Novákoviny

 Rozpohyboval Zemi a zastavil Slunce - to se říká o velkém renesančním učenci Mikuláši Koperníkovi. Jenže to není tak docela pravda, stejně jako mnoho dalších tvrzení o něm. Koperník nebyl první, kdo s teorií přišel, jeho hypotéza neodpovídala skutečnosti, neměl problémy s církví kvůli vědě, ale kvůli "hříšnému" vztahu s hospodyní a nebyl ani Polák v dnešním slova smyslu. 

 

 

"Jestliže se snad najdou hlupáci, kteří byť zcela neznalí matematických věd, si osobují právo o nich soudit kvůli nějakému místu z Písma, které ke svému účelu nedobře překroutí, a odváží se napadat toto mé učení, jejich posudky budu pohrdat." To napsal Mikuláš Koperník v předmluvě ke své knize adresované přímo papeži Pavlovi III. Už to samo o sobě bylo troufalé, nejhorší ale následovalo za tím: kniha tvrdila, že Země není pevným středem vesmíru, ale společně s ostatními planetami obíhá kolem Slunce. Pod jménem "O pohybech nebeských sfér" vyšla roku 1543 a měla velký ohlas, přestože říkala věci odporující dogmatům posvěceným Biblí. Odpor přitom zdaleka nevycházel jen z katolických kruhů.

"Ten hlupák chce postavit na hlavu astronomii," prohlásil o Koperníkovi protestantský reformátor Martin Luther. "Jenže Joshue nezastavil Zemi, ale Slunce!" dodal v narážce na výkon biblického proroka, který tímto způsobem prodloužil den, aby dokončil slibně započatou bitvu.

I proto bývá Koperník někdy považován za člověka, který vedl spor s křesťanstvím a jemuž při tom šlo o život. Skutečnost ale byla jiná. Kniha tiskem vyšla až v roce Koperníkovy smrti, její autor se ale se svou teorií už dlouho před tím nijak netajil. Přesto k žádnému pronásledování nedošlo. Naopak: Koperník zastával řadu významných funkcí, byl všeobecně vážen a po smrti jeho tělo spočinulo v církví posvěcené půdě u oltáře fromborkské katedrály. Takové pocty se kacířům obvykle neprokazují.

Podstata sporu totiž byla někde jinde: kniha vzbudila zápornou reakci u mnohých astronomů. Ani ne tak kvůli Bibli, ale spíš proto, že Koperníkova teorie odporovala pozorování.

 

 Nemravný vztah s hospodyní

Mikuláš Koperník se narodil v roku 1473 v Thornu. Dnes se město jmenuje Toruň a patří Polsku, právě během 15. století ale několikrát změnilo příslušnost - od Řádu německých rytířů, přes Pruskou konfederaci až po Polské království. Z toho později vznikly i tahanice o národnost jednoho z nejslavnějších astronomů novověku. Koperník by se jim asi dost divil, protože za jeho časů pojem "národ" nikdo neznal. Jisté je jen to, že matka byla z vážené rodiny německých patricijů a on sám psal pouze latinsky a německy.

Nejasnosti panují i kolem jeho jména. Učenec, kterého známe jako Mikuláše Koperníka, se na studiích v Boloni zaregistroval pod jménem Nicolaus Kopperling de Thorn. Jeho nejslavnější dílo je podepsané Nicolai Copernici. A aby to bylo ještě složitější, o Koperníkově otci mluví městské záznamy Toruně jako o Koppernigkovi. Do města se přistěhoval z Krakova a byl úspěšným obchodníkem. Ani "polskou krev" tedy nejde vyloučit.

Malý Mikuláš si otce moc neužil, protože ten zemřel, když mu bylo 10 let. Mnohem větší vliv na jeho další osudy měl strýc z matčiny strany, biskup Lucas Watzenrode (1444-1512). Postaral se o jeho výchovu a později ho vyslal na studia do Krakova a do Itálie. Koperník tak získal na svou dobu vynikajícího vzdělání v mnoha oborech, od světského a církevního práva přes matematiku, přírodní vědy a filosofii až po lékařství. Vlivný strýček také nadanému synovci zajistil výhodný post kanovníka katedrály ve Frauenbergu (dnešní Frombork).

Už v Krakově Koperník studoval astronomii a matematiku. Tam také začal shromažďovat literaturu o vesmíru a později prováděl i vlastní astronomická pozorování. V Bologni pak navštěvoval přednášky tehdy slavného astronoma Domenica Maria Novary, který byl mimo jiné přítelem Leonarda da Vinci. Student z Thornu se stal Novarovým asistentem a je pravděpodobné, že přejal mnohé jeho názory.

Jako správný renesanční člověk se ale Koperník neomezoval jen na jeden obor. Zabýval se rovněž ekonomií - jak po teoretické stránce (napsal knihu po penězích a inflaci), tak i prakticky (řídil hospodaření fromborské kapituly). Kromě toho dělal sekretáře a současně i osobního lékaře svému strýci, organizoval obranu proti nájezdům Řádu německých rytířů, kreslil mapy, angažoval se v politice a diplomacii.

Koperník se také skutečně se dostal i do konfliktu s církví - nikoliv ovšem kvůli astronomii. V roce 1538 ho biskup Johannes Dantiscus, jeho někdejší přítel a ochránce, obvinil z nemravného vztahu s hospodyní a donutil tuto ženu propustit. Problém nespočíval jen v tom, že Koperník byl církevní činitel podléhající celibátu. Biskupovi (a jaksi mimochodem i ne úplně bezvýznamnému básníkovi a diplomatovi) vadilo, že údajně velmi atraktivní Anna Schillingová byla vdaná. Přesto existují náznaky, že vztah trval i potom a skončil až učencovou smrtí. Příznačné na tomto případu je, že důkaz o Koperníkově "nemravnosti" neexistuje, zato biskup Dantiscus pravděpodobně byl otcem nelegitimní dcery. Nekteří autoři dokonce tvrdí, že o Annu sám neúspěšně usiloval...

 

 Na ramenou obrů

Skoro v žádné práci o Koperníkovi nechybí tvrzení, že jako první přišel s myšlenkou nehybného Slunce a obíhajících planet. Nic není tak vzdálené pravdě - dokonce sám Koperník upozorňuje, že jeho hypotéza není původní.

"I našel jsem nejdřív u Cicera, že Nicetas se domníval, že Země se pohybuje. Potom jsem shledal u Plútarcha, že i někteří jiní byli toho názoru," píše ve své předmluvě pro papeže.

Antické době skutečně myšlenka Země obíhající kolem Slunce nebyla vůbec cizí. Přestože většina starých civilizací dala na selský rozum a náš svět považovala za rovinu oddělující cosi "nahoře" od něčeho "dole", pronikavý rozum některých Řeků dokázal jít v logických úvahách daleko za hranice smyslových vjemů. Už přibližně půl tisíciletí před počátkem našeho letopočtu učili žáci Pýthagora ze Samu, že Země je kulatá, otáčí se kolem své osy a pohybuje se vesmírem. Podle nich se dokonce i Slunce otáčelo kolem jakéhosi centrálního ohně - dnes by možná někteří řekli, že by jím mohl být střed naší Galaxie.

Ve 4. století před naším letopočtem Herakleides z Pontu tvrdil, že zdánlivý pohyb hvězd a planet na obloze je výsledkem otáčení naší planety. Dokonce správně rozpoznal, že Merkur a Venuše obíhají kolem Slunce. Soudil však ještě, že to (společně se zbylými planetami) obíhá kolem Země.

Antický heliocentrismus vyvrcholil Aristarchem ze Samu (320-250 př.n.l.) Ten podle stínu Země vrhaného na Měsíc při zatmění usoudil, že Slunce musí být mnohem větší než Země a mnohem dál než Měsíc. Připadalo mu proto logické, že všechna ta malá tělesa obíhají kolem velkého Slunce. Jeho současníci ovšem odmítali uvěřit bludu, podle kterého by obyčejné slunce mohlo být větší než celý Peloponés, když každý soudný člověk přece vidí, že není o moc větší než pěst.

Představa o planetách obíhajících po kružnicích kolem Slunce ale má velkou vadu: neodpovídá pozorováním. Tato tělesa totiž na pozadí hvězdné oblohy vykonávají složité pohyby a v některých částech své dráhy dokonce couvají. Už Aristoteles se snažil vysvětlit zdánlivý pohyb planet po obloze jeho rozložením na systém mnoha malých kružnic. Tuto myšlenku pak přivedl k dokonalosti geniální alexandrijský astronom Klaudios Ptolemaios (100-160 n.l.). Usoudil, že planety i Slunce jsou na jakýchsi neviditelných otáčejících se sférách - ale zavěšené mimo jejich střed. Teprve tyto sféry krouží kolem Země. Výsledek byl udivující: systém odpovídal pozorování a dokonce podle něj je možné zdánlivé pohyby planet s poměrně velkou přesností předvídat. Aristarchovu teorii to položilo na lopatky, protože v praxi zdaleka nefungovala tak přesvědčivě.

A totéž hrozilo i Koperníkovi, protože jeho systém také neodpovídal pozorování. Rozumní lidé v církevních kruzích byli ochotní připustit, že Bible mluví v obrazech a podobenství, které nelze vykládat doslova. Připouštěli také, že Bůh dal lidem rozum, aby přemýšleli o velikosti Jeho díla. Nemohli ale ignorovat učence popravdě upozorňujících na to, že Ptolemaiův model víc odpovídá tomu, co na nebi vidí.

