Novákoviny

Dunící příboj vrhl primitivní vor proti korálové bariéře a vláčel jej přes útesy ostré jako nůž. Lidé na palubě se zoufale drželi všeho, co bylo po ruce, zatímco nárazy několikametrových vln měnily jejich plavidlo v trosku. Dlouhá cesta byla u konce, začínala však jiná: velitel podivného plavidla se právě ocitl na začátku dlouhé a úspěšné kariéry vědce - dobrodruha.

 

Ve druhé polovině 20. století už toho na Zemi k objevování mnoho nezbylo. Přesto se našlo pár badatelů, kteří dokázali posunout poznání naší planety o kus dál a ještě si dobýt popularitu srovnatelnou se slávou velkých objevitelů minulých časů. Nepochybně mezi ně patří i "muž z balzového voru" - Thor Heyerdahl.

 

Útěk od civilizace

Thor Heyerdahl se narodil 6. října 1914 v dobře situované rodině usazené v severonorském městě Larvik. Snad právě těsné soužití se světem arktické zimy obrátilo jeho pozornost daleko na jih: vystudoval v Oslo zoologii a geografii s tajným přáním vyrazit za zkoumáním přírody do věčného tepla tichomořských ostrovů.

 

 

obr: Thor Heyerdahl se svou první manželkou Liv na atolu Fatu Hiva. Pokus o návrat k přírodnímu způsobu života nedopadl šťastně

 

 

 

Krátce po ukončení školy se oženil a společně s manželkou Liv (a za vydatné finanční podpory svého otce) začal tuto cestu připravovat.

V skutečnosti ale nebyly jeho motivy jen vědecké. Nad Evropou se začaly stahovat mraky nacismu, což přispělo k tomu, že v citlivém mladém muži sílil dojem blížícího se konce klasické civilizace.

Tak jako mnoho jiných před ním i po něm, měl pocit, že cesta ze slepé uličky vede přes návrat k přírodě a k prostotě primitivních domorodců - a doufal, že něco takového nalezne právě v Tichomoří.

Svým způsobem tak Heyerdahl o několik let předešel komuny hippies i současná "zelená" společenství snažící se žít v rovnováze s přírodou. Byl však mnohem důslednější: když se společně s manželkou ve třicátých letech nechal vysadit na atolu Fatu-Hiva ve francouzské Polynésii, přinesl si sebou z evropské civilizace opravdu jen pár nejnutnějších potřeb.

Výsledek se dal předpokládat: tvrdý boj s přírodou, tropické nemoci, domorodci, kteří měli k přírodním lidem z časů kapitána Cooka velmi daleko. Po roce už novomanželé mířili zpět do Evropy - a vstříc brzkému rozvodu.

Přesto Fatu-Hiva nebyla jenom fiaskem. Heyerdahl si tu začal všímat starých domorodých bájí i podivných soch a pomalu v něm začalo klíčit přesvědčení, že navzdory obecně přijímaným hypotézám přišli předkové dnešních obyvatel z Jižní Ameriky, kde jsou památky na podobnou kulturu. Oficiální archeologie však přeběhlíka z řad biologů nebrala vážně - a to i navzdory tomu, že ještě těsně před vypuknutím druhé světové války zkoumal staré indiánské pověsti i v Britské Kolumbii.

 

 

obr: Plavba na balsovém voru Kon Tiki z Peru do Polynésie přinesla Thoru Heyerdahlovi popularitu, vědce ale o svých teoriích nepřesvědčil

 

 

Válečný konflikt znamenal přerušení Heyerdahlových etnografických výzkumů. V řadách svobodné norské armády bojoval proti nacistickým okupantům Norska, okamžitě po vítězství se však vrátil ke své teorii o jihoamerickém původu polynézských kultur. A zase mu nevěřili. Heyerdahl pochopil, že nejvážnější námitku - nemožnost překonat Pacifik na primitivních vorech indiánů - nevyvrátí slovy.

K činům ale nikdy neměl daleko: prostě ten vor postaví a z peruánského Callaa do Polynézie dopluje. A jak řekl, tak také udělal: v roce 1947 po 101 dnech na nepatrném vratkém voru Kon-Tiki se společně se svými přáteli objevil na atolu Rarotonga v ostrovní skupině Tuamotu.

