člena stáda se stala bílá laboratorní krysa.

Hoffman cítil, že doba, kdy bude potřeba jednat, se blíží. A že nemá na vybranou.

- -

Krysa ležela na bílém stolku a z vyholené hlavy jí trčelo křoví elektrod, ke kterým laborant připojoval tenké kablíky. Urban ještě jednou zkontroloval aparaturu.

"Můžeme začít."

Hoffman vyňal z terária druhou krysu se snímačem na hlavě a vypustil ji do bludiště. Čtvrtý muž, který zatím jen stál opodál a zápolil s rukávy poněkud malého laboratorního pláště, se nad něj naklonil. Krysa vyrazila do spleti cest.

"Tady to není tak zajímavé," řekl Urban. "Podívejte se na druhý stůl."

mozek2

Návštěvník se otočil. Na hladkém bílém povrchu druhá krysa přesně kopírovala pohyby své družky v labyrintu, obcházela neviditelné překážky, kličkovala na rovné desce stolu a nakonec si začala pochutnávat na neexistující odměně, která zatím plnila žaludek její družky v cíli skutečného labyrintu.

"Jako stroj," uklouzlo návštěvníkovi. Hoffmanovi ho sice nepředstavili, neměl ale nejmenší pochybnosti o tom, koho tu reprezentuje.

"Ano, jako spřažená soustava strojů," řekl vítězoslavně Urban. "Jeden mozek řídí dvě těla."

"Ale tohle by zajímalo spíš armádu," řekl cizí muž. "My potřebujeme něco jiného."

"Co třeba tohle?" Hoffman odpojil přívody elektrod krysy, která byla na rovné desce a vložil ji do labyrintu. Dokonale zopakovala cestu své kolegyně.

"Jak vidíte, účinek je trvalý."

"To už je lepší. Až na ty elektrody."

"Zkoušíme další možnosti. Například se zdá být pravděpodobné, že na mozková centra, do nichž nyní zavádíme elektrody, půjde působit zprostředkovaně pomocí určitých fyzikálních a chemických podnětů, vyvolaných třeba složkami stravy nebo podprahovými vjemy v televizním vysílání. Nebo něčím jiným, nebo tím vším dohromady - jsme teprve na samém začátku cesty. Důležité ale je to, co už bezpečně víme: že z lidských mozků jde udělat jakési přijímače naladěné na určité frekvence."

"Dobře, dejme tomu, že to dokážete," potřásl hlavou návštěvník. "Máte přijímače... ale co dál?"

"Dál už je to snadné," řekl Urban. "Když máte přijímač, zbývá už jen na signál, na který je naladěn, namodulovat soubor potřebných informací. Ty půjde získat z jednoho... jak bych to řekl... no, třeba dárce, nahrát na paměťový nosič a pak libovolně aplikovat na libovolně velký počet obyvatel. Například opět prostřednictvím televizního obrazu. Nebo zvukových frekvencí, nějakého elektromagnetického záření, co já vím. To už je rutina, která mě zas tak moc nezajímá, protože s tím si poradí kdejaké tuctové vývojové pracoviště."

Hoffman tiše stál v pozadí a ohromeně zkoumal své vlastní pocity. Na jednu stranu společně s Urbanem prožíval triumf z úspěchů, kterých dosáhli, uspokojení vědce posunujícího hranice nemožného, mořeplavce objevujícího nové světy - a musel si přiznat, že je to pocit, kterému se v jeho opojnosti vyrovná málokterý jiný. A který se ještě násobí tím, že je dopřán jen nemnoha vyvoleným. Na druhou stranu ale věděl, že Hnutí dávají do ruky moc, jakou neměl nikdy předtím ani ten nejabsolutističtější vládce. Zvedal se mu z toho žaludek - z představy světa ovládaného jejich vynálezem, ale i z představy toho, co bude muset už brzy udělat. Mimoděk pomyslel na chladný kovový předmět ve své kapse a pocítil slabost.

Dokáže to?

- -

Prohlídka bytů vědců pracujících na tajných státních úkolech byla samozřejmou součástí práce bezpečnostní služby. I Hoffmanův byt několikrát týdně obraceli naruby, aniž by o tom měl jeho majitel sebemenší tušení. Metody prověřené desítkami let praxe byly téměř dokonalé. Velitel pátracího týmu si v tomto případě dával obzvlášť záležet - a nejen proto, že Hoffmanova loajalita byla přinejmenším sporná.

