Novákoviny

Že Bible popisuje dlouhou řadu zázraků, není nic divného – kdo jiný by měl dělat zázraky než Bůh a jeho proroci. Víc už zaráží, že některé z těchto zázraků se nápadně podobají technice, kterou se dnes zabývají kosmické agentury. Řadu z nich už stačili zpopularizovat (a někdy i zprofanovat) autoři archeoastronautických hypotéz, k těm méně známým patří Jákobův žebřík nápadně podobný popisu hypotetického kosmického výtahu.

 

Abrahamův syn Izák se dožil 180 let ve čtyřiceti letech se oženil s Rebekou a opět nastaly problémy s neplodností. Zase musel zasáhnout Hospodin a o dvacet let později se narodila dvojčata Ezau a Jákob. Ezau se vyznačoval ryšavým ochlupením a jistou prostoduchostí, protože svá práva prvorozeného syna (sice jen o pár minut, ale i tak z hlediska nástupnictví velmi významná) prodal bratrovi, jsa obětí jeho poměrně prostoduché lsti.

Nás tady ale bude zajímat víc Jákob. Jednak i on žil nějaký čas v Egyptě (což je zvláštní znak všech patriarchů, kterým se pak staly dost nepochopitelné věci), jednak viděl něco opravdu divného: "Vyšel pak Jákob z Bersabé, šel do Cháran. I trefil na jedno místo, na kterémž zůstal přes noc... a spal na témže místě. I viděl ve snách a aj, žebřík stál na zemi, jehožto vrch dosahoval nebe; a aj andělé Boží vstupovali a sestupovali po něm. A aj, Hospodin stál nad ním..." (Genesis, 1. Mojžíšova, 28:10-13).

 

Brána k bohatství nebes

Žebřík do nebe vypadá na první pohled jako hodně naivní představa - ale není. Ve skutečnosti je mnohem modernější, než bychom od knihy staré tisíce let čekali. Vedle nákladných raket a raketoplánů totiž teoreticky existuje ještě jeden způsob dopravy mezi Zemí a oběžnou drahou: prostě vystřelit do kosmu dostatečně dlouhé lano a po něm se tam vyšplhat.

 

 

obr: Jákobův žebřík v moderní podobě - kosmický výtah. Někteří odborníci věří, že je to nejlacinější způsob, jak ve velkém dopravovat lidi i zboží mezi Zemí a vesmírem

 

 

Tedy obrazně - v praxi by to bylo zřejmě trochu složitější. V každém případě ale odborníci tuto možnost intenzívně studují, protože výdaje na jednotku takto přepraveného nákladu by mohly být rekordně nízké, takže vesmír by se otevřel doslova všem. Má se za to, že kosmický výtah je věc, bez níž se neobejde žádná civilizace, která se opravdu intenzívně věnuje cestování vesmírem – prostě proto, že všechny ostatní metody, jak se vymanit z gravitačního pole planety jsou neefektivní a drahé.

Zdánlivě šílená myšlenka má naprosto jednoduchý a fyzikálně podložený základ. Naše Země se otáčí docela slušnou rychlostí, na rovníku tedy působí směrem vzhůru i nezanedbatelná odstředivá síla. Kdybychom tam připevnili jeden konec lana, druhý opatřili protizávažím a vyhodili dost vysoko, už by nespadlo. Získali bychom tak základ pro vytvoření výtahu, který by neměl nectnosti současných raket. Abychom byli konkrétnější: místo stovek tisíců dolarů za jeden kilogram nákladu dopravený do vesmíru, bychom při použití lana zaplatili půldruhého dolaru - a brána k bohatství vesmíru by se otevřela dokořán.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Záhady Bible, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

Bližší propočet ukázal, jak by takový výtah měl vypadat konkrétně. Jeho hlavní kosmická stanice by byla ve výšce 36 tisíc kilometrů, kde se nachází takzvaná geostacionární dráha, na níž se satelit pohybuje stejnou rychlostí, jako povrch planety pod ním. Toho se dá docílit snadno - aspoň teoreticky. Aby se družice udržela na kruhové oběžné dráze kolem Země, musí se pohybovat první kosmickou rychlostí, která je 28 459 km/h. Ve výši 36 000 kilometrů nad rovníkem letí satelit stejně rychle, jako se otáčí povrch planety pod ním - družice bude trvale "zaparkována" stále nad stejným místem.

