Novákoviny

Chtít po českých badatelích, aby hledali vraky na dně Atlantiku nebo starověké osady v Černém moři asi nejde - peníze z rozpočtů a grantů tu nestačí ani na mnohem skromnější záměry. Ale ani Robert Ballard, slavný objevitel Titanicu nefinancoval své výpravy touto cestou. A i když pracuje v poněkud jiných podmínkách, přesto může být jeho přístup k organizování podmořských expedic v lecčems inspirující.

 

Robert Ballard (nar. 1942) toužil po práci podmořského badatele od dětství, řízením osudu se ale stal důstojníkem válečného námořnictva, které mu financovalo vysokoškolské studium - a v tu chvíli se zdálo, že jeho sny jsou v troskách.

 

 

obr: Rober Ballard

 

 

Podařilo se mu alespoň získat místo jakéhosi styčného pracovníka mezi US Navy (reprezentované Úřadem pro námořní výzkum - Office of Naval Research, který má mimochodem od roku 2010 pobočku i na pražské ambasádě USA) a světově proslulým Oceánografickým institutem Woods Hole (WHOI). Už jeho první postřehy z nového prostředí přinášejí zajímavý pohled do zákulisí americké vědy.

"WHOI, jak jsem se brzy dozvěděl, byl v Americe unikátní organizací, poklidným útulkem základního vědeckého výzkumu, který se však zároveň zapojoval do ostrého boje na trhu. Vědci byli jak nezávislými podnikateli, tak i otitulovanými akademiky. Pracovali pod prestižním praporem Woods Hole, ale museli se prosekat vládní džunglí, aby dali dohromady peníze na vlastní činnost. Byl to často ošemetný zdroj příjmů, ze kterého se muselo brát na platy vědců a ostatního personálu, ale zároveň se z něho platily i značné provozní náklady. Každý vědec s definitivou řídil vlastní provozní společnost volně přiřazenou k malému řídícímu týmu ústavu. Řízení institutu dostávalo roční procentovou částku příjmu... ale jinak neovlivňovalo v podstatě nezávislé výzkumné týmy."

Ballard si ale všiml i odvrácené tváře vztahů mezi vědci v prestižním ústavu: profesionální rivality a kastovnictví. Současně zaznamenal, že se tím vyznačovali především lidé, kteří si z nějakého důvodu nebyli jistí sami sebou, cítili, že jsou pod úrovní ostatních. "Slíbil jsem si, že jestli se někdy vypracuji na místo vedoucího vědce..., nikdy nedovolím takové osobě, aby otravovala morálku v mém týmu."

Neunikla mu také zcela odlišná atmosféra v týmu amatérských potápěčů, do kterého se tehdy přihlásil: "Členská základna byla mírně řečeno rozmanitá, obsahovala zástupce všech sociálních a ekonomických vrstev včetně prezidentů bank a dokařských dělníků... Láska k moři a potápění nás ale spojovaly."

V této společnosti také poprvé přišla řeč na legendární loď: "Shodli jsme se, že nalezení jednoho vraku by znamenalo terno - Titanic."

 

Obchodní cestující s vědou

Tehdejší Ballardova pozice ve WHOI zdánlivě neměla s vědou mnoho společného a nebyla příliš prestižní, on ale brzy postřehl, že se ocitl na strategické pozici. Námořnictvo po ústavu požadovalo realizaci velkého množství výzkumných projektů, a tak se stalo i významným zdrojem financí.

 

 

obr: Výzkumná miniponorka Alvin

 

 

Ballard mohl námořním důstojníkům ukázat, kdo z WHOI má nejblíže k problémům, které je zajímají, a vědce zase spojit s těmi správnými námořníky, kteří by jim na jejich práci mohli dát peníze. S překvapením si uvědomil, že jeho pozice zdaleka není tak bezvýznamná, jak se na první pohled jeví a že vlastně do značné míry ovládá finanční toky proudící do ústavu. Začal přemýšlet, jak toho využít k realizaci vlastních projektů.

Později sice byl Ballard z námořnictva propuštěn, kontakty užitečné pro vojáky i vědce, stejně jako zkušenosti z této činnosti mu ale zůstaly. Také jeho kolegové z WHOI to postřehli a nabídli mu pozici jakéhosi obchodního cestujícího s vědou: měl získávat výnosné projekty pro miniponorku Alvin provozovanou ústavem.

"Zatímco mnozí vědci a technici ve Woods Hole považovali shánění peněz za odpuzující, já jsem takový úkol vítal. V průběhu historie se výzkumníci vždy setkávali s problémem financování. A když Kryštof Kolumbus mohl přesvědčit královnu Isabelu, aby zastavila své klenoty na financování jeho flotily, ani já nemohu považovat podobnou situaci ve století dvacátém za nedůstojnou."

Robert Ballard v nové funkci brzy zjistil, že existuje celá řada zdrojů vládního financování - v amerických podmínkách to vedle populární Agentury pro pokročilý obranný výzkum DARPA bylo i mnoho dalších málo známých fondů, univerzit a ústavů. Ukázalo se, že některé z nich jsou ochotny za využití Alvina platit "pokud jsou správně osloveny".

Už tehdy proto Ballard nadhodil svým kolegům možnost podívat se po Titanicu a výhody, které by z toho plynuly. "S takovým druhem reklamy by se peníze jen hrnuly," zkoušel zainteresovat vědce. Zpočátku bezvýsledně, ale to se časem mělo změnit.

