Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Za tajemstvím Měsíční šachty

ames01Je to buď vůbec největší záhada nacházející se na území Slovenska, které má v pravě planetární význam a mění pohled na celé dějiny - nebo jde o jeden z nejpovedenějších aprílových vtipů všech dob. Už několik desítek let pátrají nadšenci po podivné Měsíční šachtě v Nízkých Tatrách a na mnoha dalších místech. Dokonce, i kdyby vůbec neexistovala, zůstává kolem této záležitosti k vyřešení nekonečně dlouhá řada nejasností.

 

Záhadný příběh objektu známého jako Měsíční šachta nebo také Moonshaft sice spadá do doby druhé světové války, svět se však o ní dověděl teprve několik desítek let po jejím ukončení. Tehdy seriózní americký speleologický časopis NSS News otiskl deník bojovníka ze slovenského národního povstání, který se ukrýval v jedné z tatranských jeskyň a narazil přitom na podivnou podzemní strukturu.. Vše nasvědčovalo tomu, že deník je stopa k objektu pocházejícího od nějaké ztracené civilizace, vstupem do legendární podzemní říše Agarthy, dílem návštěvníků z vesmíru, nebo dokonce přímo částí jejich kosmického plavidla...

 

Svědectví starého deníku

Několik stran zápisků kapitána československé armády dr. Antonína T. Horáka uveřejněných v NSS News vypráví o tom, jak byl autor během ústupových bojů raněn a společně s dalšími dvěma podobně postiženými povstaleckými vojáky ukryt pastevcem ovcí Slávkem do jeskyně v horách. Muž s univerzitním vzděláním, z něhož osud na čas udělal vojenského velitele, si všiml, ža bača má posvátnou hrůzu před jedním otvorem vedoucím dál do nitra skal. Následujícího dne se proto tajně vydal jeskyni prozkoumat důkladněji. Na konci dlouhé chodby narazil na podivný útvar: ze skalní stěny pokryté sintrem vystupovala zcela hladká mírně vypuklá plocha z neznámé hmoty připomínající cosi mezi kovem a kaučukem. V místech jejího styku s okolní horninou vyrážely sněhobílé krápníky ostře kontrastující s černí záhadné struktury. Její jednolitý tvrdý povrch přerušovala pouze úzká trhlina.

ames02

obr: Příběh Měsíční šachty údajně začal ve dnech Slovenského národního povstání na konci drihé světové války

Foto: archiv

 

 

V následujících dnech se sem Antonín Horák vypravil ještě několikrát a po velkém úsilí se mu podařilo štěrbinou proniknout. Výsledkem bylo zjištění, že bariéra z neznámé hmoty je asi 2 metry silná a tvoří vnější stěnu gigantické šikmo směřující šachty. Její protilehlý vnitřní povrch ovšem nebyl vydutý, ale opět vypuklý, dutina vymezená černým kovem totiž měla neobvyklý profil připomínající měsíční srpek. Odtud název Měsíční šachta, v zahraniční literatuře Moonshaft...

Ale nechme raději vyprávět samotný deník - přesněji řečeno to, co z něj zveřejnili jiní, protože originál v současnosti není k nalezení:

23. října 1944

Včera velmi brzy ráno, v neděli 22. října nás Slávek našel v zákopu a ukryl v jeskyni. Dnes večer sem za námi přišel se svou dcerou Hankou a přinesli potraviny a léky. Od pátku jsme nejedli a předtím při posledních dvou přestřelkách, jsme měli jen trochu chleba s kukuřicí. Naše zásobování bylo už předtím nevalné v důsledku bojů s nepřítelem.

V sobotu odpoledne odpočívaly zbytky našeho oddílu (184 vojáků a důstojníků, z toho čtvrtina raněných) na sněhu na severním svahu. V neděli za úsvitu na nás začala pálit dvě děla ze vzdálenosti asi 300 metrů. Naši pozici jsme drželi už dvanáct hodin, když jsem nařídil přerušení boje, ale někdo v našem zákopu nebyl dost opatrný a to nás stálo dva raněné. Při útoku jsem dostal bajonetem, kulku do levé ruky a ránu do hlavy, která mne vyřadila z boje...

Vědomí jsem nabyl, když mne nějaký vysoký venkovan táhl ze zákopu. Potom se postaral i o Jurku a Martinovi ovázal hlubokou ránu na břiše. Představil se nám jako Slávek, pastevec ovcí a majitel okolních pastvin. Když nás vedl a pomáhal nám, trvalo nám to asi čtyři hodiny, než jsme dorazili do této jeskyně.

Slávek přemístil velké kameny a odhalil úzký otvor, vchod do prostorné dutiny. Když umístil Martina do kouta, byli jsme udiveni, jak se jeho chování změnilo: pokřižoval se, pokřižoval nás všechny, pokřižoval jeskyni a s velkou úctou učinil znamení na zadní stěnu, kde jsem zpozoroval otvor.

Při odchodu se pak Slávek znovu křižoval stejným způsobem a prosil mne, abych v jeskyni nezacházel příliš daleko. Šel jsem kousek s ním, abych nasbíral jedlové větve. Řekl mi, že v jeskyni byl pouze jednou se svým otcem a dědečkem, že je to ohromné bludiště plné propastí, které nikdo neprozkoumal a kde je smrdutý vzduch a určitě v ní straší. Vyčerpán jsem se vrátil ke svým mužům kolem půlnoci, bolesti hlavy jsem mírnil sněhem. Martin byl v bezvědomí, Jurek měl horečku. Jako snídani, večeři i oběd jsme pili vlažnou vodu.

(...)

ames03

obr: "...dostal jsem se do dlouhé horizontální chodby, na jejímž konci byl otvor ve tvaru sudu..."

ilustrační foto: Jan A. Novák

 

 

Neměl jsem jen hlad, chtěl jsem také objevit, co mohlo vystrašit sebejistého Slávka. Na výpravu do jeskyně jsem vzal pušku, svítilnu, pochodeň a motyku. Po asi půldruhé hodině nepříliš namáhavé a poměrně bezpečné chůze jsem se dostal do dlouhé horizontální chodby, na jejímž konci byl otvor ve tvaru sudu. Skrčený jsem tam vklouzl a ještě stále na kolenou jsem zůstal v úleku a překvapení - rýsovalo se tu cosi jako černé silo s bílým olemováním.

