Novákoviny

Nejpodivnější objevy z marsovských fotografií jsem si nechal na konec této kapitoly, protože to, co na nich je, vypadá jako čistá sci-fi. Tají se nad nimi dech: podivné černé útvary vyrážejí na jaře skrz led, tvoří jakési „keře“ o průměru několika desítek metrů a v létě zase mizí.

 To není žádná fantazie pro bulvár typu marťanské sfingy, ani přelud na hranici rozlišení, na jakých staví svou popularitu Richard C. Hoaghland. Tady se každým rokem něco nepochybně děje — a jedním z vysvětlení je život. Ale jaký život! Už ne neviditelní mikrobi nebo dokonce jejich pouhé fosilie. Jestli je to živé, pak jde o gigantický organismus, něco na způsob obří kolonie hub, megaplísně nebo banyanu (Ficus benghalensis, fíkovník banyan), kterému se to mimochodem na obrázcích s největším rozlišením podobá ze všeho nejvíc.

    Záhony dementních zahradníků 

    Organický původ podivných útvarů by nepochybně znamenal senzaci číslo jedna. Jenže podivné struktury se objevují právě v místech, kde se život očekává ze všeho nejméně. I proto jsou vědci ve svých soudech opatrní.

   Temné struktury „rozkvétající“ každé jaro na dunách Marsu poprvé zaznamenala sonda Mars Global Surveyor v letech 1998 až 2001. Tehdy ještě žil slavný spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke, a tak se ho server Space.com zeptal na jeho názor.„Mars je zřejmě obydlen rasou dementních zahradníků,“ zněla odpověď dokazující, že příslovečný anglický smysl pro humor nebyl spisovateli cizí ani ve vysokém věku.

   Clarke narážel na skutečnost, že se útvary objevují na lokalitách, kterým by se každý rozumný živý tvor raději vyhnul. Místo rovníkových oblastí, kde teplota občas vystupuje i nad bod mrazu, si pro svou existenci vybraly polární krajiny mezi 60 až 80 stupněm zeměpisné šířky, převážně na jižní polokouli. Většina struktur se každoročně objevuje na stejných místech.

   V roce 2001 dorazila k Marsu sonda Mars Odyssey, která měla na palubě mnohem citlivější přístroje, zejména zařízení THEMIS s kamerou pro snímání ve viditelném a infračerveném světle. Nové snímky ukázaly, že nejde o náhodně vzniklé skvrny, jako když se třeba nad tmavou horninou protaví led po zahřátí sluncem. Útvary mají složitou strukturu a jejich chování nasvědčuje tomu, že souvisejí s nějakým komplikovaným procesem.Nejčastěji se objevují na svazích dun uvnitř některých kráterů.

   Vznikají velmi rychle, často za dobu kratší než jeden týden. Zpočátku jsou šedé, později mají černý střed. Některé snímky naznačují, že pod ledem se k nim koncentricky sbíhá síť jakýchsi kanálků. Také uvnitř objektů bývá patrná soustava paprskovitých linií.

obr: Detailní snímek pořízený sondou Mars Global Surveyor ukazuje keříčkovitou strukturu uvnitř některých skvrn

Foto: NASA/JPL 

   Tvar struktur je většinou kruhový, někdy prodloužený ve směru sklonu svahu, jako by z objektu něco vytékalo. Průměr kolísá od několika málo metrů až ke stovkám metrů.Měření prováděné sondami potvrdila, že v oblasti, kde se útvary vyskytují, klesá teplota až na mínus 126 stupňů Celsia. Relativně nedaleká jižní polární čepičku proto tvoří nejen led, ale na povrchu se každou zimu usadí ještě metrová vrstva zmrzlého oxidu uhličitého.

   Většina vědců je proto v hodnocení biologického původu fenoménu, který dostal zkratku DDS (Dark Dune Spots), velmi opatrná. Odborníci nejčastěji soudí, že geologie Marsu je z našeho hlediska zcela bizarní — a DDS jsou prostě jedním z jejích kuriózních projevů. Například podle Phila Christensena z Arizona State University jsou DDS vytvářeny výtrysky plynného oxidu uhličitého smíchaného s prachem a pískem. Po zahřátí sluncem na jaře se pod krustou ledu vytvoří zásobníky stlačeného plynu, který si pak prorazí cestu vzhůru. Fontána vysoká i více než 100 metrů má za následek jak vznik otvoru, tak síť soustředných trhlin a hvězdicovité struktury v okolí DDS.

