Novákoviny

V pohoří jménem Mrtvé hory leží hluboké temné jezero s nelichotivou přezdívkou Ďáblova popelnice a na jeho dně spočívá poklad. Kdo se ho pokusí vyzvednout, zemře... Vypadá to jak opsané z laciného thrilleru, ale jde o holá fakta. A týkají se pověstných nacistických pokladů, archivů a tajných zbraní. Řeč je o jezeře Töplitzsee v Alpách proslulém záhadnými nálezy a ještě záhadnějšími vraždami....

 

 

 

 

Dvě mrtvá těla objevili místní lidé jen podle špicí lyží vyčnívajících z bivaku ve svahu vysoko nad jezerem. Byl únor 1946, okolí Töplitzsee v Totes Gebirge (Mrtvé hory) - stejně jako celé Alpy - pokrývala vysoká vrstva sněhu. Jedno tělo bylo prakticky neporušené, s výjimkou zkrvavených konečků prstů. Zato druhá mrtvola skýtala hrůzostrašný pohled: tělní dutina byla otevřená, kdosi rozpáral i žaludek. Pozdější identifikace ukázala, že šlo o linecké inženýry Mayera a Pichlera zaměstnané během války na zdejší tajné testovací stanici námořnictva Třetí říše. O pár desítek metrů dál byl zaparkovaný letoun Storch (Fiesler 156), malý lehký stroj schopný přistát téměř kdekoliv. Kdo muže zabil a proč, to se nikdy nezjistilo, vyšetřovatelé jen usoudili, že v Mayerově vnitřnostech hledal něco, co nešťastný inženýr předtím spolkl.

Šlo o mapu pokladu ukrytého v jezeře?

 

 

Defilé vražd

Mayer a Pichler nebyli první ani poslední, kdo se u Töplitzee za podivných okolností rozloučili se životem. Jedné noci roku 1952 viděli místní obyvatelé jakési světelné signály ze svahů nad jezerem. Když se na to místo druhého dne vypravili, našli v tůňce malého potoka na místě zvaném Gamstelle lidské tělo ležící obličejem dolů. Snad je to ani nepřekvapilo, protože jen o pár dní dřív byli u jezera nalezeni dva zastřelení muži.

 

obr: Archivní záběr pořízený během jedné z poválečných pátracích akcí v jezeře

 

 

Policie mrtvého z Gamstelle identifikovala jako inženýra Alberta Maiera. Krátce předtím ho někdo viděl jak chodí po lesích s jakýmsi plánkem v ruce. Přesto vyšetřování skončilo závěrem, že Maier zemřel nešťastnou náhodou.

Nebyl sám, kdo tu měl smůlu. Už o dva roky dřív zemřel ve skalách nad jezerem technik Gert Gehrens. Společně s ing Kellerem z Hamburku slézali horu Reichenstein a přetrhlo se lano. Keller pak čelil obvinění, že lano odvázal, ale nedokázali mu to. U jezera se od té doby objevoval častěji.

Lano sehrálo podivnou roli také v případě smrti potápěče Alfreda Egnera, k níž došlo v noci z 5. na 6. října roku 1963. Šlo o tajnou výpravu za tajemstvím jezera, kterou zorganizoval Georg Freiberg a několik dalších občanů tehdejšího Západního Německa. Egner se už nevynořil a policie zjistila, že lano, které ho spojovalo s hladinou, je přeříznuté. I tentokrát se z toho ale pravděpodobní pachatelé dostali: tvrdili, že jej přeřízli, když potápěče nemohli vytáhnout a spěchali pro pomoc. Egnerovo tělo se nešlo až o rok později.

Tím předlouhá řada podivných úmrtí v okolí Töplitzsee zdaleka nekončí, ale defilé mrtvol už začíná být poněkud jednotvárné. Důležité je ostatně něco jiného: co ti muži v jezeře vlastně hledali.

 

 

Tajná základna

Úspěchy německých ponorek v Atlantiku v letech 1940 a 1941 pravděpodobně představovaly akce, kterými se Třetí říše nejvíc přiblížila vítězství v druhé světové válce. Nechybělo mnoho a Velká Británie osaměle bojující proti nacistům zůstala bez surovin, zbraní a potravin.

 

obr: Pod hladinou Töplitzsee

 

 

Pak ale Britové vyvinuli techniku schopnou ponorky odhalovat a ničit. Dny největší slávy podmořské flotily pominuly, ale její velitel admirál Karl Dönitz to nevzdával. K návratu na výsluní mu měly pomoci nové zbraně - a proto vznikla i tajná experimentální stanice na hlubokém jezeře, které od okolního světa oddělovaly strmé skalní stěny.

Co všechno námořní inženýři v hlubinách Töplitzsee doopravdy zkoušeli, to se asi nikdy nedovíme. Mluví se o nových druzích výbušnin, o raketách odpalovaných z ponorek a ponořených základen, o torpédech startujících pod hladinou a pak letících vzduchem. Nejspíš právě tady se testovaly také kontejnery, které měly ponorky odvléct k pobřeží USA, aby z nich startovaly pověstné rakety V-2 proti americkým cílům...

