Novákoviny

Takzvaný tunguzský meteorit stále představuje jednu z velkých záhad: mnoho vědců i amatérských badatelů sice tvrdí, že ví co to bylo, každý ale pohříchu říká něco úplně jiného. Mnohem serióznější by proto bylo konstatovat i v této souvislosti Sokratovo slavné "Vím, že nic nevím" - jenže když jsem dokončoval faktografickou knihu "Tunguzský meteorit - zahada na víc než jedno století", cítil jsem, že nějak by to uzavřít chtělo. Přitom k žádné z desítek hypotéz o tajemném výbuchu v tajze se nešlo přiklonit bez výhrad. A tak nakonec místo toho během jediného víkendu vznikla tato povídka, která se stala poslední kapitolou knihy.  

 

 

 * * *

Stařec se vláčel tajgou a i když nohy mu už moc nesloužily, smysly naladěné na signály divočiny měl stále ve střehu. Ze zvyku - už skoro šedesát let: tak moc byl starý, protože tady mládí nikomu dlouho nevydrželo, pokud ho vůbec přežil. A on ho nejen přežil, ale přežil dlouho, což jeho soukmenovci dokázali ocenit. Nebylo věhlasnějšího šamana v okolí Vanavary a on na to i přes rostoucí tíhu věku byl jaksepatří pyšný.

Jenomže teď cítil, že něco není v pořádku. I když to odporovalo rozumu, podvědomí mu říkalo, že v močálech kolem něj je něco, co by tam být nemělo. Ne zvíře, to by poznal. A jistě ne nikdo z kmene, protože ten by se před ním neskrýval. Tím méně pak Rus, který by možná měl tisíc důvodů ukrývat se před jinými Rusy, rozhodně však ne před starým Evenkem.

V duchu si vyčetl, že odešel z tábora takhle navečer, kdy je tajga plná duchů a mrtví předkové nemají klid. V čumu by seděl na kůžích, občas utrousil pár slov k ostatním, kteří by k němu vzhlíželi s obdivnou bázní, nebo jen mlčel a přemítal o starých časech. Možná i trochu lihu by se našlo... Jenže poslední dobou se tu děly divné věci. Zvěř odcházela jinam a lidé mluvili o hlasech znějících z močálu, o znameních na obloze a o starých zlých proroctvích, která se mají už brzy naplnit. Bylo jeho povinností vystoupit na horu a nechat promluvit tajgu - jenže ta mlčela a on se ted ploužil zpět do tábora, aniž by byl moudřejší než předtím. Právě naopak. Cítil strach, jaký ještě nikdy v divočině nezažil a napadlo ho, že tak nějak možná vypadá blížící se smrt.

 

 

...v duchu si vyčetl, že odešel z tábora takhle navečer, kdy je tajga plná duchů a mrtví předkové nemají klid...

 

 

Najednou koutkem oka zahlédl, že v temnotě mezi stromy zazářilo světlo. Strnul, splynul s lesem a ani se nepohnul, jen nekonečně pomalu natáčel hlavu tím směrem. Světlo zhaslo, pak ale zazářilo silněji, znovu zhaslo.

A pak přišlo něco, co předčilo i jeho nejhorší obavy.

Ze tmy ve vzduchu vykrystalizovala obrovská strašlivá tvář zarámovaná do světélkující mlhoviny. Svraštělá rohatá hlava větší než rodový čum na něj shůry upřeně hleděla žhoucíma očima a v bezedných ústech se jí převaloval ohnivě rudý jazyk. Pak nelidsky kovovým hlasem s divně cizím přízvukem zamečela: "Eee...odejděteee...odejděte odtud...odejděte nebo zemřete..." Ještě chvíli se vznášela ve tmě, pomalu už ale pohasínala, jen její spalující oči zůstaly nějaký čas trčet v prázdnotě než se vytratily i ony.

Stařec napnul všechny duševní síly, aby neztratil vědomí a zkrotil selhávající srdce. Chvíli stál jako solný sloup a kdyby ho někdo spatřil, mohl by si myslet, že je jen dalším ze svraštělých pahýlů odumřelých stromů, které tu místy trčely z močálu. Pak se - stále ještě v polovičním bezvědomí - mrákotně znovu vydal na cestu. Když dorazil do tábora, prošel mezi příslušníky svého kmene, usedl na hromadu kůží a několik hodin nepromluvil jediné slovo. Všichni věděli, že se stalo něco hodně zlého. Že tajga konečně promluvila, ale ne to, co si přáli slyšet. Tiše čekali, až jim stařec sdělí její ortel.

- -

"Člověče, já myslel, že se začnu nahlas chechtat," zašeptal rozložitý muž, zatímco ze sebe strhával větve a kusy trávy.

"Tak to bys tomu dal," odpověděl mu jeho stejně vyzdobený kolega vstávající ze země od podivné bedny, z jejíchž skulin do zamlžené tmy nad močálem unikaly slabé světelné pruhy.

"Proč, Alexi? Ten byl strachy podělanej až za ušima. Jen by slyšel dalšího ducha. Vsadím se, že celej kmen už balí kufry. A doufám, že si to nenechaj pro sebe, takže nejpozděj pozítří budeme mít tenhle kraj jen pro sebe. "

Alex sáhl do bedny, něčím tam otočil a světlo pohaslo.