Když jsem zase popadl dech, pomyslil jsem si, že je to bizarní přírodní stěna nebo opona z černé soli, lávy, nebo ledu. Ale byl jsem úplně vyveden z míry a propadl pocitu tajemného strachu, když jsem si všiml, že je to útvar zcela hladký, podobný sklu, jehož struktura nasvědčovala, že jde o lidský výtvor zapuštěný do okolní skály. Nádherně zakřivený cylindrový tvar měl v průměru asi 25 metrů. V místech styku této struktury s okolní skálou se vytvořily obrovské zářivě bílé stalaktity a stalakmity. Stěna byla černobílá, materiál byl něco mezi ocelí, pazourkem a kaučukem. Motyka na stěně nezanechala žádnou stopu, prudce odskočila. Jen pouhá myšlenka na artefakt velikosti věže jevící známky značného stáří, zapuštěný do skály v krajině, kde není žádný průmysl, staré stavby, ani těžba, člověka poleká. Přeběhl mi mráz po zádech.

V této stěně vychází zdola trhlina široká asi 20 až 25 centimetrů, které si člověk hned nevšimne. Postupně mizí ve stropu jeskyně, zde už však má šířku jen 2 až 5 centimetrů. Vnitřek je napravo i nalevo úplně černý, poznamenaný brázdami a ostrými hřebeny velikosti pěsti. Zadní strana pukliny má tvar mělkého koryta ve žlutém pískovci a ztrácí se ve stěně pod úhlem 60 stupňů. Hodil jsem tam zapálenou pochodeň, spadla a s praskáním a syčením zhasla, jako bych hodil žhavé uhlí do džberu s vodou.

Chtěl jsem pokračovat v průzkumu a věřil jsem, že jsem dost štíhlý, abych se protáhl otvorem, vsunul jsem se tam tak, že jsem se zkroutil stranou, zraněnou ruku dopředu a s hlavou dole, i když pravá ruka držela lampu, mohla se hýbat v puklině, jež se dále rozšiřovala. Ta se semkla a já jsem ji musel náhle pozpátku opustit. Když jsem byl venku a znovu nabral dech, byl jsem příliš fascinován celou touto záhadou a nabyl jsem pevného odhodlání nalézt její řešení...

24. října 1944

Klidná noc. Martin vypil bylinkový odvar proti horečce slazený medem, doufám, že ho budeme moci odsud odnést. Jurkovy hýždě už nejsou oteklé, ale hlava zůstává stále opuchlá. Rozstříhal jsem naše opasky a zhotovil asi osm metrů lana. Kolem desáté hodiny dopoledne už jsem byl u stěny, připevnil jsem lano na klacek napříč puklinou a stále s lanem na rameni jsem se znovu ponořil do hrozného jícnu. Stejně jako včera jsem držel lampu, tentokrát karbidovou (kde k ní tak najednou přišel, že by bača Slávek melouchařil jako horník? - poznámka autora) připevněnou na konci tyče v díře přede mnou. Když jsem ji vytáhl, lehce se komíhala v prázdnu, kde jsem nemohl nic vidět a odkud vycházel zvuk jakoby divokých podzemních vod. A bál jsem se, neschopen pohybu, že přede mnou je jeskyně plná vody, a že do ní spadnu hlavou dolů. Snažil jsem se vyšplhat, oděv se mi zachycoval o výčnělky skály a vyhrnul nad hlavu, takže jsem se do něj zamotal. V beznadějných pokusech vymanit se, jsem se málem upálil za živa. Když jsem konečně stál znovu na nohou, třásl jsem se únavou a měl jsem hrozné vidiny.

ames04

obr: Nákres profilu Měsíční šachty ve speleologickm časopise NSS News

 

 

Na stěně nebyly viklající se kameny, a tak jsem rozlámal stalagmity na drobné kousky a spouštěl je po puklině. Kutálely se a nakonec se s velkým nárazem zastavily, což znamenalo, že je tam pevná půda s místem na otočení. Za kameny jsem hodil nezapálené louče, svlékl se a vydal na cestu za kameny a loučemi. Jelikož jsem znal už nejhorší výčnělky v puklině, odnesl jsem to jen několika škrábanci. Napřed jsem trochu padal, pak jsem se kutálel po svahu a zastavil se před stěnou, která se mi zdála známá - hladká jako atlas, stejná jako ta nahoře.

Moje lampa ještě hořela, ale ozývaly se zde podivné zvuky. Když jsem zapálil několik pochodní, viděl jsem, že se nacházím v široké mohutně zakřivené šachtě tvořené kolmými stěnami, které se lomí a vytvářejí téměř vertikální tunel, nebo spíš komín ve tvaru půlměsíce. Nemohu popsat temnost ani šumění, hučení a dunění - hrozné ozvěny mého dechu a mých pohybů. Podlahou byl svah, po kterém jsem se skutálel, "dlažba" z pevného vápence.

Všechna světla dohromady nemohla osvětlit strop, kde stěny končily, nebo se setkávaly. Horizontální vzdálenost mezi vrcholem konkávní křivky přední stěny a konvexní křivkou zadní stěny je asi metrů, křivka u paty zadní stěny měří asi 25 metrů. Abych mohl pokračovat v průzkumu, potřeboval jsem více světla a svou motyku, která se nevešla do pukliny.

Odešel jsem s vítězoslavným pocitem okouzlení a odhodlán tuto tajemnou strukturu prozkoumat. Ke svým věcem jsem se postupně proplížil trhlinou bez úhony...

25. října 1994

Strávili jsem dobrou noc. Zdá se, že se Martin zotavuje. Jsem rád, že Jurkova hýždě ještě není v pořádku, protože by chtěl jít se mnou do jeskyně. Je lepší, když o jejím tajemství nic neví.

