Novákoviny

   Svérázný český samouk Jaroslav Petrbok se během druhé světové války střetl s uznávaným německým archeologem Lotharem Zotzem ve sporu o metody zkoumání pravěkého osídlení. Odborný konflikt dostal ve vypjaté době širší rozměr - a dodnes ilustruje, že českoněmecké vztahy nikdy nebyly tak černobílé, jak jsou často líčeny. 

   "Mohl by připomínat Masaryka - kdyby nechodil jak šupák a nemluvil jak dlaždič." Tak na archeologa a paleontologa Jaroslava Petrboka vzpomíná v internetové diskusi jeden z pamětníků jeho působení v Národním muzeu během 50. let.

   Dá se říci, že Lothar Zotz představoval negativ Jaroslava Petrboka. Německý archeolog mezinárodního významu, který zevnějškem připomínal spíš italského aristokrata, byl člověk vybraného chování a milovník společnosti, zejména dámské. I on věděl, že bez politického zázemí svou vědu dělat nemůže, a tak si už roku 1933 pořídil stranickou legitimaci NSDAP. Především ale byl vynikající vědec spoléhající na pečlivou dokumentaci nálezů a moderní metody výzkumu.

Když roku 1939 přišel Lothar Zotz do Prahy jako vedoucí katedry archeologie na německé univerzitě, nemohl nenarazit na Jaroslava Petrboka. Pochopitelně si nepadli do oka.

   Jaroslav Petrbok se narodil roku 1881 v Praze a prožil tu dost bujaré mládí, protože k jeho kumpánům patřil také Jaroslav Hašek a známý anarchista, opilec a výtržník František Sauer. Odtud také zřejmě pramenila jeho okázalá levicovost a nadstandardní vztahy s mnoha pozdějšími bolševickými papaláši. Jiným směrem ho ale nakonec nasměroval budoucí cestovatel Alberto Vojtěch Frič. I díky němu se začal mladý Petrbok zajímat o přírodní vědy a archeologii, na vysokoškolská studia mu však kromě peněz patrně chyběly také některé osobní vlastnosti. Nesnášel autority, systém a kázeň, a ne každému imponovalo jeho hrubé chování. Dotáhl to jen k maturitě na učitelském ústavu, ale jeho pedagigocká kariéra vzala neslavný konec: po jakési blíže nespecifikované aféře byl předčasně penzionován. Nestěžoval si - konečně měl čas na milovanou vědu. Nakonec se mu podařilo dosáhnout statusu externího spolupracovníka Národního muzea a určitou finanční podporu, takže získal pro své vykopávky i oficiální posvěcení.

obr: Jaroslav Petrbok v akci.  

 Zejména v mládí Jaroslav Petrbok hodně cestoval (či spíše vandroval), oblíbil si zejména Palestinu a Bulharsko, kam se opakovaně vracel. Vedle toho si ale našel dost času na vykopávky a později se stále více zabýval archeologickým výzkumem v jeskyních Českého krasu. Dosáhl některých nesporných vědeckých úspěchů. Velmi šťastnou ruku například měl, když ve slovenských Gánovcích od dělníků tamního kamenolomu vykoupil unikátní travertinový výlitek mozky neandrtálce. V Českém krasu zase nalezl pravěkou píšťalku zhotovenou z kosti, rytiny na kamenech a další vzácné památky na život v době kamenné. Byl také jedním z prvních, kdo se pokoušel prosadit ochranu této mimořádně cenné krajinné oblasti.

   Odvrácenou stránkou Petrbokovy práce byl jeho systém - či spíše absence systému. Dokumentaci vykopávek prováděl ledabyle nebo vůbec, šel jen po významných nálezech, zatímco "drobnosti" velkoryse přehlížel a lokality leckdy pro další výzkum zcela znehodnotil. Vzděláním i metodami byl živou zkamenělinou prvních obrozeneckých archeologů 18. a 19. století - samouků, nezřídka podivínů. České vědecké prostředí ho však nejen trpělo, ale i podporovalo ještě v polovině 20. století. Okupace a příchod německých vědců však archeologu-anarchistovi přinesly problém. Jmenoval se Lothar Ferdinand Zotz.

