Novákoviny

Nečekaným a zvláštním způsobem navázal minulý režim i na bohatou alchymistickou tradici v Čechách. Staří alchymisté často zmiňovali těžkou látku rudé barvy, která měla hrát významnou roli při hledání kamene mudrců. Její popis nápadně připomíná tzv. červenou rtuť, která měla být jedním z tajemství komunistického režimu a vzrušovala česká média v první polovině 90. let minulého století.

Že této tajemné substanci nepřipisovali mimořádný význam jen alchymisté ze dvora Rudolfa II., svědčí události, které se odehrály v roce srpnu 1991. Tehdy vtrhlo na ostravské vojenské letiště v Mošnově zvláštní komando a nehledalo nic menšího než červenou rtuť. Nic nenašlo - a o tři měsíce později se zastřelil pracovník vojenské prokuratury, který měl tento záhadný zásah vyšetřovat.

Tajné zbraně

Ani opakovaná tvrzení odborníků o bezvýznamnosti červené rtuti tehdy nezabránila jednomu tuzemskému deníku vyslat svého reportéra Ruska, aby mohl zveřejňovat dramatické články popisující pokusy o kontakt s prodejci z podsvětí. Dotyčný redaktor dokonce tvrdil, že červenou rtuť sehnal a na naše území osobně propašoval...

Složení rubínově rudého kohouta alchymistů neznáme, rtuť v něm však nepochybně měla významný podíl. Moderní červená rtuť je sloučenina rtuti, antimonu a kyslíku, s chemickým vzorcem HgSb2O7.

Jde o nejtěžší známou látku, která je při běžné teplotě kapalná - zatímco obyčejná rtuť má měrnou hmotnost 13 gramů na centimetr krychlový, její červená sloučenina má 20 gramů. Převedeno do pivních měr: tuplák této kapaliny váží tolik co půl pytle cementu. Višňově rudá látka však není příliš stálá a po několika měsících se mění v zelený prášek.

Milovníci záhad si možná v této chvíli vzpomenou, že podle starých indických eposů cosi obsahujícího antimon a rtuť pohánělo i létající stroje zvané vimany, o nichž se v těchto bájích často mluví. Také moderní červená rtuť měla mít - alespoň podle tvrzení některých médií z doby, kdy aféra vrcholila - netušené vlastnosti: údajně z ní jde vyrábět miniaturní atomové bomby, poskytuje vojenským letounům ochranu před zaměřením, pohání rakety, slouží v laserech mimořádné ničivé síly a v dalších tajných zbraních.

- - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text je ukázkou z knihy Tajemné Česko

- - - - - - - - - - - 

Podle některých autorů měla právě červená rtuť představovat v 80. letech tajný trumf Brežněvova režimu proti Reganově strategické obranné iniciativě (SDI) populárně označované jako program hvězdných válek.

Oficiálně zveřejněné údaje však jsou střízlivější. Poprvé údajně vyrobili červenou rtuť v laboratořích amerického chemického koncernu Dupont už roku 1968. Američané - alespoň podle svého tvrzení - nenašli pro těžkou kapalinu žádné rozumné využití a přestali se o ní zajímat. Z druhé strany železné opony přišla roku 1980 pouze zpráva, že v Kirgizii byl objeven nerost s obdobným složením. Dostal jméno šachovit a tím to na nějaký čas skončilo.

Zapomenutá aféra

V někdejším SSSR se však měla radioaktivní forma této látky vyrábět uměle v jednom zcela uzavřeném prostoru označovaném jako Krasnojarsk 25 - není však známo k jakému účelu. Po pádu železné opony po ní náhle začala podivná sháňka.

Neoficiální zprávy z počátku devadesátých let naznačovaly, že o sovětskou červenou rtuť se zajímají nejnebezpečnější totalitní režimy třetího světa. Tehdejší Československá republika přitom měla být významným tranzitním bodem jejího pašování. Zatímco v Rusku se prodávala za 10 až 50 tisíc dolarů za kilogram, na západě prý už byli překupníci ochotní zaplatit i 200 000 a více dolarů.

To co bylo dosud jen záležitostí neověřených zpráv a značně rozporuplných konstrukcí médií, se dostalo na oficiální českou politickou scénu zásluhou prvního polistopadového ministra vnitra Richarda Sachra. Tento muž, jehož působení na klíčovém mocenském postu v období nejvýznamnějších změn, je samo o sobě jednou velkou záhadou, byl patrně první, kdo oficiálně vyslovil termín "červená rtuť". Ten pak přední stránky tisku neopustil pěkných pár měsíců - také díky již zmíněnému u obsazení letiště Mošnov. Nechyběly ani články tvrdící, že nitky vedou do Slušovic, které tehdy byly považovány za jakýsi koncentrát špatností minulého režimu.

V téže době ovšem Mezinárodní agentura pro atomovou energii sdělila: "Registrujeme četné pokusy o obchod s falešnými doklady o červené rtuti, která neexistuje." To se týkalo nejen naší země, ale celé postkomunistické východní Evropy. Časopis Washington Post tehdy v této souvislosti napsal: "Velkému podvodu pomáhá skutečnost, že postkomunistická střední a východní Evropa je jeden velký bazar..."

Červená rtuť plnila česká média až do konce roku 1991 a pak rozruch zvolna utichl, aniž by však přišlo rozuzlení. Přestože podle tehdejších zpráv musely přes naši republiku projít hektolitry záhadné ingredience, ani po tolika letech nic nenasvědčuje tomu, že by některý stát vlastnil zázračnou technologii založenou na jejím využití.

Záhada však zůstala. Mohli sovětští badatelé při výzkumu červené rtuti na narazit na něco, co znali už dávní autoři tajných alchymistických spisů? Nebo šlo o dezinformační operaci, při níž dobře posloužili i někteří naivní čeští politikové a novináři? Nad záhadou červené rtuti se zavřela voda a někdejší aktéři zapomenuté aféry nejspíš mají dobré důvody se k ní nehlásit.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments