Novákoviny

Když kniha začne rukou na pistoli, cákanci krve a  sympatickým vůdcem pouličního gangu, obvykle ji odkládám - jsou i méně prvoplánové metody, jak čtenáře vtáhnout do děje. Naštěstí jsem to v případě románu Zakalená od Elizabeth Bearové neudělal.

Román je sice debutem a místy je to poněkud znát (což platí i o nešťastném začátku), autorka ale nepochybně má vypravěčský talent. Především je ale zřejmé, že o věcech s nimiž v ději hraje, něco ví a umí to podat, aniž by nudila nebo urážela intelekt čtenáře. Ne všichni se mnou asi budou souhlasit, ale právě to odlišuje dobrou sci-fi od té špatné.

Děj knihy se odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti - a už první stránky nenechají čtenáře na pochybách, že současné lidstvo v podání Elisabeth Bearové nemíří k žádným světlým zítřkům. V čase, který od příběhu odděluje naši současnost, se odehrála spousta nepříjemných věcí, válkami počínaje a sem tam nějakou tou ekologickou katastrofou konče. Neutěšené kulisy románu ze všeho nejvíc připomínají předměstské ghetto občas vylepšené nějakou tou vyspělou technologií: zločin, špína, násilí, drogy, virtuální realita... I to zpočátku od dalšího čtení trochu odrazuje, protože hnus z budoucnosti je už trochu omšelá rekvizita.

Z literárního hlediska je ovšem neomšelá ústřední postava románu - i když technicky vzato je jetá docela hodně. Jenny, které nikdo neřekne jinak než Titan je okolo padesátky a zdobí ji umělá ruka, umělá noha, umělé oko, nějaké ty umělé kosti se ani nepočítají. Ještě ne kyborg, ale moc už nechybí, uvnitř ale stále žena bojující se svou osamělostí, obavami a smutky. Právě tady se začne děj vzdalovat tuctovým thrillerům zasazeným do blízké budoucnosti.

Pak je tu také a armáda, která z láhve vypustila džina v podobě umělé inteligence a její projekt, jež jí má zajistit ještě větší moc. Hlavní hrdinka se tomu připletla do cesty - a děj vyšperkovaný celou řadou dalších  postav může začít. Víc neprozradím, popravdě řečeno to ani nejde. Zakalená je první díl plánované trilogie a vše nasvědčuje tomu, že příběh tu prochází jen zahřívacím kolem.

Autorka ale rozhodně nenudí. Radost z vyprávění je cítit na každém kroku, navíc je zřejmé, že její znalosti kybernetiky, psychologie, fyziky a dalších atributů správné sci-fi, nejsou jen povrchní. Chvílemi je ovšem rozvržení do rozsáhlého projektu trochu znát - asi jako u televizního seriálu, který musí vydržet co nejdéle. Postav je víc než požehnaně, děj spletitý, popisy postav i kulis někdy snad až příliš podrobné. Ale je to v mezích normy a lze si rychle zvyknout. Člověk si přitom ostatně jaksi mimochodem uvědomí, že kdysi v pomalejších časech se takto psalo běžně. S definitivním hodnocením trilogie ale bude třeba počkat až na další díly.

Ale po sci-fi, v níž lidé měli své problémy vyřešené a mohli se konečně věnovat vesmíru, se mi stejně občas zasteskne.

Psáno pro Ikarii

You have no rights to post comments