Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Pravda o Kopí osudu

longin1Když američtí astronauté přistáli na Měsíci, zmocnila se lidstva jakási podivná únava z racionality a technického pokroku, a objevila se poptávka po něčem, co bylo ještě nedávno považováno za směšné haraburdí staré doby: po mystice všeho druhu. Kniha Trevora Ravenscrofta Spear of Destiny (Oštěp osudu) roku 1973 přišla právě včas, aby se na této mocně vzedmuté vlně svezla - a od té doby milióny lidí na celém světě věří, že existuje staré kopí nadané nezměrnou silou dané mu černou magií, která majiteli umožňuje vládnout světu.

To prý byl hlavní důvod Hitlerova anšlusu Rakouska (mýtická zbraň se tehdy nacházela v Vídni) i jeho dalších neuvěřitelných válečných vítězství - a také porážek, včetně té definitivní, když o kopí přišel.

Komerční úspěch knihy Trevora Ravenscrofta vyprovokoval k následování další autory, a tak profesor medicíny a veterán druhé světové války Howard Buechner přišel s historkou, kterou mu údajně vyprávěl jakýmsi námořník z německé ponorky. Současné kopí je prý jen zdařilá kopie, kterou nechal udělat během války nejvyšší šéf SS Heinrich Himmler, zatímco skutečnou zázračnou zbraň nevídané síly ponorky odvezly do Antarktidy a tam byla pečlivě ukryta pro potřeby Hitlerových nástupců.

longin2

 

 

obr: Svatý Longinus v akci

 

 

 

Od té doby jsou historky o Kopí osudu na čestném místě mezi nejšílenějšími konspiračními teoriemi, které jeho současné majitele vidí téměř v každém, kdo něco znamená - a nejlépe v někom, kdo ani neexistuje, od Velkého Žida, až po ty, co mají na svědomí chemtrails.

Jak to ale bylo doopravdy?

"K Ježíšovi přišedše, jak uzřeli jej již mrtvého, nelámali hnátů jeho. Ale jeden z žoldnéřů bok jeho kopím otevřel, a hned vyšla krev a voda. A ten, kterýž viděl, svědectví vydal a pravé jest svědectví jeho... A opěť jiné písmo dí: Uzříť koho jsou bodli."

Tohle je všechno, co o kopí, které se mělo později stát kopím svatého Longina, říká Bible, konkrétně Evangelium sv. Jana (Jan, 19:33-37). Všechno ostatní k tomu připojily až pozdější věky. A není toho málo, je to plné záhad a tajemství, takže ať už je to pravda nebo ne, poslouchá se to dobře.

Jméno žoldnéře, který Kristův bok probodl, Jan neuvádí, stejně tak ho nezmínili ani ostatní autoři novozákonních evangelií. Teprve z mnohem pozdějších spisů se dovídáme víc - a to s detaily až poněkud podezřelými. Podle středověkých autorů životopisů svatých se jmenoval Gaius Cassius Longinus a byl setníkem římské okupační posádky v Judei, což je poměrně vysoká hodnost přibližně na úrovni dnešního kapitána.

Měl jakési problémy se zrakem, které zázračně zmizely, když na něj po výše zmíněném úkonu vystříkla Kristova krev. Prozřel pak prý nejen doslova, ale i obrazně, takže se z něj stal křesťan, což je opravdu zázrak, protože píchnout si do někoho kopím a v důsledku toho spatřit Boha, to se hned tak někomu nepovede.

Jenže Longinus si tím dost zkomplikoval život, protože tehdy se křesťanství ještě moc nenosilo - a v římských legiích už vůbec ne. Opustil tedy armádu a propagoval novou víru jako civilista, i s tím ale narazil a skončil na popravišti. Později zařazen mezi svaté - tak trochu protekčně, protože v jiných případech katolická církve po svých svatých požaduje podstatně detailnější kádrové materiály.

 

0karlstejn-sm

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
TIP:
Text je ukázkou z knihy Tajemný hrad Karlštejn, kterou si můžete objednat v nakladatelství Alpress
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

 


Problém je, že jméno Longin se nápadně podobá řeckému výrazu "lonchi" pro kopí a že zázračné vyléčení oční choroby Kristovou krví je jako stvořené pro potřeby obracení pohanů na křesťanskou víru. Nelze se proto ubránit pocitu, že nejde ani tak o skutečnou historii, jako spíš o kus dobré práce nějakého raně středověkého propagandisty. Který to byl, nevíme; Longinovo jméno se ale poprvé objevuje už ve 4. století.

Stojí za povšimnutí, že jako výsledek urputného počešťování je v některých textech k vidění v podobě "Dluhoš", což sice zjevně pochází z doslovného překladu latinského výrazu longus (dlouhý), který zní podobně jako Longinovo jméno, ale v češtině vzbuzuje úplně jiné a z hlediska církve ne právě žádoucí asociace.

Ve skutečnosti ale možná neexistovalo ani kopí, ani pan Longin. Římská poprava ukřižováním spočívala především v tom, že nešťastník přivázaný nebo přibitý na kříž se velice pomalu dusil, protože poloha ztěžovala dýchací pohyby a vysilovala svaly hrudníku. Šlo o potupné, dlouhé a trýznivé umírání vyhrazené pouze pro nejtěžší zločince a nesměl tak být usmrcen žádné římský občan.

Jako výraz zvláštní milosti mohly být odsouzenci na kříži přeraženy nohy, pokud kati z nějakého důvodu usoudili, že už si vytrpěl dost. Neošetřené zlomeniny vedly k šoku, embolii, nebo otravě krve, což bylo jen o trochu rychlejší než udušení - tedy milost poněkud problematická. O probodnutí odsouzence kopím ale ani slovo; evangelium svatého Jana popisující ukřižování Ježíše Krista je jediný pramen, který něco takového zmiňuje.

V čem je problém?

Odpověď opět nabízí samotná Bible, tentokrát jedna ze závěrečných částí Starého zákona. V Zachariášově proroctví se tu předpovídá příchod Ježíše Krista na zemi jako nového Mesiáše, přičemž jedním z jeho rozpoznávacích znamení bude, že jej lidé probodnou kopím. Hospodin tu prorokovi říká: "Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji Ducha milosti a modliteb a tehdy pohlédnou na mě, jehož probodli. Budou ho oplakávat, jako se oplakává jediný syn, budou nad ním hořce truchlit, jako se truchlí nad prvorozeným."

longin3

 

 

obr: Longinovo kopí uložené ve Vídni

 

 

Pokud tedy chtěl evangelista Jan, aby jeho čtenáři přijali Krista za Mesiáše, musel ho ve svém díle nechat propíchnout. Zřejmě s tím neměl větší problém, protože evangelia byla sepsána dlouho po Ježíšově smrti a očitých svědků moc nebylo. Přesto se pro všechny případy vypořádal i s nepohodlnou skutečností lámání noh odsouzenci. To, že se tak nestalo Kristovi, zdůvodnil vskutku pozoruhodným způsobem, s jehož logikou je těžké se přít: "Když ale přišli k Ježíši a uviděli, že je mrtev, nelámali mu nohy. To se stalo, aby se naplnilo Písmo".

To by i vysvětlovalo Longinovo jméno evokující kopí snad až moc prvoplánově - tam, kde funguje tenhle způsob myšlení, není potřeba pracně vymýšlet věrohodné konstrukce a věrohodná jména. V Novém zákoně je událostí potvrzujících proroctví ze Starého zákona desítky a laičtí nadšenci z řad biblických kroužků je často citují, aby dokázali svatost Písma. Ve své nevinné prostotě si ovšem neuvědomují, že to jde použít i přesně obráceně.

Ve skutečnosti není zas tak moc důležité, jestli Longin probodávající bok Ježíše Krista opravdu existoval. Důležité je, že tomu lidé uvěřili a ještě důležitější je, že uvěřili zázrakům s tím spojených. Samotná myšlenka má často sílu větší než zbraně z oceli - a Longinovo kopí se stalo vyjádřením téhle síly.

Karel IV. jako horlivý sběratel ostatků svatých pochopitelně nemohl vynechat ani svatého Longina, a tak se posmrtný osud římského setníka spojil i s Čechami. Tedy přesněji řečeno část osudu, protože díky sběratelům relikvií měli svatí po smrti ještě rozpolcenější osobnosti než schizofrenikové; byli rozebráni na kousky, z nichž každý začal putovat světem po vlastních trasách.

Některé prameny tvrdí, že Karlovi se roku 1354 podařilo získat ruku (nebo hlavu), které světci měly během jeho pozemského života patřit a část kamenné rakve, v níž původně spočíval, a nechal je uložit na Vyšehradě. Podle jiných pramenů se však dostaly do Prahy až počátkem 15. století. Později při obléhání husity obránci Vyšehradu ostatky i s kamennou rakví hodili do Vltavy - což samozřejmě doprovázela zázračná záře a všechny ty věci, které ke svatým patří.

Od té doby tam také nápadně často tonuli lidé, takže bylo nutné alespoň kamenný sarkofág zase vylovit (hlava nebo ruka zřejmě uplavaly). Údajná rakev svatého Longina tak je ve vyšehradském kostele svatého Petra a Pavla k vidění dodnes. Ve skutečnosti ale nejspíš jde o část rakve některého z přemyslovských knížat. A když už mluvíme o Vyšehradě: málokdo ví, že tu je také lopatka svatého Valentýna, patrona zamilovaných. I ta se sem dostala díky sběratelské posedlosti Karla IV.

 

Jan A. Novák

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla Templates: by JoomlaShack