Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Za tajemstvím Svatého grálu

gral1S odvážnými tvrzeními o tom, že Karlštejn "...měl upomínat Montsalvat a chrám svatého Grálu",  se setkáváme překvapivě často a v roce kulatého výročí narození Karla IV. jich ještě přibylo. Uvedený citát pochází z knihy Labyrintem tajemna, která vznikla krátce poté, co u nás začalo být možné o esoterice publikovat legálně - a odtud se domněnka v různých obměnách dostala do jiných publikací a na řadu webových stránek. Občas se dokonce dočteme, že architektura Karlštejna vyjadřuje Karlovu příslušnost k alchymistům, zasvěcencům skrytého vědění a tajným společnostem.

 

Je to pravda?

Většina profesionálních historiků nejspíš bude vášnivě protestovat - a možná mají i pravdu. Ovšem, kde zmizely důkazy, tam ani nejde vynést spravedlivý soud. Především to ale nemůžeme úplně zavrhnout proto, že určité indicie nacházíme v dochované vnitřní výzdobě hradu a v souvislostech s některými svatými relikviemi, které tu Karel uchovával.

Abychom k tomu ale mohli zaujmout nějaký názor, musíme především zjistit co to byl Montsalvat a Grál. Nebude to jednoduché, ale bude to i dobrodružné, protože málokteré téma bylo zamlženo tolika výklady - někdy tajuplnými, duchaplnými nebo aspoň poetickými, jindy nesmysly a rádoby esoterickými bláboly.

 

Nádoba svaté krve

Odpověď na otázku, co je to svatý grál, je zdánlivě jednoduchá: nádoba, z níž pil Ježíš Kristus při poslední večeři se svými učedníky, což jí dodalo zázračnou moc - a právě tak se zrodil křesťanský obřad přijímání krve Páně. V některých verzích příběhu do stejné nádoby pak byla při ukřižování nebo krátce po sejmutí z kříže ještě zachycena jeho krev, což tajemnou moc pochopitelně dál umocnilo.

Grál se pak nějakým způsobem dostal do západní Evropy a stal se ústředním bodem mnoha mysticky laděných legend a příběhů. Montsalvat jako sídlo postavené pro grál se do těchto legend dostává až později v německém prostředí.

gral2

 

 

 

obr: Svatý grál a rytíři kulatého stolu na ilustraci z 15. století

 

 

 

Mimořádně vzdělaný a sečtělý Karel IV. tato díla jistě znal, tím spíš, že v jeho době představovaly jeden z nejoblíbenějších žánrů - byly to stejné bestsellery, jako dnes romány Dana Browna (který z nich ostatně také vydatně čerpal). Karel jako hluboce věřící křesťan s mystickými sklony v existenci Grálu jistě věřil.

A současně byl posedlý sbíráním ostatků svatých a dalších památek na jejich životy, takže Grál pro něj musel představovat totéž co pro dnešního sběratele umění Leonardova Mona Lisa - vytoužený zlatý hřeb sbírky. Proč by si tedy pro něj v duchu těchto legend nepostavil nějaký ten hrad, když si to jako jeden z nejmocnějších mužů Evropy mohl dovolit...

Zdánlivě to má logiku, tím spíš, že Karel na Karlštejně svaté relikvie opravdu shromažďoval. Jenže když se podíváme na příběhy Grálu blíž, najdeme tam řadu nejasností, které tento výklad poněkud zpochybňují. Ale současně i temných narážek naznačujících, že jsme možná zakopli o tajemství ještě mnohem hlubší.

Svatý Grál podle legendy patřil Kristovi, logicky tedy první kroky pátrání po něm musí vést k biblickému líčení poslední večeře s učedníky. Moc toho ale nenajdeme. Evangelista Jan o nádobě nemluví vůbec, zatímco Lukáš pouze říká: "Takž (vzal Ježíš) i kalich po večeři jsouce, řka °Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi, kteráž se za vás vylévá°". I pro Matouše a Marka je to jen nádoba na víno, která zrovna náhodou byla po ruce, aniž by cítili potřebu o ní říkat něco víc.

O nějakém chytání krve z Kristových ran se v Bibli nemluví vůbec. Podle legend Grálu se ho měl dopustit Josef z Arimatie, Ježíšův tajný obdivovatel, evangelia však o něm mluví pouze jako o muži, který si od římského prefekta vyžádal Kristovo mrtvé tělo k pohřbení. Není ostatně jasné, jak by tento vysoce postavený člen Sanhedrinu (židovské nejvyšší rady - právě té, která požadovala Ježíšovu smrt) přišel ke kalichu, který vlastnili učedníci, tedy lidé na nejnižších stupních společenského žebříčku. Že by Kristův ilegál propašovaný do nejvyšších orgánů moci?

To jistě ne.

Můžeme sice spekulovat, že Grálu se týkaly některé ze ztracených novozákonních apokryfů (spisů také popisujících Ježíšův život a smrt, které však nebyly zařazeny do Bible), ale to není důkaz. Spíš se zdá, že legenda o nádobě disponující zázačnou mocí původně neměla s Ježíšem nic společného. Tento motiv se totiž vyskytuje už v keltských legendách, z nichž pak během středověku v Británii a Galii (dnešní Francii) vykrystalizovaly první příběhy o hledání Grálu.

Nasvědčuje tomu už samotný výraz "grál", který je podobný starofrancouzským, provensálským a katalánským slovům označujícím mísu nebo kalich. Výklad "sang real", tedy "královská krev" s nímž pracuje i besteseller Dana Browna Da Viciho kód, je ve skutečnosti až druhotný - objevil se teprve v pozdním středověku jako reakce na všeobecnou oblíbenost artušovských legend.

 

Posel hvězd

V některých keltských legendách se mluví o zázračné nádobě, která je z jakéhosi zelenavého průsvitného kamene podobného smaragdu, který však pocházel z hvězd. Mohlo by to znamenat, že skutečný Grál je vltavín nebo jiný tektit opracovaný do tvaru kalicha, který používali druidové při svých tajemných obřadech. Keltský původ grálu naznačuje také postava kouzelníka Merlina v artušovských legendách, která má zřetelné znaky druida.

 

0karlstejn-sm

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

TIP:

Text je ukázkou z knihy Tajemný hrad Karlštejn, kterou je možné objednat se slevou přímo u nakladatele zde

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

 

Hypotézu podporuje i skutečnost, že staroněmecký autor artušovských legend Wolfram von Eschenbach (1170-1220) v souvislosti s Grálem používá označení "lapsit exilis", přičemž moderní odborníci soudí, že jde o zkomoleninu latinských slov, jejíž původní znění bylo "lapis lapsus ex illis coellis" "tedy "kámen sestoupivší s nebe". Je to nejspíš vysvětlení správné, protože i sám von Eschenbach na jiném místě básně konstatuje, že "andělský sbor s ním na náš svět slétl..."

To už svádí k těm nejfantastičtějším úvahám - a opravdu je jich k dispozici víc než dost. Příznivci archeoastronautických hypotéz například věří, že Grál je dar mimozemšťanů pro vyvolené jedince tady na Zemi. Alchymisté (nebo ti, kdo by jimi rádi byli) si zase myslí, že "lapsit exilis" je ve skutečnosti "lapis elisir", tedy kámen mudrců.

gral3

 

 

obr: Legendám Grálu je často přisuzován předkřesťanský původ a nechybí ani alchymické výklady jeho symboliky. Není bez zajímavosti, že hadi na staré ilustraci nápadně připomínají dvojitou šroubovici molekuly DNA, zatímco Bible mluví pouze o jednom hadovi

 

 

 

 

Nechybí ale ani čistě duchovní výklady, jako například tvrzení, že je to symbol nehmotné Pravdy, Poznání a podobných lidstvu unikajících věcí, zatímco někteří křesťanští mystikové věří, že "kámen z hvězd" ve skutečnosti znamená padlou hvězdu symbolizující Lucifera, anděla svrženého z nebes. Přičemž biblický - a ještě spíš apokryfní - příběh padlých andělů silně připomíná setkání primitivního lidstva s jakousi vyspělejší rasou.

Tak se ve velkém kruhu opět vracíme k archeoastronautice - ale současně vybočujeme mimo rámec této knihy, takže zpět do středověku a ke Karlštejnu.

Úplně první, o kom víme, že dal legendám o Grálu psanou literární podobu, byl francouzský trubadúr Chrétien de Troyes (1130 - 1183), který působil na dvoře krále Jindřicha Štědrého. V jeho básni Perceval nebo také Le conte del Graal jde o nádobu ze zlata vydávající tak mocnou záři, že "svíce ztratily svůj jas, jako hvězdy, ba i Měsíc, když vyjde Slunce". Jeho nošením je pověřena krásná pana, zatímco o Ježíši Kristovi, křesťanech ani o Montsalvatu se nezmiňuje.

To napravili až básníci dalších generací, kteří nejenže pannu nahradili anděly, ale také Grálu dali pro tehdejší dobu přijatelnější ideologický původ, když prozradili, že ho do Anglie propašoval právě Josef z Arimatie. Ten prý po svém obrácení na víru emigroval a založil v Glastonbury křesťanskou obec.

Grál se pak nějak dostal na dvůr záhadného Krále rybáře, který byl nemocný - a uzdravil by ho pouze absolutně ctnostný rytíř, který by ohledně podivné nádoby položil správnou otázku. A bylo na co se ptát, protože Grál nejenže zářil, ale také poletoval ve vzduchu, obsluhoval hosty vším, na co si vzpomněli a dělal další neuvěřitelné věci. Jenže otázka nepadla - problém byl v tom, že k rytířskému vychování patřilo také přemáhání zvědavosti. A tak Král rybář chřadl a chřadl, dokud...

Nosného tématu se chopila řadu tehdejších básníků a minessengrů, kteří ho dál rozvíjeli. Postupně kolem něj vystavěli celý komplex eposů o neuvěřitelných příbězích rytířů, kteří s Grálem měli co do činění. Způsob, jakým se v nich mísí křesťanské prvky s pohanskými, společně s dnes už obtížně pochopitelnými postavami a obrazy vede některé milovníky tajemna k přesvědčení, že v nich je zašifrované nějaké hlubší poselství.

Ale to, jak se v nich Grál v průběhu staletí proměňuje, může také znamenat pravý opak: pozdější nánosy fantazie zcela zakryly původní smysl legendy o zázračné nádobě. V podstatě pokračují dodnes, protože na toto téma stále vzniká množství literatury všech žánrů - od faktografie až po fantasy a s Grálem v ní mají co do činění templáři, zednáři, nacisté, křesťanští odpadlíci, alchymisté, imperialisté...

Ale ať už byl Grál původně čímkoliv, jisté je, že existuje - přinejmenším jako kulturní a společenský fenomén.

 

Jan A. Novák

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla Templates: by JoomlaShack