Novákoviny

Bojnice jsou jedním z nejkrásnějších středoevropských hradů - v mnohém připomínají pověstné francouzské zámky na Loiře. A jako každé správné starobylé šlechtické sídlo nesmí chybět ani strašidelné pověsti. Ta zdejší je o to strašidelnější, že se nevztahuje k temnému středověku, kdy se takové věci - alespoň podle pověstí - děly docela běžně, ale k době zcela nedávné. Je to ale místo zajímavé i z mnoha dalších důvodů.

Kromě přírodních krás Bojnice vynikají také léčivými minerálními prameny vyvěrajícím z hloubek přes půldruhého kilometru, díky kterým se staly vyhlášeným lázeňským místem.

Archeologické nálezy dokazují, že zdejší léčivé prameny využívali už neandrtálci před 90 tisíciletími. Existují tu hned tři lokality, na nichž byly stopy po působení neandrtálského člověka, což z Bojnic dělá jedno z nejvýznamnějších středoevropských míst poskytujících informace o těchto tajemných tvorech. Nejvýznamnější z nich je Prepošská jeskyně - šest metrů dlouhá dutina vytvořená v travertinu, který se vysrážel na vodopádu vytékajícího z horkého minerálního pramene. Travertinové vrstvy nejenže dokonale konzervovaly doklady pobytu neandrtálců, kosti zvířat, které lovili, i jejich nástroje, navíc ještě umožňují i přesné datování nálezů, jichž tu bylo objeveno několik tisíc. Dnes je v Prepoštské jeskyni nacházející se v samotném středu města expozice pravěkého člověka.

Jeden z těchto pramenů kdysi vytvořil travertinovou kupu, na které stojí bojnický hrad. I když dnes už tu nevyvěrá, je velmi pravděpodobné, že právě tento pramen se v dávné minulosti stal prvním popudem pro opevnění místa. Léčivá voda později zmizela, hrad zůstal.

Léčivý pramen v kráteru

O tom, že tomu tak mohlo být, svědčí i lidová pověst. Podle ní jeden z prvních majitelů hradu Peter Paky nechal pramen ohradit, aby mohl za léčení vybírat peníze. Když z léčivé vody vyhnal chromého žebráka, ten jej proklel - a pramen vyschl. Pána to celkem pochopitelně rozčílilo, tak nešťastníkovi ještě ke všemu přelámal berle. Ten se s pomocí jejich zbytků odplazil z hradu a o kus dál je zapíchl do země. Když je pak vytáhl, vytryskl z otvorů pramen znovu, takže jeho blahodárné účinky mohli opět využívat všichni - a dnes na tom místě stojí známé termální lázně.V současnosti se ve zdejších pramenech s teplotou vody od 28 do 52 stupňů Celsia léčí především nemoci pohybového ústrojí, stavy po úrazech, cévních a mozkových příhodách a po operacích nervového systému.

Není vyloučeno, že pověst má pravdivé jádro, protože termální prameny opravdu mají sklon vylučováním solí zanášet své staré cesty a vytvářet si nové vývěry na jiných místech.

obr: V bojnickém podzemí

Foto: Jan A. Novák

Hmatatelnějším svědectvím o někdejší přítomnosti termálního vývěru je hradní studně vedoucí do jeskyně s aragonitovou výzdobou v hloubce 26 metrů. Jde vlastně o dno někdejšího travertinového kráteru vytvořeného materiálem vysráženým z horké minerální vody.

Když se v kráteru hromadila dešťová voda, stékala někdejším vývěrem do jeho útrob a tam horninu rozpouštěla. Tak se postupně vytvořila dutina o průměru okolo 22 metrů a výšce 6 metrů. Dnes se nachází v hloubce 24 metrů pod úrovní čtvrtého nádvoří zámku. K jejím zajímavostem patří krápníková výzdoba a jezírko, které je pravděpodobně ve spojení s dalšími dosud neznámými podzemními prostorami.

Jeskyni zřejmě znali obyvatelé zámku dávno a ve zlých dobách ji používali jako úkryt. Oficiálně však byla objevena až roku 1888 při čištění studny a pro turisty ji zpřístupnili roku 1967. Dnes se sem tedy dostanete pohodlnou chodbou ze zámku. Jde o ojedinělý a velmi působivý přírodní výtvor, jehož návštěva rozhodně stojí za to. Mimo jiné i proto, že návštěvníkům nabízí pohled, jaký se jim na jiných hradech za běžného provozu asi hned tak nenaskytne: studnu zespoda. Zdejší pověsti mluví i o podzemních chodbách vedoucích ze studny k dalším objektům v Bojnici, zatím se je však nepodařilo objevit.

Je zřejmé, proč místo tak strategicky cenné lidé osídlili už v pravěku. Nejspíš se také už tehdy stalo místem provozování různých kultů a bylo opevněno. Hradiště se později proměnilo ve středověký hrad, který je v písemných pramenech zmiňován už roku 1113. Tato zpráva souvisí právě s termálními vodami, o nichž mluví jako o "fons fervidus", horkých zřídlech. Hrad vystřídal celou řadu majitelů, z nichž mnozí se nesmazatelně zapsali do historie Slovenska a Uher, nechyběl mezi nimi ani Matúš Čák Trenčanský, Jan Korvín, nebo rody Zápolských a Thurzovců.

- - - - - - - - - - - - - - - 

UPOZORNĚNÍ: Text je ukázkou z knihy Putování po největších záhadách Slovenska, kterou vydalo nakladatelství XYZ. Byla distribuována pouze na slovenský trh (ve slovenštině), případě zájmu je možné ji objednat zde.

