Novákoviny

Co je to diesel, ví snad každý - bez motoru na naftu si současný svět ani nejde představit. Život muže, po kterém se jeden z nejrozšířenějších typů motorů jmenuje, ale dodnes zahaluje nejedno tajemství. Největším z nich je jeho záhadné zmizení v Lamanšském průlivu.

 V říjnu 1913 vytáhla posádka holandské rybářské lodi Coertsen z vod Severního moře podivný úlovek: tělo muže starého něco přes 50. let. Prohledali mu kapsy, dali stranou doklady i osobní drobnosti a znovu jej vrátili do mokrého hrobu - na malém kutru nebylo místo pro mrtvé. Mimoděk se tak postarali o jednu velkou záhadu historie.

Jenže v té době na řešení záhad nebyl čas. Do vypuknutí první světové války chyběly už jen měsíce a muž z hlubin v ní posmrtně sehrál významnou úlohu. Pokud ovšem byl tím, za koho jej považovali. Jisté je jen jedno: doklady nalezené u mrtvoly zněly na jméno Rudolf Christian Karl Diesel.

 James Watt 19. století

Rod Dieselů pocházel z bavorské rodiny, která se v 19. století usadila v Paříži. Tam se knihaři Theodoru Dieselovi a jeho ženě Elise narodil 18. března 1858 syn, který už od časného dětství udivoval technickými sklony, výtvarným i hudebním nadáním a skvělými výsledky ve škole - ale také nemluvnou uzavřenou povahou a přecitlivělostí. Pohodu spořádané rodiny přerušila prusko-francouzská válka, během níž byli rodiče nuceni emigrovat do Anglie, zatímco syna poslali dostudovat do Německa. Střední průmyslovou školu dokončil v Augsburgu, k ní pak ještě přidal Královskou bavorskou polytechniku v Mnichově, kterou dokončil roku 1880. Vrátil se do Paříže a tam se o tři roky později oženil s Martou Flache. Ještě předtím přijal místo v podniku na výrobu chladících zařízení, který patřil jednomu z jeho bývalých profesorů Carlu von Lindemu.

Von Linde už na univerzitě odhalil Dieselův mimořádný talent a poskytl mu podmínky pro vynalézání a konstrukci nových strojů. Brzy se orientoval především na vývoj tepelného stroje, který by měl vyšší účinnost, než tehdy běžný parní pohon, jenž dokázal zužitkovat jen něco okolo 10 procent energie ukryté v palivu.

obr: Prototyp Dieselova motoru z 80. let 19. století. 

Diesel nejdřív zkoušel vodu nahradit čpavkem, který vře při nižší teplotě, při jedné z nehod ho ale tato těkavá látka málem připravila o život. Zareagoval tím, že podal patent na plynové granáty - a zaměřil svou pozornost jiným směrem: zkonstruuje jednoduchý, účinný tepelný stroj s přímým spalováním.

Mezitím se von Linde i se svým podnikem a Dieselem přestěhoval do Berlína a práce na novém motoru pokračovaly.

Vynálezce zkoušel ledacos, včetně uhelného prachu a dnes populárního pohonu sluncem nebo rostlinnými produkty. Některé zdroje tvrdí, že jeho pozornost k naftě obrátila rodina krále dynamitu Alfreda Nobela vlastnící akcie ropných polí v Baku. Jisté je, že roku 1892 Diesel přihlásil patent na jednoduchý účinný naftový motor, který nepotřeboval elektrické zapalování a o rok později začal testovat prototyp.

Pravidelný chod bez explozí a uspokojivé účinnosti 26 procent se mu podařilo dosáhnout až po několika letech usilovné i nebezpečné práce. Na světě tak byl konečně motor, který mohl nahradit páru. Dnes účinnost dieselů běžně přesahuje 40 procent.

První Dieselovy motory byly velká a těžká monstra, která se hodila jen do továren. Další léta vylepšování však vedla k jejich zmenšení, a tak brzy začala nafta vytlačovat páru také z lodí a lokomotiv. A z ponorek. To už byla světová válka na spadnutí.

Zrození postrachu oceánů

Na přelomu 19. a 20. století měla za sebou válečná ponorka vývoj trvající více než jedno století. Ustálila se tehdy do podoby ponorné lodi, tedy plavidla, které pluje převážně na hladině a pod vodu se uchyluje jen krátce při plnění bojových úkolů. Ve vynořeném stavu pracuje spalovací motor a přitom současně dobíjí akumulátory. Ty přijdou na řadu v ponořeném stavu, protože elektromotor ke svému chodu nepotřebuje kyslík. Akumulátory ovšem nevydrží dlouho, a tak je třeba se vynořit a zase nastartovat tepelný motor.

Tehdejší ponorky pro plavbu na hladině používaly buď parní stroj nebo petrolej či benzín. Všechny tyto pohonné hmoty ale způsobovaly problémy: parní ponorce trvalo až desítky minut, než uhasila kotle, utěsnila komíny a mohla se ponořit. Benzín a petrolej zase uvolňovaly výpary, které dokázaly otrávit posádku nebo způsobit výbuch. Bojová hodnota takového plavidla byla minimální.

Na rozdíl od Francie, USA a Ruska se proto Německo do stavby ponorek dlouho moc nehrnulo. To se ale rázem změnilo v okamžiku, kdy vznikl Dieselův motor. Byl jednoduchý, spolehlivý, účinný, s nízkou spotřebou paliva, které nevybuchovalo. Cesta k pověstným U-bootům děsícím nepřátele Německa v obou světových válkách se otevřela.

V té chvíli Rudolf Diesel nabyl na ceně. Její skutečnou výši si ale tehdy možná nedokázal do všech důsledků uvědomit ani on sám. V prvním desetiletí nového století už byl bohatým a ctěným mužem, na kterého pocty jen pršely. Současně se mu ale nelíbilo, jak se Německo bezhlavě žene do konfliktu s Anglií, kde nalezli domov jeho rodiče a Francií, kde se narodil.

Na počátku září roku 1913 Diesel dostal nevinně vyhlížející dopis od svého anglického přítele Georga Cerelse: bylo to pozvání k přátelské návštěvě. Pozvání přijal a večer 29. září v Antverpách nastoupil na palubu parníku Dresden mířícího do Londýna. Nechal si odnést věci do své kajuty a vyslovil přání aby ho vzbudili ráno ve čtvrt na sedm.

Ráno byla kajuta prázdná. Rudolfa Diesela už živého nikdo nespatřil. Na palubě údajně zůstal jen pečlivě složený kabát a klobouk, jejich majitel se však z lodi beze stopy vypařil. Tisk obratem přišel s teorií o dobrovolném odchodu ze světa, kterou zejména některé kruhy císařského Německa s povděkem přijaly. K dispozici byl i motiv: údajná hráčská vášeň a dluhy. Nechyběly ale ani pochybnosti.

Pod falešnou identitou?

Existuje dost svědectví o tom, že před svou poslední cestou se Rudolf Diesel choval podivně. Náhle prý začal mít zájem o romány s detektivní či špionážní zápletkou, které nikdy předtím nevyhledával - a nejen to: sám podle vzoru jejich hrdinů jednal. Spálil své dokumenty a korespondenci, několikrát změnil trasu cesty z Německa do přístavu v Antverpách, na lodi se do knihy cestujících patrně zapsal pod jiným jménem, protože to jeho v ní nefigurovalo. To není jednání člověka, který se připravuje na dobrovolný odchod z tohoto světa. Tak naopak jedná ten, kdo se bojí, že ho chce o život připravit někdo jiný. Z toho, že Diesel do Anglie patrně nikdy nedorazil, je zřejmé, že tento strach nebyl neodůvodněný.

obr: Ukázka rukopisu ing. Diesela

 Jako nejpravděpodobnější pachatel případné vraždy bývá logicky označována německá tajná služba: mimořádně talentovaný vynálezce s mnoha strategicky cennými patenty měl hodnotu vyčíslitelnou počtem všech lodí, které v následujícím světovém konfliktu potopily německé U-booty. Na dně moře císaři jistě škodil méně než v britských službách.

V nedávné době se objevily i jiné spekulace. Podle nich Diesel se svými snahami postavit motor na slunce či rostlinné olej škodil tehdejším uhelným a ropným magnátům...

Pravděpodobnější se však jeví možnost, že Diesel v Lamanšském průlivu ve skutečnosti nezemřel. Podle jedné z verzí tohoto případu přijal nabídku Britů ke spolupráci a pod novou identitou dál pracoval na svých vynálezech. Inscenace sebevraždy pak mohla být dílem z britské tajné služby. Nalezení a opětovné ztracení mrtvoly s vynálezcovými doklady v kapse do této teorie docela pěkně zapadá.

Nápadné je, že krátce po Dieselově zmizení proběhlo v Berlíně soudní přelíčení "pro zradu vojenských tajemství a úplatky" v Kruppově firmě. O jaká tajemství se jednalo, pochopitelně nikdo neuvedl, Krupp však byl jedním z těch, kdo Diesela financovali. Mohlo se jednat o únik informací týkající se pohonu císařských ponorek a zmizení jejich nositele?

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

You have no rights to post comments