Novákoviny

Johannes Kepler, který definitivně rozřešil spor o podobu sluneční soustavy, kupodivu vůbec nebyl prosluněná racionální povaha řídící se chladným úsudkem vědce. Jeho matka byla vědma a léčitelka čelící obvinění z čarodějnictví a on sám napsal podivuhodný spis, v němž mluví o cestování kosmickým prostorem. Věřil také, že jednoho dne budeme mít "nebeské lodi s plachtami přizpůsobenými pro nebeský vítr... jež budou plout po nebi a budou obsazeny výzkumníky, kteří nebudou mít strach z nesmírnosti prostoru". Výrok je o to fantastičtější, že jím předpověděl existenci kosmických lodí poháněných slunečním větrem - částicemi vylétajícími ze Slunce - které se dnes opravdu testují.

Nešlo o náhodu ani o básnickou alegorii: Kepler byl první, kdo správně rozpoznal, že ohon komet je ovlivňován jakýmsi větrem vycházejícím z naší mateřské hvězdy. Myšlenka využít jej pro pohon kosmické lodě se nabízela skoro sama - přesto v jeho době vyžadovalo její rozpoznání a vyslovení nevšední kus předvídavosti společně s notnou dávku odvahy.

Idea se znovu vynořila až po několika stoletích, když konstruktéři kosmických lodí a sond hledali nové druhy pohonu pro meziplanetární prostor. Dnes ji testuje americká NASA, japonská kosmická agentura JAXA a soukromá nezisková organizace Planetary Society. Na oběžné dráze kolem země rozvinulo své plachty už několik takových lodí, i když zatím bez odvážných průzkumníků na palubě. Kepler by jistě měl radost.

obr: Johannes Kepler, jeden z nejvýznamnějších astronomů všech dob - a autor podivné sci-fi povídky Somnium 

Johannes Kepler se narodil 27. prosince 1571 v rodině, kde bylo čarodějnictví jaksi dědičné: už jeho teta Renate Streicherová skončila na hranici. Od ní se také Keplerova matka Katharina naučila míchat lektvary a provozovat léčitelství. To sice rodinu do značné míry živilo, když ji opustil Keplerův otec, současně to ale později Katharině také vyneslo životu nebezpečné obvinění z čarodějnictví. Od upálení ji zachránil jen její tehdy už slavný syn.

Katharina Keplerová také malému Johannesovi připravila zážitek, který nejspíš určil celou jeho životní dráhu: když mu bylo 6 let vzala jej v noci na kopec za rodným městem Weil de Stadt a ukázala mu hvězdné nebe ozdobené velkou kometou.

Jedinou cestu ke vzdělání pro chudé, ale nadané dítě tehdy byla církevní škola. Univerzitní vzdělání získal na teologickém semináři v Tübingenu. Měl se stát luteránským pastorem a upřímně po tom toužil, jeho profesoři jej však z neznámých důvodů pro kněžskou službu nedoporučili. Místo toho jej poslali vyučovat matematiku na protestantskou školu do Grazu.

Astronomie byla Keplerovou vášní, přestože měl příliš špatný zrak, než aby mohl provádět vlastní pozorování. I on měl svou vizi sluneční soustavy: věřil, že planety obíhají kolem Slunce ve vzdálenostech daných přesnými geometrickými pravidly. Publikoval svůj názor v díle Mysterium Cosmographicum a získal tím určitý věhlas (všimněme si toho: věhlas, nikoliv inkviziční soud, tím méně pak hranici).

Díky tomu také dostal od Braheho pozvání ke spolupráci do Prahy, kde tehdy Rudolf II nabídl dánskému hvězdáři podmínky pro práci.

Po Braheho smrti se Keplerovi podařilo získat výsledky jeho na tehdejší dobu mimořádně přesných měření a několik let je studoval - až z nich pochopil pravdu: planety obíhají kolem Slunce po elipsách. Dál už to známe. Ale co ví málokdo, je, že byl také autorem pravděpodobně první vědeckofantastické knihy všech dob. A předběhl tak vznik žánru o několik století s nevšední jasnozřivostí.

I když slovo "vědeckofantastický" je třeba brát se značnou rezervou, protože Kepler tu sice popisuje vědecké poznatky, současně se ale také naplno přihlásil k čarodějnickému odkazu své matky. Znovu tak předvedl, jak se moderní věda rodila z mystického odkazu. Aspoň v případě těch, kteří ji opravdu posouvali dál. A tak ani moc nepřekvapí, že Somnium vyšla až po autorově smrti - víc už udivuje, že dodnes se v jeho bibliografii připomíná spíš okrajově a s rozpaky (pokud vůbec).

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

TIP:

Text je ukázkou z knihy Utajené vynálezy, kterou můžete objednat přímo u nakladatele zde

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

Už v prvním odstavci povídky jsou odkazy na velmi podivné věci. Vypravěč tu říká, že roku 1608 za časů sporů mezi habsburskými sourozenci Rudolfem a Matyášem pobýval v Praze a četl tu staré české legendy (bohužel neříká které, ale dá se předpokládat, že šlo o nějaké dobové vyprávění inspirované Kosmovu kronikou).

Zaujal ho v nich příběh o "lybijské vědmě" - což zní divně, je to ale zřejmě jen důsledkem toho, že jsem povídku četl v angličtině, protože nevládnu latinou a český překlad neexistuje. "Libyjská vědma" totiž nejspíš vznikla tak, že si anglický překladatel nevěděl rady s latinskou podobou jména kněžny Libuše v původním textu. Legendární zakladatelka přemyslovské dynastie společně s populárním českým kronikářem tak stojí u zrodu žánru sci-fi - a je s podivem, že si toho u nás ještě nikdo nevšiml.

Nicméně vypravěče stará česká legenda uspala a pod jejím vlivem se mu zdál sen (latinsky Somnium), který tvoří hlavní část děje. Je plný narážek vyhlížejících zdánlivě nesmyslně, obvykle se ale ukáže, že jakýsi význam mají - ovšem ne pro každého.

obr: Autoři nesjtarších sci-fi o Měsíci měli problém s tím jak hrdiny ke vzdálenému cíli na obloze dostat. Kepler to vyřešil s pomocí démonů, později dávali romanopisci přednost lodím

Hrdinou je chlapec Duracotus pocházející z Islandu, což je země pro Středoevropana poněkud odlehlá i dnes ve věku tryskových letadel, natož za Keplerových časů. Proč tedy Island? Odpověď může naznačovat nenápadná Duracotova věta: "Mé vlasti v časech antiky říkali Thule".

Ve skutečnosti z textů antických autorů nic takového jednoznačně nevyplývá (podle nich to mohl být kterýkoliv ostrov na severu od Orkenejí až po Grónsko) a Kepler, jehož vzdělání pocházelo z kněžského semináře, to musel vědět; myšlenka, že bájná Thule je Island, se začala častěji objevovat až v renesanční době.

Thule prostě byla bájná země za hranicí poznatelného světa, která často splývá s neméně bájnou Hyperboreou, vlastí boha Apolona a také jakési vyšší rasy. Ta vytvořila prosperující vyspělou civilizaci, aby nakonec zanikla při jakési přírodní katastrofě. Paralela s Atlantidou je zřejmá. Neměl Kepler na mysli právě tohle?

Duracotus také otevřeně přiznává, že jeho matka Fiolxhilda byla čarodějnice ("Sbírala různé byliny a doma je vařila za mumlání zaříkávadel") - Kepler zjevně mluví o sobě a o své matce, ovšem věci, které by při její veřejné obhajobě určitě neříkal. Svého otce Duracotus (stejně jako Kepler) nepoznal, protože zemřel, když mu byly tři roky - v povídce ale v pozoruhodném věku 150 let, kterého se jinak dožívali pouze bibličtí praotcové v časech krátce po potopě světa. Divné, že?

Pak se chlapec řízením osudu dostal do observatoře Tychona Braheho na ostrově Hven, kde se vyučil astronomické vědě. Za čas se vrátil domů, kde mu matka vysvětlila, že jsou i jiná umění: například, jak pomocí duchovních sil (démonů) cestovat na vzdálená místa. Přivolala jednoho, který Duracota dopravil na Měsíc, jemuž se tu říká Levania.

Dál autor popisuje poměry na Levanii - a tady začíná vědecká nebo spíš populárně-naučná část povídky, protože v podstatě vysvětluje, jak by se jevila Země a vesmír z pohledu obyvatele tohoto tělesa. A jak ji o nějaké to století viděli astronauté projektu Apollo...

Takže Keplera opustíme, ale divný pocit v nás zůstane: co chtěl autor říct tím mystickým a k popularizační části poněkud neorganicky připojeným úvodem, který by mu v případě zveřejnění nejspíš pořádně zkomplikoval život?

Jan A. Novák

You have no rights to post comments