Superžralok versus bílá smrt
- Kategorie: Příroda a ekologie
- Vytvořeno 22. 1. 2011 10:29
Vyhynulý ob?í superžralok megalodon – nejv?tší paryba všech dob - je skoro stejn? populární jako dinosau?i, takže se do?kal už i rolí ve filmových thrillerech. Na filmovém plátn? úsp?šn? konkuruje žraloku bílému, kterého proslavil Spielberg?v film ?elisti. Ale práv? vztah mezi megalodonem a bílým žralokem p?edstavuje velkou v?deckou záhadu. Zatímco n?kte?í v?dci v??í, že sou?asný žralok bílý (p?ezdívaný pro své ob?asné útoky na lidi také bílá smrt) je blízkým p?íbuzným megalodona nebo dokonce jen jeho poddruhem, stále více odborník? se p?iklání k názoru, že tomu tak není.
Žralok bílý má latinské jméno Carcharodon carcharias a dorůstá až osmi metrů při hmotnosti okolo dvou tun. Je právem považován za nejnebezpečnějšího mořského predátora současnosti a jeho obětem nejspíš bylo v jejich posledních chvílích malou útěchou, že si je patrně jen spletl s tuleni. Nedělá mu problém zaútočit i na menší loď, takže Steven Spielberg si ani v tomto ohledu opravdu nevymýšlel. A teď si představte toto monstrum zvětšené na dvojnásobek nebo dokonce trojnásobek délky žraloka bílého. Ano, takových rozměrů dorůstal megalodon, který žil v období třetihor.
„Ještě, že už vyhynul, „ pomyslí si teď asi nejeden návštěvník mořských pláží nebo sváteční potápěč. Jenže v tom je jeden malý háček není to tak docela jisté. A jen zdánlivě s tím nesouvisí jiný problém: vědci se nemohou shodnout, jaké mají dát třetihorní obludě latinské jméno.
obr: Rekonstrukce megalodona ve State Museum Columbia. Foto: tellmewhereonearth.com
Ten spor je totiž kabinetní a realitě vzdálený jen na první pohled. Jedno z rodových jmen přicházejících v úvahu zní Carcharodon, tedy stejné jako u žraloka bílého. Celé odborné pojmenování druhu v takovém případě pak zní Carcharodon megalodon, což by znamenalo, že vyhynulý superžralok je blízký příbuzný současného hlavního hrdiny z filmu Čelisti.
Kromě tohoto většinového názoru tu jsou ale i dva extrémy. Jeden tvrdí, že ti dva predátoři mají spolu jen málo společného a v takovém případě třetihorní parybu označují jako Carcharocles megalodon. Pak je tu ale ještě druhý extrém, z něhož tak trochu běhá mráz po zádech. Jeho zastánci věří, že neexistují dva odlišné druhy, protože žralok bílý a megalodon jsou totéž. Buď tento zabiják v třetihorách dorůstal podstatně větších rozměrů - a nebo jsme prostě jen větší jedince zatím nespatřili. Třeba proto, že se po dosažení určitého věku stahují do větších hloubek, nebo jinak mění životní styl.
To není jen teorie. Opravdu existují některé indicie naznačující, že gigantický superžralok žije v oceánech dodnes.
Příběh dračích jazyků
Zdálo by se, že určit rodovou příslušnost žraloka by pro žádného ichtyologa (zoologa specializovaného na ryby a paryby) neměl být problém – jenže právě megalodon představuje výjimku. Žraloci nemají kosti jako my, ale jejich kostru tvoří chrupavky, což znamená, že z ní brzy po smrti jejího majitele téměř nic nezbude. Většinou to jsou pouze zuby. Ty, které za života patřily žraloku bílému, jsou dlouhé maximálně okolo 7 centimetrů. Jenže po celém světě se odedávna nacházely trojhranné útvary s pilovitým ostřím, o nichž se lidé dlouho domnívali, že jde o zkamenělé jazyky draků. Co také jiného, když byly překvapivě pravidelné, černé, hnědé nebo žluté,a dlouhé až 15 centimetrů. Něco takového nemohlo mít jen tak obyčejný původ. Věhlasný antický učenec Plinius Starší si dokonce myslel, že jde o kameny spadlé z Měsíce.
