Novákoviny

 Motto:

 

Mortui vivos docent

(Mrtví učí živé)

staré latinské úsloví

 

Když Kern vytáhl z moře na palubu prvního žraloka, nenapadlo ho nic lepšího, než nešťastnou parybu rozsekat na kusy, část masa naházet zpátky a ze zbytku udělat další návnady. Zabralo to a Steven se k němu rychle přidal. Dravci hlubin lačnící po mase svých soukmenovců připlouvali ze všech stran a pach krve je zbavoval rozvahy. Muži na bytelných udicích tahali z moře další a další tvory, kteří námořníkům všech dob ztělesňovali všechny smrtelné nástrahy oceánu. Uhýbali před jejich čelistmi vražednými i ve smrtelné agonii a utloukali je na palubě. Howard byl v rozpacích - k žralokům sice nechoval žádné zvláštní sympatie, ale tohle se mu příčilo, protože všechno, co patřilo k oceánu, mu připadalo svým způsobem posvátné. A takhle své přátele neznal. Na moři daleko od civilizace jakoby z lidí padaly zábrany a stávali se zase tím, čím byli doopravdy...

"Zaraž to!" přerušil najednou jeho úvahy hlas od kormidelního kola za ním. Howard se otočil.

"Ať s tím přestanou!" pronesl Pete ještě důrazněji.

Voda kolem lodi se barvila krví do ruda a vřela lesklými těly, špičatými ploutvemi a tlamami plnými ostrých zubů. Kern se Stevenem přesto nedokázali svůj vražedný amok ukončit. V Howardovi ještě bojoval ctitel moře s hostitelem, který nechtěl kazit zábavu, ale Pete tyhle zábrany neměl. Vyskočil na palubní nástavbu a zařval: "Tak dost idioti! Jestli máte mindráky, jděte k psychiatrovi!"

Oba muži se podívali na Howarda, ten ale jen pokrčil rameny a otočil se na druhou stranu. Kern vztekle odhodil hák s kusem masa na palubu a tiše zasyčel: "Odkdy najatá síla rozhoduje, jak se panstvo baví?"

Všichni to slyšeli, ale nikdo nic neřekl. Ve vzduchu zůstalo jen trapné ticho. A nekonečné šumění moře.

- -

Následující noc měsíc nesvítil, hvězdy se ztrácely za kalným závojem řídkých mraků a obloha byla temná. Ale mořská hladina se vlnila nezvykle líně - moc líně na to že pluli uprostřed Pacifiku, místy, které od pevniny každým směrem dělily tisíce kilometrů. Rozlehlé plochy vodní pláně se jen pomalu zvedaly a zase klesaly v intervalech tak dlouhých, že na palubě lodi bylo téměř nemožné zaznamenat změny. Vítr najednou ustal a Stellu Polaris poháněl jen pomocný motor.

Nebylo ostatně kam spěchat. Howard Morrison si dvacetimetrovou jachtu pořídil před rokem právě proto, že už si konečně mohl dovolit po neustálém stresu na burze občas i pár měsíců relaxovat na moři. Utíkal na svou loď stále častěji a plavba s několika přáteli ze San Francisca do Sydney byla jedním z těch luxusních a zběsilým vypětím vykoupených útěků. V Austrálii sice bude muset sednout na letadlo a zase se co nejrychleji vrátit do upířího kotle burzy - ale stačí ještě pár tak vydařených obchodů, jako byl ten poslední...

"Divný počasí," řekl Pete a rozmrzele se rozhlédl se po hladině. Byl na palubě jediný, kdo o moři doopravdy něco věděl. Právě proto si Howard zkušeného jachtaře na své plavby najímal jako kapitána.

"Co je na něm divnýho, mě se docela líbí," ozval se od kormidla Steven. "Rozhodně lepší než ta bouře před týdnem." Steven byl jedním z Howardových obchodních přátel a také občas uvažoval o vlastní lodi. Na téhle plavbě chtěl nasbírat pár zkušeností a rozhodnout se, jestli jeho příští investicí bude jachta, nebo raděj něco jiného.

"Divný je, že obloha se zatahuje a přitom by podle rádia mělo být jasno," odpověděl Pete nevrle. Howardovi na tom nepřišlo nic zvláštního a tušil, že příčina kapitánovy rozmrzelosti je spíš ve včerejším konfliktu, než v dnešním počasí.

"Co tě žere?" zeptal se. Tušil, že Pete tyhle výlety s luxusní jachtou a nezkušenou posádkou dělá jen pro peníze, které mu nejspíš zoufale chybí na to, aby si udržel svoji vlastní malou loď - a hlavně svojí finanční nezávislost na zaměstnavatelích nemajících pochopení pro jeho potřebu žít na moři. A taky nejspíš proto, že až Howard v Austrálii nastoupí do letadla, bude mít Pete na zpáteční cestě do San Francisca Stellu Polaris celou sám pro sebe. Zatím se ale vždycky choval jako profesionál, který ví, že nálada na palubě je stejně důležitá, jako pevný trup. I za to ho ostatně Howard platil.

"Nevim. Mám z toho ze všecho špatnej pocit," odsekl Pete.

Howardovi to jako vysvětlení nestačilo. Vlastně toho o něm moc nevěděl - doporučil mu ho jakýsi jachtař, kterého potkal v loděnici, kde Stellu Polaris postavili. Přemýšlel, jak mu dát taktně ale důrazně najevo, že žraločí masakr považuje za definitivně uzavřenou záležitost, ale pak to vzdal. Tolik už o tomhle typu lidí věděl, aby pochopil, že by to nejspíš nikam nevedlo. Chlapíci, co se na pevnině vzdali všeho, aby se mohli sami potloukat po mořích, obvykle měli svá vlastní měřítka hodnot a většinou nepatřili k bytostem, s nimiž by byla radost o nich diskutovat. A i když k Peteho vstupence na palubu Stelly Polaris patřilo také to, že schopnost jednat se suchozemskými krysami ještě tak úplně neztratil, nedělal si Howard žádné iluze, že by do něj opravdu viděl.