Pro Hnutí v tuto chvíli úspěch výzkumu neznamenal jen odvrácení hrozící krize ale ještě mnohem víc. Před úzkou skupinu v čele Hnutí se zjevila vidina absolutní moci: už žádné aparáty darmožroutských nohshledů, ideologů a agitátorů, žádné ohledy na nálady davů. Jen my a oni. Páni a otroci. Otroci v nejvlastnějším smyslu toho slova, zotročení tak, že i arabskému otrokáři prodávajícímu černochy americkým kapitánům by se z toho udělalo zle...

Tady se myšlenky velitele pátrací skupiny, který pouze dohlížel na rutinní práci svých podřízených, na okamžik zastavily. Za příslušníka oligarchie se i navzdory svému postavení považovat nemohl. Chce být otrokem? Ne, to určitě nechce...

mozek

Z jeho úvah ho vytrhl hlas jednoho z členů hlídky: "Něco jsme našli, pane." Velitel nejdříve jen mechanicky pohledem přelétl první řádky textu, který mu muž podal, ale pak se mu zatajil dech. V životě každého člověka je chvíle, kdy má v rukou celý svůj osud, ale většinou to zjistí až s odstupem času - kdy už je obvykle pozdě. On ale najednou přesně věděl, že pro něj tenhle okamžik nastal právě teď. Ale nejen to: má v rukou osud celého mozkového výzkumu a tím i celého Hnutí. Stačilo by oznámení o tomhle kusu papíru na chvíli pozdržet a dějiny by se ubíraly jinou cestou. Chce to?

Jeho mozek se rozeběhl na plné obrátky.

Osud teď před něj postavil jen dvoje dveře. Za jedněmi je pokračování života, který žil. Ve státě ovládaném Hnutím se mu sice dařilo mnohem lépe než většině - ale (a to si musel přiznat) stejně to nebylo nic moc. Byl pán mnohých, ale i sluha jiných a navíc si stále bolestněji uvědomoval, že čím výš stojí, tím je jeho postavení nejistější. Dříve nebo později začne ztrácet obratnost při běhu v labyrintu moci a hry, které dřív hrál se suverénní samozřejmostí, ho začnou vysilovat. Nakonec ho nejspíš rozdrtí kola, která sám kdysi pomáhal roztáčet...

Za těmi druhými dveřmi naopak bylo velké neznámo. Úspěch mozkového výzkumu může znovu rozdat karty. Kam napře Hnutí svou nově nabytou moc - rozpoutá válku proti ostatnímu světu? Nebo se o ni oligarchové nejdřív porvou mezi sebou? Možná nastává doba, kdy zkušený velitel tajné služby bude mít svou cenu. Cítil, že je to nejistá sázka, současně se v něm ale probudil hráč. Měl by to zkusit - raděj teď, dokud je ještě relativně mladý a na vrcholu sil. Třeba prohraje, ale jestli ne, tak to bude vítězství jednou pro vždy.

"Zavolejte centrum! Bleskově!" rozkázal svým lidem a znovu se začetl do papíru, který držel v ruce.

- -

"Já, Otto Hoffman, asistent profesora Urbana, vědeckého vedoucího Laboratoře pro výzkum CNS píši tento dopis ne jako poslední vůli, ale jako pokus o objasnění činů, které se chystám vykonat. Předpokládám, že bude objeven po mé smrti, ve chvíli, kdy se mnozí, kdo mě znali, budou ptát na příčiny mého jednání. Jim, mým blízkým, přátelům a všem, kterých se dotkne můj čin, chci říci, že jsem nejednal proti svým morálním zásadám, proti svému přesvědčení, ale že jsem pečlivě zvážil všechny okolnosti a volil menší zlo, abych zabránil zlu nesrovnatelně horšímu.

V této chvíli už bezpečně vím, že výzkum, na kterém jsem se nezanedbatelnou měrou podílel, má za cíl potlačení svobodné vůle a individuálního jednání jednotlivce a k vytvoření společnosti, jejíž nelidskost si zatím ani neumíme představit. Zabránit - nebo alespoň oddálit - to mohou jen dva lidé: Alexej Urban a já. A to pouze jediným způsobem - svou smrtí. Věřím a doufám, že vraždou a sebevraždou, tedy činy, kterými jsem vždy opovrhoval, zabráním uskutečnění zločinných plánů Hnutí, nebo alespoň jejich oddálením poskytnu čas svým následovníkum..."