"Jo, taky myslim. Smlouvu o koupi půdy tak máme v kapse, náš přítel Suzdalov už nemusí ohledy na ty divochy ani předstírat - budiž jeho hrabivost a úplatnost pochválena na věky věků, amen."

"Ted to tu ale musíme uklidit," dodal ještě. "Na tomhle místě po nás nesmí zůstat ani tříska. Co kdyby nějakýho Rusa napadlo zkoumat, co tady divoši vlastně viděli doopravdy."

"Přeceňuješ je. Divoši je zajímají jen jako zdroj kůží. A pověrčivý nejsou o moc míň," řekl druhý. Dal si k ústům plechovou troubu, namířil ji směrem, kterým se vytratil stařec, zachechtal se a v domorodé řeči do ní ze všech sil zamečel: "Eee...odejděte..."

"Dej už s tim pokoj, Davisi! Já to nebudu skládat všechno sám!"

Oba muži s velkým úsilím odvázali rozměrnou plachtu napnutou mezi stromy. Alex pak z bedny na zemi odmontoval kliku a vysunul teď už zhasnutou benzínovou lampu. Objektiv zakryl víčkem, sejmul kotouč s filmem a opatrně ho uložil do plechové krabice. Primitivní promítačka se proměnila v nenápadnou bednu na proviant. "Může se ještě hodit," zabručel si při tom pro sebe, když ji přebaloval impregnovanou plachtou. "Z největší pustiny na světě jsme udělali absolutně liduprázdnou pustinu," dodal k tomu nahlas. "To se nám povedlo, ne? No, myslim, že šéf by moh bejt spokojenej."

"Už jsi ho někdy zažil spokojenýho?" odpověděl Davis řečnickou otázkou. "Důležitý bude, až budu spokojenej já. Což znamená, až budu zpátky ve Státech a on mi zaplatí co slíbil."

"Dočkáš se. Datum v Teslových papírech je naprosto jasný. A to se odsud budeme muset vypařit tak jako tak."

Alexe ani ve snu nenapadlo, že to co zrovna řekl, se mu vyplní až příliš doslova.

 

Kontakt

Tesla klečel nad hromadou hustě popsaných sešitů vysypaných z trezoru na zem a prstem hladil hřbet jednoho z nich. Na první pohled bylo zřejmé, že v tom místě chybí silný svazek listů.

"Tak je to tedy, tohle je zajímalo," pomyslel si vynálezce, ale pořád ještě mu to nedávalo smysl. Prolistoval zbylé stránky a zavrtěl hlavou.

"K ničemu to není," zamumlal. "Kvůli tomu se ani nemuseli namáhat."

"Říkal jste něco, pane Teslo," zeptal se Dragunič.

"Ne, nic. To já jen tak nahlas přemýšlím. Ale řekněte mi, vzpomínáte si ještě, jak se jmenovali ti dva, co pracovali na Wardencliffe a pak najednou zmizeli?"

"Alex Denisoff a Davis Wheeler. Myslíte, že to udělali oni?"

"Nevím. Vlastně je to jedno. I když - a to si pamatujte - nic se neděje bez příčiny."

Teslovy myšlenky volně plynuly dál: "... takže i tohle musí mít nějaký smysl. Moje stanice Wardenclyffe je prakticky hotová a Morgan mě najednou přestane financovat, protože mé vynálezy jsou prý k ničemu. A přesto, že díky němu teď celý svět ví, že jsou k ničemu, někdo se sem vloupal, aby si odnesl mé poznámky. Logicky z toho vyplývá, že za tím musí být někdo, kdo moc dobře ví, že k něčemu jsou. Tedy někdo, kdo mě nezná jen z novin, ale kdo pro mě pracoval. Nebo někdo, pro koho jsem kdysi pracoval já? Kdyby aspoň sebrali něco užitečného...ale tomuhle vůbec nerozumím."

"Můžu vědět, co vzali?", vyrušil ho z úvah jeho starý asistent Dragunič.

Tesla se zamyslel.

"Nakonec, proč ne. Chybí dva sešity z Colorado Springs - to chápu, tam jsem dělal cenné experimenty, i když pochybuji, že těm záznamům ještě někdo jiný porozumí. Konec konců, na věci, které jsem tehdy opravdu dokončil, mám patenty, takže jim deníky z pokusů stejně budou k ničemu. Divné je ale tohle." Vzal sešit s vytrhanými listy za okraj stránek a zamával jím ve vzduchu.

"Co to je?"

"Právě že skoro nic, tedy nic originálního. Psal jsem si sem poznámky k tomu, co jsem četl nebo slyšel jinde, výpisky z článků, citace. Vůbec nechápu, k čemu někdo potřeboval něco, co je v každé knihovně."

"Smím k tomu něco říct, pane?"

"Ale jistě, Draguniči, ven s tím."

"Možná, že v knihovnách jsou pro někoho důležité jen ty věci, které zaujaly vás," řekl Dragunič. "Víte, co na těch vytržených stránkách bylo?"