Pete vylezl z kokpitu na palubní nástavbu, prohlédl takeláž, přešel na příď a dlouho hleděl na moře. Pak se zas vrátil na záď.

"Tak co. Dobrý?" zeptal se Howard, aby trochu odlehčil náladu.

Pete se nuceně zasmál. "Ale jo."

Neznělo to upřímně. Nepříjemná atmosféra dál visela ve vzduchu.

- - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ: 

Povídka je ukázkou z knihy Megalodon, kde najdete také vše o největší parybě všech dob a o vzrušující historii jejího objevování. Kniha se také pokouší odpovědět na otázku, zda gigantický predátor v mořích stále ještě žije. Pokud knihu nemá Váš knihkupec, můžete ji objednat zde.

- - - - - - - - - 

Howard se chystal vrátit dolů do kajuty, když Steven u kormidla vykřikl: "Pojďte na palubu! Rychle! Podívejte tam vlevo!"

Howard pohlédl do míst, kam Steven ukazoval. Nejdřív neviděl nic zvláštního, pak si ale uvědomil, že kus od levoboku je voda nápadně světlá. Uprostřed fosforeskujícího oválu rozostřeného lomem paprsků na hladině cosi neurčitě temného směřovalo přímo k nim. Na bližší straně bylo světélkování nejjasnější, v opačném směru dlouze dohasínalo jako chvost komety. Brzy nebylo pochyb - k lodi se z hlubiny blížilo něco sice zatím velmi nejasného, přesto však nepochybně zcela konkrétního. A především hodně velkého: ta věc svými rozměry za jachtou přinejmenším nezůstávala pozadu.

"Panebože," uklouzlo Howardovi. "Co to je?"

Pohlédl na Peteho, ale ten měl jen sevřené rty a upřeně hleděl do vody.

"Slyšíš! Co to je?"

Kapitán nepřestal zírat do hlubiny, pak trhl rameny a nakonec tiše řekl: "Možná to je ten můj špatnej pocit..."

- -

Věc už byla docela blízko. Zdálo se, že má proudnicový tvar, její duchovité obrysy ale stále vymezoval jen nejasný zelenkavý přísvit rozmazávaný vlněním vody. Mohla teď plout asi deset metrů pod hladinou a byla obrovská. Brzy zmizela pod trupem lodi, aby se vzápětí objevila na pravoboku.

"Skočte někdo pro kameru, než to zmizí! Vzbuďte Kerna! A vemte pušku!" křičel Howard.

"Pušku ne!" zařval Pete, ale nikdo si ho nevšímal. Na palubě najednou byli všichni a překřikovali se jeden přes druhého.

"Mořská obluda! Světélkující mořská obluda!"

"Co když je to ponorka? Nebo UFO! Slyšeli jste o tom, že startují z moře?"

"Blbost!"

"Kde je ta kamera?"

Světlo ve vodě nejdřív mířilo pryč, pak se nedaleko od lodi zastavilo a zvolna vyhaslo. Vzápětí ale na tom místě znovu vzplál zelenavý přísvit a začal se blížit k lodnímu boku. Muži na palubě ztichli a mimoděk se přikrčili v očekávání nárazu. Podivná věc ale zmizela pod kýlem a na druhé straně už ji nespatřili. Jen se tam kus od lodi náhle roztočil mohutný vír, jakoby dole něco hodně velkého rychle klesalo do hlubin. Čekali ještě skoro hodinu, ale noc už zůstala temná.

- -

"Máš nějakou představu, co to mohlo být?" zeptal se později v kajutě u mapového stolu Howard. Pete zavrtěl hlavou. "Cokoliv. Velryba, velká chobotnice..."

"Svítící chobotnice, velryba, která se nevynoří pro vzduch?"

"Nemusí to svítit samo. Ve vodě jsou mikroorganismy, které se rozsvěcují, když do nich něco narazí, nebo když se rozvlní voda. Za války tak námořníci i v noci poznali, že na ně ponorka vystřelila torpéda. Ale máš asi pravdu, že velryba to nebyla."

"Takže obří chobotnice? Existují takové, co by byly větší než naše loď?"

"Nejspíš jo, ale moc se toho o nich neví. Žijí kilometry hluboko, u hladiny by se neměly vyskytovat. I když..."

"I když?"

"Jsou zprávy o tom, že napadly i mnohem větší lodě než je Stella Polaris. Ale dávno. Nejspíš to jsou báchorky. Pokud vím, tak za poslední dvě staletí se nic takového nestalo."

"Když ne chobotnice, co tedy?" zeptal se nejistě Kern, druhý z Howardových přátel, který před několika týdny s radostí přijal jeho pozvání na palubu Stelly Polaris a teď zrovna si přestával být jistý, jestli udělal dobře.

"Thor Heyerdahl, ten chlapík, co kdysi přeplul Pacifik na voru z balsy, píše, že po cestě v moři viděli spoustu divnejch věcí, " poznamenal Pete. "Včetně svítících nestvůr, které se pod vorem pohybovaly v noci. Tam dole zřejmě žije ledacos, o čem nemáme ani ponětí. Mimochodem, Heyerdahl tehdy plul jen o trochu jižněji než my teď".

"Neměli bychom odvysílat zprávu?" zeptal se Kern

"Hodím přes palubu každýho, kdo se o to pokusí," řekl důrazně Howard. "Už vidím ty titulky v novinách: Burzovní makléř Howard Morrison viděl mořskou obludu - to by byl můj konec! Pete, myslíš, že je ta věc nebezpečná?"

Kapitán se dlouho neměl k odpovědi, nakonec ale řekl:

"Sotva. V nočním moři svítí ledacos. Klidně to mohlo být i hejno ryb nebo olihní."

Howard měl pocit, že si ve skutečnosti myslí něco jiného, ostatní tomu ale začínali. Byli trochu rádi a trochu zklamaní a pomalu se vraceli do svých kójí.