- -

Nečekaný návštěvník se v laboratoři zřejmě cítil dobře a skvělé perspektivy výzkumu, které mu Urban líčil, jeho náladu každým okamžikem ještě vylepšovaly. Hoffman v duchu hodnotil svůj vztah k člověku, kterého se chystá zabít a znovu si uvědomil, jakého činu se má dopustit. Je jistě zlé zabít cizího člověka, mnohem horší ale je vztáhnout ruku na někoho, s nímž léta v mnohém sdílel společné osudy, jehož radosti, starosti a sny znal a kterého si svým způsobem i vážil. Znal také jeho vztah k Hnutí, romantickou víru, že přinese lepší budoucnost pro všechny, která mu paradoxně umožňovala vymýšlet mocné nástroje zla a bez zábran je vkládat do rukou zločinců. Zároveň si uvědomoval, že Urbanova naivita je čistá a v něčem ho i přitahuje; snad tím, že jemu byla víra cizí - v cokoliv. A že právě víra v cokoliv bylo to, co mu v životě scházelo. Dá se dnes ještě v něco věřit? Urban byl jedním z posledních důkazů toho, že ano. A současně i živá ukázka smutných konců víry.

"Živá?" pomyslel si Hoffman se zamrazením v zádech. "Proboha, copak neumím najít lepší argument, než pistoli?"

mozek3

Nikdy se nestali přáteli, ale jejich vztah za léta společné práce postupně vykrystalizoval do vzájemného respektu a úcty. Hoffman si s jistým překvapením uvědomil, že v posledních okamžicích svého života myslí víc na svou oběť než na vlastní blízkou smrt. Už by to měl udělat, dřív než bude pozdě, dřív, než všudypřítomná tajná služba objeví dopis, dřív než...

Ale stále ještě váhal. Copak neexistuje nějaké jiné řešení?

Do místnosti vstoupil laborant s mužem v pracovním obleku a kabelou na nářadí přes rameno. Hoffman znervózněl: ten první návštěvník se pořád neměl k odchodu, a teď ještě další dva cizí lidé. Jeho plán se začínal hroutit.

"Co se děje? To nevíte, že sem teď nikdo cizí nesmí?" řekl podrážděně.

"Kolísá napětí oscilátorů, jdeme se podívat, jestli příčina není tady," řekl laborant.

"Nevšiml jsem si, že by bylo něco v nepořádku," zamumlal zmateně Urban. Hoffman se sklonil nad ukazatele kmitočtu, v zápětí ucítil tupý úder do zátylku a svět se mu rozplynul ve tmě.

- -

Velitel pátrací skupiny pozorně sledoval Urbanovy reakce a došel k nepříjemnému závěru, že Hoffmanovo zatčení se šéfa výzkumu dotklo víc, než čekali.

"Zastáváte se zločince, který vás chtěl zabít," řekl podrážděně. K člověku, který teď představoval jedinou záruku úspěchu tajného výzkumu mozku, se musel chovat korektně, ale reakce toho pitomce ho přiváděla na pokraj zuřivosti. Nemohl pochopit, proč někdo, kdo už má místo mezi oligarchií nadosah, si nepochopitelným výbuchem sentimentu kazí kariéru. A to, že si jí kazí, je víc než jasné, protože Hnutí žádné zaváhání neomlouvá. Ani to nejmenší, ani chvilkové - pokud je o něm Systém informován. A on informován bude, protože, on zatím ještě jen bezvýznamný velitel pátrací skupiny si kariéru kazit nehodlá.

"Měl u sebe zbraň, to jste přece viděl na vlastní oči. Mimochodem, nemáte představu, kde k ní přišel? A jeho podpis na dopisu jste také jistě poznal..."

"Nevěřím vám," vybuchl ještě jednou Urban. "O vašich metodách si už povídají i vrabci na střeše."

Tajný mimoděk zaťal pěsti a v duchu počítal do deseti.

"To jsem přeslechl. Ve vašem vlastním zájmu. Když tedy víte, co umíme, jistě si taky umíte představit, co by vás čekalo, kdybych měl lepší sluch."

"Mě nezastrašíte. Máte už jenom mě. A já vám říkám, že bez Hoffmanova propuštění se výzkum nepohne. I kdybych měl prohlásit, že na to sám nestačím."

"I na to jsme mysleli," řekl velitel tiše.

- -

Opravdu na to mysleli, dokonce už dlouho před tím, než se Hoffman odhodlal k napsání dopisu. Duší výzkumu byl on - a Hnutí mu nikdy nevěřilo. Představoval pro ně slabý článek řetězu, nejistotu v plánu, na kterém spočívala celá budoucnost, peklo nebo ráj. Kouzelníky moci tahle situace znervózňovala, když ale výzkum začal hlásit první úspěchy, kohosi napadlo řešení. Do masového uplatnění bylo pořád ještě daleko, na dva lidi to ale mělo stačit. Starý dobrý zvyk, při němž vědci testovali své objevy ze všeho nejdřív sami na sobě, se měl vrátit - i když tentokrát už ne tak úplně dobrovolně.

Neřekl ale jeden z klasiků, že mimořádná doba si žádá mimořádné činy?

Hoffmana přesvědčovat nemuseli; argumenty v podobě pout a anestetik, byly stoprocentně účinné. U Urbana by to ale bez dobrovolnosti nefungovalo. Naštěstí se brzy ukázalo, že pravdu měli ti, kdo tvrdili, že při správné argumentaci je šéf výzkumu snadno manipulovatelný - citová závislost na Hnutí a víra v Učení světla pořád ještě působily. Při přípravách k akci už Urban dokonce věřil, že svému kolegovi vlastně pomáhá.

- -

Když Hoffmana z tajného vězení převezli do budovy ústavu, byl zmatený. Čekají snad, že ho přemluví k pokračování výzkumu? Pak uviděl připravenou aparaturu a obešla ho hrůza. Pochopil, že právě prožívá poslední okamžiky svého života, aniž by dosáhl cíle. Otto Hoffman zemře, ale jeho tělo a mozek budou dál sloužit. Stane se předobrazem stamiliónů skromných, šťastných a stoprocentně oddaných otroků nadcházející éry, k jejímuž příchodu přispěl a ještě přispěje, jako málokdo jiný. Jeho pohled se upřel na okno vysoko nad úrovní ulice. Ještě by mohl alespoň...

Surové ruce s ním smýkly na lůžko a vzápětí ucítil hrot jehly pronikající mu do předloktí a pak se svět propadl do tmy.

- -

Ale ani Urban se ve stejné chvíli necítil o moc lépe. Křeslo se snímači, které při pokusech obvykle hostilo šimpanze, teď čekalo na něj. Hoffmanovo zatčení ho nejdřív podráždilo spíš proto, že nebyl zvyklý na překážky v práci, teď ale i někde hluboko uvnitř pocítil, že tady není něco v pořádku. Byl to jen krátký záblesk, zajiskřil a uhasl, ale jeho stopa v mysli zůstala.

Posadili ho do křesla, na hlavu usadili přilbu se snímači a do žíly v předloktí vetknuli infúzní jehlu, kterou budou v průběhu seance proudit látky upravující jeho psychický stav. Světlo zhaslo a ze tmy vystoupilo jen bílé projekční plátno. Ale i to pozvolna šedlo až se rozplynulo v nicotě.

Pocítil úzkost.

Z temnoty zvolna vystoupily obrazy - nejdřív jen zastřené a zpola utopené v blátivé šedi. Špinavé vychrtlé tváře, zubožení lidé potloukající se po rozbitých ulicích, jimiž podzimní vítr honil cáry papíru. Nad kotouči ostnatého drátu stoupal dým. Občas se objevovali i jiní lidé, upravení a až vyzývavě dobře oblečení, s odulými obličeji a karikaturně deformovanými rysy. Při jejich zjevení hudba vždy zvýhrůžněla, aby poté opět upadla do jednotvárné disharmonie. Obrazy se navzájem prolínaly v nesouměrném chaotickém kaleidoskopu, ve kterém se ale postupně začaly zlehka vynořovat stopy řádu podepřené hudbou, v jejíž kakofonii v těch chvílích zajiskřily potlačované prvky vzdáleného přísvitu. Neutěšený svět se jak těžká noční můra vpíjel do Urbanovy mysli a všechny jeho naděje se začaly upínat k oněm lehce naznačeným zábleskům harmonie slibujícím budoucí vykoupení.

mozek4

Náznaků řádu přibývalo, objevovaly se jasné záblesky světla prolnuté záběry na stránky Učení světla, při nichž hluboký hlas recitoval pasáže jeho textu. Ozval se rytmický zvuk strojů, davy lidí plnily náměstí, pyšné budovy se řítily k zemi v oblacích ohně a zvířeného prachu, zdvižené pěsti bojovníků svíraly zbraně a vyzývaly k útoku. Vedle tváří vůdců Hnutí obklopených zářivou aureolou se mihly i obrazy jeho rodičů, pochopil, že cesta je dobrá a je třeba po ní vykročit za jakoukoliv cenu, protože na jejím konci ho čeká všeobjímající Světlo. Vichr se měnil v ničivě osvobozující smršť, šedivý svět umíral pod ranami ohně koncentrované síly a závratná radost z ničení zaplnila celé zorné pole jeho mysli. Obrovská exploze pohltila poslední nitky deprese a na hranách nestvůrných trosek mrtvých dinosaurů se zatřpytily paprsky nového slunce. Vzduch byl čistý a vlaze opojný jako po letní bouřce na konci dusného dne. Světlo sílilo, vyvolávalo vzpomínky na všechno příjemné, co kdy zažil a současně je spojovalo s úspěchy Hnutí. Prosluněné dny ve škole a bojovníci dobývající další pevnost Tmy, první láska a mohutný průvod s transparenty, maturita a velká raketa stoupající k nebesům...

Je mi dobře a tady chci být, volala každá buňka jeho těla, je mi dobře a dám se celý, aniž bych tím mohl splatit i jen nejmenší díl štěstí, které jste mi dali, je mi dobře, dobře, dobře... Údery zvonů protínaly varhanní akord, ten pak zvolna slábl a vpíjel se do křišťálových bystřin, které pohltila travnatá zem...

"Konec představení," řekl někdo. "Odneste ho vedle, ať se trochu vzpamatuje."

Něčí ruka stiskla vypínač a aparatura, která snímala mozkové proudy, odumřela. V jiné místnosti začali lékaři odpojovat elektrody z oholené hlavy člověka, který se stále ještě jmenoval Otto Hoffman, ale ve skutečnosti už byl někým úplně jiným.

- -

Po několika týdnech se Hoffman opět vrátil do laboratoře. Urban ho sledoval na každém kroku, sám zapřádal diskuse, kterým se dříve vyhýbal, provokoval ho a pátral přitom po sebemenších náznacích toho, že Hoffmanův nový postoj k Hnutí není tak neochvějný, jak se navenek zdá, že to je jen přetvářka pro přežití na svobodě, ale marně - ostatně stejnou práci provedli mnohem důkladněji už předtím příslušníci tajné služby se stejným výsledkem. Otto Hoffman se opravdu stal novým člověkem. Nejen v práci, do které se pustil se zdvojenou horlivostí. Začal se angažovat i ve Hnutí a dokonce se o něm proslýchalo, že udává.

Urban v něm čím dál víc začínal vidět bizarní karikaturu sama sebe, svých postojů a názorů, k nimž dospěl díky prostředí, výchově a zkušenostem celého svého života - a která byla najednou v instantní podobě přesazena do mozku někoho úplně jiného. Dříve si často myslel, že Hoffmanovi schází k lidské dokonalosti jen víra v ideály Hnutí, jimž on sám zasvětil celý svůj život a teď se před ním začínal zjevovat jeho omyl v celé své obludnosti. Najednou pochopil, že dokonalost každého člověka je v jeho neopakovatelnosti, v jeho vlastní cestě, hledání i omylech, v jeho vlastních vazbách a interakcích s okolím. Teprve teď pochopil, že oni dva rozbili posvátnou bariéru, víko Pandořiny skříňky, v níž se skrývají dosud nepoznané hrůzy. Hoffman se stal první obětí, teď je na řadě on, pak další, nakonec celý lidský druh...

