Novákoviny

Nejslavnější českou věštkyní je bezesporu kněžna Libuše, jejíž slova "Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýkati bude" se stala téměř součástí národního povědomí. V tom by jí mohly závidět i delfské pýthie a kúmské sibyly - ale nejen v tom. Žádná z nich to nedotáhla na hlavu státu, zakladatelku vladařské dynastie, nebo dokonce hlavní hrdinku opery, kterou jsou nezřídka oblažovány hlavy jiných států při státnických návštěvách Česka.

Je v tom jen jeden malý háček: slavná věštkyně, slovanská kněžna a mýtická zakladatelka české dynastie Přemyslovců ve skutečnosti nejspíš nebyla kněžna, ale spíš vědma, nebyla ze slovanského rodu, ale Slované její legendu patrně převzali od starších obyvatel české kotliny, nebo jde dokonce jen o obměnu pověstí o antických věštkyních. Takže místo pramáti českých knížat a králů před sebou najednou máme germánskou nebo keltskou čarodějku, poslovanštěnou kúmskou Sibylu nebo dokonce delfskou Pýthii. Pokud tedy vůbec existovala...
Generace odchované Jiráskem jistě protestují: to přece není možné, vždyť pan profesor to ve Starých pověstech českých píše naprosto jasně. Byla jednou ze tří dcer českého vojvody Kroka, přičemž i další dvě měly věštecké sklony. Jirásek vysloveně říká: "Všechny tři byly věštím duchem obdařeny."
Kupodivu v tom ale nevynikala Libuše, protože ještě silnější zálibu v oborech, jimž dnes říkáme léčitelství a magie, měla Teta. "Než i pouhým slovem krotila bolesti, zažehnávajíc je jménem mocných bohů a duchů. Svým mocným slovem a kouzlem žehnání přinutkala často i sudičky ke své vůli a vracela život tam, kde již unikal posledním dechem..."
Libuše podle Jiráska vlastně věštila jen třikrát. Poprvé po příchodu Přemysla na Vyšehrad, když ukázala na místa, kde má stát Praha, podruhé na výslovné přání vladyků prozradila místa, kde se v zemi nacházejí drahé kovy a potřetí prorokovala těžké časy, po nichž ale zase bude líp. Není přitom tak těžké tvrdit, že první dvě proroctví vlastně ani proroctvími nejsou: výběr lokality pro Prahu byl jen z celkem pochopitelných důvodů opepřen nadpřirozenými prvky a i geologické znalosti kněžny mohly mít docela prozaický původ.
Jirásek je známý tím, že sice čerpal z historických pramenů, výsledná podoba jeho díla ale často měla se skutečnou historií společné snad jen osoby a obsazení. Podívejme se tedy na ty, které v souvislosti s Libuší přicházejí v úvahu: na Kosmovu kroniku a takzvanou Kristiánovu legendu.

- - - - - -
UPOZORNĚNÍ:
Text je ukázkou z knihy Okno do budoucnosti, kterou vydalo nakladatelství Alpress
- - - - - -