Howard vylezl na palubu, usadil se v příďovém koši a ještě jednou si celou událost nechával projít hlavou. Voda těžká jako olovo se líně převalovala od něj až k dalekému obzoru, kde bez přechodu splývala s černou oblohou. Přední vaz lodi rozrážel hladinu s tichým šuměním, motor skoro nebylo slyšet. Dvacet metrů délky Stelly Polaris bylo centrem temného vesmíru, který zdánlivě neměl začátek ani konec. Byli uprostřed oceánu, daleko od civilizace, mnohem dál než astronauté na oběžné dráze. A potkali něco, co nedokázali pojmenovat, ani zařadit. To se mu ještě v životě nestalo - a neměl z toho dobrý pocit.

Když se vracel do kajuty, všiml si, že Stevena mezitím u kormidelního kola vystřídal Pete. Uvažoval, jak s ním ještě zavést rozhovor o zjevení z hlubin, ale jinak nemluvný kapitán se proti svému zvyku ozval sám.

"Něco mi na tom nesedí," řekl tiše.

"Co tím chceš říct?"

"Vrátilo se to..."

"Prosím?"

"Plavalo to pryč a pak to obrátilo. Nebylo to hejno ryb. Ví o nás..."

"Souvisí to nějak s tím tvým špatným pocitem?"

"Možná. Rozhodně budu rád, když se to znovu neobjeví."

- -

Vlastně by ani služby u kormidla držet nemuseli - aspoň ne za počasí, jaké vládlo poslední dny, protože loď samozřejmě měla autopilota, gyrokompas, satelitní navigaci a hromadu další zatraceně drahé elektroniky, která sama hlídala kurs i všechno ostatní. Ale hlídkování nějak patřilo k romantice plachetnic, a tak si služby už na začátku plavby poctivě rozdělili. Od podivné noční příhody je brali ještě vážněji než předtím a neuniklo jim sebemenší podezřelé zavlnění v okolí lodi. Několik dní to byly jen samé plané poplachy. Pak se ale zjevení z hlubin vynořilo znovu.

Bylo to právě toho dne, kdy se zase zvedl vítr. Vytáhli na stěžeň všechny plachty, Stella Polaris se naklonila a vyrazila vpřed. Na loď se zase pomalu začala vracet dobrá nálada, když Steven šplhající po jednom z bočních stěhů pár metrů nad palubou přiškrceným hlasem vykřikl: "Vpravo za zádí!"

Všichni se tím směrem otočili. Viděli brázdu za svou lodí - a vedle ní ještě jednu. Začínala z ničeho asi padesát metrů od nich; voda se tam náhle propadala do protáhlé prohlubně, srážela se v ní a divoce vířila, rozstřikovala na obě strany a nechávala za sebou dvojici vln ve tvaru obrovského písmene V. Nejdřív tam už nic jiného nespatřili, pak ale hladina vířila stále silněji a posádka Stelly Polaris pod ní začínala spíš tušit než vidět obrovskou masu špinavě bílé hmoty. Měli v tu chvíli rychlost dobrých deset uzlů, ale té věci ve vodě to zřejmě nedělalo žádný problém.

A pak je začala dohánět.

Když podivná věc dosáhla úrovně jejich zádě, začala se z vody zdvíhat obrovská trojúhelníková ploutev - a pod ní trup, jaký možná ještě žádný člověk nespatřil. Aerodynamicky čisté těleso bylo ještě o něco delší než Stella Polaris a přitom pronikalo vodou se stejnou lehkostí, s jakou střela proráží vzduch. Ploutev se naklonila směrem od nich a nad hladinou se objevilo oko velikosti lidské hlavy. Nebylo černé, ale vyzařovalo zlověstné studené světlo a Howard cítil, jak z něj ten pohled vysává veškerou sílu.

Najednou se ozval výstřel.

"Kterej blbec!" zařval Pete.

Netvor zmizel, jako by tu nikdy nebyl. Kern stál na palubě a držel v ruce kulovnici, z jejíž hlavně se ještě kouřilo.

"Zahnal jsem to!" křičel vítězoslavně. "Je pryč! Přece nebudeme čekat, až se to do nás pustí!"

"Houby jsi zahnal," procedil skrz zuby Pete. "Jen jsi ho naštval. Vrátí se, kdykoliv bude chtít."

"Kdo vlastně?" zeptal se Howard. "Mobby Dick?"

"Ne. Mobby Dick byl sice taky bílej, ale v jeho případě šlo o vorvaně. Vorvani nemaj tak velkou hřbetní ploutev. Vlastně nemaj skoro žádnou."

"Tak co tedy?"

"Žralok. Ne. Superžralok."

"Myslíš megalodon...?"

Vzpomněli si na thrillery o pravěkých příšerách, které přežily svou dobu, aby terorizovaly posádky lodí - a plnily kasy kin.

"Kecáš," řekl Steven. "Něco takovýho existuje jen ve filmech."

"Pozor zprava!" vykřikl najednou Pete. Všichni se tím směrem otočili. Hladina se tam vyklenula a z moře rostl zlověstně temný kopec vody, který mířil přímo k lodi.

Pak narazil na palubu, převalil se přes ní a v téže chvíli trupem otřásl strašlivý úder. Ještě uslyšeli Kernův výkřik a zahlédli, jak ho vodní příval vláčí po střeše palubní nástavby a prosmýkává mezi ocelovými lanky zábradlí. Hladina vedle lodi se na tom místě náhle rozevřela do propasti lemované několika řadami zubů dlouhých jako dýky a Kernovo tělo v ní zmizelo. Vzápětí se tam roztočil divoký vír, jednu chvíli prokvetl rudou pěnou - a pak bylo po všem.

- -

Howard netušil jak dlouho zůstal vpletený do kormidelního kola, ochromený hrůzou a neschopný vydat jedinou hlásku. Teprve za chvíli začal vnímat, že na něj Steven mluví.

"...kormidlo a šroub jsou pryč."

"Cože?"

"Přišli jsme o kormidlo a lodní šroub," říkal Steven. "Kolem hřídele do trupu proniká voda. A vypadly elektrické okruhy."

Howard si rukou přejel po čele.

"Kern...?"

"Není."

Chvíli bylo ticho.