Tesla neodpověděl, protože v myšlenkách už byl někde jinde. Měl absolutní pamět a kombinační schopnosti, jakými nedisponoval žádný jiný smrtelník. Okamžitě si vybavil, že výpisky se týkaly článku o Barringerově výpravě k Ďáblovu kaňonu v Arizoně z roku 1903. Vzpomněl si také, že geolog tam našel horniny přeměněné obrovským tlakem a tvrdil, že to mohl způsobit jen dopad obrovského meteoritu. Autora novinového článku ovšem tehdy nejvíc zaujalo, že v místě exploze vznikly i diamanty a nějak přehlédl, že jsou jen mikroskopických rozměrů. Diamanty z nebe, nebo tak nějak zněl ten titulek. Tesla si tehdy chtěl o arizonském kráteru něco přečíst ze serióznějšího zdroje, ale v přemíře práce se k tomu už nikdy nedostal.

"Diamanty mohou být dobrý motiv, na to lidé slyší a jsou schopní kvůli nim dělat i horší věci, než jen vylupování trezorů, " pomyslel si Tesla. V téže chvíli si uvědomil, že jestli má mít taková loupež nějaké logické opodstatnění, tak musí existovat souvislost mezi Barringerovým kráterem, diamanty a dvěma pohřešovanými sešity z Colorado Springs. Ale vybavit si konkrétní pokusy, kterých by se mohla týkat, bylo podstatně složitější. Ztracené sešity totiž popisovaly jedno z nejplodnějších období jeho vědeckého života.

Věděl ale, že vzpomenout si musí - jinak se může snadno ocitnout v situaci, kdy jeho myšlenky, jeho vynálezy a možná i jeho život budou ovládat jiní. A něco takového se mu bytostně příčilo. Už od časů, kdy pracoval pro Edisona.

Dál přerovnával hromady svých starých zápisků a pokoušel se je třídit podle doby, ze které pocházely. Pak ale náhle svazky smetl ze stolu a zprudka se napřímil. Najednou docela přesně věděl, co chybí. Bylo to mnohem horší, než si zpočátku myslel.

- -

Teslovi se před očima se rozeběhl film. Laboratoř v Colorado Springs. Opuštěné hory, dny a noci plné práce, víc než práce, spíš posedlost, fantastická divoká jízda, při níž se před ním otevírala nová a nová tajemství přírody, vesmíru, sil, které je drží pohromadě, ale díky nimž nás současně Země nepustí ze svého zajetí. Ze začátku ho ještě fascinovala představa, jak svými vlnami propojí celý svět, brzy ale zjistil, že může mnohem, mnohem víc. Už se nemusel svými stroji přizpůsobovat stísněné newyorské laboratoři, měl pro sebe celou prérii, oblohu nad ní i hory plné kovu pod nohama...

 

 

...stejně tak málo stačí, abych uvolnil obrovské síly, které jsou všude kolem nás. Mohu dát světlo a sílu kterémukoliv městu na světě, pohánět auta na silnicích a letadla ve vzduchu, mohu zničit kterékoliv místo na povrchu planety...

 

 

 

S novými možnostmi rychle pochopil, že dosavadní fyzika se mýlí stejným způsobem, jako se mýlil Edison, když tvrdil, že jeho stejnosměrný proud je lepší než Teslův střídavý: ano, stejnosměrný proud funguje - ale ten Teslův toho umí neporovnatelně víc. A s klasickou fyzikou je to úplně to samé. Archimedes by pohnul Zemí, kdyby měl pevný bod, ale neměl ho, Newton pochopil, proč ho zasáhlo jablko, ale neuměl ho zastavit - jenže Tesla tehdy před sebou docela jasně spatřil i Archimedův pevný bod, i jablko vznášející se ve vzduchu nad Newtonovou hlavou a mnoha dalších zázraků. A zatajil se mu z toho dech.

Od samého počátku věděl, že klíčem k těm zázrakům je energie - a že klíč neleží ani v zakletém zámku hlídaném zlým kouzelníkem, ani v perlorodce na dně nejhlubší mořské propasti. Celý náš svět je obrovskou zásobárnou energie a cesta k ní je snadná. "Když otočím vypínačem, energii nevyrábím a přesto se dají do pohybu velké síly," zapsal si tehdy do svých chaotických deníků. "Stejně tak málo stačí, abych uvolnil obrovské síly, které jsou všude kolem nás. Mohu dát světlo a sílu kterémukoliv městu na světě, pohánět auta na silnicích a letadla ve vzduchu, mohu zničit kterékoliv místo na povrchu planety...," pokračoval tehdy ve svých zápiscích. A později to v jen o málo střízlivější podobě přednesl i na veřejnosti. Měli ho za blázna - ale to byl jejich problém, ne jeho.

- -

Té letní noci roku 1899 v Colorado Springs nešlehaly z obrovské antény nad pokusnou stanicí blesky k setmělému nebi, protože Tesla občas planetě i naslouchal. Jeho přístroje naladěné na frekvenci celé Země slyšely bouře vzdálené tisíce mil, převalování obrovských mas slané mořské vody, telurické proudy energie proudící hluboko v podzemí jako krev v živém těle našeho světa. Slyšel i nárazy elektrických smrští ze Slunce rozsvěcující polární záře, nahodilé praskoty přicházející z nekonečných dálek a mnoho jiných věcí. Naslouchal, protože jen ten kdo naslouchá, může porozumět, ale naslouchal i proto, že ho ty signály fascinovaly. Byly stejně podivné, jako hlasy velryb v moři a stejně jako ony nesrozumitelnou řečí vyprávěly o světě, který svými dimenzemi i svými zázraky leží zcela mimo hranice lidské představivosti.

Té noci ale najednou uslyšel ještě něco jiného. Uprostřed zmatku hlasů vesmíru se najednou ozvalo tiché, ale zcela zřetelné cinknutí. Ještě, než se nad podstatou nového jevu stačil zamyslet, následovala cinknutí dvě. Pak tři, čtyři, pět...až do osmi. A opět celá řada od jedné až do osmi. To celé se pak dohromady opakovalo osmkrát. A najednou bylo ticho.

Tesla pocítil nesmírné vzrušení. Ve slabých ale jasných, pevných a pravidelných zvucích mezi nesrovnatelně silnějšími ozvěnami bouří obrovských energií bylo cosi až dojemného. A zároven i něco velmi blízkého - někdo se prodírá tajemstvími kosmických sil stejně jako on. Mimoděk se přistihl při myšlence, že u druhého vysílače je možná bytost, s níž by si rozuměl lépe, než s většinou lidí, které kdy potkal. Rychle pochopil, co musí udělat.

Dostat z generátorů stanice plný výkon chvíli trvalo, konečně se ale ručičky měřících přístrojů došplhaly k červeným ryskám. Ve vzduchu zavoněl ozon jak po letní bouřce, ze všech kovových předmětů sršely proudy drobných jisker, věž s anténou se rozzářila tisíci plameny ohně svatého Eliáše. Tesla otočil páku a do oblohy udeřil obrovský modrý blesk. Pak dva. Tři...Osm. A to celé osmkrát dokola. Celá planeta se v tu chvíli stala rezonanční deskou, která jednoduché aritmetické poselství zaduněla do celého vesmíru.

Vrátil se k přijímači, ale dlouho se nic nedělo. Teprve po dvaceti minutách se znovu ozvalo slabé tiknutí. Následovala celá řada do osmi, ale jenom jednou. Po kratší pauze přišla jiná relace: jedna, jedna- dva, jedna - dva - tři. To celé třikrát. A pak ticho.

Tesla chvíli přemítal a pak sáhl po páce vysílače. K nebi vyšlehl blesk. "Jedna jako vodorovná osa ix," pomyslel si. "Dva jako svislá osa ypsilon," komentoval v duchu své další počínání. "A tři jako osa zet, která z dvojrozměrného prostoru dělá třírozměrný. Třírozměrný prostor. Pochopil jsem to dobře?"

Odpověď opět přišla po dvaceti minutách. Jedna. Jedna - dva. Jedna - dva, tři - pauza.

"Ano, třírozměrný prostor."

Ale relace ještě neskončila. Jedna - pauza. Jedna - pauza. Jedna - dva - tři - čtyři - pět - šest - sedm - osm. To celé několikrát dokola. A po krátké odmlce už jenom dvakrát po jednom a jednou po osmi signálech.

Tentokrát si vynálezce musel dát delší čas na rozmyšlenou. "Jedna, jedna, osm," zavrtěl hlavou. Najednou dostal pocit, jako by na druhé straně byl jeho nepříjemný profesor z gymnázia v Gracu. "Co ve vesmíru by se dalo charakterizovat čísly jedna, jedna, osm, studente? Z čeho se skládá vesmír? No?"

"Z atomů!" vyhrkl mimoděk Tesla. "Jedna - vodík! Ještě jeden vodík! Osm - kyslík! Voda!"

Odvysílal celou relaci na důkaz, že pochopil. Po dvaceti minutách se mu vrátila. Ale pak vesmír utichl. Tesla si to přebral tak, že dostal čas na přemýšlení - na spánek ostatně stejně nebylo ani pomyšlení.

"Voda v trojrozměrném prostoru...chtějí naznačit, že jsou ryby? Jsou na Marsu nebo na Venuši inteligentní ryby? Ne, i kdyby byly, jistě by to při své inteligenci nepovažovali za tak významné, aby se s tím chlubili hned při prvním kontaktu. Dobrý den pane Teslo, jsem chytrá ryba z Marsu - a konec. Ne, to nedává smysl. Trojrozměrný prostor a voda. Trojrozměrný prostor plný vody..."

Ať přemýšlel jak chtěl, pořád mu z toho vycházelo jen akvárium. Vtrhl do místnosti, kde spal Dragunič a zatřásl jím.

"Zítra pojedete do města a přivezete akvárium," řekl důrazně. A když v jeho rozespalých očích zahlédl údiv, dodal: "Největší jaké seženete."

"Uvidíme, co z toho vzejde," zabručel si ještě pro sebe.

- -

Tesla nemohl vědět mnoho věcí, které věděli oni a nemohl tedy ani tušit, že vodu si nevybrali náhodou. Že to je nejen nejrozšířenější sloučenina ve vesmíru, ale především látka, která životu dává nový rozměr. Jeho primitivní zárodky jsou skoro všude, ale jen tam, kde je voda, je i naděje, že život rozkvete, že dostane ducha. Svoje poselství Zemi mohli vdechnout do čehokoliv, ale výběr této tak jednoduché a při tom tak mimořádné látky měl hluboký smysl.

