Novákoviny

V 15. století už se o slovo hlásila renesance a novověk, v Čechách to ale paradoxně začalo úkrokem vzad. Nechtěný podíl na tom měl i Karel IV. výběrem a výchovou svého následníka Václava IV. Z rozmazlovaného dítěte vyrostla komplikovaná osobnost, která na své vládcovské předurčení nestačila. Takových panovníků bylo hodně a často to ani nevadilo - to ale neplatí o českém království na přelomu středověku a novověku. To pod jeho vládou dospělo až k největší katastrofě svých dějin, k husitské revoluci, která z evropské říše už na věky udělal nevýznamnou provincii.

Situace na koncui vlády Karla VI. byla skoro ukázkovým příkladem toho jak nahromadění problémů za kritickou mez už nemá žádné správné řešení, protože každé sebepromyšlenější opatření věci jen dál zhorší. V zemi, jejíž rozhádaná šlechta už dřív podrazila nohy několika velkým králům, se Karel logicky opřel o církev, kterou velkoryse podporoval - ta ovšem měla stále víc a víc problémů sama se sebou.

Aby zaostalou zemi povznesl, přivedl zástupy cizích odborníků - ale v českém živlu tím vzbudil závist a nenávist. Království za jeho vlády rozkvetlo - jenže mnozí novotám nestačili a zastesklo se jim po jednodušším životě z časů, kdy svět končil u pohraničních hor (obrazně řečeno). Tenhle příběh se v Čechách bude ještě mnohokrát opakovat...

Asi největší chybu udělal Karel nakonec. Aby zabránil obvyklým krizím a válkám obvyklým při změně panovníka, jako svého nástupce na českém trůnu nechal už ve věku dvou let korunovat syna Václava českým králem.

obr: Mladý Václav IV. na málo známé dobové ilustraci. Playboy 15. století... 

Tehdejší kronikář o korunovaci nemluvněte zanechal pozoruhodné svědectví: "...rozplakal se náramně, zesral oltář svatému Maurici a teprve se utišil, když pekař jakýsi dal mu koláček." Zdánlivě zábavná historka - jenže ve skutečnosti vůbec není legrační. Václav byl od nejranějšího dětství vystavený nárokům a tlakům, které by udělaly neurotiky i z povah odolnějších, než byla jeho.

Poněkud předčasná korunovace se nelíbila nejen dětskému králi, ale ani některým Karlovým rádcům, ten však přesto v této neblahé výchově pokračoval. Ještě v dětském věku zařídil Václavovi také korunu římského krále a i jinak ho všemožně protěžoval, což se pánům, kteří se stanou otci ve věku dědečků, stává poměrně často.

Stejně tak často nekončí dobře děti, jimž příliš ambiciózní rodiče umetají cestu do života víc než je zdrávo. Ani nešťastníci, kteří tráví dětství na stadiónech, protože otcové z nich chtějí mít fotbalové hvězdy, nejsou nic klukovi, jemuž od kolébky tíží hlavu panovnická koruna. Pro zlé časy, které měly přijít, to nebyl dobrý začátek; významný německý historikLeopold von Ranke to v 19. století charakterizoval slovy: "Začal vládnout jako dítě a vládl jako dítě".

Za klidnějších dob by Václav IV. nemusel být špatný panovník; možná bychom na něj vzpomínali stejně pěkně, jako dnes vzpomínáme na Rudolfa II., s nímž měl překvapivě mnoho společného.

Na prvním místě to byla vzdělanost a záliba v esoterice. Václav se živě zajímal o astrologii, alchymii a další okultní nauky. Sbíral knihy s touto tématikou a na svém loveckém hrádku v Kunraticích měl unikátní knihovnu s více než stovkou spisů, což v době před vynálezem knihtisku bylo úctyhodné množství.

Údaj přitom pochází ze zdroje nanejvýš věrohodného - ze seznamu knih, jejichž vrácení požadoval český král Ladislav Pohrobek na římském císaři Fridrichu III. Habsburském. Mluví se tu o 110 kodexech, mezi nimiž jsou výslovně uváděny knihy o "černém umění". Má se za to, že část tohoto pokladu pocházela z pozůstalosti po Václavově otci Karlu IV., což nepřímo posiluje podezření, že "otec vlasti" měl k tajným vědám přinejmenším kladný vztah.

- - - - - - - - - - - - - - - - - 

TIP:

Text je ukázkou z knihy Tajemný hrad Karlštejn, kterou vydalo nakladatelství Alpress. Můžete si ji se slevou objednat zde

- - - - - - - - - - - - - - - - - 

Na rozdíl od něj se s tím Václav ani netajil; na jeho dvoře působili lidé zabývající se alchymií, jako třeba člen královské rady Konrád z Vechty, dvorní lékař Zikmund Albík z Uničova a další, z té doby také pocházejí první české alchymické spisy. Jiní významní učenci přednášeli na pražské univerzitě, protože tomu, čemu dnes říkáme přírodní vědy, právě v těch časech vznikalo z pro nás poněkud exotické směsi magie, okultismu a pozorování.

Dnes by profesor přednášející současně astrologii, astronomii, medicínu a alchymii nejspíš vypadal dost divně a na univerzitě by s tím asi dlouho nevydržel, tehdy to ale bylo úplně běžné. Právě v období Václavovy vlády ostatně vznikl pražský orloj, který přímo ukázkově spojuje exaktní vědu s astrologickou symbolikou. Václavovi také vděčíme za dokončení mnoha Karlem započatých staveb.

Václav IV. měl i jiné pozoruhodné záliby, zřídil si například něco na způsob zoologické zahrady a rád pobýval v přírodě, což v oněch časech ovšem představoval především lov. Brabantský diplomat Edmund de Dynter ho popisuje jako mimořádně vzdělaného a sečtělého člověka, který ovládal několik jazyků, byl příjemný a vnímavý společník a nechyběla mu ani moudrost.

obr: Václav IV. v časech kostnického koncilu. Výraz obličeje vypovídá o jeho tělesném i duševním stavu víc než jakýkoliv popis

Jen vládnout Václava nebavilo, čemu se u člověka jeho založení ani nejde moc divit. I v tom se podobal Rudolfovi II. - stejně jako nevyrovnanou povahou, která občas vzbuzovala pochybnosti o jeho psychickém zdraví. Panovnickým povinnostem se vyhýbal, problémy pokud možno neřešil, dokonce nepodnikl ani cestu na korunovaci do Říma, což byla první povinnost císaře Svaté říše římské. Kurfiřtové ho proto po mnoha nevyslyšených stížnostech zbavili císařské koruny, česká šlechta proti němu neustále kula pikle, jejím přičiněním se dokonce ocitl ve vězení a nakonec zůstal zcela v jejím vleku.

Podruhé Václava zbavili svobody přičiněním jeho bratra Zikmunda (ano té lišky ryšavé, panovníka, jemuž tak pili krev husité). Opět přitom zazněly výtky na Václavovu lenost, liknavost a divné zvyky. Zikmundovi je vyčítáno, že se snažil Václava připravit o českou korunu, ale za těchto okolností je těžké se mu divit. Je dokonce možné, že pod Zikmundovou vládou by se zemi přece jen vedlo lépe.

Nebyl sice zrovna nejúspěšnější panovník - ale vládnout v časech, kdy se navzájem sváří několik papežů, v části říše zuří krvavá náboženská válka a před východními branami Evropy se houfují Turci, to by zvládl bez ztráty bodu málokdo. Zikmundovi přitom nejde upřít, že se po celou tu dobu snažil a že i když v Čechách se mu moc nevedlo, tak jiné problémy vyřešil docela dobře.

Na rozdíl od svého otce měl Václav také hodně nešťastnou ruku v tom, čemu se dnes říká personalistika. Například jeho důvěrník, člen královské rady a podkomoří Zikmund Huler byl všehoschopný gauner velkého formátu, proti jehož kariéře vypadají i skutky dnešních mafiánů jako večerníčky pro děti - je s podivem, že o něm ještě nikdo nenapsal román. Historie si někdy libuje v poněkud zvráceném humoru: mafiánský podkomoří je díky svému sídlu predikován jako Zikmund Huler z Orlíka. Jestli své oběti také nakládal do barelů s louhem a házel do řeky, jak je v tamním kraji dodnes zvykem, není známo. Ví se ale, že Václav IV. u něj na Orlíku dokonce jeden čas i bydlel.

Král před problémy čím dál víc utíkal k alkoholu, často ve společnosti pochybných lidí nízkého původu, jakým byl právě i Zikmund Huler. Spisovatel a náboženský reformátor Tomáš Štítný ze Štítného k Václavovým pochybným oblíbencům poznamenal: "Počestno jest také králi nemíti obyčeje s chatrnými a lehkými lidmi, aby nezlehčili úmysly jeho." Krále ale řeč nějakého nudného pisálka nezajímaly.

Také pověstné Václavovy toulky v převlečení mezi chudinou v podhradí zřejmě nebyly ani tak výrazem sociálního cítění, potřeby znát smýšlení lidu, a už vůbec ne něčím na způsob kontroly kvality potravinářských výrobků a poctivosti prodejců, jak se často tvrdí. Byly to spíš divoké pitky v nejhorších špeluňkách - a nechybí ani náznaky, že při tom docházelo k sexuálním výstřednostem. Liboval si v nápadných a výstředních oblecích, což sice imponovalo mladým šlechticům, mnohem méně pak už ale církevním představitelům a konzervativním velmožům.

Bystrý a vzdělaný Aeneas Silvius Piccolomini, papežský legát v Praze (později se z něj stal papež Pius II) ve svém pozoruhodném díle Historia Bohemica (Historie česká) z roku 1457 o Václavovi napsal: "Byl svému otci zcela nepodobný, oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, mnohem víc dbalejší vína, než království svého". Pražský vzdělanec, katolický kněz židovského původu Pavel Židek v přibližně stejné době řekl totéž stručněji a jadrněji: "Byl to žrout a opilec".

Jinou formou úniku před realitou zřejmě představovaly Václavovy časté pobyty na několika hradech, které měly jedno společné: nacházely se daleko od lidí, uprostřed hlubokých lesů. Na Křivoklátu údajně nechal vypálit okolní vesnice, aby samota byla dokonalá. Kromě něj a Žebráku to byl také Karlštejn, kde se zdržoval mnohem častěji než jeho otec. Nechal sem také převézt české korunovační klenoty, přestože to jeho otec výslovně zakázal.
Ale zlé sudičky nepřestaly Václava pronásledovat ani na Karlštejně.

Jan A. Novák

obr.: Tak nějak asi vypadal Nový hrad u Kunratic, kde měl Václav svou alchymistickou knihovnu

You have no rights to post comments