 

Vítězství

Konkrétnější obrysy začal plán na nalezení Titanicu dostávat koncem 70. let minulého století. Ballard se domníval, že by šlo využít zařízení pro hledání vraků na mořském dně, která tehdy vyvíjela armáda i některé těžební firmy.

 

 

obr: Nalezení vraku Titanicu udělalo z Roberta Ballarda světovou celebritu

 

 

Předpokládal, že pokud zaznamená alespoň částečný úspěch, najde další příznivce a mecenáše. Jenže pokus o využití speciální lodi Seaprobe, kterou si prostřednictvím WHOI krátkodobě pronajal, skončil nezdarem.

Ballard se nenechal odradit a finance dál hledal všude možně, nevynechal přitom ani "krále zábavného průmyslu" Walta Disneye a výstředního milionáře Jacka Grimma, ale marně. Grimm pak zorganizoval vlastní expedice, ale Titanic nenašel.

Ballardovi opět pomohly kontakty s námořnictvem. To bylo ochotné financovat jeho systém Argo-Jason, dvojici dálkově ovládaných vzájemně propojených robotů vhodných pro hledání vraku. Chtělo s ním prozkoumat ztracené jaderné ponorky Thresher a Scorpion - a tak s Ballardem roku 1982 uzavřelo smlouvu umožňující vznik laboratoře pro hloubkové ponory (DSL) ve Woods Hole.

O dva roky později spatřila světlo světa další smlouva, podle které měl Argo roku 1984 zkoumat vrak Thresheru a roku 1985 Scorpion. Pokud uspěje, může Ballard své systémy ve zbývajícím čase použít pro hledání Titanicu. Podobným způsobem - testy pro námořnictvo - Ballard získal i další potřebnou techniku, především boční sonary schopné pomocí ultrazvuku detailně zobrazit velké plochy mořského dna.

Dál už je příběh hledání Titanicu všeobecně známý. Ballard ve spolupráci s odborníky z francouzského institutu IFREMER objevil vrak 5. července 1985. Záběry trupu pokrytého krápníky rzi oběhly svět a Titanic prožil slavné znovuzrození. Filmy z pátrání i výzkumu nešťastné velkolodi, které Ballardův tým natočil pro National Geographic měly velký divácký ohlas. Ballardovu slávu pak zpětně podpořilo i vše, co se kolem Titanicu dělo poté, zejména Cameronův velkofilm.

 

S tajnou jadernou ponorkou

Úspěch ve vraku Titanicu otevřel Ballardovi dveře k peněženkám mecenášů - a k dalším efektním expedicím. Teď už slavný podmořský badatel našel, prozkoumal a nafilmoval německý bitevní křižník Bismarck, který klesl ke dnu na počátku druhé světové války po dramatické honičce s britskou flotilou. Ohlas byl opět velkolepý a příběh lodi i jejího znovuobjevení opět oběhl svět v podobě knihy, řady článků a strhujícího televizního dokumentu.

 

 

obr: Ballard ve věži tajné jaderné miniponorky Nr. 1

 

 

Stejný úspěch si pak Ballard zopakoval s jedenácti loděmi, které se potopily během americko-japonských bojů o Guadalcanal, s americkou letadlovou lodí U.S.S. Yorktown, s válečným plavidlem, na němž za války sloužil pozdější prezident John F. Kennedy a s luxusním parníkem Lusitania, jehož potopení německou ponorkou přispělo k americkému vstupu do první světové války.

O všech těchto akcích napsal Ballard knihy, z nichž většina se stala světovými bestselery, a natočil dokumenty, které patří k tomu nejlepšímu, co v tomto žánru vzniklo. A tak si současně otevřel i cestu k financování dalších záměrů.

Roku 1997 se Ballardovi splnil jeho dětský sen: dostal k dispozici ponorku, která si v ničem nezadala s Nautilem kapitána Nema z Vernova románu Dvacet tisíc mil pod mořem. Plavidlo s tajemným názvem Nr.1 americké válečné námořnictvo dlouho drželo pod pokličkou a mělo proč: ponorka s dostupem téměř jeden kilometr byla díky jadernému pohonu nezávislá na hladině a díky speciálnímu vybavení mohla nepozorovaně provádět výzkum dna kdekoliv na světě. Konec studené války ji však zpřístupnil i pro vědce - a Ballard byl člověkem, který mohl nejlépe zúročit její obrovský potenciál.

Na palubě Nr. 1 se z Ballarda stal podmořský archeolog nadlouho pronikající do krajiny, kam se vědci zatím dostávali jen s mimořádnými obtížemi. Ve Středozemním moři mapoval výskyt antických vraků ve velkých hloubkách a přispěl k novému pohledu na fénickou, řeckou i římskou mořeplavbu. Pak se zaměřil na Černé moře, kde kromě mnoha vraků objevil také zbytky lidských sídel v hloubce okolo 100 metrů - možná památku na katastrofu, která se stala předobrazem pro biblickou potopu světa.

Ballardův příběh je ve vědeckém světě spíš netypický, ale právě proto inspirující. Je ukázkou toho, že i zdánlivě nemožné cíle lze realizovat, ale často je e nutné při tom opustit principy zavedené v akademickém světě, hledat zdroje financí vlastními silami a nepodceňovat při tom ani význam veřejnosti a popularizace své práce.

 

Jan A. Novák

You have no rights to post comments