Nemohl ani vědět, že oni jeho práci sledují už několik let. Jednoduché pokusy Hertze, Popova, Marconiho a dalších s elektromagnetickými vlnami sice zaznamenali, ale nezaujaly je - bylo to skoro stejně primitivní jako signalizace pomocí ohně. Pro svůj naléhavý záměr to nemohli nijak využít. Ale když Tesla začal pracovat s rezonancí celé planety, pochopili, že tohle je něco úplně jiného. Konečně se zdálo, že je v silách lidstva odvrátit hrozící nebezpečí. Tentokrát zcela mimořádně jim bylo úplně lhostejné, jestli opravdu lidstva, nebo jen jednoho člověka. Poprvé měli důvod na chvíli vystoupit ze svého inkognita.

 

Varování

Druhého dne navečer stálo vedle Teslovy přijímací aparatury velké akvárium plné vody. Vynálezce marně přemýšlel, jestli tohle je opravdu to, co po něm chtěli a co ještě by měl udělat, aby konverzace pokročila, ale nakonec ho nenapadlo nic víc, než připravit si notes a tužku. S prvním soumrakem opět vyšlehly z koule na vrcholu antény modré blesky. Jedna-dva-tři. Jedna-jedna-osm. Byl připraven.

Ozvali se ve stejnou dobu jako předešlý den. Jedna-dva-tři. Jedna-jedna-osm. Ale pak se začaly dít věci, na které nezapomněl do konce svého života.

Nejdřív ručičky voltmetru několikrát udeřily až na dorazy stupnic, aby vzápětí klesly na nulu - něco odsálo sílu generátorů do prostoru, který nebyl z tohoto světa. Skoro ve stejné chvíli Tesla ucítil, že celá konstrukce stanice začíná jemně vibrovat. Chvění sílilo, police se rozdrnčely, ze stěn a stropu začal opadat prach a vytvářel ve vzduchu mátožné obrazce, které se přeskupovaly z místa na místo jako hejna malých ryb pronásledovaných dravcem. Voda v akváriu vytvořila na povrchu sít drobounkých stojatých vlnek, rozsvítila se modravým světlem a vzápětí se skleněné stěny nádoby sesypaly v tisících drobných střepů na zem. Ale kapalina si dál podržela svůj tvar a její světélkování začalo dostávat pevnější obrysy. Seskupovalo se ke středu vodního monolitu, mlhovina se zahustila do koule a z jejího povrchu vystoupily světlejší a tmavší plochy. Tesla vydechl překvapením. Před ním se zvolna otáčela planeta se známými obrysy kontinentů - Amerika, Asie, Afrika s Evropou...to celé místy zahalené do okrouhlých zářivě bílých krajek oblačných systémů. Vynálezce pochopil, že nemá před sebou žádný globus, ale že se stal prvním člověkem, který uviděl svou planetu tak, jak vypadá doopravdy.

 

...ale kapalina si dál podržela svůj tvar a její světélkování začalo dostávat pevnější obrysy. Seskupovalo se ke středu vodního monolitu, mlhovina se zahustila do koule a z jejího povrchu vystoupily světlejší a tmavší plochy...

 

 

 

V zorném poli se mu mihl Měsíc a Slunce, prolétl nad oblačným povrchem Venuše a vzápětí spatřil pod sebou i Mars s jeho rudými pouštěmi a polárními ledovci. Pak se planety začaly vzdalovat a zmenšovat, současně se zvýraznily elipsy, po nichž obíhají svou hvězdu. Jen Venuše, Země a Mars se Sluncem uprostřed. Ale byla tu ještě jedna elipsa, mnohem protáhlejší. Křižovala dráhu všech tří světů, ale těleso, které ji opisovalo, bylo zřejmě o hodně menší. Obraz ho přiblížil a Tesla uviděl zlověstně temné nepravidelné skalisko, zvolna se otáčející kolem své osy.

Znovu se objevily planetární dráhy, náhle se ale stalo něco strašného. Protáhlá elipsa prošla přímo Zemí - a vzápětí se ztratila. Zasažená planeta zaplnila celé zorné pole, a tak bylo vidět, jak se z jednoho místa na jejím povrchu na všechny strany šíří tmavá skvrna. Objevil se detail postižené oblasti a Tesla začal do svého sešitu rychle překreslovat, co před sebou viděl. Uvědomil se, že musí zakreslit také postavení planet v okamžiku srážky, aby mohl určit čas, kdy se hrůzné varování naplní...

V té chvíli obraz zmizel. Vodní monolit se rozpadl a tekutina s hlasitým šplouchnutím zaplavila podlahu místnosti. Tam kde zasáhla kabely, vylétly modré blesky. Tesla skočil po vypínačích, aby zabránil krátkému spojení. Bylo jasné, že vysílání pro dnešek skončilo.

V následujících nocích Tesla vždy ve stejný čas stál u spínačů a anténa chrlila do prostoru stále stejnou sekvenci číslic. Ale obloha už natrvalo zůstala němá. Dlouho přemýšlel, co se mohlo stát. Jsou tak daleko, že nemůžou nic jiného než varovat? Možná. Ale co když víc ani nechtějí? Není to zkouška dospělosti, ona stěžejní rodičovská věta: "Ted už tě z té země zvedat nebudu, ukaž že jsi velký kluk"?

Horečně se vrhl do práce. Zatímco Dragunič přivážel z města mapy, atlasy a astronomické ročenky, Tesla propočítával všechny možnosti. Ještě víc než hrubé náčrtky v sešitech mu pomohla jeho fotografická paměti. Stane se to někdy okolo 30. června 1908 v severní Evropě - zvláštní shodou okolností skoro přesně devět let od zachycení první relace.

A bude to velké. Zatraceně moc velké. Vynálezce si dobře vybavoval, že chvilku před zhroucením obrazu černá skvrna pohltila celý starý kontinent.

- -

Koncem léta už bylo Teslovi jasné co se stane, stále ještě ale nevěděl, co má dělat. Varovat lidstvo? Co je to lidstvo? Prezident? Kongres? Novináři? Edison, který ho okradl? Westinghouse, který mu pomáhá, ale jenom proto, že Teslovy patenty mu vydělávají obrovské jmění? Konec konců, co je jim po nějaké skále, která spadne na Evropu. Když mu uvěří, nanejvýš prodají akcie evropských firem, protože nic jiného stejně neumí. Když mu neuvěří, zavřou ho do blázince.

- -

O několik dní později Tesla sezval novináře a prohlásil, že nedaleko New Yorku postaví obrovský vysílač s dosahem po celé planetě. Spojí všechny se všemi, zprostředkuje porozumění mezi národy, ukončí války. Začali přicházet investoři i peníze. Brzy se mohl pustit do kreslení plánů stanice mnohem větší, než byla ta v Colorado Springs. Podle jednoho z mecenášů jí začal říkat Wardenclyffe Tower.

To už přesně věděl, co udělá a podle svého zvyku si o tom udělal krátký zápis. K poznámkám o zachycených signálech pro pořádek připsal datum, kdy je uslyšel: 15. července 1899, ale tím se krátký záchvat u něj neobvyklé systematičnosti vyčerpal. Narychlo ještě připsal: "za devět let" - víc pro případné osvěžení paměti jistě potřebovat nebude. Ale hlavně nezapomenout výsledek úmorných výpočtů: 60 stupňů, 54 minut severní šířky a 102 stupňů východní délky. Tam, daleko od evropského cíle, nad sibiřskou pustinou a dostatečně vysoko nad povrchem je to nejsprávnější místo. Tam apokalyptická střela z vesmíru narazí na jím vyvolané pulsy zemského silového pole.

 

Edison

Ozvalo se zaklepání na dveře a nevelký muž s nápadně velkou hlavou vzhlédl od stolu.

"Ano?"

Vešel tajemník a řekl: "Je tu nějaký pan Denisoff, pane Edisone. Alex Denisoff. Prý pracoval u Tesly a tohle vám přinesl."

Zase ten Tesla! Kverulant, kterému bylo málo pracovat ve slavných Edisonových laboratořích v Menlo Parku, trouba, který promarnil všechny šance, jak vydělat opravdu slušný balík peněz, génius, který ve veřejném souboji o elektrorozvoný systém porazil jeho, světlonoše Edisona, opěvovaného vynálezce žárovky. Vždycky když slyšel slovo Tesla, dělaly se mu mžitky před očima - ale tentokrát to možná mimořádně nebude špatná zpráva.

Rozvázal desky z tlustého kartonu a prohrábl se změtí nedbale počmáraných papírů. Poznal Teslovo písmo i jeho útržkovitý styl zápisů plný narážek a nedořečených myšlenek, ale z obsahu moc chytrý nebyl. Jestli z toho vůbec něco vyplývalo, tak snad jen to, že ten balkánský přivandrovalec se konečně nadobro zbláznil

"Ať jde dál," pokynul rukou a tajemník úslužně vycouval. Místo něj se ve dveřích objevil Denisoff.

"Co je to?" zeptal se Edison a rozprostřel Teslovy písemnosti před sebou po celé ploše stolu.

"Hromada dolarů," řekl pohotově bývalý Teslův strojník a položil mu na stůl svou vizitku. "Našli jsme to v jeho...ehm, prostě jsme to našli. Když si to správně seřadíte, zjistíte, že by se na tom dalo pěkně vydělat."

Edisona to zaujalo jako křížovka s docela dobrou tajenkou, ale at listy zkoumal jak chtěl, nic zajímavého na nich neviděl. Nějaké vysílání, meteorit, Sibiř, výpisky z novin o diamantech v jakémsi kráteru.

"Má to být nějaké diamantové naleziště?"

"Svým způsobem," zasmál se Denisoff, když uviděl že nebude vyhozen. "Ještě není, ale bude. Jinak řečeno: Tesla pomocí těch svejch přístrojů nějak zjistil, že na Sibiř dopadne velký meteorit. Chytrej je na to dost, ale co vám budu povídat, to vy jistě víte líp než já. Ten meteorit bude plnej diamantů, nebo diamanty při výbuchu nějak vzniknou, koneckonců, to je přece jedno, ne? Ta věž, co staví na Long Islandu, není žádnej vysílač, ale nějak s tím souvisí. Nejspíš bude sledovat ten meteorit, aby se ujistil, že všechno probíhá tak jak má."

Edison se na návštěvníka zkoumavě podíval.

"No a?" zeptal se.

"Vy snad ty diamanty nechcete, pane Edisone?"

"Předpokládám, že tohle není všechno, co jste mi chtěl. Jistě máte nějaký plán."

"Něco by tu bylo," řekl lišácky Denisoff. "Já ovšem nejsem žádnej hlupák, pane Edisone."