Odvážná plavba přinesla potomkovi norských Vikingů celosvětovou popularitu. Dobře napsaná kniha Ve znamení Kon-Tiki se dočkala překladů do 62 jazyků, neméně úspěšný byl i dokumentární film z výpravy (nedávno se cesta Kon-Tiky dočkala dokonce i hraného ztvárnění). Muzeum Kon-Tiki je dodnes jednou z největších turistických atrakcí v Oslo.

Sláva začala vědeckému dobrodruhovi otevírat dveře na nejvyšších místech i další možnosti. Jen archeologové zůstali neoblomní - podle nich plavba dokázala pouze to, že Thor Heyerdahl je vynikající námořník.

 

Od kamenných obrů k člunům z rákosu

Heyerdala to ovšem nezlomilo. Následovaly nepříliš úspěšné výzkumy v Číně a na Galapágách, a pak se rozhodl objasnit další velké tajemství dávných tichomořských civilizací: původ obrovských kamenných soch moai na Velikonočním ostrově. V letech 1955-56 zde podnikl rozsáhlé vykopávky, při nichž jej kromě týmu vědců doprovázela i druhá (nikoliv však poslední) manželka Yvonne. V

 

 

obr: Plavby papyrových člunů Ra přes Atlantik měly dokázat spojení starého Egypta s kulturami Střední a Jižní Ameriky. Ve skutečnosti ale spíš ukázaly, že pokud se takové cesty odehrávaly, tak nikoliv na lodích z rákosu

 

 

Výsledkem bylo obrovské množství poznatků a další světově populární kniha Aku-aku. Jakkoliv však Heyardahl tvrdil, že dějiny tajuplného ostrova téměř bezezbytku odhalil, jiní soudí, že dost otazníků přece jen zůstalo a mnozí tvrdí, že se zcela mýlil.

Tou dobou už ale začala neposedného Nora vzrušovat jiná otázka. Povšiml si, že podoba existuje nejen mezi kulturami Polynézie a Jižní Ameriky, ale také mezi Jižní Amerikou a starověkým Egyptem.

Jako námořník nemohl pominout ani zajímavou podobnost mezi papyrovými loděmi používanými kdysi na Nilu a čluny z rákosu totora, na nichž se dodnes plaví lidé po jihoamerickém jezeře Tititaca.

Opakovala se historie s vorem Kon-Tiki: možnosti, že by se rákosový člun dostal z Afriky do Ameriky nikdo nevěřil, a tak Heyerdahl začal plánovat stavbu jeho repliky pod jménem egyptského boha slunce Ra a novou plavbu. Jenže ne nadarmo kdysi prohlásil jistý řecký filosof: "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky."

Heyerdahl konce 60. let už neměl jenom archeologické ambice. Byl si vědom, že plavba přes Atlantik na rákosovém člunu vzbudí pozornost médií a rozhodl se demonstrovat možnosti mezinárodní spolupráce: posádka měla být složena z lidí nejrůznějších národností i profesí.

 

 

obr: Poslední chvíle Heyerdahlova papyrového člunu Tigris. Demonstrativní zapálení lodi bylo poněkud nešťastným politickým gestem

 

 

Z politického hlediska to nebylo nejšťastnější, protože možnosti mírového soužití krátce předtím po svém demonstrovala i okupační vojska Waršavské smlouvy v Praze. Ještě horší to ovšem bylo v praxi - rozdílné mentality, zvyky i vzdělání účastníků po několika týdnech udělaly své. Z knih a článků, které později publikovali někteří účastníci plavby, vyplynulo, že do idyly, jaká podle Heyerdahlovy knihy panovala na někdejším Kon-Tiki, měla nálada na Ra dost daleko.

Expedici se ale nedařilo ani jinak. Rákos nasával mořskou vodu mnohem rychleji, než Heyerdahl čekal, a z lodi se pomalu stávala troska. Nakonec nezbylo než volat SOS.
Heyerdahl ovšem okamžitě projevil svou nezlomnou povahu: roku 1970 plavbu opakoval na vylepšeném Ra II s jen mírně obměněnou posádkou - a uspěl.

Do třetice sáhl Heyerdahl po rákosovém člunu starých národů ještě jednou roku 1979. Tehdy postavil plavidlo nazvané Tigris, které mělo dokázat, že civilizace ve staré Mezopotámii mohly provozovat dálkový námořní obchod. Opět s mezinárodní posádkou (z Ra tu byli Američan Norman Baker, Rus Jurij Senkevič a Ital Carlo Mauri) a pod vlajkou OSN vyplul z Mezopotámie, dorazil k ústí řeky Indu, kde kdysi působily záhadné kultury Harapa a Mohenžo-Daro a odtud do Džibuti při vjezdu do Rudého moře.

