Novákoviny

Na počátku 20. století bývala Sokolská ulice v Praze ještě dobrou adresou: klidné místo nedaleko Muzea, kousek od Královských Vinohrad a jejich parků... Tady v rozlehlých bytech bydleli lepší lidé, kteří si na hlasité výstupy nepotrpěli - o společenských skandálech ani nemluvě. O to větší rozruch způsobil výstřel, který 19. prosince 1911 odpoledne třeskl v jednom z domů. Když se policie dostala do bytu, odkud zazněl, našla tu muže v kaluži krve a s prostřeleným spánkem. Pistole ležela opodál.

Vyšetřování netrvalo dlouho - o to větší ale vzbudilo rozruch. Mrtvý byl univerzitní profesor Josef Ladislav Píč, známý historik a archeolog, mezinárodně uznávaný vědec, jedna z předních osobností českého vlasteneckého života. Našli se svědkové kteří potvrdili, že zbraň zakoupil pouhý den před svou smrtí. Svým známým pak oznámil, že odjíždí do Dalmácie, ve skutečnosti se ale zavřel ve svém bytě. A pak zazněl výstřel. Jasná sebevražda.

Proč se ale úspěšný muž na vrcholu kariéry a v nejlepších letech rozhodl opustit tento svět?

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Utajené osobnosti českých dějin, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

Josef L. Píč se narodil 19. ledna 1847 v rodině Čeňka Píče, majitele větrného mlýna nedaleko Mšena. Se studiem na gymnáziu měl nejdřív určité potíže - jak kvůli veselé neklidné povaze, tak i díky vlasteneckým aktivitám - nakonec se ale přece jen zklidnil a dotáhl to až na univerzitního profesora. Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze přednášel historii národů mocnářství, samozřejmě především s důrazem na Slovany.

Čím víc ale šel ve svém zkoumání do minulosti, tím víc zjišťoval, že přehrabování se v archivech mu nedává potřebné informace. Pochopil, že musí od historie přejít k archeologii, stejně jako to dělal Krolmus - ovšem na vyšší úrovni, kdy romantické vize vystřídají fakta. Sehnal majetné sponzory, z nadšených amatérů si sestavil výzkumný tým a začal provádět vykopávky,

obr: Josef Ladislav Píč byl bez nadsázky zakladatelem modení české archeologie. Osudným se mu stal spor o Rukopisy

Vyjížděli po celých Čechách a pod jejich nástroji se na světlo světa vracely předměty vyrobené lidmi mrtvými celá tisíciletí. Dávno ztracená minulost znovu ožívala. Preciznost a odbornou úroveň jejich práce oceňovali i zahraniční vědci - ale doma už to tak slavné nebylo. Čeští kabinetní vědci nad motykami ohrnovali nos.

Píčovým konečným cílem bylo vytvořit souhrnné dílo, které by popsalo dějiny Čech od doby kamenné až do středověku. Mělo se jmenovat Starožitnosti země české a první díl se mu podařilo vydat roku 1909. Zahrnoval dobu kamennou, pak následovaly další díly věnované novějším kulturám, včetně dnes tak populárních Keltů.

Píčovým asi největším odkazem dnešku je právě uvedení keltských památek v Čechách do evropské vědy. Jenže jeho hlavním zájmem pořád ještě byli Slované. K vydání posledního dílu Starožitností, který měl být o nich, už se ale nedostal. Jeho přiblížení ke slovanské éře ho stálo život.

Se Zelenohorským a Krásnohorským rukopisem jsme se seznámili už v povídání o Augustu Kordovi. Tomu přinesly smůlu - která ale nebyla nic proti neštěstí, jaké z nich vzešlo Píčovi. Dobrodružná literatura je plná starobylých artefaktů, jejichž kletba zahubí každého, kdo s nimi přijde do styku. Rukopisy by k nim mohly patřit: spustily záplavu sporů, které byly čím dál osobnější, rozbíjely stará přátelství, otvíraly stavidla nenávisti. Nakonec přinesly smrt významnému vědci - a neutišily se ani nad jeho hrobem.

Tou dobou už spor o Rukopisy hořel bezmála sto let a většina odborníků se stále víc přikláněla k názoru, že jde o padělky. Ve skutečnosti ale nešlo ani tak o odbornost, jako spíš o politiku. Rukopisy mezitím vzbudily pozornost v cizině, kde jejich poetiku obdivoval sám král básníků Johann Wolfgang Goethe. Také tam se ale brzy našli pochybovači, které u nás nešlo překřičet tak snadno jako domácí kritiky. A tak se v Čechách nevíra v pravost stala téměř synonymem pro cizáctví, znakem odrodilců, argumentem s nímž pracovaly zejména konzervativnější politické síly a na nějž ulice dobře slyšela. Kdo nevěřil v pravost byl buď policejní konfident, nebo osoba ducha poněkud mdlého...

