VÝROČÍ: Před 10 lety shořela Columbia

Kategorie: Vesmír

Vytvořeno 1. 2. 2013 10:33

Smrt ve vesmíru není jako žádná jiná - když zemřou lidé na palubách kosmických lodí, ztuhne celý civilizovaný svět. Naposledy se to stalo právě před 10 lety. Tehdy se při návratu z oběžné dráhy rozpadl raketoplán Columbia. Dnes už je zřejmé, že to byl bod obratu, kdy se na dlouho zastavilo pronikání lidí do vesmíru.

"Nebýt neštěstí Columbie, pravděpodobně bychom na raketoplánech stále létali," řekl později Wayne Hale, letový ředitel pilotovaných misí v NASA. "V té době jsme uvažovali o tom, že by mohly zůstat v operačním nasazení až do roku 2020."

Na palubě Columbie zemřelo 7 astronautů - stejně jako na palubě sesterského stroje Challenger, který explodoval 73 vteřin po startu, zvláštní shodou okolností rovněž na přelomu ledna a února o 13 let dřív. Podle Haleho mají obě katastrofy společného jmenovatele.

"Byla to lidská chyba, mysleli jsme si, že jsme lepší, než doopravdy jsme. A v obou případech tomu šlo zabránit."

Přesto tu byl jeden podstatný rozdíl. Zkáza Challengeru přišla na začátku programu Space Shuttle a vedla k řadě zlepšení, díky nimž raketoplány dobře sloužily mnoho let. Columbia shořela v době, kdy se o programu začalo pochybovat, aniž by přitom za něj existovala náhrada. Posloužila jako katalyzátor rozkladu americké astronautiky.

Z Terezína na oběžnou dráhu

V polovině 90. let odborníci upozornili, že zlepšení provedená po havárii Challengeru sice snížila riziko další katastrofy o 30 procent, ale rozhodně je neodstranila. Varovali, že s padesátiprocentní pravděpodobností nejpozději do roku 2015 dojde k další nehodě.

colum3 Skutečnost se ukázala být mnohem horší: katastrofa přišla o 12 let dřív a zbylé stroje se přesunuly do muzeí dlouho před předpovídaným termínem.

obr: Raketoplán Columbia opouští startovací rampu. Osudový okamžik - kus pěnové izolace odpadávající z hlavní nádrže naráží na náběžnou hranu levého křídla. V této chvíli už je osud astronautů zpečetěn. Nechybí ale ani hlasy, že je bylo možné zachránit...

Columbia byla prvním strojem programu Space Shuttle, který se dostal do vesmíru. Stalo se tak symbolicky 12. dubna 1981, přesně 20 let ode dne, kdy se prvním člověkem ve vesmíru stal Jurij Gagarin. Když 16. ledna naposledy stála na startovací rampě, měla za sebou už 27 kosmických výprav, strávila ve vesmíru celkem 300 dní a uletěla víc než 200 milionů kilometrů (pro srovnání: Mars se k Zemi přibližuje i na méně než 100 milionů kilometrů).

Mise označená jako STS-107 měla uskutečnit velké množství vědeckých experimentů v podmínkách mikrogravitace, především lékařských, které sledovaly adaptaci lidského organismu na let, ale také technologických a materiálových. Nechyběl ani pokus připravený americkými studenty. V nákladovém prostoru raketoplánu proto byl umístěn modul Spacehab, což je hermetizovaná laboratoř rozšiřující prostor lodě, v němž jsou kontejnery s experimenty.

V sedmičlenné posádce byly také dvě ženy: indická letová specialistka Kalpana Chawla a lékařka specializovaná na leteckou medicínu Laurel B. Clark. Na palubě Columbie se do vesmíru poprvé podíval i izraelský pilot Ilan Ramon. Spolu s ním letěla i kresba československého chlapce židovského původu Petra Ginze, která se zachovala z jeho věznění v terezínském ghettu. Ginz zemřel roku 1944 v osvětimské plynové komoře.

"Ztratili jsme Columbii"

Columbia svému osudu už jednou jen o vlásek unikla. Při misi STS-93 v červenci 1999 pár vteřin po startu zkrat vyřadil několik řídících jednotek motorů. Záložní jednotky pracovaly dobře, krátce na to se však ukázalo, že jeden z motorů je poškozený a z palivového rozvodu uniká vodík. Pozdější analýza situace prokázala, že posádka byla v ohrožení života, mise však nakonec dopadla dobře.

colum2

obr: V kokpitu raketoplánu při přistávacím manévru

Roku 2003 ale Columbii štěstí opustilo - a to ve chvíli, kdy se zdálo, že astronauté už jsou po splnění všech úkolů skoro doma. Posádka zahájila sestup z oběžné dráhy krátkým zážehem motorů ve výšce 282 nad Indickým oceánem a loď začala klesat. O půl hodiny později zaznamenalo pozemní řídící středisko ztrátu dat ze senzorů umístěných v levém křídle. Pak už to šlo ráz na ráz: výpadků v přenosu dat přibývalo, nakonec se spojení přerušilo úplně - a krátce na to spatřili obyvatelé jihovýchodu USA zářivé meteory kreslící na oblohu dlouhé ohnivé čáry.

Desetitisíce úlomků pokryly pás země od Nacogdoches ve východním Texasu až po Louisianu. O pár hodin později pronesl prezident k národu krátký projev: "Ztratili jsme Columbii. Nikdo nepřežil."

Na rozdíl od nešťastných astronautů, z nichž se našly jen části těl, pád ve zdraví přečkaly některé pokusné organismy z palubních experimentů - nejen baktérie, ale i milimetroví červi rodu Caenorhabditis. Ukázalo se, že i některé datové nosiče z paluby je možné zprovoznit a získat jejich obsah. Později byl nalezen ohořelý deník Ilana Ramona.

Příčinou katastrofy byl malý kus pěnové izolace, který se po startu odloupl z hlavní nádrže a poškodil tepelnou ochranu náběžné hrany levého křídla. Při návratu z oběžné dráhy a brždění o atmosféru tudy do nitra lodi pod velkým tlakem pronikly žhavé plyny a rozmetaly ji na kusy.

Následné vyšetřování - stejně jako v případě ztráty Challengeru - také ukázalo, že mnozí odborníci před nebezpečím varovali, vedoucí pracovníci je však neposlouchali. Kusy pěny odpadávaly už při předešlých letech, o incidentu při startu Columbie se vědělo a někteří technici upozorňovali, že levé křídlo může být poškozené. Kartografický ústav i amatérští astronomové nabízeli snímky lodě pořízené dalekohledy ze Země, NASA však neprojevila zájem a dala svolení k sestupu z oběžné dráhy. Předseda vyšetřovací komise Horold Gehman to při slyšení v senátu označil za "byrokratickou neschopnost". Agentura nejdříve reagovala tvrzením, že astronauty by stejně nešlo dostat na Zemi živé, později však musela oficiálně připustit, že existovaly nejméně dva proveditelné scénáře záchranné výpravy.

V zajetí politiků a úředníků

Tragédie Columbie jen prohloubila krizi, která v NASA probíhá již desítky let díky omezování přílivu financí ze státního rozpočtu, nevyjasněné koncepci, plýtvání prostředky a byrokratickým praktikám. V agentuře kromě toho zuří válka mezi příznivci pilotovaných výprav a automatů a mezi těmi, kdo chtějí peníze na klimatický výzkum na úkor letů k planetám.

colum1 Nechybí ani politikové, kteří by NASA nejraději zrušili úplně - na straně demokratů proto, že chtějí její peníze na voličsky vděčné sociální programy, na straně radikálního křídla republikánů zase proto, že vše, co má člověk vědět, je v Bibli, tak na co rakety...

obr: Nejkritičtější fáze letu - setup do atmosféry. V těchto okamžicích je konstrukce stroje namáhána nejvíc

V NASA běží nepřehledné množství programů, z nichž mnohé mají s kosmickými lety málo společného, zatímco na misích do vesmíru se šetří za hranicí úspornosti. Sonda Mars Climate Orbiter roku 1998 ztroskotala kvůli záměně stop za metry. Do sondy Mars Polar Lander byly z úsporných důvodů použity levnější brzdící motory, které ale nemohly v podmínkách Marsu pracovat. Přestože se na chybu se přišlo už před startem, odpovědní pracovníci raděj mlčeli - a kdesi v rudém písku marsovské poušti se bez užitku rozplynulo 165 milionů dolarů. Do sondy Contour, která měla letět k Enckově kometě, zabudovali korekční motor takovým způsobem, že se po jeho prvním zážehu na oběžné dráze automat rozletěl na tři kusy...

V kolosu kosmické agentury se kříží příliš mnoho politických i osobních zájmů a vlivu mocných dodavatelských společností. Hlasy techniků a astronautů v této vřavě často zanikají - mnozí ostatně raději tiše zatnou zuby, protože v časech škrtů jsou jejich místa nejistá. NASA se křečovitě snaží přesvědčit veřejnost o své užitečnosti: v některých videoklipech zaměstnanci dokonce při práci repují...

Agentura v současné podobě spěje ke stavu, kdy hlavním smyslem její existence bude existence sama. Nebyla by první ani poslední státní institucí, které se to přihodilo.

Lepší časy už byly

Po zániku Columbie byly lety zbývajících raketoplánů zastaveny a pokračovaly až od července 2005. Uskutečnily se už ale jen mise nutné k dokončení Mezinárodní kosmické stanice a v červenci 2011 se raketoplán Atlantis postaral o derniéru programu Space Shuttle. O trojici zbylých strojů se pak podělila americká muzea.

colum4

obr: Jména členů posádky Columbie zůstala na nebi - bylo po nich pojmenováno sedm asteroidů objevených v posledních letech...

Nejdřív to vypadalo, že ukončení programu je dobrá zpráva: bude víc peněz na vývoj systému Constellation, který měl posloužit k návratu lidí na Měsíc a dobytí Marsu. Jenže Barck Obama po nástupu do prezidentské funkce Constellation zrušil. Nahradil ho jen nekonkrétními přísliby o větší podpoře soukromých pilotovaných projektů a vývoje blíže nespecifikované kosmické lodi pro cestu k asteroidům a na Mars. Zajímavé je, jak důsledně se při svých vyjádřeních o vesmíru vyhýbá slovu "Měsíc".

Většina komentátorů to hodnotila jen jako prázdné politické gesto a další vývoj jim dal za pravdu. Nakonec se NASA přece jen vrátila k vývoji alespoň některých součástí Constellation, především lodi Orion a jejího nosiče. Ale s omezeným financováním a nejasným časovým horizontem - s operačním nasazením Orionu pro lety kolem Země se počítá někdy okolo roku 2020.

Ale ani ostatní státy na tom nejsou o nic lépe. Rusové zatím stále létají s technikou, která vznikla na přelomu 60. a 70. let, mají však velké zkušenosti s dlouhodobými pobyty na kosmických stanicích. Už několikrát oznámili vývoj nové lodi a jejího nosiče, naposledy koncem prosince loňského roku. Testovat by se měla začít někdy okolo roku 2017 - pokud bude dost peněz. Zatím ale jde jen o technický návrh projektu, který se v hlavních rysech zřejmě moc neliší od Orionu.

Posledním vážným konkurentem je Čína. Ta si za svůj hlavní cíl vytkla Měsíc a kráčí k němu sice pomalu, ale jistě. Už má vlastní třímístnou loď a začíná se stavbou orbitální stanice. Ani ona ale nepřekročila úroveň, na níž byly první dvě kosmické velmoci v 70. letech a časové horizonty svých záměrů raději oficiálně nezveřejňuje. Všechno nasvědčuje tomu, že nejlepší časy kosmického výzkumu jsou pryč a hned tak se nevrátí.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

Přílohové texty

Poslední okamžiky

Přistávací manévr raketoplánu vyžaduje zpomalení z rychlosti 28 500 km/h na počátku sestupu na 370 km/h při dosednutí na přistávací dráhu. Většina pohybové energie se změní v žár při brždění o atmosféru. Třením o vzduch se povrch lodi rozžhaví na 1300 až 1500 stupňů Celsia, proto je na nejexponovanějších místech pokryt 24 000 destičkami ze speciálního keramického materiálu. Přetížení na palubě v této chvíli dosahuje 2 G (dvojnásobek pozemské přitažlivosti), stroj obklopují žhavé ionizované plyny, takže je přibližně na 12 minut přerušené radiové spojení – a pak už se Columbie neozvala. Náběžná hrana křídla, kde byly tepelný štít raketoplánu poškozený, je v této fázi letu jedním z nejnamáhanějších míst. Žhavé plyny pod velkým tlakem pronikly dovnitř a začaly tavit konstrukci. Loď se rozpadla ve výšce okolo 70 kilometrů při rychlosti čtyřiadvacetinásobně převyšující rychlost zvuku. Na obloze Kalifornie a Nevady zazářil jasný meteor, který se nad užaslými lidmi rozpadával na zářící kusy, po nichž zůstávaly dlouhé ohnivé stopy...

jan