Novákoviny

Isaaca Newtona asi většina lidí zná jako objevitele gravitačního zákona - a to obvykle jen díky anekdotické historce o jablku, které mu spadlo na hlavu, v níž se následkem nárazu rozsvítilo. Ve skutečnosti je to ale postava v mnoha ohledech záhadná -a k jejím nejtajemnějším stránkám patří jeho veřejnosti neznámý vztah k alchymii

"Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule a jen Newton uměl těžit ze své boule," napsal Vítězslav Nezval v básni Edison. Isaac Newton (1643-1727) známou historku o významu jablka při jeho objevu gravitačního zákona potvrdil, i když v trochu jiné formě. Nespadlo mu na nos ani na hlavu, dál klidně viselo na stromě, pod kterým velký fyzik seděl. Byla jasná noc a za jablkem se po obloze pomalu sunul Měsíc.

Newtona napadlo, že na jablko i na Měsíc působí stejná síla - zemská přitažlivost. Současně tomu ale může být i naopak: stejným způsobem působí i Měsíc a jablko na Zemi, nebo Měsíc na jablko, případně jablko na Měsíc. Zkusil této myšlence dát matematickou podobu: tedy vypočítat, jak by taková síla musela vypadat, aby udržela Měsíc právě na dráze, po níž se pohybuje. Nakonec mu vyšlo, že dvě tělesa - ať už jsou složená z čehokoliv - na sebe působí silou, která závisí na jejich hmotnosti a vzdálenosti.

obr: Isaac Newton, zakladatel moderní fyzika - a poslední alchymista...

Často se říká, že Newton odhalil tajemství gravitace, ale je to dost nepřesné; ve skutečnosti ji jen matematicky popsal, což není úplně totéž - čím gravitace je, to pořád ještě moc nevíme. Nic to však neubírá na skutečnosti, že to byl právě on, kdo položil základy moderní fyziky. Jeho význam teprve mnohem později přerostl až Albert Einstein. A ten o Newtonovi řekl: "Příroda pro něho byla otevřenou knihou, jejíž písmena mohl číst bez námahy."

Kdyby byla pravda, že kriminálníky nebo alespoň sociálními případy se stávají lidé, kteří prožili neradostné dětství, pak jeden z nejslavnějších fyziků všech dob by byl přinejmenším vrahem. Isaac Newton se narodil 25. září 1643 v rodině nebohatého venkovského šlechtice jako pohrobek, matka Hannah brzy zanechala neduživé dítě v péči příbuzných, ve škole trpěl ústrky od silnějších spolužáků.

Prospěch měl nevalný, jeho zájmy okolí shledávalo podivnými: stranil se lidí, často se zamyslel tak, že celé hodiny nejevil zájem o okolí nebo stavěl podivné strojky - zkrátka rostl pro šibenici. Trpěl také stavy hluboké melancholie, v níž by dnešní odborník nejspíš viděl příznaky maniodepresívní psychózy, která provází životy mnoha výjimečných osobností.

Později Newton sice přišel škole na chuť, jenže osud si s ním znovu zahrál. Matka, po níž se mu celé dětství stýskalo, přišla o druhého manžela a vrátila se k původní rodině. Isaaka pak povolala k sobě, aby se staral o rodinný majetek a nevlastní sourozence. Nezbylo mu než opustit vzdělávání a znovu byl nešťastný. Po čase si prosadil alespoň možnost zastávat místo jakéhosi pomocníka na slavné cambridgské Trinity College.

V dvaadvaceti Newtonova posedlost mechanikou a matematikou začala přinášet první plody. Jeho teoretická práce týkající se takzvané binomické věty měla příznivý ohlas, následoval bakalářský titul a stipendium. Hned příští rok sice mor rozehnal osazenstvo Cambridge po celém anglickém venkově, Newtonovi ale ani to už nezabránilo v bádání a ve strmé kariéře.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Utajené vynálezy, kterou můžete se slevou objednat přímo u nakladatele zde

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Jeho nejslavnější spis "Philosophiae Naturalis Principia Mathematica" představuje základní dílo detailně popisující vlastnosti makrosvěta. K jeho dalším významným pracím patří základy diferenciálního a integrálního počtu (i když je možné, že prvenství by mělo správně patřit Gottfriedu Leibnizovi), objev rozkladu světla na barevné spektrum. 

Vynález zrcadlového dalekohledu tzv. Newtonova typu, který je dodnes nejpoužívanějším přístrojem v astronomii. Na rozdíl od jiných géniů si poct za svou práci dosyta užil už během života: stal se profesorem, členem a posléze i předsedou prestižní Královské společnosti a byl povýšen do rytířského stavu.

Ač žil vědou a pro vědu, nebránil se ani výnosnému místu šéfa královské mincovny, což bylo něco na způsob dnešního ministra financí. Anglickou měnu v této pozici hájil s velkým nasazením a ty, kdo ji znehodnocovali, neváhal posílat na popraviště. To, společně s úspěchem, mu udělalo i řadu nepřátel. Oblibu si nezískal ani složitou povahou, o níž jeden z jeho současníků řekl: "Byla to ta nejbázlivější, nejopatrnější a nejpodezíravější osoba, s jakou jsem se kdy setkal".

obr: Newtonovy pokusy s rozklatem světla

Za den Newtonovy smrti je často považován 20. březen 1727 - ale to je pravda jen podle tehdy v Anglii stále ještě platného juliánského kalendáře. Podle našeho gregoriánského kalendáře zemřel 31. března 1727.

To vše je všeobecně známé - a tak se zdá být logické, že Newton navenek zastávající ideály osvícenství a racionality je považován za člověka zcela patřícího moderní době. Méně se ale ví, že tentýž Newton se velmi intenzívně věnoval studiu alchymické literatury a zřídil v Cambridge laboratoř, v níž podle ní experimentoval.

Teprve v první polovině 20. století, když byla publikována celá jeho písemná pozůstalost, vědecký svět s údivem (a občas i s těžko skrývaným znechucením) zjistil, že fyzikální a matematické práce byly jen malým zlomkem Newtonova díla - viditelnou částí ledovce, jehož skrytou masu tvořily spisy věnované alchymii a teologii. Ukázalo se, že zakladatel moderní fyziky nebádal proto, aby z fyziky vyhnal Boha (jak se o to snaží dnes populární kosmolog a astrofyzik Stephen Hawking), ale aby jej pochopil.

Což ovšem není postoj tak úplně křesťanský, ale spíš antický, zjevně ovlivněný starobylými hermetickými spisy. John Maynard Keynes (1883 - 1946) významný britský ekonom a sběratel Newtonových prací k tomu řekl: "Newton nebyl zakladatelem moderního věku, ale posledním výhonkem starobylé moudrosti".

Nechme ale také promluvit samotného Newtona: "Kromě proměny kovů jsou i jiná tajemství, jimiž se zasvěcenci nechvástají".

A tak se o tom, co se dělo v Newtonově achymické laboratoři, můžeme jen dohadovat...

Jan A. Novák

You have no rights to post comments