Šel jsem přímo k jeskyni, svlékl jsem se, natřel tukem ze skopového, všechny potřeby pustil dolů a vklouzl nohama napřed za nimi. I když jsem pak zvedl karbidovou lampu na svázané dvojité tyči a pomáhal si čtyřmi loučemi, hořejšek stěny zůstával v temnotě. Vystřelil jsem dvě kulky přímo rovnoběžně se stěnami, vyvolalo to dunění jako burácení hromu, nebo jako dunění hromu, ale žádný náraz jsem neviděl. Vystřelil jsem tedy do každé stěny po jedné kulce a mířil při tom asi 50 metrů nad sebe. Udělaly se velké modrozelené jiskry s takovým hřmotem, že jsem si musel zacpat uši a viděl jsem jak od stěn bláznivě tančí plameny.

Manipulace s motykou způsobila další dunění. Sondoval jsem "dlažbu" a začal kopat tam, kde vrstva vápence nebyla příliš silná: v rozích půlměsíce. Vpravo je suchý jíl, vlevo jsem po asi padesáti centimetrech přišel na vrstvu sklovité hmoty tvořené zuby nějakého velkého zvířete. Vzal jsem špičák a stoličku, zbytek jsem tam nechal. Když jsem kopal dále poblíž tohoto místa, objevilo se na zadní stěně ve výšce asi 1,5 metru pod "dlažbou" jemné žlábkování, jakoby vertikálně vlněné. Tato část se zdála být teplejší než hladký povrch. Zkoušel jsem ji rty i ušima a myslím, že tento dojem je správný. Uprostřed byla "dlažba" pro motyku příliš silná.

Když pochodně zhasly, cítil jsem na sobě zledovatělý pot a opustil jsem šachtu ve tvaru půlměsíce...

Slávek a jeho druhá dcera Olga přišly večer a přinesli seno, slámu, ovčí kůže a další léčivé rostliny, z nichž některé nám posloužily jako výborná náhražka kávy. Doprovodil jsem je, abych nasbíral borové větve na louče a vrátil se kolem půlnoci. Martin si vzal poslední dva aspiriny a Jurek měl obě hlídky.

26. října 1944

Noc byla dobrá. Vrátil jsem se do šachty, abych pokračoval ve svých pokusech. I když jsem karbidovou lampu upevnil na konec nejdelšího spojení tyčí, jaké jsem mohl udělat, konec stěn jsem stejně neosvětlil. Vystřelil jsem nad osvětlenou část, kulky způsobily velké jiskry a ohlušující ozvěnu. Níž na zadní stěně to bylo s podobnými výsledky - jiskry, dunění, ne výbuchy, ale střela vyznačila svou dráhu v délce asi půl palce a vydávala štiplavý zápach. Neodštípl se však žádný úlomek. Znovu jsem se pustil do kopání v levém rohu a zjistil jsem, že rýhování objevené předešlého dne pokračuje směrem do hloubky. V pravém rohu jsem ale nic podobného nenašel.

Pak jsem kovovou šachtu ve tvaru půlměsíce opustil, abych prozkoumal vnější stěnu a její okolí. U stalaktitů bylo několik teček podobných sklovině, když jsem je seškrábal, byl z nich prášek tak jemný, že bez lepu nešel sebrat. Byl to týž materiál, z něhož se skládaly stěny, chtěl jsem mít vzorek a rozhodl jsem se uvařit klih ze zbytků našich pokrmů. Vystřelil jsem také dvakrát do pukliny proti výčnělkům, ale výsledkem bylo opět pouze dunění a odražené kulky...

(...)

Slávek přišel tentokrát kolem půlnoci a přinesl mimo jiné i krabici karbidu...

27. října 1944

Martin zemřel ve spánku. Jurek, který zná jeho rodinu, si vzal na starost jeho věci včetně peněženky s 643 korunami, hodinek s řetízkem a úmrtního listu, který jsem vystavil. Nyní můžeme odejít a připojit se ke své jednotce, která je někde na východ od Košic. Se svou holí může Jurek ujít za den aspoň 10 km, ale musíme se přemisťovat opatrně. Odejdeme zítra.

V 10 hodin jsem byl v jeskyni a hledal, jestli tam nejsou průchody, abych se mohl dostat k měsíční šachtě zezadu. Pokud jde o led a smrdutý vzduch, o nichž mluvil Slávek, nenašel jsem je, i když tam být mohly. Vrátil jsem se kolem čtvrté hodiny odpoledne. Přikázal jsem Jurkovi, aby zabalil naše věci, vyčistil zbraně, připravil jídlo na 7 dní a nachystal vše, co bude třeba vrátit Slávkovi. Ten přišel s oběma dcerami, jakoby vycítili, že Martin zemřel. Přenesli jsme jej do zákopů mezi zakrnělé borovice, tam kde byl smrtelně raněn. Při kopání hrobu jsme se všichni vystřídali. Pomodlili jsme se a pochovali jeho tělo zabalené do pokrývky.

28. října 1944

Klidná noc, dobrá snídaně. Vyryl jsem své jméno a další údaje do řemene, pak jej ovinul kolem zlatého zadního plíšku mých hodinek a vložil do láhve. Tu jsem pak uzavřel kamínkem a koulí z hlíny smíchané s dřevěným uhlím a uložil do měsíční šachty na popel z mých pochodní. Může tam zůstat dlouho, snad až do doby, kdy struktura zmizí za záclonou z krápníků. Slávek nemá syna, jemuž by svěřil tajemství jeskyně a stejně se dcery obvykle provdají do jiných vesnic.

ames05

obr: Nákres přístupu k trhlině ve stěně záhadné Měsíční šachty podle speleologického časopisu NSS News

 

 

Seděl jsem u svého ohně a ptal se sám sebe, co může znamenat tato struktura se stěnami silnými dva metry a tvarem, k němuž mě nenapadá v současné době žádné známé využití. Jaká náhoda, nebo kdo ji umístil do této hory? Je to předmět lidského původu? Je něco pravdy v legendách, které nacházíme u Platona o dávno ztracených civilizacích s magickými technologiemi, jaké náš rozum není schopen vnímat ani pochopit?

Jsem člověk ovlivněný univerzitním vzděláním, ale musím přiznat, že tam mezi těmi vysokými kolmými stěnami s matematickým zakřivením, černými a hladkými jako atlas, jsem měl dojem, že mne uchvacuje vysoce zvláštní a hrozivá moc. Chápu bez potíží, že prostí, ale inteligentní lidé se zdravým rozumem, jako je Slávek a jeho předkové, mají pocit, že jsou tady čáry a že šachtu ve tvaru půlměsíce skrývají. Jistě se také bojí, že kdyby byla objevena, přilákalo by to davy turistů a vše, co s tím souvisí a zničilo by to jejich poctivý život spjatý s přírodou. Na zpáteční cestě jsem ucpal a zamaskoval otvor vedoucí ke stěně... Když jsme odcházeli, viděl jsem Slávka, jak maskuje vchod do jeskyně a jeho dcery stírají naše stopy. Měsíc svítil a sníh jiskřil.

V posledních dnech 2. světové války na cestě do Čech jsem toto místo znovu navštívil. Slávkova rodina bydlela provizorně v Yzdaru. Navštívil jsem Martinův hrob a prohlédl jsem vchod do jeskyně. Zanesl jsem zuby medvěda, které jsem v jeskyni nalezl, konzervátorovi z paleontologického oddělení v Užhorodu. Zařadil je jako zuby dospělého medvěda jeskynního (Ursus spelaeus). Tu jsem si znovu začal klást otázky: puklina je příliš malá, blok vápence a stalagmitů před ní nedovolí, aby do ní něco náhodně spadlo - medvěd se sem mohl dostat pouze v době, kdy struktura ještě měla spojení s povrchem.

Při své poslední návštěvě jsem zkoumal úbočí hory nad jeskyní a nenašel jsem otvor, který by mohl být předpokládaným spojením s měsíční šachtou. Ale na těchto příkrých tatranských svazích by sesuv horniny mohl takovéto spojení snadno zatarasit...

A tady deník končí - alespoň podle překladu, který počátkem 90. let otiskl geolog Václav Cílek v českém časopise Speleo. Přesto to údajně není všechno.

 

Pokračování deníku

Časopis NSS News, tedy původní zdroj legendy o Měsíční šachtě se mi sehnat nepodařilo, někteří záhadologové však byli šťastnější a později zveřejnili text deníku, jak zní v podání amerických speleologů. Od článku ve Speleo místy jsou nepříliš významné odchylky, důležitější ale je, že děj ještě pokračuje. Doplňuji tedy údajné další příhody partyzána Horáka podle knihy Tajemství měsíční jeskyně, jejímž autorem je Miloš Jesenský, protože mohou obsahovat detaily, které třeba budoucím hledačům usnadní cestu:

"Jurko si vyžádal povolení, aby mohl promluvit se Slávkem mezi čtyřma očima. Hanka pak důkladně vyzvídala u svého otce, o co šlo, protože by si ráda vzala Jurka za muže. Smála se a plakala. Jurko jí dal svoji fotografii a zlaté hodinky, které mu jeho otec přivezl z Ameriky. Jurko je zámožný truhlář v Bratislavě. Jsem pozvaný na svatbu a doufám, že se mi podaří se na ni dostat. Abych je ujistil, že to myslím vážně, dal jsem Hance dopis pro mého přítele klenotníka a řekl jsem jí, aby si u něj vyzvedla nejkrásnější sbírku českých granátů jako svatební dar. Slávek přinesl jejich rodinnou bibli a já jsem do ní udělal nějaké zápisky.

Po slovensku jsme si pevně stiskli ruce, vzali zbraně a batohy a šli jsme. Když jsme vcházeli do lesa, ohlédli jsme se a viděli Slávka, jak zakrývá vchod do jeskyně a jeho dcery zahlazující naše stopy. Sníh jiskřil v jasném měsíčním světle.

30. října 1944

Pohybovali jsme se jen za tmy  podél lesních cest. Přes den jsme tábořili v borovicovém porostu a byli jsme burcováni zvuky dělostřelectva. Pozorovali jsme velkou skupinu povstalců, kteří bojovali s horskými střelci a modrou policií. Fašisti brzy ustoupili a my jsme se připojili k povstalcům a byli jsme jejich hosty celý den. Byla to smíšená skupina Hechaluts, ZOB a DROR z rzezsowského okresu v Polsku, která pomáhala našemu povstání a teď se - přes množství sněhu - vracela zpět do operačního prostoru mezi Krakowem a Przemyslem.

Jejich lékařkou byla Ráchel W., vdova po zavražděném židovském doktorovi. Řekla nám o skvělém činu proti fašistům, který provedla skupina Jesie Frymana, a nakrmila nás výborným vařeným jídlem. Když tito stateční židovští bojovníci vyrazili k pochodu na sever, my jsme pokračovali jižně na Košice. Tam jsme dorazili šestý den. V Košicích jsme dostali rozkaz pokračovat v cestě za naším praporem, který čeká na další ofenzívu Rudé armády, aby se s ní spojil až do konce války.

(...)

V korespondenci projednávající plány publikování tohoto deníku, dr. George W. Moore navrhoval teorii, že Měsíční šachta mohla vzniknout rozpuštěním strmě uložené vápencové vrstvy mezi paralelními deskami rohovce. Já jsem ale skeptický. Celý vnitřní povrch Měsíční šachty má úplně homogenní charakter. Taková hypotéza také nevysvětluje zvláštní přesně paralelní, jemně rýhovaný vzor na povrchu stěny v levém rohu...“

A to už je od údajného dr. Horáka opravdu všechno.