O Kosmově kronice se předpokládá, že ji její autor, vzdělaný děkan pražské svatovítské kapituly Kosmas, sepsal někdy mezi lety 1119 až 1125. O věrohodnosti současné verze Kosmovy kroniky ovšem panují určité pochybnosti, protože její první opisy se v průběhu věků ztratily a dalším mnohočetným opisováním zřejmě měnily podobu. Buď jak buď, nečeká nás tu žádné překvapení - Jirásek pasáže o jasnovidné panovnici převzal bez větších změn. Pouze vynechal Kosmova četná přirovnání k antickým vědmám, patrně, aby se vlastenecký duch českého čtenáře nerozptyloval existencí starších a vyspělejších cizáckých kultur. Ať už to ale Jirásek udělal z jakéhokoliv důvodu, mohou být tyto Kosmovy odkazy důležitější, než se na první pohled zdá, jak ještě uvidíme.
Kristiánova legenda je o dost starší, takže nepochybně čerpala ze zdrojů, které měly k popisovaným událostem blíž; jde o latinsky psaný text o nejstarších českých světcích a počátcích křesťanství u nás, jehož vznik odborníci kladou před rok 994. A tady už "kněžnu" skoro nepoznáme. Naše předky ostatně také ne, protože se ušlechtilým Jiráskovým Praslovanům vůbec nepodobají:
"Leč Slované čeští, pod samým Arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete nebo vládce, bez města, toliko v širém prostoru přebývali jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce. Posléze ranou morovou jsouce sužováni, na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého muže, kterýž vzděláním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu."
Ani moc nepřekvapí, že se tomuto textu Jirásek při spisování Starých pověstí českých velkým obloukem vyhnul: takže už žádní předkové z vladařského rodu... Zapamatujme si také, že Kristiánova legenda neuvádí žádné jméno oné čarodějky. Ještě uvidíme, že to může být důležité.
Ale ani tím ještě pochybnosti o Libuši nekončí. Ledacos totiž naznačuje, že ani Kosmas, ani Kristiánova legenda vlastně nemluví o Češích, ale o Keltech. Kosmova kronika je psaná latinsky a tam, kde my v českých překladech čteme "Čech", ona používá jméno "Boemus". Což je také latinské označení pro příslušníky keltského kmene Bójů, který tu v předslovanské době sídlil. A silně to evokuje latinské označení Boiohaemum pro zemi Bójů. Jinými slovy: kdyby byl Kosmas překládán doslova a nikoliv s významovým posunem vyvolaným možná i účelovým vlastenectvím českých překladatelů, přišel by na Říp v čele kmene Bójů praotec Bój. A Krokova dcera pocházející z téhož kmene už nám najedno nevychází jako česká kněžna...
Víme také, že Keltové byli první, kteří na našem území začali vytvářet cosi na způsob státního útvaru. Situace, kterou popisuje Kristiánova legenda, se tedy mnohem víc hodí na jejich dobu. Nebo na Germány, kteří přišli po nich a prodělali tu podobný vývoj. Ostatně i Kosmas říká, že v časech příchodu lidu praotce Boema byla zdejší země "rádlem nedotčená" a že právě tento lid tu "založil prvá sídla a prvá zřídil obydlí", což rozhodně neodpovídá stavu při příchodu Slovanů. To je mimochodem také důvod, proč spousta stále používaných "typicky českých" geografických jmen je ve skutečnosti keltského původu.
Samotné jméno "Libuše" však možná ukazuje ještě dál před Germány a Kelty, dokonce i úplně mimo českou kotlinu. Stejným způsobem jako Přemysl Oráč byl od pluhu povolán k vládě také polomýtický římský vládce Cincinnatus - a není náhodou, že mýtus podobný přemyslovskému mají i další evropské národy vycházející z latinské kulturní tradice. A dál: římská bohyně úrody, plodnosti a mateřství Ceres se nazývala také Ceres Libyssa, což Libuši nápadně připomíná. Ale nejen to. Součástí římského panteonu byla také Libitina jako bohyně podsvětí a Lubentia nebo Lubentina, bohyně zahrad. Přitom Plutarchos tvrdí, že právě její socha byla umístěná i v Delfách, takže nejspíš měla něco společného s věštěním. V každém případě se mnozí badatelé domnívají, že "Libuše" původně nebylo jméno konkrétní osoby, ale spíš označení funkce související buď s věštěním a dalšími kultovními záležitostmi, nebo s rolí panovnice či manželky panovníka, a bylo odvozeno od nějakého božstva.
Na první pohled to vypadá trochu komplikovaně - ale jen pro nás, kteří žijeme v době, kdy znalost klasických jazyků a antické kultury už nepatří ke všeobecnému vzdělání. Za raného středověku tomu bylo jinak: tehdy to společně s Biblí byl základ vší učenosti. Kosmova kronika i Kristiánova legenda jsou psané latinsky, takže jejich autoři měli klasické vzdělání a v římských božstvech se jistě vyznali. Kosmas dokonce antickou inspiraci v pasáži textu týkající se Libuše přímo přiznává:
"Mezitím (Libuše) povolala své sestry, jimiž zmítaly podobné vášně; jejich čarodějnickým uměním rovněž jako svým vlastním šálila lid ve všem; bylať Libuše sama, jak jsme výše zmínili, prorokyní jako Cumská Sibyla, druhá sestra byla kouzelnicí jako Medea z Kolchidy a třetí čarodějkou jako Kirke Aiatská..."
A o kus dál pokračuje:
"Z nichž nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medei z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb, ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že se sudičky vzdaly své práce a přiměla kouzlem i Osud, aby se její vůlí řídil."
Tady možná narážíme na příčinu toho, proč Kosmas Libuši jmenuje a představuje jako paní na výstavném a pevném sídle, zatímco pro starší Kristiánovu legendu to ještě je jen bezejmenná vědma, nejspíš pobíhající společně se svými divokými druhy po lesích. Kosmas si tedy možná do jakéhosi pozapomenutého příběhu pro větší čtenářský účinek jen dosadil atraktivní antické reálie.
Historická existence Libuše je tedy dost nejistá - a nejspíš taková i zůstane, protože šance na nalezení nějakého nového přesvědčivého důkazu o opaku je mizivá. Totéž ostatně platí i o celém procesu formování zdejšího osídlení v prvních staletích našeho letopočtu: kolem soužití či "nesoužití" původního obyvatelstva s později přicházejícími Slovany je mnoho nejasností i účelových lží. Někteří rádobyvlastenci se to snažili a stále snaží napravovat paděláním důkazů o slovanské výjimečnosti a velikosti, nebo aspoň potlačováním nepohodlných indicií - ale nás nemusí mrzet, že v sobě máme nejspíš i dost germánské, keltské i jiné krve a že naše duchovní kořeny sahají k oslnivé a svým způsobem dodnes nepřekonané kultuře starých Řeků a Římanů. Jsme součástí velké evropské civilizace a společně s ostatními ji musíme chránit a dál rozvíjet. Což mimo jiné znamená také stavět na tom, co nás spojuje a ne na tom, co nás rozděluje.

You have no rights to post comments