Novákoviny

Exploze, k níž došlo roku 1908 nad sibiřskou tajgou vstoupila do historie jako tunguzský meteorit, přestože o meteorit s velkou pravděpodobností nešlo. Záhadou zůstává dodnes - a její součástí jsou také podivné legendy, které se vyprávějí mezi tamními domorodci.

Prvně vědecká výprava se na místo výbuchu dostala až roku 1926. Její šéf Leonid Kulik se ve své marné snaze najít místo dopadu uprostřed rozlehlé neobydlené krajiny obracel i na Evenky - domorodé obyvatele oblasti. Prchlivý a náladový vědec to s lidmi, kteří Rusy nijak zvlášť nemilovali, zjevně neuměl. Navíc nejspolehlivějším prostředkem k rozvázání jejich mlčenlivých úst se ukázal být líh, který ovšem pravdomluvnost příliš nepodporuje. A ještě ke všemu tu bylo tabu uvalené na místo exploze šamany. Ale i ono tabu má v sobě cosi podivného.

Území boha Agdy

Podle Evenků si nad územím, kde k tunguzské explozi došlo, vzal patronát bůh Agdy (někdy také vystupující pod jménem Ogdy), který - jak už mají entity jeho typu často ve zvyku - krutě ztrestá každého, kdo tam vstoupí. Agdy je evenckém pantheonu vlastně pán bouře a hromu, tedy něco na způsob starořeckého Dia, germánského Thora nebo slovanského Peruna. A přestože je už z titulu své funkce poněkud nerudný, někteří šamani ho považují za svého přítele.

obr: Území exploze je pod dohledem boha Agdu - domorodí šamani nad oblastí vyhlásili přísné tabu, jehož porušení se trestá smrtí

Toto nepochybně výhodné kamarádství se pak dědí z generace na generaci, což příslušníkům takových rodů zajišťuje vážnost a bezpracné živobytí, ale může se hodit i jinak. Evenkové tvrdí, že právě před rokem 1908 došlo ke kmenovým sporům mezi lidmi obývající povodí Podkamenné Tunguzky a těmi, kdo pásli svá stáda o kus dál, podél řeky Nižná Tunguzka. Jeden z nepřátelských šamanů využil svých vlivných kontaktů a přiměl Agdyho, aby pastevce od Podkamenné Tunguzky exemplárně potrestal. Což tento obratem učinil, protože kamarádům se má pomáhat.

A teď to začne být zajímavé. Agdy samozřejmě není na svou práci sám, protože jednak je bůh, takže se to jaksi nehodí, jednak by se při tolika bouřkách dost nadřel. A protože trest na Evenky z Podkamenné Tunguzky měl být opravdu velký, povolal do akce své sluhy - ptáky Agdy. Evenkové věděli docela přesně, jak tito tvorové v akci probíhající 30. června 1908 vypadali: byli velcí asi jako tetřevi, celí ze železa a jejich ohnivé oči sršely blesky...

Umanutý Kulik si toto vyprávění vysvětlil jako další potvrzení své teorie o velkém železném meteoritu. Přirovnat hroudu kosmického kovu do černa ožehlou pádem a místy ještě rozžhavenou ke kovovému ptáku - to opravdu vypadá jako typický výtvor domorodé fantazie popisující jevy pomocí básnických obrazů.

Přitom jeden obrovský železný pták by byl přiměřený k trestající velebnosti svého rozzlobeného pána, zatímco hejno něčeho na způsob krocana je přecejen poněkud méně důstojné... takže to nemůže být nic jiného, než meteorický déšť, na který se původní těleso při průletu atmosférou rozpadlo!

Tak alespoň zřejmě uvažoval Kulik. Má to však jediný háček, zato dost podstatný. Dnes už bezpečně víme, to co Kulik ještě nevěděl nebo vědět nechtěl - že do povodí Podkamenné Tunguzky zcela jistě nedopadl železný meteorit. Ptáci Agdy se tak rázem stávají dalším kamínkem v mozaice velké záhady.

Buď jak buď, bůh Agdy pak vyhlásil místo dopadu za své výsostné území, kde nechce být rušen. Aby to bylo každému dostatečně jasné, šamani obvod teritoria označili jeho zachmuřenými tvářemi vytesanými do kmenů stromů. Zdá se, že přinejmenším do Kulikova příchodu - tedy bezmála dvě desetiletí - bylo tabu dost pečlivě dodržováno.

