Novákoviny

Zatímco vědci hledají život ve vesmíru, pořád ještě nerozumíme ani tomu, který nás obklopuje na Zemi. Jednou ze záhad biologie jsou hlenky - kuriózní organismy, které v přírodě nemají příbuzné. Jsou to mimozemšťané?

Jaro roku 1973 bylo v Dallasu neobvykle vlhké a teplé. Jednoho rána tu několik obyvatel z předměstí našlo v trávě na svých zahrádkách podivné žlutavé slizovité medúzy o průměru až několika desítek centimetrů. Některé pomalu lezly, jiné pravidelně pulsovaly, nebo se šplhaly po zdech a na telegrafní sloupy. Nepříjemně to připomínalo populární sci-fi thriller The Blob se Stevem McQueenem, v němž sliz z vesmíru požírá vše živé a roste a roste...

Znepokojení Texasané přizvali odborníky a poprask kolem kosmické invaze rychle splaskl. Mykologové zjistili, že se jedná o hlenku Fuligo septica, které podmínky toho jara šly náramně k duhu.

 

obr: Existují stovky, možná tisíce druhů hlenek. Jde o neobyčejně úspěšnou skupinu rozšířenou v mnoha prostředích, přesto o nich  většina lidí nikdy neslyšela

 

Jedna záhada tak byla rozluštěna - ale desítky dalších spojených s těmito podivnými organismy, na své řešení teprve čekají.

Vědci například dodnes s jistotou nevědí, jestli je hlenka živočichem, rostlinou, houbou, nebo něčím úplně jiným. Není dokonce jasné ani to, jestli jde o tvora jednobuněčného nebo mnohobuněčného. Na Zemi nemají žádné příbuzné, což otevírá prostor pro nejrůznější spekulace. Nechybí ani extrémní názory, podle kterých na nás z vesmíru neustále dopadají zárodky života - a hlenky jsou jedním z výsledků tohoto bombardování.

Že by tedy přece jen invaze z kosmu? Skeptikové z řad akademických biologů s tím bouřlivě nesouhlasí, ale podivný životní styl těchto tvorů jim to moc neusnadňuje.

 

Přežijí všude

Představte si stvoření, které většinu času tráví v podobě jednotlivé mikroskopické buňky žijící pod povrchem země. Živí se a roste, pořád ale jde o jedinou buňku - ovšem s mnoha jádry. Když jí ale na lokalitě dojde potrava, začne podivuhodná přeměna. Naše buňka vyšle chemický signál, který "zaslehnout" její soukmenovci v širokém okolí a všichni navzájem si vyjdou vstříc. Když je jich je pohromadě pár desítek tisíc, zorganizují se do podoby houby, medúzy, rostliny nebo slimáka a vyrazí do světa za lepším místem k žití...

Nesmysl? Scénář pro sci-fi? Výplod horečnatého deliria?

Vůbec ne. Přesně to dělají hlenky - ta z Texasu byla jen jedním z přibližně tisícovky druhů těchto podivných organismů. V měřítku mikrosvěta jsou skutečnými dravci: živí se prakticky vším, co je organického původu, od virů a bakterií, přes ovoce a dřevo až třeba po papír. Mohou nabývat nejrůznějších pevných tvarů (například kuličky na stopkách, "houby", "slimáci", "koráli", nebo beztvaré hroudy připomínající kamení), jindy pokryjí souvislou vrstvou i několikametrové plochy. Některé jsou nádherně zbarvené.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

UPOZORNĚNÍ: Víc zajímavostí o hlenkách a dalších neobvyklých formách života najdete v knize Život ve vesmíru, kterou vydalo nakladatelství Daranus. Pokud ji nemají ve Vašem knihkupectví, můžete ji objednat u nakladatele.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Předpokládá se přitom, že mnoho druhů hlenek na své objevení teprve čeká. Vyskytují se prakticky všude a i u nás jsou docela běžné: můžete je natrefit třeba na procházce po ulici nebo v lese, zvlášť pokud je delší čas vlhko a teplo. Některé druhy ale přežívají i na  pouští, v polárních oblastech nebo pod vodou. Tedy další bod do seznamu schopností, jimiž se obvykle vyznačují slizovití vetřelci z kosmu: mimořádná odolnost. To je ale jen začátek - to nejlepší teprve přijde.

 

Demokratická komuna

Pozorovat spojování hlenek na zrychlených záběrech (zadejte si do YouTube heslo Slime Mold) je zážitek. Vědci na základě takových záběrů vytvořili matematický model, který popisuje jejich přerod z mikroskopického jednobuněčného organismu na velkou mnohojadernou amébu. Model našel neobvyklé uplatnění: používá se v některých počítačových hrách.