 

Apríl s mnoha otazníky

Horák se tedy po válce k šachtě ještě jednou vrátil, později však údajně emigroval do USA, kde roku 1976 zemřel. Jeho deník byl v USA zveřejněn několik let před tím - roku 1965 v 3. čísle specializovaného speleologického časopisu National Speleological Society News (NSS News). Jenže krátce poté do tehdejší ČSSR vstoupila okupační vojska států Varšavské smlouvy a na nějaké ověřování ze strany zahraničních badatelů nebylo ani pomyšlení.

ames06

obr: Do "záhadologické" literatury Měsíční šachtu uvedl známý autor Jacques Bergier

Foto: archiv

 

 

Zajímavé ovšem je, že Měsíční šachtu zmiňuje i Jacques Bergier, známý francouzský fyzik a autor spekulativní literatury - především spoluautor kultovního, ale v mnoha ohledech nepříliš seriózního díla Jitro kouzelníků. Učinil tak v publikaci nazvané Kniha nevysvětlitelného (Le Livre de l°inexplicable), která vyšla roku 1972. NSS News při tom sice také zmiňuje, jako hlavní zdroj svých informací přitom ale udává údajné přátele v Československu. Ti mu navíc měli své informace předat už někdy okolo roku 1965, tedy souběžně s uveřejněním Horákova deníku v americkém speleologickém časopise.

"Kdyby pražské jaro pokračovalo, kdyby se cesty do Československa nestaly obtížnými, ba nebezpečnými, jel bych tento příběh ověřit na místo," tvrdí Bergier a dodává k tomu: "Přátelé z Československa mají teď jiné problémy a já je chápu..."

Bergiérůva kniha byla také prapůvodním zdrojem k materiálu uveřejněném v českém časopise Speleo. Václav Cílek pro svůj článek použil jakýsi její samizdatový překlad. To také vysvětluje rozdíly mezi oběma u nás známými verzemi Horákova deníku. Bohužel to ale neodpovídá na zásadní otázku: čerpal Bergier z originálních zdrojů, nebo jen opisoval z NSS News?

Jak ještě uvidíme, mohla by to být mimořádně nadějná stopa, která by - pokud je skutečná - definitivně vyvrátila podezření, že "Moonschaft" je jen vydařený žert. Jenže Bergier 23. listopadu 1978 zemřel, aniž by o svých kontaktech cokoliv konkrétnějšího prozradil. Jedna z významných cest za tajemstvím Měsíční šachty se tak možná definitivně uzavřela. Nicméně Bergierem zveřejněná verze Horákova deníku neobsahuje nic navíc, právě naopak: je jen zkráceným textem uvedeným v NSS News, takže se dá předpokládat, že americký časopis měl k dispozici primární zdroj informací.

Na Slovensko se zřejmě Bergierův text dostal v samizdatových překladech už během 80. let, oficiálně však do zdejší literatury jako první uvedl Václav Cílek ve Speleu. Stejně jako NSS News jde o odborný jeskyňářský časopis, který je ovšem věren středoevropským podmínkám podstatně méně výpravný. Šlo o číslo 15, které vyšlo začátkem 90. let. Václav Cílek jej opatřil redakční poznámkou, v níž mimo jiné říká: "V roce 1972 vyšla kniha slavného, byť trochu popleteného francouzského fyzika Jacquese Bergiera "Kniha nevysvětlitelného"...Je mezi nimi i podivný příběh o kovové šachtě na Slovensku, který z anonymního českého překladu předaného panem Gruntorádem nezkráceně přetiskujeme. Je celkem jasné, že v příběhu, kde se nedá věřit ani tak okrajovému detailu, jakým je potrava z netopýrů, jen blouznivec slovenských hor uvěří tajemné kovové šachtě. Příběh však dobře zapadá do naší kolekce starých a nových pověstí speleologických, a tak jej s radostí - a s nedůvěrou - celý uveřejňujeme."

Pro hledače zahrabané kosmické lodi či vstupu do podzemní struktury dávných Atlanťanů se sice může zdát Cílkova předmluva jako studená sprcha, jenže ve své době článek odstartoval skutečnou hledačskou horečku. Skepse autora je ostatně cenná i pro případné hledače, protože zaručuje, že si - na rozdíl od některých záhadologů - do textu nic nepřidával, ani nic neupravoval po svém.

Právě tehdy začalo opravdu intenzívní pátrání po Měsíční šachtě. Na první pohled to vypadalo velmi snadno: v NSS News byly nejen názvy okolních obcí Yzdar, Plavno a Lubocna (což lze snadno přeložit na Ždiar nebo Žiar, Plavno nebo spíš Pravno a známé lázně Lubochňa), ale dokonce i zeměpisné souřadnice. Ve věku satelitní navigace a všeobecně dostupných přijímačů GPS to je zdánlivě velmi užitečná informace, takže ji uvádím i tady: 49,2 stupňů severní délky a 20,7 stupňů východní šířky.

Je v tom ale hned několik problémů, které každého zkušenějšího hledače pokladů zarazí v rozletu ještě dřív než sáhne po svém cestovním zavazadle, krumpáči a mapách. Především není moc jasné, jak a čím by partyzánský velitel v Tatrách měřil zeměpisné souřadnice s přesností na desetiny stupně. Ještě závažnější námitkou ale je sdělení českého záhadologa Ivana Mackerleho, který na svých webových stránkách tvrdí: "Geolog dr. George Moore, který psal úvod k článku (o Měsíční šachtě v časopise NSS News a který je v Jesenského verzi Horákova deníku přímo zmiňován - poznámka autora), se mi dokonce přiznal, že zeměpisné souřadnice nepocházejí z Horákova deníku, ale z jeho hlavy. Doplnil je tam sám podle mapy, aby se američtí čtenáři neznalí malých státečků mohli zorientovat. Jeskyně by tedy mohla být kdekoliv jinde..."

Nebudu asi sám, komu uvedený postup dr. Moora připadá podezřelý a krajně nepravděpodobný - odporuje etice každé seriózní žurnalistiky, tím spíše pak praxi amerických odborných periodik. A výpravný měsíčník NSS News s barevnou laminovanou obálkou, který dostávají všichni členové americké Národní speleologické společnosti, seriózním a vysoce odborným periodikem opravdu je, protože jinak by s jeho redakcí tamní jeskyňáři udělali krátký proces. Nemluvě ani o tom, že vynášet do map přesné zeměpisné koordináty je pro "zorientování se mezi malými státečky" střední Evropy postup hodně nepraktický.