Vražedné tabu

Není přitom vyloučeno, že tabu fungovalo ještě i dlouho potom. V roce 1957 Evenk Šalekin za poněkud zvláštních okolností zastřelil svého soukmenovce Ivana Džonkoula, který se v mládí stal přímým svědkem exploze a později byl ve styku s Kulikem. Možná není náhoda, že byl zabit právě v době, kdy se na území kolem Podkamenné Tunguzky po delší době zase začali objevovat zvědaví ruští vědci...

obr: Podle domorodých pověstí se v oblasti exploze nacházely podivné světélkující kameny, vědcům se ale žádné nepodařilo najít

Vypráví se také, že Evenkové našli v "zakázané oblasti" spoustu podivností. Patří mezi ně skála na břehu říčky Chušmy, která se tam z ničeho nic objevila po explozi v roce 1908. Našel ji lovec, který si zpočátku myslel, že jde o soba.

Útvar proto dostal jméno Sobí skála - ale místo do map vstoupil do legend. Od té doby se ji totiž už nikdy nepodařilo najít. Optimisté přesto věří, že jde o úlomek tunguzského meteoritu, zatímco podle skeptiků to je buď výmysl nebo některý z obyčejných balvanů odhalených v břehu říčky vodní erozí.

Geolog Andrej Olchovatov, jeden z předních současných znalců tunguzské události také upozorňuje na tvrzení domorodých svědků, podle nichž se v epicentru výbuchu ještě nějaký čas po explozi nacházela jezírka roztavené hlíny a písku. Měla to být místa, do nichž udeřily blesky sršící z očí ptáků Agdy.

Není to tak docela nesmyslné tvrzení, protože bouřkové výboje opravdu dokáží v místě zásahu roztavit horniny. Vznikají pak sklovité bizarně tvarované útvary zvané fulgurity. Kdyby se v povodí Tunguzky našly, může jít o důkaz, že jev provázely mohutné elektrostatické síly nebo extrémně vysoké teploty.

To nadchlo příznivce mnoha hypotéz - od tektonického původu katastrofy až po kosmickou loď mimozemšťanů - každý z nich ale nabízí svůj vlastní výklad. Pozdější expedice ale nenašly žádné zesklovatělé horniny v množství odpovídajícím pověstem o roztaveným loužím. Zprávy o menších nálezech ale existují a nedá se vyloučit, že mnoho zajímavých hornin pohltil močál, nebo se rychle rozpadly.

Jedna výjimka tu ale je. Už Kulik se rozhodl kopat v Suslovově kráteru proto, že na jeho břehu našel kus žárem deformovaného skla. Později se však údajně zjistilo, že pocházel z jeho expediční chatky nedaleko odtud, která vyhořela.

Do legend souvisejících s katastrofou vstoupil také údajný kus stříbřitého kovu nalezeného v tajze Evenky. Podle Vronského ale měl stejný původ jako "meteorické sklo" od Suslovova kráteru: tvrdí, že to byl ve skutečnosti hliníkový kus nádobí, který rovněž prodělal požár srubu. Musel to být opravdu pořádný oheň, protože docílit pomocí dřeva teplot, při nichž se taví sklo nebo velké předměty z hliníku, není snadné ani v dobře táhnoucích kamnech...

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Tunguzský meteorit, kterou je možné objednat na mailové adrese jan-a-novak@seznam.cz

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

K největším záhadám z evenckých vyprávění patří tajemné svítící kameny, které se po explozi začaly v kraji objevovat.
"Jako děti jsme si hrávali s kamínky, byly průzračné jako voda, barevné a některé v noci svítily," vyprávěla spisovateli Borisi Vronskému domorodá žena Káťa. "Když vezmeš takový kamínek do ruky, je studený, ale svítí jako ohýnek. Jenže není rudý, ale jakýsi jiný, nevím, jak bych to řekla."

Historky o svítících kamenech byly mezi Evenky běžné, vědci však nic takového v oblasti nenašli. Vyskytly se snahy je vysvětlit běžnými světélkujícími nerosty, nebo lomem světla v krystalech kalcitu či jiných podobných minerálů, ale nic z toho neodpovídá domorodým vyprávěním. Jisté je jen to, že dnes už se v oblasti nevyskytují.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments