Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Petřín byl pohanským kultovním místem

petrin0Pražský vrch Petřín je vděčným cílem výletu či procházky - nejen Pražanů - z mnoha důvodů. Kromě věhlasných atrakcí typu rozhledny, lanovky či hvězdárny tu jsou ale i objekty méně známé a přitom neméně zajímavé. K těm nezaslouženě opomíjeným patří například staré štoly a další památky na někdejší těžbu uhlí. Kopec ale má i tajemnou pohanskou minulost a zřejmě kdysi býval místem, kde dávní obyvatelé pražské kotliny při podivných obřadech vzývali nadpřirozené síly nebo věštili budoucnost. Na tomto místě také byli při přemyslovské razii roku 995 povražděni ti Slavníkovci, kteří unikli masakru na Libici a jako popraviště fungovalo až do 14. století. Teprve Karel IV. hrdelní exekuce přesunul na druhý břeh Vltavy. Místo, které je dnes oblíbeným dostaveníčkem milenců, zřejmě kdysi tak idylické nebývalo.

 

 

Jméno kopce prý pochází z latinského výrazu pro kámen (petra). Výklad se opírá i o jeho popis v Kosmově kronice, jejíž autor do úst kněžny Libuše při její slavné věštbě o budoucnosti Prahy vkládá tato slova: "...na jižním však boku (Hradčan) široká hora skalnatá, která od skal nazývá se Petřín, převyšuje okolí..."

Na Petříně ve středověku také nepochybně fungovaly lomy na opuku, z nichž pocházel kámen pro většinu lepších staveb v románské a gotické Praze. Jinak ale je starých zmínek o tomto kopci překvapivě málo - zvlášť když si uvědomíme, že ční v podstatě mezi dvěma strategickými body Pražské kotliny: mezi Hradčany a Vyšehradem.

Množství mýtů, pověstí a legend však naznačuje přece jen trochu víc.

 

Perunův oheň

Celá řada pověstí se shoduje na tom, že na Petříně bývalo pohanské kultovní místo, kde se prováděly zápalné oběti, ohněm uctíval bůh blesku, bouře a ohně Perun, nebo se tu věštilo pohledem do plamenů. Měla tu být také skalní dutina z níž šlehal věčný plamen sám od sebe.

petrin1

 

obr: Na Petříně je dodnes mnoho podzemních dutin, umělých i přírodních

Foto: Jan A. Novák

 

 

Jeden z pokusů o výklad těchto legend tvrdí, že ve skutečnosti šlo o metalurgické pece. Některé geologické vrstvy kopce obsahují železité pískovce, které šlo pro takovou výrobu použít, ještě uvidíme, že tu jsou i uhelné sloje. Při archeologickém výzkumu se tu skutečně našly železářské pece pocházející z 10. století, nelze ale vyloučit, že navazovaly na provozy mnohem starší. Pohanské rituály a kovovýroba se ve skutečnosti vůbec nevylučují - přeměna rudy na železo je komplikovaný proces, který byl ve starých kulturách známý jen zasvěcencům.

Běžní smrtelníci neměli do výrobního areálu přístup stejně jako do posvátných okrsků. Samotný postup přeměny horniny na kov zřejmě byl ritualizovaný a spojený s náboženskými úkony. Pro nezasvěceného příslušníka nebyl mezi zpracováním rudy a přinášením zápalné oběti bohům pozorovatelný rozdíl - a dost možná rozdíl neviděli ani samotní kněží a zpracovatelé rudy. Nelze dokonce vyloučit, že přinejmenším v některých případech se tyto funkce slučovaly. Odtud pak pocházely pověsti o "službě Perunovi", o jehož uctívání na našem území ostatně neexistují autentické důkazy.

V každém případě pověsti o věštění ohněm zřejmě vycházely z nějakého silného základu, protože jsou obsahem i legend týkajících se křesťanských časů. Dělníci, kteří tu lámali kámen pro stavbu pražských kostelů, tu prý často v plamenech svých ohňů vídali lidské postavy, budoucí nebo minulé děje a další podivuhodné věci. Na lidi to mělo špatný vliv (asi jako dnes televize), takže se panovník nakonec rozhodl tu postavit kostel zasvěcený svatému Vavřincovi. Tento světec a mučedník totiž sám skončil v plamenech, což mu dávalo jakési předpoklady k tomu, aby si s pohanským bohem plamenů poradil. Nápad prý pocházel od samotného svatého Vojtěcha (957-997). Na pověsti může něco být, protože takové stavby se v románské době opravdu umisťovaly na posvátných lokalitách pohanů. Přesto si sem prý chodili lidé tajně pro rady ohledně věcí příštích ještě během 18. století.

- - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text je ukázkou z knihy Hory a kopce opředené tajemstvím z nakladatelství Alpress. Pokud ji nenajdete v knihkupectví, je možné ji se slevou objednat u nakldatele zde 

- - - - - - - - - - - - - -

Jiná pověst tvrdí, že právě v místě kostela sv. Vavřince stál "pohanský časoměrný sloup", tedy patrně menhir s astronomickou nebo kalendářní funkcí. I s ním se svatý Vojtěch snažil ideologicky vypořádat a nechal ho proto povalit. Stéla se při tom rozlomila na tři kusy a později byla přestěhována na Vyšehrad, kde v podobě Čertova sloupu stojí dodnes. Podrobně se jí proto věnujeme v kapitole o Vyšehradu.

Na Petříně bývaly také velké ploché kameny, na kterých stačilo usnout a ve snu jste viděli věci příští. Pozdní ozvěnou mýtických vzpomínek na pohanské věštebné praktiky může být i pověst o zrcadle v letohrádku Kinských, které za novoluní ukazovalo budoucnost.

Měly tu také dovádět rusalky, které se staraly o zdejší hojné prameny sloužící k zásobování Malé Strany vodou. Braly svou funkci velmi vážně: když jeden pocestný vrhl do studánky hrst hlíny, druhý den ho lidé u tohoto pramene našli roztrhaného na kusy.

Petřín je možné považovat i za malou pražskou Transylvánii, protože tu žili upíři. Nebo alespoň lidé, které jejich okolí za upíry považovalo. Dosvědčují to dva středověké hroby, v nichž byly kostry a s uťatými hlavami a zatížené těžkými balvany. Tak se pohřbívali jedinci, u kterých existovalo podezření, že by mohli za nocí z hrobu vcházet a sát pozůstalým krev.

 

Když Praha byla mořským břehem

O tom, že uhlí se u nás ve velkém těží nebo těžilo na Ostravsku, v Pokrušnohoří a na Kladensku, se učí děti už v základní škole. Málokdo ale ví, že dolování této významné suroviny probíhalo také v Praze. A i když těžba málokdy splnila očekávání investorů, uhlí se tu opravdu vyskytovalo a na některých lokalitách možná někde dodnes je.

Asi nejvýznamnějším pražským uhelným "minirevírem" byl Peřín přímo v historickém centru dnešního velkoměsta. Zdejší uhlí vzniklo v období druhohor na dně teplého křídového moře, nebo v močálech blízko mořského pobřeží. Bylo poměrně nekvalitní s vysokým obsahem síry a mocnost slojí se počítala nanejvýš na desítky centimetrů.

První pokus o těžbu na Petříně je doložený z roku 1821, kdy o povolení k důlní činnosti požádal úřady jakýsi František Kurz. Ten později své těžební právo přenechal pánům J Sittovi a F. Šustovi. V následujících desetiletích vzniklo až deset důlních děl, převážně v prostoru mezi Nebozízkem a Hladovou zdí. Okolo roku 1850 ale začalo zdejším podnikatelům konkurovat mnohem kvalitnější kladenské uhlí a petřínské štoly byly postupně opuštěny.

petrin2

 

obr: Hladová zeď na Petříně, Dávno před jejím postavením se zde odehrávaly tajemné pohanské obřady

Foto: Jan A. Novák

 

 

Ne ve všech těchto štolách se ale dobývalo uhlí - některé sloužily k odvodnění dolů (tzv. dědičné štoly). Voda tu teče pořád a přinejmenším ve dvou štolách stále ještě vyplavuje drobné kousky uhlí.

Na Petříně se od 9. století těžil stavební kámen (opuka a pískovec), někdy i podzemním způsobem, takže přitom vznikaly rozsáhlé systémy chodeb. Vzdělaný jezuita Bohuslav Balbín ve svých Miscelleneích píše, že kdysi se v nich ukrývali loupežníci. Pokud si z dětství pamatujete pohádku Zvířátka a Petrovští, pak označení loupežníků prý pochází právě od místa jejich působení na Petříně.

V 70 letech minulého století byl při stavební činnosti poblíž Rošického stadiónu skutečně objeven vchod do dutiny, na níž navazovalo asi 70 metrů chodeb. Pocházela z časů těžby kamene. Pravděpodobně tu však bude takových podzemních prostor mnohem víc.

Štoly pod Petřínem zůstaly dodnes; geolog Václav Cílek udává, že je tu registrováno 32 podzemních objektů s celkovou délkou chodeb téměř 3 kilometry. Kromě těžebních štol tu byly také důlní díla sloužící odvodňování svahů, aby se zabránilo sesuvům a pro získávání kvalitní pitné vody. Právě dlouhodobé zanedbávání údržby zdejších pramenů vedlo ke katastrofálním sesuvům, které v letech 1965 a 1967 zničily kolejiště lanové dráhy. V následujích letech pak vzniklo několik štol, které měly podzemní vodu podchytit.

Jedna ze štol (známá jako štola č. XXII) je i zpřístupněná veřejnosti. Nachází se v ní tématická výstava Podzemní Praha seznamující především s hlubinami Petřína. Je otevřená o víkendech od jara do podzimu a najdete ji u vyhlídkové cesty vedoucí od Nebozísku na Újezd. Vstupné je dobrovolné.

Další (nepřístupné) štoly jsou nad horním jezírkem u letohrádku Kinských, podél vyhlídkové cesty, za pomníkem J. Vrchlického, za Nebozízkem a na dalších místech.

Na Petříně, který je tvořen především pískovci, se nacházejí i další dutiny - tentokrát přírodního původu. Jedná se o tzv. pseudokras. Václav Cílek v knize Podzemní Praha popisuje náhlý vznik 9 metrů hluboké propasti s malou jeskyní na dně poblíž Hladové zdi 29. března 1961. Vznikla svahovými pohyby bloků horniny sjíždějících po ukloněných geologických vrstvách směrem k Malé Straně a Smíchovu.

Na území dnešní Prahy se těžilo uhlí i v dalších lokalitách. Vůbec nejstarší důl vznikl v Hloubětíně už roku 1767. Zdejší důlní dílo nesoucí jméno svatého Antonína Paduánského neposkytovalo surovinu k topení, ale pro výrobu kamence v nedaleké huti. Další pokusy o těžbu uhlí se během 19. století uskutečnily v Libni, Vysočanech, na Proseku i jinde.

Jan A. Novák

obr: Navzdory strategické poloze zústal kopec až do novověku prakticky nezastavěný. Foto: Jan A. Novák

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla Templates: by JoomlaShack.com