Většina soukromých badatelů také neviděla nebo nechtěla vidět, že příběh vyšel v březnovém čísle NSS News a že tento časopis je měsíčník. Jinými slovy: Horákův deník spatřil světlo světa ve vydání, které měli čtenáři v ruce ještě začátkem dubna jako nejčerstvější číslo. Ještě vám to nic neříká? Ano, to je čas, kdy i seriózní periodika občas čtenáře ráda vyvedou aprílem - tím spíše pak lze tyto sklony předpokládat u periodika jeskyňářského, protože speleologové humor milují. Někdy i dost drsný. Pro úplnost je třeba dodat, že překlad Bergierova textu zveřejněný Václavem Cílkem udává nikoliv březnové, ale dubnové číslo NSS News - což je ovšem z hlediska "aprílu" ještě podezřelejší.

Tedy podařený vtip?

 

Tajemný pramen

Mohla by tomu nasvědčovat i další skutečnost, která kupodivu unikla nejen zapáleným hledačům tajemné struktury, ale i těm, kteří jsou vůči její existenci přinejmenším opatrní. Skeptici z řad jeskyňářů ji přitom měli přímo před nosem - opět v časopisu Speleo a díky Václavu Cílkovi. Ten totiž ve čtrnáctém čísle tohoto pozoruhodného "undergroundového" občasníku připomněl román Tajemný pramen od jakéhosi Jaroslava Naumana, který roku 1922 vydalo knihkupectví Josefa Springra v Praze. Vypráví o trojici českých trampů, kteří se vypravili do oblasti Nízkých Tater - tedy právě tam, kam směřuje i jedna z verzí výkladu lokálních názvů v deníku kapitána Horáka. A našli tam věci přinejmenším stejně úžasné, jako je Měsíční jeskyně: "místo, kde je Pán Boh praveký ukrytý“ - podzemní uměle vytvořený chrám neznámé civilizace vybudovaný na ostrově podzemního jezera kolem horkého gejzíru.

ames07

obr: Autor tohoto textu v podzemí Nízkých Tater

Foto: Jan A. Novák

 

 

"Devět štíhlých, vysokých sloupů, spojených navzájem nahoře příčnými břevny tyčilo se nad jícnem, v přesném kruhu. Kdysi byly snad tyto sloupy tenké, dřevěné, ale teď zkameněly a ztloustly bělostným nánosem křemičitým tak, že byly podobny sloupům gotické katedrály.

A napřed, směrem ke galerii, stály ještě dva nižší a mezi nimi tyčila se jakási obrovská skulptura lidských obrysů. I ona - nejméně třikrát větší lidské postavy - byla tlustě pokryta bílým nánosem vřídelním, ale byla dobře ještě patrna hlava, mohutné paže i kolena sedící postavy.

Hle, božstvo tohoto úžasného, přirozeného chrámu pravěkého. Jaké oběti přijímalo kdysi? Nebylo tam nic jiného. Žádná drobnost nerušila příšerné monumentality tohoto místa."

V době hluboko "předdänikenovské" tedy rozhodně šlo o velmi neobvyklý námět. Škoda že tehdy nějak zapadl...

Ale nejen lokalita a tajemné objekty v podzemí mohly později kohosi inspirovat k sepsání "Horákova deníku". Zejména konec nápadně připomíná  závěr textu zveřejněného americkým speleologickým časopisem a Bergierem. Skauti milující přírodu na zpáteční cestě navštíví moravskou propast Macocha a jsou zděšeni z toho, jaké turistické divadlo se kolem ní odehrává. Rozhodnou se tedy raději svůj objev utajit.

Připomeňme si ještě jednou, jak na stejné téma medituje ve svém textu dr. Horák: "Jistě se také bojí, že kdyby byla objevena, přilákalo by to davy turistů a vše, co s tím souvisí a zničilo by to jejich poctivý život spjatý s přírodou..."

Další pátrání ukázalo, že jméno Jaroslav Naumann kupodivu není pseudonymem, ale - a teď se něčeho podržte - původní jméno muže, který později přijal příjmení Horný. Horný - Horák, není to divné? Podle článku Václava Cílka uveřejněného v časopise Speleo se Jaroslav Naumann-Horný narodil roku 1881 v Praze a zemřel v Českém krasu v Karlštejně. Povoláním byl magistrátní úředník, k jeskyním, krasovým územím a Slovensku však zjevně měl velmi blízký vztah. U pozapomenutého autora sci-fi tedy nacházíme vše, co potřeboval údajný Horák k sepsání svého deníku: nesporný literární talent i důkladnou znalost krasové problematiky. A koneckonců také potřebné vědomosti o Slovenském národním povstání, které vzhledem k tehdejší propagandě prostě nešlo nemít. Je tak těžké si představit, že "Deník" je konceptem posledního románu Jaroslava Naumanna-Horného, který kdosi po jeho smrti vypustil do světa? Nebo dokonce, že záměrně šlo o velkolepě pojatý žert, který by byl  završením literární kariéry jinak zcela opomíjeného autora?

A tak z diskusí kolem Měsíční šachty nejde tak docela vyloučit ani názor, že pointu aprílového žertu ukrývá samotné jméno Horák. Last but not least, jak říkají Anglosasové: Horák bylo mimo jiné také falešné jméno kontroverzní komunistické ikony - Julia Fučíka.

Přesto v historii Měsíční šachty stále zůstává mnoho podivného. Navzdory širokému ohlasu redakce NSS News  nikdy oficiálně nepřiznala, že jde o falzifikát - ani v době, kdy už se někteří členové NSS začali o záhadu zajímat a pokoušeli se vejít do styku s československými subjekty. Navíc tu je ještě i Bergierova publikace, jejíž autor tvrdí, že čerpal z jiného zdroje.

Pojďme se tedy raději podívat do míst, kde by se příběh Měsíční šachty mohl podle skromných údajů z údajného Horákova deníku odehrávat.

 

Pátrání na místě

Už letmé seznámení s mapou ukáže, že text v NSS News míří ke dvěma lokalitám. Primárně to je kamsi do oblasti v okolí Lubochni, kde se za další místní názvy z Horákova deníku dá dosadit také Nitranské Pravno nebo Slovenské Pravno, které se nachází v západní části Turčanské kotliny, v předhůří horského pásma nazývajícího se - ano, pokud společně se mnou hledíte na mapu, tak už to vidíte také: Žiar.

"Všechno to do sebe krásně zapadá, milý Watsone," řekl by asi v této chvíli Sherlock Holmes.

A nejen to.

Jde o krasové území s mnoha jeskyněmi, kde za druhé světové války opravdu probíhaly boje mezi povstaleckými oddíly a Němci. Jen kousek odtud se nachází vrch Kopa a u něj záhadné stopy otištěné ve skále staré přes 50 milionů let (viz heslo STOPY). Mohlo by to souviset s tajemnými aktivitami kohosi, kdo vybudoval Měsíční šachtu? Ať už to byl kdo chtěl, nevybral si špatné místo. Kousek odtud je geografický střed Evropy a daleko to není ani k nalezištím barevných kovů v Kremnici...

- - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text je zkrácenou ukázkou z knihy Putování po největších záhadách Slovenska

- - - - - - - - - - -

Pátrat v takovém terénu po jediné jeskyni se zamaskovaným vchodem ovšem připomíná pověstné hledání jehly v kupce sena - a tak se asi těžko ubráníme pokukování po zeměpisných souřadnicích uváděných v NSS News. Jak už víme od Ivana Mackerleho, nesedí nám sem. Pokud se ale podíváme na bod, kde se uvedená zeměpisná šířka protíná se zeměpisnou délkou, nebudeme vycházet z údivu. Ocitneme se o pořádný kus dál na východ: v Levočských vrších. A najednou vidíme, že všude kolem jsou názvy, které jakoby vypadly ze stránek Horákova deníku.

Severně od magického bodu se například nachází Stará a Nová Lubovňa. Jen kousek východně od ní, mezi Belanskými Tatrami a Spišskou Magurou leží Ždiar. Přiznejme si ale, že najít kdekoliv na mapě Slovenska Ždiar nebo Žiar není zas tak velký problém - toto jméno často dostávaly osady, jejichž půdu osadníci lesu vyrvali vypalováním, tedy žďářením. Takže pochopím, když budete trvat i na něčem, co se blíží Plavnu z NSS News. I v tomto případě ale mohu sloužit: mám tu pro vás mám hned dvě, Plavnici a Plaveč. Přitom vzdálenost této oblasti od Košic je přibližně 70 kilometrů, což vcelku odpovídá údajům v Horákově deníku, v oné části, kde partyzáni plánují odchod z lokality.

Ještě pořád si myslíte, že zeměpisné souřadnice uveřejněné v NSS News geolog a editor článku George Moore střelil jen tak od oka při pohledu na mapu Evropy?

Něco tu zjevně nesedí.

Další pátrání většiny záhadologů se proto ubíralo cestou podrobného rozboru údajů v Horákově deníku a hledání jeho autora. Než se ale vydáme v jejich stopách, neodpustím si tu malou poznámku. Severně od Staré Lubovňě je i obec Litmanová a nad ní kopec Zvir, kde dochází k případům mariánských zjevení. Třeba to spolu nesouvisí, ale jeden nikdy neví - krasové jevy se kolem Litmanové vyskytují také. Být hledačem Měsíční šachty, tak si to tam pro všechny případy důkladně prohlédnu. 

Kdo byl dr. Horák?

Detailní průzkum textu Horákova deníku především ukázal, že jeho vztah k realitě je jen velmi volný. Onoho roku například v říjnu ještě nebyl sníh ani ve vyšších polohách slovenských hor. Neodpovídají také údaje o výzbroji bojujících jednotek, o datování ústupových bojů a další reálie. I to by se ale dalo nějak překlenout. Například tím, že deníková data se ve skutečnosti netýkají října, ale jiného měsíce.

ames08

obr: Vstup k Měsíční šachtě může být za kdejakou nenápadnou skalní trhlinou - nebo nemusí vůbec existovat...

Foto: Jan A. Novák

 

 

Originál deníku nikdo neviděl - a kdyby byla datace u zápisů důsledně prováděna v číslovkách (tedy říjen označován číslem 10), pak by snadno mohlo k takové záměně dojít. Třeba omylem, takže místo desítky by byla jednička a místo října tedy leden. Pak by souhlasilo jak počasí, tak při troše dobré vůle i průběh bojů, protože pravidelné oddíly sice byly poraženy Němci už koncem října 1944, jejich zbytky ale dál vedly na mnoha místech partyzánskou válku. Znamenalo by to ovšem, že v původním deníku nejsou u dat uvedeny roky, protože záměnou října za leden se dostáváme z roku 1944 do roku 1945. Není ale vyloučeno i to, že nepřesné informace v deníku byly úmyslné, cosi jako určitý druh šifry, který má zmást povrchní zájemce...

Jenže se také ukázalo, že jméno Antonín Horák není v žádném seznamu partizánských velitelů ani řadových bojovníků a nejspíš neexistoval ani bača jménem Slávek. Velmi podivný je ústup Horákovy skupinky do Košic, které tehdy patřily Maďarsku, byly zcela mimo oblast povstání a těžko se tam tedy mohlo nacházet nějaké partyzánské velitelství, alespoň pokud Horák nepodléhal wehrmachtu či horthyovcům. Mimoděk nás to ale přivádí zpět k hypotéze o záměně dat v deníku z října na leden. Do Košic vstoupila sovětská armáda 20. ledna 1945 - a údaje v deníku tedy náhle opět dostávají smysl.

Zůstávají ale další problémy. V Užhorodu roku 1945 například sotva existovala nějaká instituce disponující paleontologickým oddělením, o němž píše dr. Horák v závěrečné části obou verzí deníku. Podrobnou kritickou analýzu by si zasluhovaly také údaje o jeho setkání s polsko-židovskou jednotkou pomáhající povstalcům.

A tak by se bohužel dalo pokračovat ještě dlouho.

Přesto nechybí ani povzbudivější údaje. Někteří záhadologové tvrdí, že se jim podařilo zachytit stopu dr. Horáka v USA a mají i jeho úmrtní list. Česká televize (ČT1) v pořadu Klekánice před časem vysílala pořad o Měsíční šachtě, při jehož tvorbě spolupracovala s badatelskou skupinou vedenou brněnským hledačem pokladů Walterem Pavlišem. Její členové ukázali úmrtní list Antonína Horáka na kameru a oznámili kontakt s jeho příbuzným, který jim autenticitu deníku údajně potvrdil. Redaktoři pořadu společně se speleology navštívili blíže nespecifikovanou slovenskou jeskyni, v níž byl na stěně nápis H. A. a číslice 23 a snad i 44. Že by se tu podepsal sám Antonín Horák? Deník přece začíná 23. října 1944...

V Klekánici se dokonce tvrdí, že badatelé mají kontakt na občana USA, který originál deníku viděl. Mluvený komentář se ovšem zmiňuje i o tajemných mužích v černém, kteří navštěvují všechny, kdo se o záhadu Měsíční šachty zajímají a odrazují je od dalšího bádání...

Od té doby se žádné nové poznatky o podivném fenoménu na veřejnosti neobjevily.

 

Draci z kovových jeskyní

Mnoho milovníků záhad věří, že záhadná podzemní struktura se někde ve slovenských horách opravdu ukrývá. Je to památka po návštěvě mimozemšťanů, výtvor neznámé zaniklé civilizace nebo neobvyklý přírodní útvar? Má to něco společného s pověstmi o dracích vylétajících z nitra hor, o mýtických bojovnících spících v kovových jeskyních?

Židovské pověsti například vyprávějí o králi démonů s blankytnými perutěmi, který je "větší než nejvyšší strom a přes den vzlétá k nebesům, aby se kochal krásami dalekých světů". Pro nás je však důležitější, že navečer se vrací k jedné hoře daleko od Jeruzaléma, kde se osvěžuje z hluboké kovové studny. Nemůže to být právě Měsíční šachta? Ostatně i středoevropské pověsti se jen hemží létajícími draky chrlícími oheň, kteří mají útočiště hluboko ve skalních slujích, obsahujících mnoho podivných věcí. A v dutinách hor mají své základny i mytologická vojska spících rytířů. Není to vše jen zlidovělá ozvěna náhodných setkání prostých horalů s vyspělou technikou ukrytou kýmsi kdysi v podzemí?

Nebo snad tato záhada nějak souvisí se stopami vyrytými do kamene, které se našly právě nedaleko jedné z oblastí, v nichž by se mohla Měsíční šachta nacházet? Je ostatně zajímavé, že "deník" se do podobných spekulací ani v náznaku nepouští - je to jen prosté vylíčení děje, snad zpráva pro potomky, produkt obavy, aby objev nebyl zneužit mísící se se strachem, že bude navždy zapomenut...

Milovníci záhad proto věří, že zápis obsahuje jak klamné stopy, tak i zašifrovanou zprávu o přesné poloze. Jen její rozluštění může vést k nálezu vchodu, protože objevit jej v nepřehledném terénu slovenských hor je prakticky nemožné.

Pátrání proto nekončí a na internetu svou snahu průběžně popisují mnozí amatérští nadšenci. I ti ale občas z více či méně pochopitelných důvodů mlží. Rozlišit, co je v jejich zprávách reálné, co má sloužit ke zmatení konkurence a co naopak utajují, je téměř nemožné. Buď jak buď záhada Měsíční šachty - ať už je skutečností či jen mimořádně obratnou fikcí - začala žít svým vlastním životem a nepřestává vzrušovat.

Jan A. Novák

obr: Z potápění v tatranských jeskyních. Foto: Jan A. Novák

Komentáře   

+1 #11 else if 2013-10-27 18:42
Zaujímavé čítanie.
O Horákovi, čítanie staršieho dátumu:
http://www.matrix-2001.cz/clanek-detail/2295-zahada-mesicni-jeskyne-na-slovensku-nove-aktualni-skutecnosti/
#12 else if 2013-10-27 18:44
Video s ČTV:
http://www.youtube.com/watch?v=DEvVzl1ACZ0
+1 #13 Petr 2013-10-28 10:13
Takové množství kovu ve skále by muselo nutně přitahovat blesky. Místo by tím bylo známé. Co se poptat u domorodců?
-2 #14 Peter.S 2013-10-28 16:28
To je fikcia, neexistujuca vec :) Vsetko co pride s ameriky je fikcia. Ja im uz neverim nic. Oni fikciu dotiahli v dokonalost.
-2 #15 Ševčenko 2013-11-07 00:20
Já mužčína v čornom, obchadím všetkych všetóčnych rypákou, měsáčnaja šáchta náša.
#16 Marcel H 2014-05-12 16:25
Cituji Ševčenko:
Já mužčína v čornom, obchadím všetkych všetóčnych rypákou, měsáčnaja šáchta náša.


jo no, mozno i tak, jinak i mesto Muszyna je tam taky :-D

jinak diky za tenhle clanek, uz jsem na to kdysi narazil a ted se to vratilo.
+2 #17 Učitel 2014-07-21 07:43
Hezké a pěkně to dráždí představivost, ale také se přikláním k tomu, že je to celé jen pouhá fikce, vymyšlená pohádka. Všechno tam je až příliš snadné a celé je to velice nepravděpodobné . Vážně zranění vojáci po útoku mají pušky, svítilny, motyku, jdou si klidně 4 hodiny do jeskyně, tam si postřelený a hladový voják klidně pořádá mnohahodinové jeskyňářské výpravy, šplhá, střílí, hotová verneovka :-)

You have no rights to post comments

Ze stejného soudku

 
Joomla Tutorial: by JoomlaShack