   Přijatelné vysvětlení: život 

   Ne všichni geologové s tím ale souhlasí. Augustin Chicaro z Evropské kosmické agentury je mnohem diplomatičtější: „Jako geolog považuji DDS za vzrušující fenomén. Bylo by vhodné nejdřív shromáždit názory expertů z mnoha oborů.“

   Jedním z takových názorů je i hypotéza, kterou vytvořil maďarský astronom András Horváth společně s biology Tiborem Gántim a Eösem Szathmárym. „DDS nemohou být výsledkem pouhého tání a mrznutí půdy. Skvrny se totiž nevyskytují na svazích dun vystavených slunci, ale v hlubších chráněných polohách. Biologické vysvětlení je proto přirozenější.“

   Maďarští vědci dokonce navrhli způsob, jak by mohly obří živé organismy v krutých podmínkách marsovských polárních oblastí přežívat. „Obsahují fotosyntetický pigment schopný pohlcovat světlo s vysokou účinností,“ vysvětluje Horváth. „Žijí v mezí vrstvě na povrchu půdy pod ledovcem, kam k nim ještě proniká sluneční světlo. Koncem zimy už je ho dost na to, aby temné barvivo produkovalo i teplo schopné roztavit led. Voda se nevypaří, protože od styku s řídkou atmosférou jí chrání led. Organismy tak žijí v teplejších kapsách vyplněných kapalinou a čerpají živiny z půdy pod sebou. Něco takového je možné právě jen v polárních oblastech, kde je dostatečně dlouhý den. I ze Země známe mikroorganismy, které provozují podobný životní styl v ledovcích Antarktidy.“

   Maďarští vědci také poukázali na některé zvláštnosti tvarů skupin skvrn, které lze nejsnáze vysvětlit biologicky. Často se totiž stává, že dvě nebo více černých skvrn se nachází v těsné blízkosti. Přitom mezi jejich šedými „obaly“ téměř vždy vzniknou i jakási propojení stejné barvy. Mechanické výbuchy stlačeného oxidu uhličitého by sotva vytvářely blízké skupiny kruhových otvorů, tím méně pak jejich propojení šedými „mosty“ vyvrženého materiálu. Nahromaděný plyn by buď unikl jediným otvorem, nebo by kru, která jej věznila, prostě rozmetal na kusy.

obr.: Kruhové seskupení DDS na jednom místě naznačuje, že výskyt kopíruje jakousi strukturu pod povrchem ledu

Foto: NASA/JPL 

Ve skutečnosti je možné, že díky velkému odstupu orbitálních fotografů od těchto objektů, omylem zahrnujeme pod pojem DDS několik typů útvarů. I z těch nemnoha nedokonalých snímků, které jsou k dispozici, je zřejmé, že není skvrna jako skvrna. Některé se opravdu nacházejí na jakýchsi trhlinách či švech ker povrchového materiálu, patrně zmrzlého oxidu uhličitého, které byly vyzdviženy tlakem zespodu — a je tedy pravděpodobné, že jsou geologického původu. Jiné ale tvoří početná a nahodilá seskupení na svazích dun, nebo se vyskytují jen v naváté hornině, zatímco starší podklad ponechávají bez povšimnutí. Z některých zjevně něco vytékalo nebo tryskalo, z dalších ne. Keříčkovité struktury uvnitř skvrn a „kořeny“ sbíhající k nim se sice vyskytují často, zřejmě ale nejsou pravidlem. A tak by se mohlo pokračovat dlouho. Otázka původu DDS je zatím otevřená — a zřejmě ještě dlouho bude...

Jan A. Novák: Život ve vesmíru, Daranus, Praha 2009, 400 str., fotografie, kresby, schémata. Pevná vazba. Doporučená cena: 399 Kč

Kniha je v knihkupectvích od prosince. Pokud by nebyla u Vašeho knihkupce, najdete ji ve webovách obchodech, nebo se obraťte na nakladatele

You have no rights to post comments