"A Pete?"

"Zkouší zastavit ten průnik vody a nahodit elektriku."

"Musíme zavolat pomoc. Máme nouzový vysílač, satelitní systém..."

"Já vím. Ale jestli neutěsníme trup, nedostanou se k nám včas."

"Je tu nafukovací záchranný ostrov..."

Na palubu mezitím vyšel Pete umaštěný od oleje, skrz který místy prosakovalo několik krvavých šrámů.

"Záchranný ostrov až v tom nejhorším případě," řekl. "Howarde, tohle nebyla srážka s nějakou popletenou velrybou. To monstrum nejspíš po nás jde - a spolkne nás i s celým záchranným vorem. Naše jediná šance je Stella Polaris."

"A co kulovnice, zmizela s Kernem? Jestli ne, tak to můžem ho při troše štěstí zastřelit. Rozumím tomu, že jsi nechtěl, aby Kern střílel, ale teď je to něco jinýho."

"Ty to pořád ještě nechápeš: tohle není velryba obalená jen tukem. I obyčejný žralok má takovou kůži, že si o ní můžeš brousit nože. A když ho něco zasáhne, vypne svaly tak, že kůže ještě dál ztuhne. Tenhle musí být doslova pancéřovaný."

"Takže?"

"Dobře, zavoláme pomoc - ale hlavně musíme za každou cenu udržet loď na hladině a sebe v ní. A modlit se, aby se nevrátil. A jestli se vrátí, tak aby si na trupu vylámal všechny zuby. Tedy, jestli se modlit umíš. Víš co je divný?"

"Skoro všechno. Máš na mysli něco konkrétního?"

"Že hned na poprvé dostal zrovna toho, kdo po něm vystřelil." Pete přitom významně pohlédl na Stevena.

"Co...co tím chceš naznačit?"

"Vůbec nic," odpověděl Pete. "Jen mě tak napadlo - kdo byl ten druhý, co s Kernem bezdůvodně zabíjel žraloky?"

- -

Stella Polaris nebyla závodní loď - na rozdíl od mnoha svých zbohatlých kolegů Howard tyhle ambice nikdy neměl. Díky tomu poskytovala své posádce nejen určité pohodlí, ale dala se i poměrně snadno ovládat. Její hluboký kýl a velká boční plocha ponořeného trupu umožňovaly, aby na dlouhých trasách dobře držela směr, a přestože teď nemohli používat kormidlo, při správném nastavení plachet se zase snadno dostali do původního kursu. Také průnik vody kolem hřídele lodního šroubu se jim podařilo brzy zastavit. Zbývalo už jen oživit elektrické okruhy. Povedlo se to druhý den po srážce, jejich radost ale neměla trvat dlouho.

"Zatraceně! Poplach!" ozvalo se krátce na to ze stěžně. Když vyběhli na palubu, uviděli, jak se za lodí zase objevuje druhá vodní brázda. Mlčky na ní zírali v očekávání dalšího dějství hororu, když Pete najednou tiše ale důrazně řekl: "Vypněte elektriku!"

"Co...?"

Kapitán se rozhodl nečekat, až jim to dojde a splnil si svůj rozkaz sám. Chvíli po tom, co zmizel v podpalubí, začala zlověstná vodní brázda slábnout, až zmizela docela.

"Co to má znamenat?" zeptal se Howard.

"Je možný, že ho dráždí elektrický pole. Žraloci maj pár orgánů citlivejch na elektřinu. Extrémně citlivejch."

"Takže kvůli němu nesmíme zapnout obvody? To se mi moc nelíbí."

"Ber to z tý lepší stránky: dokud je zhasnuto, možná pro něj neexistujeme."

"To by se dalo snadno ověřit," poznamenal Steven.

"Jo dalo. Mám to zase zapnout?"

Howard se zamyslel.

"Ne, nech to jak to je," řekl nakonec. "Myslím, že nemusíme vědět všechno."

- -

Další dva dny nebylo po netvorovi ani známky. Na palubě už všechno probíhalo jako na plachetnicích starých časů: žádná elektronika, jen hlídky u kormidla, pozorné pohledy klouzající mezi kompasem, vlnami a nastavením plachet, stejně jako určování polohy podle slunce a hvězd. Osamělost neulehčovaná žádnými zázraky moderní techniky. A také vědomí, že každý další okamžik může začít boj o přežití.

"Když vydrží aspoň takový vítr, jako teď, tak se za týden přiblížíme k Marquézám," řekl toho dne Pete.

"To je zpráva dobrá nebo špatná?" zeptal se Howard, který v hlase jinak nemluvného kapitána vycítil podivný podtón.

"Jak se to vezme. Budeme muset manévrovat mezi ostrovy a před přistáním proplout mezi korálovými útesy. Takže budeme potřebovat buď kormidlo, nebo šroub. Nejlíp obojí."

Howard na něj chvíli nechápavě zíral.

"Co tím chceš naznačit?"

"Chci se podívat, jak to pod zádí vlastně vypadá."

"Co když nás náš kámoš pořád sleduje?"

"Nemáme na vybranou. Příboj na útesech není o nic milosrdnější než superžralok."

"S plachtami to nevymanévrujeme?"

"Bez kormidla ne. Můžeme plout jen v malém rozmezí úhlů více nebo méně po větru. A u pobřeží budou silný proudy."

"Neměli bysme losovat?" přidal se k debatě Steven.

"Neměli," řekl důrazně Howard. "Bez Peteho se loď neobejde a dalšího mýho hosta bych v tlamě megalodona viděl opravdu nerad. Dost na tom, že budu muset vysvětlovat, co se stalo Kernovi. Půjdu já."

"Ne," řekl Steven. "Ne, že by se mi tam chtělo, ale připadal bych si blbě. Ostatně, ten ve vodě se už pár dní neukázal. Budeme losovat, já a Howard."

Znělo to logicky a nikdo neprotestoval.

Pete vytáhl dvě zápalky, jednu zlomil a obě ukryl do dlaně. Zlomenou vytáhl Steven.