"Ne, to jistě nejste," zamumlal vynálezce, vytáhl šek, vepsal do něj přiměřeně dlouhou číslici, ukázal Denisoffovi a položil na stůl před sebe. "Jestli mi ted povíte něco zajímavého, tak tohle bude vaše. Jen jako malá záloha do začátků," dodal.

"No vlastně je to docela jednoduchý. Vy jistě znáte cesty, jak Teslovi znepříjemnit život tak, aby věž neuvedl do provozu. Aby se dostal do tak velkejch problémů, že Sibiř pro něj bude stejně daleko jako Mars. A taky máte kapitál. Já zas mám v Rusku dost přátel, abych pro vás na správnym místě vytyčil claim. Když budete chtít, tak naprosto decentně, vaše jméno při tom vůbec nemusí padnout. A přijde vás to vlastně lacino, protože ta země dnes rodí tak nanejvýš komáry a nemá vůbec žádnou cenu. No? Je to dobrý, nebo ne?"

Edison si jednou rukou podepřel svou velkou hlavu a druhou zamyšleně probíral Teslovy papíry. Ani nevěděl, co se mu na tom plánu zamlouvá víc - jestli diamanty nebo zastavení stavby Wardenclyffe Tower.

"Dejme tomu, že by mi to mohlo připadat zajímavé," promluvil konečně. "Můžete mi ale prozradit jediný důvod, proč bych se měl dělit s vámi, když už ted mohu na Sibiř jednoduše a levně poslat nějakého svého právníka?"

"Ale, ale, pane Edisone!" rozesmál se Denisoff. "Americký právník na Sibiři! No to se povedlo! Oškubou ho dřív, než najde hotel - mimochodem: žádné tam nejsou. Když nebude vědět koho podplatit, ztroskotá na nejposlednějším carském úředníkovi a možná se ani nevyhrabe z Petrohradu. Vy asi taky nevíte, že tam žijí domorodci, který bude potřeba z jejich lovišť dostat..."

Denisoff náhle zvážněl: "Ale je tu ještě něco. Víte že Sibiř je po čertech velká země? Papíry, který máte před sebou, nejsou všechny. Ten s datem a zeměpisnejma souřadnicema je samozřejmě v dobrym trezoru - a hádejte, kdo od něj má klíč?"

"Dobře, dobře," řekl Edison smířlivě. "Vidím, že jste rozený obchodník."

Podal Denisoffovi šek, vzal ze stolu jeho vizitku a obrátil ji mezi prsty. "Zítra vás navštíví můj právník a přinese k podpisu něco, co se vám jistě bude líbit. Přeji vašemu sibiřskému podniku úspěch - už kvůli mému podílu. Tajnému podílu. Protože mám jedinou podmínku: nikdy jste tu nebyl a jméno Edison vám vůbec nic neříká!"

"Spolehněte se pane E...eh," řekl Denisoff. "Spolehněte se pane."

- -

Od toho dne začala Teslu pronásledovat smůla.

 

Dokonáno jest

Tesla ani nedoufal, že jich přijde tolik. Z lepších časů spouštění Wardenclyffe Tower vlastně chyběli jen dva: Alex Denisoff a Davis Wheeler. Ani neskrýval své dojetí, když někdejší posádku stanice ve velké strojovně pod věží znovu vítal. Mohl jim slíbit jen sotva měsíc špatně placené práce - na víc neměl a všichni vědí, že nejspíš nikdy už mít nebude. A přece přišli.

Začátkem června běžely všechny generátory, krátce na to ožila i vysílací věž. Už žádné blesky, polární záře a ohňostroje jisker. Výkon byl nesrovnatelně vyšší než na Colorado Springs, ale skoro nic se neztrácelo v laciných efektech. Tesla ještě několikrát zkusil odvysílat známou kombinaci čísel, ale vnitřně věděl, že odpověď nepřijde. Je na to sám a nesmí zklamat, protože oni to od něj čekají. O nic netušící Evropě ani nemluvě.

- - - - - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Povídka je součástí knihy Tunguzský meteorit - záhada na víc než jedno století. V knihkupectvích už není, můžete si ji ale objednat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..  Další informace o knize najdete zde

- - - - - - - - - - - - - - - - -

Od poloviny června začal Tesla pokusně vysílat pulsy rozechvívající geomagnetické pole planety. Nejdřív slabé, aby měl možnost pozorně sledovat, jak Země reaguje na vybrané frekvence. Teprve pak mohl citlivě přidávat na výkonu podobně jako zvoník, který nejdřív také tahá za lano, aniž by vydal zvuk, protože nemůže obrovský zvon rozezvučet plnou silou hned od začátku. Současně měnil zatížení jednotlivých zářičů na vrcholu vysílací věže tak, aby mohl přesně zaměřit ohnisko na druhé straně planety. Tam se výsledný efekt pulsů sečte do jediné stojaté vlny, která nakonec exploduje silou převyšující vše, co si dosud lidé dovedli představit.

Poslední dny června už si byl jistý, že ohnisko je přesně tam, kde má být. Současně zaznamenal drobnou asymetrii gravitačního pole, kterou se nepochybně začal prozrazovat blížící se kosmický vetřelec. Mohl začít přidávat na výkonu a jen se modlil, aby se mu ty obrovské síly nevykly z rukou.

Devětadvacátého června nařídil strojníkům, aby nastoupily obě směny najednou - generátory běžely už několik dní na plný výkon a záložní posádka musela odstraňovat stále více poruch. Nevyspalý a bledý Tesla stál u přístrojů s rukama na spínačích nehybně jako socha. Očima střídavě klouzal mezi mramorovou deskou zaplněnou voltmetry a velkými hodinami nad ní. Náhle ožil, rychle vydal několik pokynů Draguničovi a téměř současně přepnul velký nožový spínač. Celá budova se zachvěla, za okny několikrát zablýsklo a zaduněl hrom. Tesla se zhroutil do židle a pak tiše zamumlal: "Dokonáno jest".

Pak sešel do strojovny a řekl: "Je konec, pánové, můžete všechno zastavit. Chci vám poděkovat, odvedli jste dobrou práci. Možná ještě lepší, než si vůbec dovedete představit."

- -

Denisoff a Wheeler už týden vyměřovali svůj claim v nyní dokonale liduprázdné sibiřské zemi severně od Podkamenné Tunguzky. A už pět dní měli sílící pocit, že něco visí ve vzduchu. Z kraje zmizela zvířata, nebyl slyšet jediný pták, na obloze se noc co noc objevovaly bledě barevné záclony polární záře. Devětadvacátého června dokonce zažili slabé zemětřesení, při kterém z vodou nasáklé půdy vytryskávaly zlověstné bahnité gejzíry.

"Tak mi občas připadá, že se začíná plnit kletba, kterou jsme si vymysleli pro Evenky," řekl druhý den ráno Wheeler. Měl to být vtip, ale nejistý hlas ho prozradil.

Denisoff nejdřív neodpověděl. Myslel na střelku kompasu, která se už několik dní točí nad stupnicí, jak kotva elektromotoru, na divné světlo, které včera v noci viděl v močálu, na komáry tvořící obrovská vířící mračna. Nevěřil na kletby, tím méně pak na ty, které sám vykonstruoval. Tušil, co za tím je, ale neměl nejmenší důvod se svěřovat.

"Hele, Alexi, něco mě napadlo," řekl najednou Wheeler. "Takovýhle věci se děly na Colorado Springs, pamatuješ? Že je za tím Tesla? Že ta jeho pitomá věž pracuje, přestože ten tvůj pan X slíbil, že se o ni postará?"

"Davis není tak hloupej, jak vypadá," pomyslel si rozladěně Denisoff a nahlas řekl: "A i kdyby. Třeba Tesla zaměřuje místo dopadu - ale to místo už je naše! Podle jeho papírů máme dalších čtrnáct dní času, ale jestli chceš, můžem vypadnout už zejtra. Hlavně klid, ty prachy za to stojej..."

Chtěl ještě něco říci, ale najednou ho zachvátila prudká nevolnost. Ostatně Wheler ho stejně neposlouchal, protože ležel na zádech, držel se za hlavu a vytřeštěně hleděl na oblohu, která se v téže chvíli rozzářila všemi barvami duhy. Země se prudce otřásla, močály přeletěly několikametrové vlny rašeliny a stromy tančily jak opilé. Z bažiny za Farringtonovou horou vytryskla vířící smršť světla a nabývala na síle. Když se nad východním obzorem objevila ohnivá koule, byli už oba muži v bezvědomí. Vzápětí nebe nad tajgou explodovalo a přilétající těleso pohltil gigantický hřibovitý mrak.

- -

Stroje na Wardenclyffe pomalu dobíhaly a muži na Teslu rozpačitě hleděli. Nakonec se jeden z nich osmělil:

"Pane Teslo, my dobře víme, že ve smlouvě jsme se zavázali k mlčení. Že nesmíme ani vědět, proč jsme tu vlastně byli. Ale nestojí tam nic, co by vám bránilo nám říct, jestli jsme tu nebyli zbytečně."

Tesla se zamyslel a pohlédl na hodiny v sále.

"Ne nestojí. Mohl bych vám už teď říct, že jste tu zbytečně nebyli, ale vy si zasloužíte víc. V centrále je barograf. Jestli se na pásu během dneška objeví nejméně jeden náhlý a neobvyklý výkyv atmosférického tlaku, tak je víc než padesátiprocentní pravděpodobnost, že jsme uspěli. A jestli se ještě k tomu v příštích dnech v novinách neobjeví žádná mimořádná zpráva, tak jsme uspěli na sto procent!"

"Promiňte, řekl jste neobjeví?"

"Ano, řekl jsem neobjeví a myslel jsem neobjeví. Byli jsme tu proto, aby se neobjevila žádná mimořádná zpráva. Myslím, že víc říkat nemusím."

Tiše a zamyšleně odcházeli do místnosti s barografem. Jeden ze strojníků ještě přišel k Teslovi a zeptal se ho: "Nevíte proč nenastoupili Denisoff a Wheeler? Alex mi dlužil nějaký drobný."

"Nevím, ale možná tuším," odpověděl Tesla. "Zmizeli už před rokem a tehdy se tu ztratily i nějaké věci. Myslím, že se vypařili i s mými poznámkami."

Nenapadlo ho, že tentokrát má pravdu doslova a do písmene.

 

Jan A. Novák

You have no rights to post comments