   Zotz byl o řadu let mladší než Petrbok, pocházel z dobré jihoněmecké rodiny, která dala světu mnoho podnikatelů, umělců a učenců. Také on se pro archeologii nadchl už dětství, na rozdíl od Petrboka ale svědomitě stoupal po žebříčku vědeckých hodností a brzy svými pracemi získal širší mezinárodní věhlas. Jenže po nástupu nacistů se archeologie stala státem sledovanou vědou, protože podstatná část Hitlerovy ideologie stála na historických argumentech. Zotz nemínil slibně započatou kariéru opustit a vstoupil do strany - i navzdory tomu, že zážitky ze zákopů první světové války z něj udělaly přesvědčeného antimilitaristu. S Petrbokem měl Zotz kromě archeologie i další společnou vášeň: brzy po příchodu do Prahy si zamiloval Český kras.

   Český popularizátor archeologie Karel Sklenář o Zotzově působení v Praze napsal: "Nevystupoval proti slovanské archeologii, ale proti hledání slovanských kořenů v předgermánském pravěku Čech, což je i dnes stanovisko všobecně uznávané... S českými archeology jednal vždy přátelsky jako rovný s rovným, v kolegiálním duchu obvyklém v předválečných vědeckých kruzích (to ostatně i jiní profesoři z Říše)... Byly zaznamenány případy, kdy pomohl ohroženým osobám."

obr: A tady je pro změnu Lothar Zotz v akci. Lepší obrázek se mi bohužel nepodařilo sehnat 

  Opačného názoru byl ovšem Petrbok, který se o něm vyjadřoval jako o drzém okupantském frickovi znemožňujícímu mu jeho vědeckou práci. Pro Zotze tento obroublý samouk opravdu představoval tvrdé sousto a o Petrbokových metodách se vyjadřoval jako o "škodlivém hrabání". Přesto se snažil jeho nadšení pro archeologii podchytit. V létě 1940 společně s ním vyrazil na obhlídku archeologických lokalit v Českém krasu a krátce na to zařídil, aby se mohl podílet na vykopávkách pod jeho dohledem. Petrbok ovšem lepší nálezy zatajoval a Zotz nakonec práci zarazil jako neefektivní. Od té doby český nadšenec kopal v jeskyních tajně - a po svém.

   Snaha vycházet dobře s Čechy a ctít vědeckou pravdu se nakonec Zotzovi málem stala osudná. Brzy se dostal do sporů se soukmenovci, kteří chápali archeologii jako nástroj nacistické ideologie, zejména s organizací Ahnenerbe, kterou při SS založil sám Heinrich Himler. Tato pseudovědecká společnost hledala po celém světě důkazy o prastarém původu nadřazené germánské rasy - a zřejmě právě kdosi z jejího okruhu se Zotzovi postaral o odvedení na východní frontu. Tehdy už to nemělo daleko k rozsudku smrti, nicméně Zotz štastně přežil. Dál pak působil jako uznávaný archeolog a autor řady publikací. V jedné z nich zmiňuje i Petrboka - opět jako neodborníka, který české lokality poškozoval svým hrabáním.

   Ani Petrbok po válce svého někdejšího německého konkurenta nijak nešetřil. Díky podpoře z nejvyšších míst až do své smrti pracoval pro Národní muzeum - a díky svéráznému způsobu života, který neměl daleko k životnímu stylu bezdomovců, se stal legendou. Mezi jeskyňáři i trempy v Českém krasu dodnes koluje řada výroků a historek, spojovaných s jeho osobou. Z vědeckého hlediska je ale jeho činnost do značné míry kontroverzní.

Příloha:

1881 - narozen v Praze

1902 - maturita na Učitelském ústavu

1922-28 - neplacená dovolená k práci pro Národní muzeum

1933 - předčasné penzionování

1960 - úmrtí

1899 - narozen v Heitersheimu

1924 - promoce na Universität Freiburg

1931 - stává se kurátorem muzea v Breslau

1933 - získává legitimaci NSDAP č. 1 943 043

1937 - habilitace v Breslau

1939 - profesorem na pražské německé univerzitě

1943 - odvelen na východní frontu

1946 - vedoucím katedry archeologie na Friedrich-Alexander-Universität v Norimberku

1967 - úmrtí

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny / Víkend

You have no rights to post comments