Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Odvrácená tvář Otce vlasti

Karel IV, Karl IV., Charles IV.V dobách národního obrození dostal Karel IV. přízvisko Otec vlasti - a od té doby se tu o něm nedalo mluvilo špatně. Přesto nejvýznamnější panovník na českém trůnu měl i temné stránky. Největší skvrnou na jeho pověsti je masakr norimberských židů roku 1349.

   Když se řekne "Karel IV.", tak si nejspíš mnoho lidí ze všeho nejdřív vybaví moudrou a vlídnou tvář Vlastimila Brodského z muzikálu Noc na Karlštejně. Možná i to císaři Svaté říše římské a českému králi před několika lety pomohlo k prvenství v televizní anketě o největšího Čecha. Jenže život není muzikál - a nejen proto, že Karel byl Čechem ještě méně než kůň je mezek. Mnohé z jeho činů vypovídají o tom, že spíš než moudrý byl prohnaný. A norimberský masakr z roku 1349 ukazuje, že ani o vlídnosti moc mluvit nelze. Nejednou dokázal být vypočítavě krutý. A to dokonce i nad rámec své drsné doby.

 

 Virtuální stát

"...až budou zdejší židé pobiti..." - to jsou slova, která navždy zůstanou nejtemnější skvrnou na císařově památce. Daroval jimi tři domy braniborskému markraběti, jenže domy nikoliv své, ale "nejlepších židů" (jak se v darovací listině říká), kteří ještě žili. I jiní středověcí panovníci židy okrádali, vyháněli a nechávali na pospas jejich dlužníkům i lůze. Ale z chladně vypočítavého způsobu, jakým Karel způsobil smrt několika stovek lidí v Norimberku, běhá mráz po zádech.

Proč však vlastně byli židé v postavení, které něco takového dovolovalo?

židé, jews, judenKdyž antičtí Římané dobyli Palestinu a roku 70. n. l. tu zbořili Šalamounův chrám, netušili, že tím vypouštějí džina z láhve. Výlučné a pramálo tolerantní učení židovského Starého zákona nešlo dohromady s univerzálním pojetím mnohonárodní říše.

 

obr: Židé ve středověkém Německu. Dobová kresba

 

Římané uměli být nábožensky tolerantní, ale totéž požadovali od druhé strany - jinak by jejich "kotel národů" nefungoval. Jenže židy kotel národů nezajímal, chtěli žít po svém. A tak se z nich brzy stali věční štvanci. Na porobení silou zareagovali neobvyklým způsobem: vytvořili teokratický stát, který neměl území, protože existoval jen myslích věřících rozptýlených v diaspoře.

Od židovství se později oddělilo křesťanství a Pavel z Tarsu, jeden z jeho hlasatelů, udělal geniální tah: na rozdíl od judaismu z něj vytvořil náboženství přístupné všem lidem bez rozdílu. To křesťanům umožnilo během několika století ovládnout Řím a pak i celou Evropu. A současně také položilo základ podivně ambivalentního vztahu mezi křesťany a židy. Protože na jednu stranu Ježíš byl národností Žid, na druhou stranu ale židé způsobili jeho smrt.

 

Nepřátelé Krista

Po zániku římské říše zpočátku nebylo postavení židů tak úplně špatné. V mnoha zemích měli podobný statut jako jiní cizinci - zakládali obchodní kolonie, byli svobodní a jejich ekonomické aktivity nikdo neomezoval. Někde pronikli do nejvyšších vrstev společnosti a byli dokonce považováni za schopné služby ve zbrani, což byla v tehdejší společnosti výsada. Námitky proti nim se zatím nesly spíš jen na teoretické úrovni církevních disputací.

židé, upalování, pogrom, mor, antisemitismusTo se však změnilo během křižáckých tažení. Exaltované volání po vyhnání nevěřících od Božího hrobu nemohlo nevzbudit pokušení cestou do Palestiny vyhubit i "nepřátele Krista" na vlastní půdě. Bylo to ostatně snazší a přitom výnosnější, než válka proti nepříjemně bojovným vyznavačům Alláha.

 

obr: Upalování židů během moru. Kresba z Schedelschen Weltchronik, 1493

 

Církev i světská moc se snažila tyto excesy dostat pod kontrolu - někteří z ohledu na židy, jiní proto, že působily zmatek a židovské bohatství při nich mizelo bůhví kam. Roku 1212 papež Innocenc III bulou svolal IV. lateránský koncil, který se sešel o dva roky později a mimo jiné rozhodl o oddělení židů od křesťanské populace. V mnohém to připomínalo norimberské zákony nacistů: ghetta, zvláštní oděv, zákaz vykonávat určité činnosti. Cílem však nebyl Hitlerův Endlösung (konečné řešení), ale spíš uklidnění situace. Právě Innocenc III už před sněmem (roku 1199) vydal list O židech, v němž výslovně zakazuje násilné obracení na křesťanskou víru, rušení jejich slavností a další nepravosti. "Žádný křesťan nezpůsobí židovi tělesnou újmu, neomezí ho v jeho právech a privilegiích..."

Středověk ostatně - na rozdíl od nacistů - židovství nepojímal rasově a nevratně. Upřímný přestup na křesťanství byl i cestou z ghetta ven. Ale ti, kdo v něm měli sílu zůstat, se proti vnějšímu světu vyhraňovali ještě víc. A v okolí to vzbuzovalo o to větší averzi...

 

V majetku panovníků

Většina moudřejších panovníků přesto brzy pochopila, že zabíjet židy se nevyplácí - mnohem lepší je těmto finančně zdatným podnikatelům průběžně odčerpávat jejich zisky. Za ochranu před pogromy museli tedy platit, což v podstatě nebylo proti základnímu principu feudální společnosti: pán ochraňuje poddané a na oplátku jimi  plně disponuje. Protože ale židé nebyli křesťané, mohlo se vůči nim zajít mnohem dál.

Karel IV., Charlses IV., Karl IV.,A tak vzdělaný a tolerantní císař Fridrich II (1192-1250) zavedl ve Svaté říši římské pro židy institut takzvaných komorních služebníků, nebo také dvorských židů (vyskytuje se i pojem komorní otroctví). Znamenalo to, že měli určitá privilegia a spadali přímo pod pravomoc vládce, který za jejich ochranu od nich vybíral daně - samozřejmě nijak malé. Kdo zabil nebo jinak poškodil žida, provinil se přímo proti panovníkovi a mohl čekat odstrašující trest. Podle tohoto vzoru pak podobný princip ochrany pod názvem Statua Judeorum zavedl v českém království roku 1254 Přemysl Otakar II (1233-1278).

 

obr: Karel IV na obraze z výzdoby Karlštejna. Autor: Mikuláš Wurmster

 

Na první pohled to představovalo nejen vylepšení příjmů panovnické pokladny, ale také víc jistot pro židy. Nejspíš to tak bylo zpočátku i chápáno. Praxe ale často vypadala jinak, protože ne každý panovník byl moudrý. Navíc šlo práva na takto vlastněné židy převést i na jiné subjekty, především na nižší feudály, nebo města.

Nevýhody institutu dvorských židů se naplno ukázaly, když koncem roku 1347 do Evropy přišel mor. Obyvatelé kontinentu umírali po tisících a konečná bilance byla strašlivá: dva roky trvající pandemie vyhubila asi třetinu obyvatel tehdejší Evropy což obnášelo okolo 25 milionů lidí. Hledal se viník a jako mnohokrát předtím i potom se rychle našel - židé. A právě v tomto okamžiku do příběhu vstupuje "majitel" všech říšských židů Karel IV.

 

Mrtvý věřitel nemluví

První historické zmínky o židech v Norimberku jsou z roku 1146, roku 1288 už tu prokazatelně existovala židovská čtvrt, roku 1296 byla dostavěna první synagoga. Smutné prvenství přinesl rok 1298: židovskou komunitu města zasáhl první pogrom. Bylo při něm zavražděno 628 lidí, mezi nimi i proslulý rabín a učenec Mordechai ben Hillel.

Norimberk, NurnbergRoku 1346 dosáhl Karel IV. korunovace římským králem, což byl předpoklad pro pozdější udělení císařské koruny. Finančně při tom ale krvácel, protože to, čemu dnes říkáme úplatky, bylo ve středověké politice zcela legálním prostředkem cesty k moci.

 

obr: Norimberk ve středověku. Dobová rytina

 

Karel si uměl poradit: začal rozdávat z majetku židů. Což jde samozřejmě nejlépe tehdy, když majitel neprotestuje, jinými slovy, je mrtvý. Vyšel tak ostatně vstříc přání lidu po potrestání viníků moru a současně přání některých radnic zmocnit se židovského majetku.

Postup, jak se oddlužit prostřednictvím židů si Karel poprvé vyzkoušel roku 1349 ve Frankfurtu nad Mohanem. Dal tamní židy do zástavy radnici - a krátce na to zde vypukl pogrom, který jejich majetek přihrál městu. Totéž se pak opakovalo i na dalších místech. V Chebu roku 1350 zvolil vynalézavý Otec vlasti jiný postup: reagoval až po pogromu a nechal si za pobité židy vyplatit od města tučné odškodné.

Karel IV., Charles IV., Karl IV.V Norimberku Karel zašel patrně nejdál. Bylo to jeho oblíbené město, což dokázal i Zlatou bulou z roku 1356, podle níž musel každý nově zvolený panovník říše svolat sněm právě sem. Z Norimberku to udělalo jednu z nejdůležitějších metropolí. Karel tu pobýval často a rád, utrácel a dělal dluhy. Vydával proto výnosy, podle nichž norimberští židé museli nést část nákladů na jeho pobyty a vybíral od nich mimořádné daně, jenže to nestačilo.

 

obr: Karel IV., panovník dvou tváří - pobožný podporovatel církve a "majitel" říšských židů, který je pro majetek posílal na smrt

 

Panovník proto hromadně zastavoval majetky "svých" židů, které by připadly věřitelům v případě "že by přišli o život nebo opustili říši". To už byl prakticky návod k pogromu. Kdyby někdo přesto nepochopil, tak Karel listinou "Markturkunde" městu povolil vybudovat na ploše stále ještě stojícího ghetta chrám a dva velké trhy. Městská rada v ní od něj dostala i výslovnou beztrestnost za všechno, co se při realizaci tohoto bohulibého urbanistického záměru přihodí.

Pogrom vypukl 5. prosince 1349 a trval dva dny. Z židovské komunity čítající přibližně 1500 lidí (tedy asi 10 procent všech obyvatel města) bylo zabito 562. Mnozí raději uhořeli ve svých domech, než aby se vydali na pospas běsnícímu davu. Zbylí museli Norimberk opustit. Židovská čtvrť byla zbourána, na jejím místě vznikly dva rozlehlé trhy Hauptmarkt a Obstmarkt a chrám Frauenkirche zasvěcený Panně Marii, jehož se Karel IV. stal patronem. Měl sloužit k uložení říšských korunovačních klenotů, k tomu ale nakonec nedošlo. Dnes jej jeho výzdoba pojata jako uctění památky obětí pogromu a vyjádření blízkosti křesťanské a židovské víry.

Jan A. Novák 

Frauenkirchepsáno pro Hospodářské noviny (kde ovšem text vyšel ve velmi zkrácené podobě)

UPOZORNĚNÍ: Tématu "Karel IV" se věnuji také v knize Tajemné Česko, kterou vydalo nakladatelství XYZ. Je možné ji objednat zde:  http://www.xyz- 

 

 

obr: Chrám Frauenkirche  v Norimberku je dnes mimo jiné  i symbolem  pogromu rozpoutaného císařem, památníkem umučených židů a symbolem  blízkosti křesťanské a židovské víry

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla Templates: by JoomlaShack