Čím dál častěji přemýšlel o tom, co i jeho změnilo tak, že se najednou odvažuje pouštět do úvah, kterých se dřív bál. Bylo to Hoffmanovo zatčení nebo chvíle strachu před křeslem pro pokusné šimpanze? Nebo spíš prožitek seance, kdy pod vlivem drog a evokovaných obrazů ze sebe vydával každý záchvěv citu, který měl pro ideály Hnutí, jež se pak ohnivým písmem vrývaly do struktur Hoffmanova mozku, ale jemu samému zůstal jen pocit obludné kocoviny, který přichází po každém extatickém zážitku, který svou intenzitou přesáhl lidskou míru? Celý svůj život pevně věřil, ale teď, kdy mu bylo umožněno prožít svou víru na samé hranice možností, jakoby ji vydal ze sebe celou. Začínala se vytrácet drobnými praménky, které mu protékaly mezi prsty marně se pokoušejícími ji zachytit a on pochopil, že je to trest, který postihne každého, kdo se snaží znásobit míru intenzity svých prožitků prostředky, které nevycházejí z jeho vlastní duše. Cítil se prázdný a Hoffmanův stín mu byl stále v patách.

Co když to ale není jen Hoffmanův stín, co když je to Hoffman sám nějakou zpětnou vazbou přenesený do jeho hlavy? Zachvěl se, ale pak tu myšlenku zavrhl. Teoreticky by nebyl žádný problém impulsy z jeho mozku nejdřív nahrát na paměťový nosič a teprve z něj přenést do mysli příjemce. Pro zpětnou vazbu tu není místo. Co když ale je v metodě přenosu skrytý mechanismus, který nejenže mění psychiku příjemce, ale v opačném smyslu i myšlení dárce? Chvíli nad tím přemýšlel, než došel k závěru, že to není podstatné. Při použití záznamu je možné obětovat jednoho dárce, aby se změnilo myšlení milionů příjemců. Systém je plně funkční.

Uspokojilo ho to i rozladilo zároveň.

mozek1

Technická stránka přenosu je dokonalá, o tu organizační se postarají jiní. Zbývá to nejdůležitější: otázka odpovědnosti. Dříve (jak dávno mu to teď připadalo) Hoffmanovi často tvrdil, že tohle je věc Hnutí a jeho Systému, teď si tím ale přestával být jistý. Uvědomoval si, jak mu víra v Hnutí a Učení světla usnadňovala život, jak si zvykl přenechávat odpovědnost (a vlastně nejen za dopad výzkumu, ale skoro za všechno) jiným, co všechno zdánlivě neprominutelné šlo prominout v zájmu boje za pomyslnou lepší budoucnost. Za budoucnost, která se teď blíží v podobě stamilionů nových Hoffmanů - a ve skutečnosti vůbec není hezká.

A najednou si uvědomil, že celý jeho život se zhroutil.

Mozkem mu prošlehl záblesk náhlého poznání. Kruh se otočil a uzavřel a on stojí na počátku cesty, kterou už předtím prošel Hoffman. Ten udělal chybu a nedokončil, co měl. Nyní je na řadě on.

- -

Čtyři dny strávil nad materiály o práci posledních let. Některé ničil, jiné upravoval a přepisoval, až vznikl ucelený a věrohodný soubor, který ve skutečnosti sváděl výzkum na falešnou cestu. Několikrát si přitom uvědomil chyby, které udělal Hoffman. Snad v tom byly i rysy bytostného individualisty věřícího v sílu jedince, když si myslel, že kromě nich už nikdo další nebude schopen na jejich práci navázat. Urban sice nedosahoval jeho vědeckých kvalit, jako organizátor ale viděl dál. Také dospěl k závěru, že dva hlavní aktéři musí být umlčeni. Rozhodl se ale udělat všechno pro to, aby nezemřeli zbytečně.

Pátého dne vešel do Hoffmanovy pracovny a několikrát vystřelil na muže sedícího u stolu. Byl lékař a smrt z jeho ruky přišla okamžitě. Pak otočil hlaveň revolveru proti svému spánku. Snad to není náhoda, pomyslel si, snad ani v budoucnu nikomu nebude dopráno měnit strukturu mozku jinak než takhle. Stiskl spoušť. Projektil opustil hlaveň, jako máslem pronikl kostí a jeho hrot hrubou silou měnil nejdokonaleji organizovanou strukturu známého vesmíru v chomáč bezcenného slizu.

 

Jan A. Novák

Praha 1978-1980

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla Templates: by JoomlaShack