Geostacionární dráha je sice o dost dál, než létají raketoplány a než je umístěna Mezinárodní kosmická stanice (tj. asi 400 km nad povrchem), přesto už dnes není její dosažení problém. Běžně se na ní umisťují například komunikační nebo televizní satelity. Vybudovat zde konečnou stanici kosmické lanovky není nic nemožného.

 

Lano pro vesmír

Zbývá už jen maličkost: dostatečně dlouhé a pevné lano. Ve skutečnosti musí být ještě o dost delší než oněch 36 tisíc kilometrů, podle některých studií až 100 000 kilometrů. Aby totiž bylo stále napnuté a výtah také něco unesl, musí být jeho konec vysoko nad geostacionární drahou a navíc opatřený přiměřeně hmotným závažím. Místo něj by mohl posloužit menší asteroid - jenže z čeho vyrobit lano?

 

 

obr: Jákobův žebřík na staré dřevořezbě

 

 

S myšlenkou kosmického výtahu přišel už zakladatel kosmonautiky Konstantin Ciolkovskij - údajně inspirován Eiffelovou věží v Paříži. V 60. letech minulého století ji rozpracoval ruský inženýr Jurij Artsutanov a o deset let později ji zpopularizoval slavný britský spisovatel Arthur C. Clarke v románu Rajské fontány.

Odborníci však ideu dlouho považovali za neuskutečnitelnou právě kvůli neexistenci vhodného materiálu pro lano. Například ocelové lano, které by u země mělo průměr pouhý milimetr, muselo by být na geostacionární dráze tlusté miliardy kilometrů (to není překlep!), aby uneslo nejen náklad, ale především svou vlastní hmotnost. I mnohem lehčí a pevnější kevlar by stále ještě měl průměr desítky metrů a vážil několik gigatun.

Reálnou možnost stavby kosmického výtahu přinesla teprve nedávno nanotechnologie. Vědci, kteří se zabývají vytvářením struktur velikosti atomů, zjistili, že materiál pro lano potřebných vlastností už si dovedou alespoň představit. Jeho základem se stanou nanostruktury tvořené uhlíkovými atomy uspořádanými po šesti do jakýchsi trubic. Přitom trubice mohou být navlečeny ve vrstvách jedna na druhé. Výsledkem by mělo být lano nesrovnatelně pevnější a lehčí než nejlepší lana z kvalitních ocelí.

NASA proto už myšlenku kosmického výtahu vážně studuje a navíc podporuje fyziky zabývající se uhlíkovými nanostrukturami. Ti dnes umí vytvářet superpevné trubice dlouhé sotva centimetry, na konci vývoje by však mělo být lano o délce přes 40 000 kilometrů a vážící asi 20 tun. Po dopravení na geostacionární dráhu by se jeho konec spustil k Zemi a na stanici by se postupně vytahovala další stále silnější lana, až by se dosáhlo požadované nosnosti.

Elektrické kabinky by pak na stanici dopravovaly další materiál, až by na orbitě vzniklo skutečné létající město, loděnice pro stavbu planetoletů a přístav pro daleké cesty - a nejspíš i hotely, zábavní parky a sportoviště pro nové disciplíny využívající stav beztíže.

Na otázku "Kdy bude výtah, který popsal, postaven?", slavný spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke odpověděl: "Asi tak padesát let poté, co se tomu lidé přestanou smát".

A jeho kolega z branže David Brin, který dříve přednášel fyziku na San Diego State University o tom říká: "Nepochybuji o tom, že naše vnoučata budou kosmické výtahy používat docela běžně. Nejméně jednu generaci ale potrvá, než se podaří vytvořit technologické podmínky".

 

Andělé na geostacionární dráze

Ale i samotný kosmický výtah by zřejmě byl jen začátek. Už před několika desítkami let přišel americký planetolog Carl Sagan s myšlenkou, že většina vyspělých civilizací vybuduje nejen řadu kosmických výtahů na rovníku své planety, ale později je na geostacionární dráze spojí souvislým prstencem základen, sídlišť a továren. Nechybí ani návrhy, podle kterých by tento prstenec měl otevřený obloukový průřez a odstředivou silou by se v něm udržela atmosféra a vodní jezera. Na oběžné dráze by tak vznikl celý nový svět, osmý světadíl planety Země...

