Novákoviny

I když populární kultura si na žralocích nejvíc všímá jejich nepříjemného sklonu kousnout si tu a tam do člověka, ve skutečnosti mají řadu mnohem zajímavějších vlastností. Skutečným zázrakem pak jsou jejich smysly, před nimiž stojí v němém úžasu i konstruktéři nejmodernější techniky pro vojenské ponorky a podmořské roboty.

 

Dlouho přetrvávalo mínění, že žralok je primitivní živočich, který nedokonalost svých smyslových vjemů nahrazuje bezuzdnou agresivitou. Ve skutečnosti má málokterý tvor tak dokonalý nervový systém uzpůsobený pro život v moři. Žralok má celkem 8 smyslů (sluch, zrak, čich, chuť, hmat, postranní čáru, volné neuromasty a Lorenziniho ampule), čímž předčí většinu mořských tvorů. Více než tři sta milionů let evoluce je vyladila tak, že mezi obratlovci nemají obdoby.

 

Radar pro podmořský svět

Například žraločí sluch je nejcitlivější v oblasti nízkých kmitočtů, které se ve vodě šíří nejlépe. Díky tomu může mít přehled i o dějích odehrávajících se ve vzdálenosti několika kilometrů. Kuriózním způsobem na to roku 2005 doplatil žralok chovaný v ostravském mořském akváriu. Když se nedaleko od jeho mokrého domova konal hudební festival Colours of Ostrava, příliš hlučná produkce vedla k uhynutí mladého a zdravého jedince. Provozovatel akvária k tomu tehdy pro tisk prohlásil: "Tito mořští dravci jsou citliví a reagují na stres tímto způsobem..."

 

 

obr: Žralok je schopen rozeznat pach krve i v koncentraci jedna k deseti miliardám

 

 

 

Navzdory dřívějším tvrzením má většina žraloků také velmi dobrý zrak, který je nejen dobře adaptovaný na prostředí s malou dohledností a nízkým kontrastem, ale je schopen vnímat barvy prakticky stejně dobře jako lidské oko. Ještě mnohem rychleji než naše oko se však žraločí zrak dokáže vypořádat s rychlou změnou intenzity osvětlení. To je nezbytné při útoku z temné hlubiny na předmět plovoucí na hladině.

Pověstný je žraločí čich, který dokáže vystopovat raněnou kořist podle pachu krve. Pokusy například prokázaly, že žraloci reagovali na krev rozředěnou ve vodě v poměru jedna ke sto milionům. Dlouhodobě hladovějící paryby reagovaly dokonce na koncentrace ještě o několik řádů nižší - až jedna k deseti miliardám.

Stejně jako ostatní paryby, ryby a někteří obojživelníci mají i žraloci zvláštní orgán pro vnímání záchvěvů vody - tzv. postranní čáru. Vědci zjistili, že jim udá přesnou polohu kořisti i v případě, že se nemohou orientovat zrakem a sluchem.

Postranní čáru tvoří smyslové buňky s výrůstky uložené v kanálcích vyplněných slizem. Proudící voda tlačí na kanálek a přitom se deformuje výrůstek smyslové buňky. Vzniká tak nervový vzruch, který nervy doručí do míchy a do mozku. Díky tomu odhalí ryba podle zvířené vody jak kořist, tak i nepřítele, a to i v naprosté tmě nebo v zakalené vodě. Postranní čára zachytí i odraz vln na překážkách a umožní rybě, aby se jim vyhnula.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Megalodon, kterou vydalo nakladatelství XYZ/Albatros Media

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

 

 

"Schopnosti postranní čáry mě nepřestávají fascinovat," konstatuje Leo van Hemmen z katedry biofyziky na Technische Universität München. "Dává v mnoha ohledech komplexnější představu o realitě než zrak. Zatímco oči mám jen dvě a na jednom konci těla, senzory postranních čáry jsou po celém povrchu a je jich obrovské množství. U žab je to například asi 180, zatímco ryby jich mají až několik tisíc."

Fascinace vědců postranní čarou paryb a ryb je pochopitelná. Naše smysly nám sice dávají prakticky použitelnou představu o podobě okolního světa, ve skutečnosti se ale na realitu díváme jen malou dírou v temném pytli. To, co nás obklopuje, je mnohem komplexnější a složitější, než dokážeme vnímat. Je proto možné, že žralok i v kalné vodě ví o svém okolí víc, než my v průzračném a prosvětleném světě nad hladinou.
A nejen díky postranní čáře. Tou totiž zázračné schopnosti žraločích smyslů zdaleka nekončí.