Koncem války přišel rozkaz uložit výkresy a dokumentaci do vodotěsných kontejnerů a společně s testovanými zbraněmi je ponořit na dno jezera. To ale zřejmě zdaleka nebylo všechno, co tam na jaře roku 1945 kleslo.

 

 

Poklady Alpské pevnosti

Takzvaná Alpská pevnost měla být místem, kde by se hitlerovské jednotky pod ochranou horských velikánů shromáždily k poslednímu boji. A kde by vzdorovaly buď do posledního muže - nebo do chvíle, kdy horečně vyvíjené tajné zbraně otočí kolo osudu.

 

obr: Jezero Töplitzsee se nachází v oblasti tzv. Alpské pevnosti, kde se měli k poslednímu odporu shromáždit zbytky ozbrojených sil Třetí říše

 

 

Většina historiků dnes soudí, že šlo jen o neuskutečnitelnou Hitlerovu vizi nebo produkt propagandy Josefa Goebbelse, jisté ale je že většina zbývajících vojsk, mnozí pohlaváři, tuny zlata a naloupeních uměleckých děl a mnoho jiného v posledních dnech války skutečně směřovalo právě se,. Ze všech stran bývalé Třetí říše se do Alp táhly kolony nákladních vozů a proudy letadel. Právě tady také našli Američané Wehrnera von Brauna s jeho zázračnými raketami nebo jediný německý jaderný reaktor...

Nacisté sem ale dovezli ještě něco: obrovské množství falešných bankovek, které jim v rámci operace Bernhard vyrobili vězni speciálního oddělení koncentračního tábora Sachsenhausen. Šlo především o libry, které měly ve Velké Británii vyvolat hyperinflaci a způsobit zhroucení válečné ekonomiky. I ty zmizely v hlubinách Töplitzského jezera.

Mluví se ale i o jiných pokladech. Pod hladinou tu má být údajně také několik desítek tun zlata nakradeného obětem holokaustu, pověstná jantarová komnata ruských carů, dokumenty nacistických výzvědných služeb, čísla tajných švýcarských kont, dokumenty o organizační struktuře poválečného nacistického podzemí, snad i plány dalších tajných zbraní.

A nejspíš tu zůstal i někdo, kdo tohle všechno měl hlídat. Neblahé osudy mnohých z těch, kdo se pokoušeli přijít tajemství na kloub, naznačují, že nezahálel.

 

 

Ponorka v oblaku bankovek

První pokus zjistit, co je opravdu na dně, udělali Američané krátce  už krátce po ukončení bojů. Moc toho nenašli, protože tvrdili, že v hloubce asi 120 metrů  narazili na jakési falešné dno. Měly ho tvořit napadané kmeny propletené lany a dráty. Ke skutečnému dnu odtud prý zůstávalo ještě dalších 50 metrů. Američtí potápěči ale prozkoumali jen malou část jezera dlouhého dva kilometry a zřejmě tomu moc nedali; protože skutečná maximální hloubka je něco málo přes 100 metrů. Komu by se také chtělo umírat po vítězné válce kvůli nějakým bednám. Pozdější výpravy sice také mluvily o potopených kmenech stromů, po souvislé uměle vytvořené vrstvě ale nenašly žádné stopy.

 

obr: Při některých pátracích akcích byly nasazeny i miniponorky

 

 

Dalším větším pokusem o odhalení tajemství jezera byla výprava zorganizovaná časopisem Stern v létě roku 1959. Vedl ji publicista a bývalý příslušník válečného námořnictva Wolfgang Löhde, reportáže z velkorysé akce posílal Sternu redaktor Michael Horbach. Podařilo se vyzvednout velké množství falešných bankovek a snad i nějaké dokumenty. Právě ty měly být důvodem, proč redakce Sternu v srpnu pátrání náhle zastavila - válečná minulost byla ještě příliš živá.

Třetím oficiálním pokusem  byla úřední rakouská akce, kterou odstartovala podivná smrt Alfreda Egnera Začala 23. října 1963 a trvala až do 7. prosince téhož roku. Rakouské bezpečnostní síly neprodyšně uzavřely nejen okolí, ale i vzdušný prostor nad jezerem, omezený přístup byl povolen jen několika málo vybraným novinářům. Právě tehdy se našlo Egnerovo tělo - a také dalších 18 beden s falešnými bankovkami a zbytky nejrůznějších zbraní včetně raket a odpalovacích ramp. Potápěči ale údajně zahlédli i celé letadlo. Od té doby je potápění v jezeře zakázané.

Jednou z mála výjimek byla akce miniponorky Jago známého badatele Hanse Frickeho z roku 2007 Jeho cílem původně byly spíš biologické výzkumy, ani on ale neodolal pověsti o pokladech. Jedním z pozoruhodných výstupů jeho expedice je záběr Jago proplouvající oblakem falešných librových bankovek natočený pro televizní kanál Discovery...

Ani rakouská výprava z roku 1963 tedy zdaleka neobjevila všechno - udává se, že stačila prozkoumat jen asi 16 procent rozlohy dna. A tak pověsti o tajných superzbraních, zázračných technologiích a Hitlerových pokladech kolují dál.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

 

 

You have no rights to post comments