"Nerad to říkám, ale čím dřív, tím líp," poznamenal suše Pete.

- -

Dali se do toho hned. Howard na palubu vynesl všechno, co by se mohlo k ponoru hodit - kromě masek a ploutví to bylo i zařízení zvané nargilé; nízkotlaký kompresor velikosti krabice od bot, který z paluby člověku ve vodě dodával vzduch na dýchání několikametrovou hadicí. Na rozdíl od dýchacích přístrojů šlo o levné, primitivní a nenáročné zařízení, které přitom v malých hloubkách umožňovalo větší svobodu pohybu než těžké láhve se stlačeným vzduchem.

Skasali plachty, sklopili ze zádě k hladině malou lávku a pozorně sledovali vodu kolem. Z oceánu vyzařoval rozvážný mírumilovný klid, ale oni už mu nevěřili. Steven na sebe nervózně natahoval ploutve a Pete tiše řekl: "Jen klid. A hlavně žádný prudký pohyby. Je poledne, to žraloci většinou neloví. Budeme hlídat, každej na jedný straně trupu a kdyby se něco dělo, praštíme kusem trubky do paluby."

Steven se rozhodl, že to chce mít za sebou co nejrychleji. Opatrně vklouzl do vody, několikrát natáhl vzduch z náústkové automatiky na konci hadice a spustil se pod trup. Pomalu klesal dolů a rozhlížel se kolem. Voda byla čistá - tak čistá, že při pohledu do černé propasti pod sebou ucítil závrať. Neměl žádné srovnání, aby odhadl, kam až dohlédne, ale moc dobře věděl, kam nedohlédne: od pevné země ho tímto směrem dělilo několik kilometrů. A mohlo se v nich ukrývat cokoliv. Instinktivně se přitiskl k lodnímu trupu a sunul se podle něj dolů.

Kormidlo ani šroub nebyly hluboko, ale muselo se k nim pod převis zádi. List kormidla visel v nepřirozené poloze vyražený ze závěsu a vzpříčený, ale při troše štěstí by snad šlo ho zasadit zpět. Se šroubem to bylo horší: jedna lopatka chyběla, motor už tedy nespustí.

Proklouzl pod kýlem a to, co uviděl na druhé straně trupu, mu vyrazilo dech. Ve svrchní vrstvě laminátové obšívky se tu táhlo několik hlubokých šrámů, které směřovaly ke kýlu. Jeho povrch byl celý rozdrásaný a na jednom místě z něj trčela divná věc. Uchopil jí a vší silou zatáhl. Povolilo to teprve na několikátý pokus - a v ruce mu zůstal bělostný trojúhelníkový zub.

Byl skoro stejně dlouhý jako jeho předloktí.

Nechtělo se mu o tom přemýšlet, ne tady a teď. Rychle se vynořil, řekl si o nářadí, podal Howardovi zub a aniž by čekal na komentář zase se vrátil dolů. Nebyl zvyklý pracovat pod vodou, vlastně nebyl zvyklý fyzicky pracovat vůbec, chvíli mu proto trvalo, než našel nějakou stabilnější pozici. Konečně mohl vsunout páčidlo mezi spodní okraj kormidla a výběžek kýlu nesoucí čep. Vzpřel se nohama proti trupu a vší silou zatáhl. Zdálo se, že by to mohlo jít: komidelní list se nadzvedl a jeho osa se o několik milimetrů posunula k čepu.

A pak uslyšel, jak na palubě kovová trubka udeřila do trupu lodi. Prudce se otočil - a ztuhl hrůzou. Páčidlo mu vypadlo z ruky a vydalo se na dlouhou pouť směrem ke vzdálenému dnu.

- -

Howard ještě nevěřícně zíral na obrovskou bílou trojúhelníkovou dýku ve svých rukách, když ho vyrušil Peteho hlas.

"Je to tu zase," řekl nečekaně lhostejně a ukázal trubkou, kterou držel v ruce, na obrovský temný stín plížící se pod hladinou směrem k lodi. Zrychloval a objevila se za ním známá zlověstná brázda.

"Tak sakra, na co máš tu trubku!" zařval Howard. "Musíme ho varovat!"

Pete se ani nepohnul. Howard po něm skočil, vykroutil mu trubku z ruky, udeřil jí do paluby a vrhl se k hadici mizící pod lávkou. Stín zlehka minul loď, aniž by jí jen rozhoupal a rozplynul se v hlubině. Na hladinu vyplavala hadice s bublajícím náústkem na konci. A pak už nic.

- -

Od té doby, co zmizel Steven, spolu nemluvili. Nebylo proč a nebylo o čem. Mlčky se střídali ve službách na palubě, každé poledne určovali polohu, vynášeli ji na mapu a mechanicky nastavovali plachty podle větru, ale dělali to jen proto, že nic jiného se dělat nedalo. Howard pochopil, že to stvoření dole už je odsoudilo. A že čára na mapě nikdy nedosáhne k několika drobným bodům, k nimž se tak zoufale pomalu blížila.

Myslel si to tím spíš, že už neměl důvod věřit ani Petemu. Zdálo se mu, že duch oceánu není jen tam dole pod trupem, ale jeho část je i tady na palubě. A že si s ním pohrává, jako kočka s myší.

Jedné noci, když Howard držel službu, se megalodon náhle vynořil vedle lodi. Bez brázdy, bez světélkování, bez hory vody a dalších obvyklých efektů. Bělavá masa klouzala tiše vodou a obrovské zeleně fosforeskující oko upíralo svůj ledový pohled na muže u konzoly kompasu. Pak se netvor přetočil ještě víc a nad hladinou se objevila otevřená tlama. Několik řad obrovských bělostných zubů se zalesklo v měsíčním světle aby vynikly na pozadí rudočerného chřtánu, kterým by projel menší automobil. Howard křečovitě svíral nefunkční kormidelní kolo, zatímco strašlivá propast se otevírala z hladiny jen pár metrů od něj.

"Tak v tomhle mám už brzy skončit..." napadlo ho.