Původním cílem byl Egypt, politická situace v oblasti se však přiostřovala. Heyerdahl se nakonec rozhodl ke zvláštnímu kroku: před objektivy kamer plavidlo zapálil na protest proti závodům ve zbrojení. Zdánlivě neutrální gesto vyznělo trochu jinak, protože kolem Tigridu se pohybovala především plavidla a letadla států NATO - a tak to také v "táboře míru a socialismu" interpretovali. Opět to nebylo načasováno příliš šťastně - téhož roku vtrhla sovětská vojska do Afghánistánu.

 

Mistr nepohodlných otázek

Když doutnající trosky Tigridu mizely pod hladinou Rudého moře, leckdo si myslel, že je to trochu rozpačitá tečka za cestovatelskou kariérou svérázného badatele. Heyerdahlovi tehdy bylo pětašedesát, nacházel se tedy ve věku, kdy jiní už dávno užívají důchodu, zahrádky a vnoučat.

Jeho záměry však byly jiné. Zkoumal jihoamerické pyramidy postavené dosud neznámými kulturami a znovu se také vrátil na Velikonoční ostrov (mimo jiné s českým inženýrem Pavlem Pavlem, kterému umožnil v praxi ověřit hypotézu o způsobu přepravy obřích soch).

V následujících letech se nejčastěji vyskytoval na Kanárských ostrovech, kde si dokonce koupil vlastní dům. Rozhodně to však neznamenalo, že se v osmém desetiletí života hodlá přece jen nakonec usadit. Souostroví pokládané většinou Evropanů jen za příhodné letovisko, bylo kdysi domovem kultury tajemných Guančů - bílých lidí s mnoha podivnými zvyky, kteří jsou někdy pokládání za potomky obyvatel bájné Atlantidy.

 

 

obr: Thor Heyerdahl u záhadných pyramid na Tenerife

 

 

Heyerdahl se pustil i do tohoto oříšku, odkryl záhadné stavby podobné pyramidám a vybudoval  buduje v jejich sousedství muzeum. Podle jeho názoru jde o další důkaz, že před několika tisíci lety existovalo dálkové námořní spojení přes celou planetu.

Myšlenka víceméně pravidelného dálkového obchodu a vzájemného kulturního ovlivňování starých civilizací po celé planetě je nosným motivem Heyerdahlova celoživotního snažení (český čtenář se s ní může blíže seznámit v jeho knize Staré civilizace a oceán, která tu vyšla v roce 1983).

Paradoxní je, že jej za to nemají rádi jak klasičtí archeologové a etnografové, tak i lovci záhad dänikenovského typu. První nemohou slavnému Norovu zapomenout otevírání témat, která jsou pro vědu tabu, například Atlantida, evropské a africké artefakty v jihoamerických nálezech a podobně. A možná jim vadí i jeho popularita.

Druzí pak špatně snášejí, že se zmocnil námětů, které považují za svou doménu a převedl je z kosmických výšin na zem: vyměnit stroje mimozemských návštěvníků za balzové vory a rákosové čluny je téměř stejné znevážení, jako plivat v kostele do nádoby se svěcenou vodou.

Teprve budoucnost ukáže, kdo z nich měl pravdu - s největší pravděpodobností ani jeden. Nicméně Heyerdahlovo jméno z dějin poznání této planety už nikdo nevymaže. Pro netradiční otázky, které dával a netradiční metody, kterými na ně hledal odpovědi i proto, v kolika lidech dovedl obnovit víru, že věda je stále ještě ono einsteinovské dobrodružství poznání a nikoliv nuda čišící z dobře vysezených akademických židlí.

Roku 2002 svět obletěly zprávy, že zdravotní stav legendárního archeologa a cestovatele je beznadějný a jeho život se nezadržitelně chýlí ke konci. Zemřel 18. dubna 2002. Muž, který se stal legendou a tak trochu i postrachem vědy 20. století však nemusí litovat: za dobu, která mu byla vyměřena k pobytu na tomto světě toho stihl tolik, co by jiným stačilo na několik životů.

 

Jan A. Novák

obr: Replika rákosové lodi Ra, v Heyerdahlově archeologickém parku na Tenerife. Foto: Jan A. Novák

 

You have no rights to post comments