Současně se ale formoval proud realistů (nakonec reprezentovaný především T. G. Masarykem), kteří správně soudili, že pravda by měla stát nad vlastenectvím, přesněji řečeno, že vlastenectví založené na lži je falešné. Rukopisy jim posloužily jako exemplární příklad - a měli při tom víc štěstí než rozumu, protože definitivní důkaz stále ještě chyběl.

Mezi realisty a zbytkem politické scény se rozhořel boj, kterému nebyla žádná špinavost cizí a jehož výstřelky se zcela vymykají dnešním představám o zdvořilém a ušlechtilém 19. století. Například Národní listy nebyly žádný bulvár, ale považovaly se za seriózní hlas liberálních sil v české společnosti - přesto Masarykovi v souvislosti s Rukopisy na svých stránkách věnovaly tuto kletbu: "Jdi k čertu ohavný zrádče, přimkni se se svou ubohou duševní troškou a se svou mravní mizerií ke komu chceš. Jen neopovažuj se už užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš... My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šedou hlízu. Jdi a utec z této posvátné země, než se otevře, aby tě pohltila."

obr: Po J. L. Píčovi zůstala mimo jiné i dokonalá obrazová dokumentace vykopávek, které prováděl

Útoky ulice byly ještě o nějaké to patro níž. Jak se ale tíha důkazů postupně přesouvala na stranu realistů, nabýval na drsnosti i jejich hlas, jenž - jak ještě uvidíme - si s konzervativci v ničem nezadal. A do tohoto ringu plného běsnících politických rváčů vstoupil seriózní vědec Josef Ladislav Píč.

Píč byl z těch, kteří v pravost Rukopisů věřili, takže v dílu Starožitností věnovaném Slovanům jimi chtěl podepřít své archeologické nálezy. Ani v tuto chvíli ale nepřestal být objektivním hledačem pravdy, a tak se snažil ze všeho nejdřív udělat v otázce jejich pravosti definitivně jasno. Na domácí scéně nemohl nezaujatou expertízu od nikoho očekávat - i Kordovo fiasko mu nejspíš bylo mementem. A tak si část listin z Národního muzea diskrétně vypůjčil a vyrazil s nimi za hranice. Ve Francii i v Itálii odborníci použili tehdy nejmodernější metody a vydali příznivá dobrozdání. Zaujatý Píč si ale nevšiml, že zdaleka nejsou jednoznačná a obsahují také alibistická zadní vrátka pro případ, že by se nakonec přece jen pravost nepotvrdila. Po návratu domů tedy zveřejnil článek s výmluvným názvem "Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem paleografů skvěle obstál".

A pak se rozpoutalo peklo.

Realisté už měli tou dobou vliv v některých médiích a celkem pochopitelně jim držela palce mladá generace, jíž se folklórní vlastenectví ukotvené v temném dávnověku začínalo pomalu zajídat. Píč byl obviněn, že listiny v podstatě ukradl a že si posudky zahraničních specialistů vysvětlil po svém. To vše jeho odpůrci podali revolverovým slovníkem a doprovázené nevybíravými osobními invektivami, které už dřív v této podivné válce zdomácněly. Vrcholem se stal článek v časopisu Čas blízkém Masarykovi, jehož autorem běl být jakýsi středoškolský student podepisující se iniciálami JK. Ten univerzitního profesora a uznávaného odborníka veřejně zesměšnil - opět bez hlubší argumentace, zato však neobyčejně hrubým způsobem. Teprve později se ukázalo, že tím "studentem" byl ve skutečnosti literární vědec, germanista a divadelní kritik Arnošt Kraus (1859 - 1943), který se tou dobou nacházel ve věku hodně nestudentském.

Píčovi se zhroutil celý svět. Koupil si pistoli, zamknul se doma - a zbytek už znáte.

Ale ani tím to ještě neskončilo. Šéfredaktor Času Jan Herben se nezastavil ani před majestátem smrti a uveřejnil podivný nekrolog, v němž všechny urážky a hrubosti zopakoval. A aby nikdo nezůstal na pochybách, o kom je řeč, v závěru doslova napsal: "Co jsme psali o Rukopisech a Píčovi, napsali bychom stejně, kdybychom už viděli ten revolver namířený do spánku."

Jan A. Novák

You have no rights to post comments