Teprve roku 1666 napadlo dánského přírodovědce Nicolase Stena (1638-1686) porovnat „dračí jazyky“ se zuby velkého žraloka uloveného krátce předtím ve Středozemním moři u Livorna.
obr: První pokus o rekonstrukci podoby megalodona na základě srovnání fosilních zubů se zuby žraloka bílého provedl roku 1667 Nicolaus Steno
Shoda bylo dokonalá – tedy až na ty rozměry. Fantazie učenců proto dál pracovala na plné obrátky a fosilní trojúhelníkovité velezuby se stávaly ceněnými přírůstky do paleontologických sbírek. Není divu, protože větší už jsou jen zuby legendárního tyranosaura, který však byl objeven až počátkem 20 století.
Ovšem popsat tvora podle zubu je dost těžký úkol. Troufl si na to až významný švýcarský biolog, paleontolog a glaciolog Jean Louis Agassiz (1807-1873) koncem první poloviny 19. století.
Agassiz jednoduše porovnal zuby žraloka bílého s fosilními zuby a zjistil, že v jejich tvarech není nejmenší rozdíl. Usoudil proto logicky, že i tvary majitelů musely být téměř shodné a rozdíl byl jen v rozměrech. Zavedl proto do rodu Carcharodon nový druh: Carcharodon megalodon (řecké slovo „megalos“ znamená „velký“, zatímco „odon“ je „zub“).
Jean Louis Agassiz se pak poněkud zkompromitoval tvrzením, že různé lidské rasy mají odlišný genetický původ – za což si vysloužil přízvisko otec vědeckého rasismu a snahu vymazat jej z dějin přírodních věd.
obr: Jean Louis Agassiz dal megalodonovi vědecké jméno a přisoudil mu blízkou příbuznost s žralokem bílým
Rozpoznání a pojmenování megalodona obsažené v jeho práci Recherches sur les poissons fossiles (Výzkum fosilních ryb) z roku 1843 ale patří k těm částem jeho díla, které přetrvaly.
Podivná svědectví
Obří rozměry megalodona jsou tedy prakticky to jediné, co o něm s jistotou víme. Mnohem horší to už ale je s jejich vyčíslením. Celá řada paleontologů a ichtyologů se pokoušela z dochovaných zubů vypočítat tělesné míry obří paryby, podobně jako kriminalista z vlasu či otisku prstu identifikuje pachatele zločinu. Potíž ale byla v tom, že různé metody dávaly různé výsledky. Badatelé se většinou snažili najít nějaké zákonitosti vztahů mezi parametry zubů současných žraloků a rozměry jejich těl – jenže jejich metody mají vady všech metod používajících koeficienty: jsou značně poněkud neobjektivní. A tak zatímco starší autoři udávají délku megalodona okolo 30 metrů (to dodnes tvrdí i popisek u gigantických čelistí v newyorském Muzeu přírodní historie), současné seriózní odhady kolísají mezi 15 až 18 metry s tím, že ve vzácných případech dorůstali až 20 metrů. Z minulosti ale nejsou výjimkou ani tvrzení, podle kterých megalodon dorůstal až stometrové délky…
„Pokud máme k dispozici jen zuby,“ je těžké dělat nějaké závěry,“ hodnotí toto úsilí Dana Ehred, paleontolog z floridského muzea přírodní historie.
obr: Zub megalodona. Z představy jeho majitele běhá mráz po zádech. Foto: Treasure Hunting Team
Určitá nejistota panuje i v tom, kdy obří žraloci na naší planetě žili. Podle vrstev, v nichž se jejich zuby nacházejí, vědci soudí, že to bylo před 25 až 1,5 miliony let. Obecně se má za to, že čím je zub starší, tím je jeho barva temnější. Jenže už roku 1872 vylovila britská oceánografická loď Challenger ze dna Pacifiku dva zuby prakticky bez známek fosilizace. I tady vznikl spor. Podle jedněch je mladší z těchto zubů starý jen asi 10 tisíc let a pak by byl megalodon současník moderního člověka. Skeptikové ovšem namítají, že zuby třeba jen ležely v takových podmínkách, že na nich z nějakých důvodů nemohl hlodat zub času.
Jsou tu ale i ještě děsivější příznaky toho, že megalodon tu žije s námi. Roku 1954 se v trupu škuneru Rachel Cohen našlo zaražených 17 obrovských zubů uspořádaných do oblouku širokého dva metry. Z australských moří pocházejí svědectví rybářů o spatření oblud dlouhých několik desítek metrů. A havajští domorodci si vyprávějí báje o tvorovi, který nese všechny znaky megalodona.
Víc světla by do celé záhady vnesla další svědectví od seriózních pozorovatelů, nebo dokonce obrazový záznam. Zatím je ale superžralok k vidění pouze jako filmový trik v nepříliš podařeném hollywoodském thrilleru Megalodon z roku 2002.
Unikátní nález
Jiná naděje na odhalení některých tajemství megalodona spočívá v nalezení dalších částí jeho těla – a nebo v nalezení fosilizovaných zbytků předků dnešního žraloka bílého. Právě touto druhou cestou se vydali paleontologové z Floridského muzea přírodní historie pod vedením již zmíněného Dany Ehreta . Zaměřili se na vrstvy hornin staré 4 až 5 miliónů let v jihoamerickém Peru, známé po označením Pisco Formation, kde se nacházejí mimořádně zachovalé fosilie žraloků bílých. Po velkém úsilí se jim tu kromě stovek zubů podařilo najít i několik celých čelistí. Současně získali další fosilie od místních sběratelů. K nejvzácnějším patří část lebky nalezená jedním peruánským farmářem roku 1988.
„Je to vůbec jediný případ, kdy se podařilo najít kus zkamenělé lebky předků bílého žraloka,“ říká Gordon Hubbell, jeden z členů výzkumného týmu, který nález koupil a daroval floridskému muzeu.
Další zkoumání fosilií z Peru ukázalo, že znaky předkové dnešního žraloka bílého se velmi podobali vyhynulému druhu Isurus hastalis, který se vyznačoval zuby ve tvaru jakýchsi hřebíků.
obr: Tohle je sice jen reklamní poutač, vůbec ale nepřehání. Foto: tellmewhenonearth.com
„Výzkum posílil hypotézu, podle které byl tento žralok předkem současného žraloka bílého,“ říká paleontolog Kenzu Šimada z DePaul University v Chicagu. „Na fosiliích jsou zřetelné prvky typické pro oba druhy. Je zde například hřebíkovitý tvar zubů, ale současně již také náznak charakteristického vroubkování po jejich stranách, které je typické pro žraloka bílého.“
„Už to začíná být žralok bílý, ale ještě ne tak docela,“ dodává Ehret.
Stáří nálezu však současně zpochybňuje příbuznost „bílé smrti“ s megalodonem, který měl tento tvar zubů již před 25 miliony let. Shodný tvar zubů se proto mohl vyvinout na základě shodného způsobu lovu, nebo stejného druhu kořisti. Úplnou jistotu ale vědci stále nemají.
„Potřebovali bychom najít dobře zachovalé fosilie megalodona nebo jeho předpokládaných předků, jako byl například žraloci Otodontidae.,“ vysvětluje Šimada.
Jiní vědci dávají megalodona do souvislosti s druhem Carcharocles augustistidens, který žil před 35 až 22 miliony let. I po něm zůstaly převážně jen zuby – prakticky stejné jako po megalodonovi, jen poněkud menší. Pokud byli opravdu příbuzní , pak by správný název třetihorního superžraloka zněl Carcharocles megalodon. Příbuzenský vztah s „bílou smrtí“ by tedy byl podstatně volnější – pořád ještě to ale nevylučuje možnost jeho přežití do současnosti.
Jan A. Novák
Psáno pro Hospodářské noviny