 

Elektrické orgány

Kromě běžných smyslů má žralok i některé unikátní orgány, takže jeho mozek má o okolním prostředí k dispozici mnohem komplexnější informace, než je tomu u většiny ostatních živočichů. Jedním z těchto orgánů jsou tzv. volné neuromasty, které mají anatomickou stavbu stejnou, jako chuťové pohárky. Od nich je odlišuje jen jedna věc: nenacházející se v ústech, ale po celé délce žraločího těla, zejména na hřbetě. Díky nim je živočich schopen vnímat i nepatrné změny ve složení mořské vody. Patrně tak mimo jiné zjišťuje i rozdíly v slanosti prozrazující například blízkost ústí řeky a jiné zeměpisné informace. To je také důvod, proč se někdy před útokem o potenciální kořist otře hřbetem. Takže pozor: začne-li se k vám mořský dravec při koupání lísat, nebude to asi výraz sympatií nebo dokonce oddanosti, ale spíš první fáze degustace.

Naprosto ojedinělým smyslovým orgánem jsou tzv. Lorenziniho ampule, jejichž úkolem je měření elektrických potenciálů. Jde o dutiny ústící na povrch kůže v okolí nozder malými otvůrky. V každé z nich je nervové zakončení informující svého majitele o celé řadě jevů: o vibracích, slanosti, tlaku a podobně. Jejich hlavní náplní však je sledování i velmi malých změn elektrického pole v jeho okolí - jde o gradienty v řádu stomilióntin voltu na centimetr.

 

 

obr: Smysly žraloka

 

 

Není při tom bez zajímavosti, že podivných útvarů na čenichu žraloka si při jeho pitvě všiml už renesanční badatel Nicolaus Steno, o němž jsme vyprávěli v jedné z předchozích kapitol. Nevěnoval jim pozornost, zato zaujaly jeho žáka Stephana Lorenziniho, který je roku 1678 popsal v jedné ze svých prací. Tak dostaly své jméno. Teprve o bezmále čtyři století později (1967) ale Sven Dijkgraf dokázal, že jde o orgán vnímající elektrické pole.

O přesném smyslu a účelu Lorenziniho ampulí se biologové dosud dohadují, jisté však je, že to je nesmírně univerzální nástroj. Většina odborníků se shoduje v tom, že dokáží na malou vzdálenost nejen odhalit elektrické pole potenciální kořisti, ale i její zdravotní stav. Elektrické pole například provází činnost srdce každého živočicha. S trochou nadsázky tedy jde říci, že žralok má něco jako EKG fungující na dálku - používá ho ovšem k poněkud jiným účelům, než lékaři.

Díky Lorenziniho ampulím žralok například najde rybu ve zcela zakalené vodě nebo živočicha zahrabaného v písku. Patrně také ví, zda jde o zdravého nebo nemocného či zraněného jedince. Elektrické pole vydávané každým živočichem se například například mění podle tepové frekvence, podle stáří i celkového zdravotního stavu. Tím se také vysvětluje skutečnost, že žralok i ve vodě zcela zakalené krví oběti téměř vždy opakovaně útočí pouze na vyhlédnutou kořist, aniž by kousl případné zachránce.

Mnozí vědci poukazují na to, že mimořádně citlivý elektrický orgán může mít pro žraloka i další významy. Vlastní elektrické pole totiž nevytvářejí jen živočichové, ale také voda pohybující se v zemském magnetickém poli - Lorenziniho ampule nejspíš dokáží vnímat mořské proudy. Stejně tak se jejich údaje mění podle rychlosti a směru pohybu žraloka. Nelze tedy vyloučit, že jde mimo jiné o dokonalý navigační přístroj, bez něhož se tito mořští tvorové neobejdou při svém pohybu v rozlehlých prostorách oceánu. Už před miliony let tedy zřejmě měli něco na způsob navigačního systému GPS, aniž by k tomu potřebovali vypouštět satelity na oběžnou dráhu.

 

Jan A. Novák

 

 

 

You have no rights to post comments