Především proto má první vydání Koperníkovy knihy O obězích nebeských sfér dvě předmluvy. Jednu napsal sám autor, druhou její editor Andrias Osiander. V ní význam díla zdánlivě shazuje tvrzením, že jde jen o jakousi pracovní hypotézu. Pozdější historici to často vydávali za poněkud zbabělou snahu otupit hrany a uchlácholit církevní moc. Vůči Osianderovi je to ale hrubě nespravedlivé - zhodnotil knihu velice přesně. Koperníkovo učení znamenalo krok správným směrem, ale pravdu neodhalilo. Dale se však na něm stavět.

Dá se říci, že Koperníkův největší význam spočíval v oprášení staré myšlenky planet obíhajících kolem Slunce. A především v její popularizaci.

 

 Na scénu přichází Johannes Kepler

Katolická církev dala Koperníkuv spis na index až roku 1616 tedy celých 73 let po vydání knihtiskem a autorově smrti. To už nechyběl v žádné lepší vědecké knihovně. Zdá se, že Římu nevadil ani tak heliocentrismus samotný, jako spíš to, že prostší duchové v lidových vrstvách by v něm mohli vidět argument proti Biblí. Astronomové ať se o svých hypotézách dohadují, ale bez rozruchu. Zákaz splnil účel: vědci už Koperníka stejně znali a šířit jeho učení dál nebylo žádoucí - tím spíš, že konečná a správná hypotéza to zjevně nebyla. Navíc spustil efekt zakázaného ovoce, které teprve teď mnozí učenci zatoužili okusit.

O skutečném vztahu církevních otců k toruňskému učenci ostatně svědčí i to, že jeho jméno nese jeden z nejnápadnějších a nejkrásnějších měsíčních kráterů. Pokřtil jej tak člen jezuitského řádu Giovanni Battista Riccoli už v polovině 17. století. A to i navzdory tomu, že s Koperníkem nesouhlasil a že církev Koperníkovo dílo oficiálně vyňala ze seznamu zakázaných knih až o téměř dvě staletí později.

Už dávno před tím se ale stala mnohem důležitější věc: astronom Johannes Kepler (1571-1630) Koperníkovu hypotézu potvrdil i vyvrátil zároveň.

Pro myšlenku heliocentrické soustavy se Kepler nadchl už v mládí. Pokusil se sestrojit fungující model planetární soustavy se Sluncem uprostřed a planetami na kruhových drahách. Když jej chtěl vyzkoušet, rázem zjistil, proč Koperníkovi neříkají jen "kacíř", ale také "nedouk", nebo "začínající astrolog" - prostě to nefungovalo.

Kepler ale přesto věřil, že Koperník musí mít v jádru pravdu. Začal v Praze spolupracovat s Tychonem Brahe, kterého proslavila dosud nevídaná přesnost jeho měření. Z výsledků pak odvodil objev, který položil na lopatky nejen Platóna, Aristotela a Ptolemaia, ale svým způsobem i Aristarcha a Koperníka: planety sice opravdu obíhají kolem Slunce, ne však po kružnicích, ale po elipsách. Model rázem souhlasil se skutečností. Když ještě ke všemu Galileo na Měsíci našel hory a u Jupitera objevil jeho oběžnice, astronomie se po staletích konečně vymanila z bludného přešlapování na místě - a lidská civilizace spolu s ní.

Tu revoluci však začali Pythágoras, Herakleides, Aristarchos, Koperník a mnozí další. Ale rozhodující krok učinil Johannes Kepler.

 

Mikuláš Koperník v datech

1473 (19. únor) - narozen v Toruni

1483 - umírá Koperníkův otec

1489 - Koperníkův strýc Lucas Watzenrode se stává biskupem

1491 - Koperník zahajuje studia na krakovské univerzitě

1496 - zahajuje studia na univerzitě v Bologni

1497 - v nepřítomnosti zvolen kanovníkem katedrály ve Frauenbergu (dnes Frombork)

1501 - krátký pobyt ve Frauenbergu a pokračování studií v Itálii (Bologna, Padova)

1503 - ukončení studií a návrat do Frauenbergu

1510-1512 - provádí mapování warmijské oblasti

1514 - dokončuje esej Commentariolus, kde poprvé mluví i o heliocentrické soustavě

1517 - organizuje dosidlování a hospodářské využití warmijské oblasti

1519-1520 - zúčastní se války s Řádem německých rytířů

1538-1539 - čelí obvinění z nevhodného vstahu se svou hospodyní

1543 - V Norimberku vychází Koperníkovo stěžejní dílo De Revolutionimbus Orbium Coelestium (O obězích nebeských sfér)

1543 (24. květen) - umírá ve Frauenbergu

1616 - Katolická církev shledala knihu O obězích nebeských sfér jako závadnou

 

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend, září 2009

You have no rights to post comments