Cítil, že jáma lemovaná zuby výhrůžně zející vedle lodě, je něčím mnohem víc než jen orgánem pro lov, zabíjení a přijímání potravy. Bylo to ústí do hlubin času, do mnohem syrovějších dob před miliony let, kdy ještě žili i jiní stejně hroziví tvorové, zatímco nepatrný špatně vybavený živočich jménem člověk teprve spočíval v daleké budoucnosti. Pak plynuly věky a najednou bylo všechno jinak: kontinenty změnily obrysy, monstra opustila scénu, na souši se jedna opice oddělila od ostatních a proměnila svět k obrazu svému. Jen megalodon tu zůstal - a teď se poslední z dávných titánů přišel ukázat novému vládci planety. Nebyla to zdvořilostní návštěva ani předání žezla.

Bylo to vyzvání na souboj.

Pak se tlama zavřela a přízrak zmizel. Howard měl pocit, že tuší, co to znamená: hra na kočku a na myš se chýlí ke konci. Brzy už přijde finále.

- -

Netvor si ale pořád ještě dával na čas. Po několika dnech Pete ukázal na oblak visící nad obzorem a krátkou světlejší linku lemující obzor pod ním: "Tam je země." Nic víc. Oba věděli, že není co dodat. Teď už to každou chvíli přijde.

Útok začal o dvě hodiny později. Vlastně to byl jen jeden náraz - ale stál za to. Když se Howard zase zvedl z paluby, zjistil, že už jim nechybí jen kormidlo a šroub, ale také stěžeň, příďový koš, většina takeláže a malý člun, který byl předtím upevněný dnem vzhůru k přední palubě. Trup na několika místech pukl a do podpalubí zvolna vnikala voda.

Stella Polaris se definitivně změnila v neovladatelný vrak.

Megalodon kroužil v širokých kruzích kolem, jakoby si chtěl vychutnat svou převahu směřující k neodvratnému vítězství. Občas zamířil dál na moře, pak se ale vždy zase vrátil.

"Někde jsem četl, že tohle žraloci dělají před útokem, " poznamenal Howard. "Prej si při tom rádi dávaj na čas. Nechce se mi skončit v žaludku toho pitomce."

"Konec konců, co si může námořník přát víc, než nevrátit se z moře," řekl Pete a Howardovi se zdálo, že v tom slyší ironii.

"Nejsem námořník, tvoje útěcha mi nepomáhá," odsekl. "Vymysli něco lepšího."

Mlčeli a pozorovali obrovský bělavý stín kroužící kolem lodi.

"Není co vymýšlet," řekl za chvíli Pete. "Tohle je hrubá síla, dokonalý stroj na zabíjení ve vodě. Vrchol vývoje trvajícího stovky milionů let. A člověk je jen zdegenerovaná opice s hypertrofovaným mozkem, která před hodinou slezla ze stromu a před pěti minutami se vydala na oceán."

V jeho hlase bylo něco, z čeho Howardovi přeběhl mráz po zádech. Vzpoměl si na domorodé legendy, které kdysi slyšel na Havaji - o žraločích lidech, kteří přiváděli nic netušící rybáře přímo před tlamy svých mořských bratrů... Už tehdy to na něj udělalo dojem. Tady na lodi pronásledované obřím žralokem to začalo dostávat hlubší smysl. A najednou mu to všechno do sebe zapadlo. Zamlklý kapitán posedlý mořem. Žraločí masakr. Zjevení megalodona. Smrt dvou mužů, kteří žraloky zabíjeli... Pořád ještě ale odmítal svým instinktům uvěřit.

"Jo, s hypertrofovaným mozkem," opakoval tiše po Petem. Ten se na něj tázavě podíval.

"Víš proč je Země přelidněná, zatímco tahle potvora je nejspíš jedna z posledních?" zeptal se Howard.

"Ne. Nechápu, kam míříš."

"Protože máme lepší mozek. On umí líp zabíjet ve vodě, ale my máme mozek."

"Tak něco rychle vymysli," řekl posměšně Pete. "Moc času už nezbývá."

"Ne nezbývá," zašeptal Howard nejistým hlasem, zvedl se z přední paluby, kam ho předtím srazil náraz, šel přes levý bok k zádi a stále přitom vystrašeně drmolil: "K bariéře nás proud zanese možná už za pár hodin. Když nás nedostane žralok, útes a vlny roztrhají na kusy nejdřív loď a pak nás..."

Pete ho pozoroval s ironickým výrazem - a příliš pozdě mu došlo, kam míří. Howard najednou stál u konzoly kormidelního kola, rychle otevřel skříňku v jejím boku a vzápětí na Peteho namířil signální pistoli.

"Zůstaň kde jsi! Ruce za hlavu!"

"Co blbneš," zamumlal Pete. "Co chceš dělat?"

"Třeba nemám na ty tvoje řeči náladu."

"Neblázni, sám to přes útes s touhle lodí nezvládneš. Dva se z toho můžeme dostat."

"Nevěřím ti," řekl Howard. "Nevěřím ti od chvíle, kdy zmizel Steven. Měl jsem ti přestat věřit ještě dřív - třeba, když jsi nechtěl, abysme zapínali generátor. Nejpozději, když se loď ocitla před návětrnou stranou útesu, místo, aby ho míjela z boku. A ty kecy o opicích sis měl taky nechat pro sebe. Ale ještě jste mě nedostali, ten dole a ty. Ještě ne!"

"Ale no tak. Oba jsme přetažený. Dej pistoli zpátky a zapomeneme na to. Teď není čas na blbosti..."

"Ne není," souhlasil Howard a ukázal hlavní pistole na přední palubu. "Vstaň!"

"Cože?"

"Vstaň a jdi na příď. Ano, dobře. A teď otevři poklop kotevní skříně..."

"Ty jsi se zbláznil!"

"Možná. Vlez dovnitř!"

"To neuděláš. Beze mě nemáš šanci. Dobře si to rozmysli."

"Už se stalo. Vlez tam. Jestli se mi povede to, co chci udělat, tak tě zase pustím. Nemám chuť zabývat se tím monstrem dole a tebe při tom mít v zádech."

"Nebudu tě ohrožovat, proč bych to dělal. Můžeš si myslet, že jsem neměl rád ty dva primitivy, co v moři vidí jen místo, kde můžou zabíjet. V pořádku, neměl. Ale proti tobě nic nemám."

"No, to se mi ulevilo. Zalez tam!"

"Co chceš dělat?"

Howard se na něj zamyšleně podíval a zvedl hlaveň do výšky jeho obličeje: "Světlice ze signální pistole je strašnej prevít. Udělá v člověku ještě větší paseku než náboj s upilovaným hrotem. Teď si přestaneme povídat a ty vlezeš do kotevní skříně - protože na tohle teď opravdu nemám čas!"

Pete se neochotně nasoukal dovnitř, Howard rychle zabouchl poklop a zajistil jeho uzávěr lanem, které leželo opodál.

- -

Žralok po celou tu dobu kroužil kolem lodi. Pod zvířenou hladinou občas bylo možné tušit obrovský špinavě bílý trup a na vzduchu se chvílemi objevovala hřbetní ploutev velká skoro jako surfová plachta. Howard se pokoušel na něj nemyslet a stvořit něco použitelného z myšlenky, která ho napadla při podivném dialogu s Petem.

Ano, lidi mají mozek. Ta obluda ve vodě sice taky, ale vlastně nic moc - jen počítač na vyhodnocování signálů potřebných k ulovení kořisti. Před pár dny, když Pete nechtěl, aby spustili generátor, tak přece řekl, že žraloci mají mimořádně jemné smysly citlivé na elektřinu. To může být výhoda v moři, kde jiné než slabé signály nejsou. V moři, kde není člověk...

"No jasně," řekl si polohlasem. "Štvali jsme ho, protože jsme mu rušili jeho vnímání - asi jako když milovník Beethovena musí poslouchat kompresor. Kdyby mu místo kompresoru pustili tryskovej motor, zabije ho to. Nebo se aspoň odstěhuje."

To mohlo být ono. Pořád ještě jsou plné akumulátory a na lodi je spousta elektronických krámů. Co takhle dát dohromady něco, co by mu udělalo ze života takové peklo, že by dal pokoj...

Žralok zmenšil poloměr svého kroužení a několikrát se otřel o obšívku trupu. Lodí přitom pokaždé proběhl táhlý otřes a z kotevní skříně na přídi se ozvalo zaklení.

"Aspoň vím, že se tam nedusí," pomyslel si Howard a sešel do podpalubí. To málo, co věděl o elektřině, o obvodech lodi a o vodivosti mořské vody, sice nevydalo na nějakou ohromující zbraň, ale doufal, že obludě dokáže alespoň zkazit náladu. Vytrhal kabely od měniče, který ze stejnosměrného napětí akumulátorů dělal střídavé pro lodní síť a protáhl je až na palubu. Odizolovaný konec jednoho ponořil do vody na přídi, druhý na zádi - ale ještě před tím je přerušil na střeše palubní nástavby, odkud měl dobrý výhled na moře. Pak se vrátil do podpalubí, zkratoval jističe, a zapnul hlavní spínač. Cestou na palubu si ještě nacpal do kapes všechny signální náboje, co uvnitř lodi našel. Nakonec se usadil na střeše nástavby, vzal do ruky přerušený kabel a jeho konce přiložil k sobě.

A pak se v jediné chvíli odehrálo mnoho věcí nejednou. Howardovi ale později připadalo, že jeho mozek bleskový děj vnímal jako řadu oddělených obrazů.

- -

Mezi konci kabelu se zapraskáním přeskočila dlouhá jiskra.

Moře vedle lodi se vyboulilo do výšky.

V klenbě vodní báně se objevila špičatá hlava a tlama plná zubů.

Z vody vysoko do vzduchu vylétl obrovský žralok v celé své kráse.

Uvnitř lodi explodovaly akumulátory a z podpalubí se vyvalil štiplavý dým.

Paryba velká jako menší dům dopadla na hladinu a otřes Howarda vrhl proti zábradlí.

Pak najednou nastalo ticho. A kus od lodi plavalo nehybné tělo obrovského bílého žraloka, v jehož existenci odmítalo uvěřit několik generací mořských biologů.

- -

Howardovi ještě ani nezačal docházet jeho triumf, když tělem megalodona otřásly prudké záchvěvy. Omráčený obr se vracel k životu v divokých křečích, chvíli nekoordinovaně bičoval vodu ocasní ploutví, pak ale jeho smysly zase zachytily obraz vnějšího světa i nepřítele, kterého měl zničit. Otočil se tím směrem a vyrazil. Nejdřív křečovitě a pomalu, s každým úderem ocasu ale jeho pohyby získávaly na vražedné jistotě.

Howard se zapřel zády o zbytek stěžně a zamířil signální pistoli. První výstřel minul a rozžehl na hladině jasný oheň, druhý neškodně sklouzl po žraločím hřbetě. Zdálo se, že megalodon zásah ani nezaznamenal a Howard si z hrůzou uvědomil, že při čelním útoku bestii nedokáže ohrozit. Zdálo se, že zdrcující náraz, který Stellu Polaris definitivně pošle pod hladinu, už nic nemůže odvrátit.

Třetí střela explodovala blízko oka a žralok s trhnutím prudce změnil směr. Howard okamžitě znovu nabil, a když se na hladině objevily žábry, podařilo se mu je zasáhnout.

Uvnitř nestvůrného těla se na krátkou chvíli rozhořel požár. Megalodon zmizel pod hladinou, vzápětí se ale vedle lodi objevila jeho obrovská hlava, začala růst do výšky a vykvetla do tlamy lemované několika řadami zubů. Howardovi se dovnitř podařilo vyslat několik dalších střel až dusící se žralok svůj útok konečně přerušil. Svíjel se vedle lodi a z žaber i tlamy do vody unikaly proudy krve.

Přesto svůj boj ještě nevzdal. Nejistými pohyby opisoval široký oblouk kolem nehybné lodi, která se zdála být snadným cílem. Howard zašátral v kapse po další střele a vytáhl jen prázdnou dlaň.