A tak se dostáváme zpět k biblickým praotcům: to se přece velmi podobá Enochovu popisu nebe, či spíše několika "nebí" do nichž ho vzali andělé! A "Jákobův žebřík" v podobě kosmického výtahu by logicky musel být jeho nedílnou součástí! Pokud by se nějaká civilizace pocházející z podobného světa jako je ten náš vydala zkoumat vesmír, jistě by princip kosmického výtahu přinejmenším znala, skoro určitě ale i používala. Bylo by tak divné, kdyby si nějaký postavila i na planetě, která jim z nějakého důvodů připadala zajímavá?

 

 

obr: Kosmický výtah může fungovat pouze nad rovníkem - a shodou okolností se právě kolem rovníku vyskytuje nejvýc záhadných lokalit, o něž se zajímají zastánci archeoastronautických hypotéz. Legendární planina Nazca se nachází jen 14 stupňů od rovníku

 

 

Na první pohled to vypadá jako čirá sci-fi, přesto nechybí ani určité indicie, že tomu tak být mohlo. Kosmický výtah funguje pouze na rovníku a nejlepším místem pro jeho instalaci na Zemi by představovaly náhorní planiny peruánských And ležící ve výšce až 4000 metrů. Zvláštní shodou okolností právě zde je největší koncentrace záhadných archeologických artefaktů, jejichž účel, způsob vybudování i původ dosud představují pro archeologii obtížně vysvětlitelnou hádanku.

Například jen několik stupňů jižně od rovníku leží v Andách jezero Titicaca se podivným kultovním místem Tíwanaco, nebo známá planina Nazca s gigantickými obrazci viditelnými pouze z výšky. Podobnost některých z nich s přistávacími drahami pro letadla a kosmické raketoplány je více než nápadná. Na relativně nedalekém mořském pobřeží pak je do skály vytesán 270 metrů vysoký obrazec jakéhosi trojzubce...

V Andách se poblíž rovníku ale nachází i mnoho dalších záhadných objektů. Patří mezi ně třeba stovky děr vyvrtaných do skal poblíž Limy a tvořících jakousi gigantickou "děrnou pásku" - rovněž viditelnou pouze z výšky. Téměř přesně na rovníku leží pak Údolí soch - přírodní galerie ve výšce 1800 metrů, v níž se nachází několik stovek obrovských kamenných soch zobrazujících fantastické bytosti.

Podobné hádanky minulosti ale leží i v jiných oblastech nepříliš vzdálených od rovníku. V Tichomoří to je například Nan Madol - podivné město vybudované kýmsi neznámým v moři na umělých ostrovech vytvořených z gigantických čedičových balvanů. Podle některých zpráv se pod hladinou jeho lagun nacházely sarkofágy zhotovené z platiny, obtížně zpracovatelného kovu, který "oficiálně" objevil až novověk a který se taví při 1773 stupních Celsia...

A tak bychom mohli pokračovat velmi dlouho. Nakupení záhadných stop pod geostacionární drahou ještě není důkazem přítomnosti mimozemšťanů - ten by mohl přinést pouze další výzkum. Pokud případní návštěvníci neměli dobrý důvod, proč po sobě důkladně zamést stopy.

Hypotéza o Jákobovu žebříku jako kosmickém výtahu ale má jednu podstatnou vadu: není důvod se domnívat, že by se pan Jákob někdy ocitl na rovníku - a nikde jinde by výtah vidět nemohl. Už jsme ale několikrát viděli, že Bible obsahuje jakési zlomky tradic mnohem starších. Mohl by to být i tento případ? Co když si její autoři vypůjčili svědectví o andělech sestupujících z nebe od nějaké starší dnes už zapomenuté civilizace?

Jákobův příběh dokonce naznačuje, kde se k takovým informacím mohli dostat: stejně jako Abraham i Jákob nějaký čas pobýval v Egyptě - zemi, která (jak už jsme viděli několikrát) ve svých chrámech takové informace mohla ukrývat. Mimořádně zajímavé přitom je, že egyptská stopa v Genesis se tím zdaleka nevyčerpává. Právě naopak: sílí zrovna tam, kde se dostáváme k jejímu domnělému autorovi - k samotnému Mojžíšovi.

 

Jan A. Novák

obr: Jákobův žebřík na rytině od Václava Hollara

You have no rights to post comments