- - - - - - - - - - - - - - - 

Po Matůši Čákovi "pánovi Váhu a Tater" tu prý zůstala lípa, kterou vlastnoručně zasadil. Posledním šlechtickým rodem, který jej měl v držení, byli uherští Pálffyovci, kteří jej získali roku 1643 a měli nepřetržitě v držení až do vzniku samostatného Československa. Posledním šlechtickým majitelem byl hrabě Ján Pálffy, o němž mnozí věří, že má nad zámkem moc i po své smrti. Jinými slovy: že tady stále straší...

K neklidnému hraběcímu duchovi se ještě podrobněji vrátíme, už nyní však musíme konstatovat, že zdaleka není jediným zdejším strašidlem. Společnost mu prý dělá tajemná Černá paní, duch ženy hradního pána, která spáchala sebevraždu skokem z hradní věže. Donutil ji k tomu prý její manžel, který ji podezíral z nevěry. Dalším strašidlem má být duše správce hradu utrápeného v hladomorně za zradu na svém pánovi.

Výstřední milovník umění

Hrabě Pálffy byl muž po všech stránkách nevšední muž, podle některých historiků dokonce značně výstřední. K jeho zálibám patřilo mimo jiné i cestování a sbírání uměleckých předmětů. Právě Bojnice se měla stát místem, kde budou shromážděny. Hrabě proto neváhal zahájit rozsáhlou a nákladnou přestavbu celého objektu v duchu tehdy módního romantismu.

obr: Výstřední hrabě Jan František Palffy své sídlo budoval po vzoru středověkých hradů jako místo pro své rozsáhlé sbírky umění a kuriozit

Existuje ale i jiná verze vyprávějící o pohnutkách k přestavbě, díky níž Bojnice získala svou dnešní podobu. Staromládenecký hrabě se prý zamiloval do jisté francouzské šlechtičny, její otec však odmítal ke sňatku svolit, dokud se nápadník nevykáže vlastnictvím zámku alespoň tak honosného, jak je ve Francii zvykem.

Ať už je to jak chce, Ján Pálffy se dokončení přestavby nedožil - zemřel ve Vídni 2. července 1908. Tělo bylo nabalzamováno a uloženo v kovové rakvi do předem připraveného sarkofágu v hradním sklepení. A právě v té chvíli začíná strašidelná historie jeho neklidné hrobky.

Hrabě sice zemřel svobodný a bezdětný, zanechal však závěť, podle níž se měly umělecké sbírky zpřístupnit a hrad sloužit veřejnosti. Jenže rozsáhlá přestavba majetek zadlužila, navíc příbuzní se nehodlali svého podílu na dědictví vzdát. Proto za pomoci právníků poslední vůli zpochybnili - pomohl jim i výsledek pitvy, podle které Ján Pálffy zemřel na progresivní paralýzu.

Nebylo tedy těžké jej prohlásit za nesvéprávného. To jim mimo jiné umožnilo začít umělecké předměty rozprodávat. Hrad zůstal nějaký čas v nucené správě, pak se stal majetkem "obuvnického krále" Tomáše Bati. V 50. letech byl znárodněn a krátce na to, 9. května 1950 dokonce vyhořel.

Teprve pak se začala naplňovat závěť někdejšího majitele: stát zámek opravil a vybudoval tu veřejně přístupnou expozici, v níž mohou návštěvníci obdivovat podstatnou část sbírek shromážděných Jánem Pálffym. Jenže k tomu došlo až více než čtyři desetiletí po jeho smrti.

Neklidný duch hrobky

Ti, kdo věří na záhrobí, nepochybují o tom, že něco takového nemůže žádný normální duch nechat jen tak. A hrabě Pálffy se skutečně ozval - na stěnách sarkofágu se začala objevovat podivná černá tekutina. Její množství se měnilo, nakonec však celkový objem dosáhl téměř dvou litrů.

obr: Sarkofág s tělem hraběte Jana Palffyho v hrobce na bojnickém zámku. Tekutina, která z něj vytékala, svého času vzbudila zájem záhadologů a zneklidnění hygieniků

Foto: Jan A. Novák

Na všech stranách zavládlo znepokojení: hygienikové se obávali možnosti nákazy, památkáři znehodnocení obsahu krypty, spiritisté toho, že neposedný duch hraběte by mohl začít provádět i horší věci. S politickým uvolněním v 90. letech minulého století se záležitosti navíc chopila média a veřejnost se dozvídala o dalších podivných jevech, kterými se to v zámku údajně jen hemžilo.

Opakované výzkumy vědců nakonec vyústily v zavedení endoskopu do krypty. Optický přístroj ukázal, že rakev uvnitř je v neobvyklé pozici: původně spočívala na několika podstavcích, z nichž se však z neznámých důvodů částečně sesmekla. Pan hrabě tak ležel v poněkud nepohodlné poloze hlavou dolů.

Chemická analýza prokázala, že záhadnou tekutinu tvoří směs balzamovacích prostředků a rozpuštěných tkání. Jinými slovy: ze sarkofágu vytékal sám hrabě Ján Pálffy v kapalném skupenství.

Nakonec došlo ke sterilizaci vnitřku sarkofágu směsí oxidu uhličitého a etylenoxidu a výtok opravdu přestal. Možná opravdu jen díky použitým chemikáliím - ale shodou okolností právě tehdy Slovensko a Česko podepsalo dohodu o vrácení slavného bojnického oltáře, který pak byl usazen na svém původním místě v zámecké kapli. To, že se hrabě uklidnil, prý potvrdili i spiritisté: "Jan Pálffy sice stále ještě bloudí zámkem, rozpad jeho biopole však pokračuje správným směrem..."

Jan A. Novák

obr: Autor při návětěvě bojnického zámku

You have no rights to post comments