"Ite missa est..." přišla mu na mysl fráze ukončující křesťanskou mši. "Dokonáno jest." Zapátral v paměti po slovech nějaké modlitby, ale v hlavě už měl jen dokonalou prázdnotu. Bestie dokončila oblouk a pomalu zamířila k lodi zanechávajíc za sebou dlouhou krvavou stopu.

A pak se přece jen stal zázrak.

Z hlubin se začali vynořovat další žraloci neomylně vedení pachem krve. Vedle megalodona vypadali jako trpaslíci a kolem oslabeného druha chvíli nejistě kroužili. Nakonec se jeden osmělil a další se postupně přidávali. Trvalo to asi hodinu a nebyl to hezký pohled.

A najednou Stella Polaris plula po dlouhé době zase sama. Kdyby to Howard na vlastní kůži nezažil, nikdy by neuvěřil, co se tu ještě před chvílí odehrávalo.

- -

"Polez ven!"

Howard odklopil kryt kotevní skříně a ukázal Petemu hlavní pistole nahoru. Ten se lokty vzepřel v otvoru, vyskočil na palubu a rozhlédl po moři. Nevěřícně zavrtěl hlavou a pak spočinul pohledem Howardově na zbrani.

"Nemáš ji nabitou."

"Já vím. Došly mi náboje."

"Žralok je pryč?"

"Jo. Podařilo se mi ho zranit a jeho kámoši ho dorazili."

Peteho pohled ztvrdl.

"To voni dělaj. Když je ve vodě krev, neznaj bratra," procedil skrz zuby."

"Teď nás čeká bariéra," řekl Howard a ukázal k obzoru, kde už bylo zřetelně vidět bílý pás zpěněné vody. Kdyby vítr směřoval opačným směrem, nejspíš by slyšeli nepřetržité hřmění vln, které se po tisícikilometrovém letu Pacifikem poprvé setkaly s pevnou zemí.

"Za chvíli padne tma, ale naštěstí tam nebudeme dřív než ráno, " konstatoval Pete. "Mezitím něco vymyslíme. Měli bysme se na to vyspat."

"Už žádný podrazy?"

"Nebyly podrazy. Jsi paranoik."

"Kdybych byl paranoik, tak už tu nejsi."

Haward sešel do podpalubí. Zápach z ještě doutnajících akumulátorů byl nesnesitelný, vytáhl proto z kóje svůj spací pytel, vynesl ho na palubu a ustlal si na sedačce kokpitu. Za chvíli spal jako zabitý.

- -

Probudil ho měsíc, který mu svítil do obličeje. Byl v úplňku a visel přímo v zenitu.

"Špatná noc na spaní venku," pomyslel si - a v tom si všiml temné postavy stojící na přídi. Byla otočená k moři a něco říkala. Slovům nerozuměl, nebyla anglická, ale něco mu to připomínalo. Nějaké polynézské nářečí. Havajštinu...

Do vody přes okraj kokpitu neviděl, ale zvláštní šestý smysl, který se zřejmě probouzí jen na moři za tak divné úplňkové noci, jako byla tato, mu přesně říkal, co tam je. Obrovský špinavě bílý a lehce světélkující stín. Mnohem větší, než byl netvor, který loď pronásledoval předtím. Skutečný vládce oceánu. Z jeho očí vyzařovalo zelenavé světlo, které pronikalo vším. Hmotou i duší.

Howard chtěl vstát, vykřiknout, něco dělat, ale nemohl se ani pohnout. Jeho ústa se jen němě pohybovala, zoufale sebou zmítal, aby unikl z lepkavé sítě polospánku, ale nešlo to. Nakonec se sesunul z lavice a teprve úder o podlážku na dně kokpitu ho probral. Pete stál nad ním.

"Křičel jsi ze spaní," řekl. "Něco se ti zdálo."

"Nezdálo," pomyslel si Howard, ale slovo myšlenku nenásledovalo. Těžká malátnost ho obklopila jako hustý sirup a stáhla do hlubin nicoty.

- -

Když se ráno probudil, zřetelně už viděl hřebeny vln lámajících se na korálové bariéře. Pete na přídi připravoval záchranný ostrůvek.

"V tom se dostaneme přes útesy?" zeptal se Howard.

"Co nejvíc ho odlehčíme. Uvnitř budeš jenom ty. Při troše štěstí tě vlny přes korály přenesou. Na druhé straně je laguna a v ní obydlený ostrov. Do večera tě najdou."

"A co budeš dělat ty?"

"Kapitán zůstává s lodí. Jsou tu zbytky plachet, nějaká náhradní ráhna, spousta lan - myslím, že bude řiditelná aspoň natolik, abych obeplul bariéru. Pak se uvidí."

Howarda napadlo několik desítek argumentů, proč se mu ten plán nelíbí, ale něco mu říkalo, že jsou zbytečné. Jednu větu si ale neodpustil.

"Poslyš, co ty jsi vlastně zač?"

Pete se narovnal a rozpačitě na něj pohlédl.

"Cože? Co tím myslíš?"

"Chci vědět, co jsi zač. Co máš společného s tím, co se na lodi stalo."

Howardovi se na chvíli zazdálo, že v kapitánových očích zahlédl zlý zelenavý záblesk a začal své zvědavosti litovat. Pete se ale vzápětí odvrátil, sesunul ostrůvek z paluby do vody, přitáhl ho tenkým lankem k boku lodě a jen řekl: "Nastup si".

- -

O tři týdny později už byl Howard Morrisson zpátky v San Francisku. Jeho vyprávění o tragické srážce lodi s velrybou vyšetřovatelé bez velkého vyptávání uvěřili. Ze Stelly Pollaris se v celém Pacifiku nenašla ani tříska, ale tak už to na moři chodí.

Howarda ani moc nepřekvapilo, že kapitána Peteho také už nikdy nikdo nespatřil.

 

Jan A. Novák

Povídka z knihy Megalodon, kterou lze objednat zde.

You have no rights to post comments