 

obr: Hlenky nejsou ani jednobuněčné, ani mnohobunečné. Jsou to, co se jim právě nejvíc hodí

 

Neobvyklé je také to, že hlenky při svém shlukování z mnoha malých buněk nevytvoří mnohobuněčný organismus v pravém smyslu. Přesto se buňky tohoto dobrovolnického spolku mikroorganismů opravdu specializují: některé třeba vytvoří stopku, která organismus nese, z jiných se stanou spory v případě potřeby přežívající i velmi drsné podmínky. Tvor se cíleně pohybuje, reaguje na teplo, světlo a chemické podněty. Když se mu vede dobře, vypučí na něm jakési houby a vesele se dá do rozmnožování. A když ho to přestane bavit, tak se schůze rozpustí a zúčastněné buňky se spořádaně rozejdou.

Takže i přes dělbu práce se tento "jedinec vyššího řádu" chová svým způsobem demokraticky. Původní buňky se v něm nerozplynou, ani navždy nepodlehnou vyšším zájmům, jako je tomu třeba v našem těle, ale mohou jej za určitých okolností zase opustit. Přesto se některé svým způsobem obětují, protože při dělbě práce nedostanou příležitost zanechat potomky. Jak a čím se složité procesy v této komuně řídí, to se dosud nepodařilo bezpečně vysvětlit.

Doslova šokem bylo pro biology zjištění, že hlenky také mají cosi na způsob imunitního systému. Ten u tak primitivních organismů nikdo nečekal, protože se jinak objevuje až u mnohem pokročilejších tvorů. To největší překvapení ale mělo teprve přijít.

 

Předčasný výsměch

IQ Nobel Proze je něco jako parodie na Nobelovu cenu - dostávají ji vědci, kteří toho roku publikovali výsledky nejnesmyslnějšího výzkumu. Tedy, nejnesmyslnějšího podle názoru seriózních akademiků. Roku 2008 toto pramálo prestižní ocenění dostala skupina Tošijuki Nakagakiho za úsilí zdánlivě obzvlášť bizarní: japonští vědci vypouštěli hlenky do labyrintu. Což už na první pohled vypadalo stejně nesmyslně, jako kdybychom chtěli kočce vysvětlit kvantovou fyziku. Jenže Nakagakiho tým se nenechal odradit - a dnes už se mu nikdo neposmívá.

 

obr: Hlenka hledá cestu labyrintem. Na tak primitivní stvoření velmi slušný výkon...

 

Výsledky hlenčích cest labyrintem na Hokkaido University předčily všechna očekávání: toto podivné a zdánlivě velmi primitivní stvoření se při cestě za potravou dokáže pohybovat s nepopiratelnou inteligencí. Přestože hlenka nedisponuje ničím, co by alespoň vzdáleně přiopmínalo nervovou soustavu, zřejmě má jakýsi druh paměti umožňující poučit se z chyb a nepříjemných zážitků.

"Úkoly, před které jsme hlenky postavily, nebyly jednoduché," řekl Tošijuki Nakagaki pro The New York Times. "Některé by byly obtížné i pro člověka."

Vědci například organismům připravili potravu v bludišti připomínajícím rozmístění městských sídlišť v oblasti Tokia. Hlenka zdroje propojila způsobem, který byl srovnatelný s prací inženýrů navrhujících tokijský dopravní systém. Někteří badatelé proto věří, že studium těchto organismů přinese nové postupy při plánování dopravních a komunikačních sítí.

Hlenky nejsou hospodářsky významné, donedávna proto stály spíš na okraji pozornosti biologů. V minulosti je vědci považovali za houby, s nimiž ale ve skutečnosti nemají nic společného. Stejně tak postupem času vzaly za své představy, že jde o jakýsi přechod mezi jednobuněčnými a mnohobuněčnými organismy. Možná nám jejich existence naznačuje, že ve vžitých představách o přehledně členěném světě živých tvorů ledacos neodpovídá realitě. Že přechod mezi jednobuněčnými a mnohobuněčnými organismy byl složitější, než si zatím dokážeme představit. A že "šedivá je každá teorie, zatímco strom života se zelená", jak kdysi trefně poznamenal Johann Wolfgang Goethe.

Jisté je zatím jen jedno: i když přírodě hlenky nemají žádné příbuzné, v literatuře a filmech sci-fi by jich našly docela hodně.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments