Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Lovci nového světla

kalend1Začal nový rok, čas, kdy jeden letopočet nahradil jiný a kdy donedávna ubývající sluneční svit zase začal sílit. Zatímco většiny z nás, kteří žijeme ve vytopených a elektřinou osvětlených místnostech se týká spíš to první, pro pravěkého člověka byl návrat zdroje světla a tepla visícího povážlivě nízko nad jižním obzorem otázkou života a smrti. Alespoň v Evropě, kde slunce ani v létě nikdy nevyšplhá na vrchol nebeské klenby, zato v zimě jeho bledý a nehřející kotouč má co dělat, aby se vykutálel aspoň kousek nad horizont. Nemělo by proto překvapit, že astronomie podle všeho vznikla právě tady: bylo třeba se ujistit, že životadárná hvězda se zase vrátí.

"Není pravda, že nejstarší astronomie byla neplodná," píše Zdeněk Horský v knize Vesmír. "Naopak vytvořila základní poznatek, že vesmírné děje se opakují s neúprosnou pravidelností".

K získání a ověření tohoto poznatku vynaložily evropské pravěké kultury nesmírné úsilí a vybudovaly stavby, které dodnes vyrážejí dech. 

 

 

Úsvit v podzemí

Na počátku 60. let minulého století dostal irský archeolog Michael O°Kelly (1951-1982) za úkol prozkoumat a pro turistiku zpřístupnit monumentální prehistorickou mohylu Newgrange ležící severně od Dublinu v povodí řeky Boyne.

kalend2Přitom také zaznamenal vyprávění místních lidí, podle nichž podzemní komoru uvnitř mohyly ozáří slunce jen jednou za rok, vždy 21. prosince. Na první pohled to však vypadalo jako nesmysl: vstupní chodba sice mířila správným směrem, stoupala ale tak, že slunce se do komory nemohlo dostat.

 

obr: Paprsek světla uvnitř mohyly Newgrange v den zimního slunovratu

 

 

Především ale tehdy nikdo nepředpokládal, že by lidé doby kamenné měli k dispozici znalosti a techniku, aby obrovskou stavbu orientovali tak přesně. Představa, že šlo o barbary, kteří neměli o nějaké vědě ani ponětí, tehdy byla hluboce zakořeněná (a dodnes s ní mají konzervativní vědci občas problémy).

Peněz nebylo mnoho, a tak práce v Newgrange postupovaly pomalu. 0°Kelly se vydal do útrob mohyly i 21. prosince 1969. Zavřel za sebou dodatečně nainstalovaná vstupní vrata, v šeru došel do centrálního sálu - a nevěřil svým očím: místo se náhle rozzářilo slunečním světlem. Ukázalo se, že archeologové toho roku vyčistili i nenápadný otvor nad ústím chodby. A právě ten sloužil k tomu, aby podzemní sál na křížení chodeb dostal sluneční světlo právě při východu slunce v den zimního slunovratu.

Tak to alespoň líčí Giulio Magli, autor knihy Mysteries and Discoveries of Archaeoastronomy. Jiná odborná literatura udává, že se to stalo o rok dřív a sám O°Kelly později tvrdil, že teorii o uspořádání chodby vymyslel a na místě ověřil dokonce už roku 1967. Důležité je ale něco jiného: výzkum ukázal, že v okénku nad vchodem chodby byl i kus křemene, který patrně sloužil k tomu, aby bylo možné paprsek do chodby přesně namířit. Právě v okamžiku tohoto objevu se zrodila nová věda - archeoastronomie.

 

Sluneční observatoř doby kamenné

Mohyla Newgrange patrně vznikla mezi lety 3100 až 2900 př. n. l., je tedy ještě o pěkných pár staletí starší než Velká pyramida v egyptské Gize. Neznámá kultura, která ji postavila, si s ní dala opravdu velkou práci. Stavba má průměr 76 metrů a tyčí se do výšky 12 metrů, což samo o sobě je na dobu kamennou docela slušný budovatelský počin.

kalend3Ještě víc ale udivuje chodba uvnitř mohyly. Táhne se do nitra stavby z její jihovýchodní stěny a po necelých 19 metrech ústí do kruhové prostory, která se v podobě trojlístku větví na tři menší oddělení.

 

obr: Hlavní koridor uvnitř mohyly Newgrange

 

 

Právě toto místo rozzáří paprsek slunce vždy pouze v den zimního slunovratu. Co se tu každoročně v tomto okamžiku před pěti tisíci lety odehrávalo, to je jen předmětem dohadů. Je ale zcela nepochybné, že objekt nějak souvisel se znalostmi, které nám dnes poskytují kalendáře.

O dávných budovatelích stavby však nevíme skoro nic. Víc otázek než odpovědí dává i skutečnost, že stěny a strop podzemních partií Newgrange tvoří gigantické kamenné kvádry, s nimiž by měla co dělat i moderní stavební technika. Na mnoha místech je zdobí vytesané spirály, kruhy a vlnovky, o nichž si jedni myslí, že mají pouze dekorativní účel, zatímco jiní v nich hledají skrytá poselství z dávné minulosti.

kalend4Ještě podivnější ale je, že mohyla Newgrange není sama. Tvoří součást rozlehlého megalitického komplexu v povodí řeky Boyne nazývaného v irštině Brú na Bóinne (Palác na řece Boyne), do něhož patří mimo jiné i ještě podivnější objekt Knowth. Nejen že je větší než Newgrange, ale našly se v něm i rytiny podivných zařízení, jejichž účel se nepodařilo objasnit.

 

obr: Mohyla Newgrange

 

 

Zatímco mohyla Newgrange fixuje místo, kde se Slunce nachází v den zimního slunovraty, orientace Knowthu nasvědčuje tomu, že zachycuje jeho polohu ve dnech rovnodennosti a současně i pohyby Měsíce. Je přitom možné, že právě tady znalosti budovatelů mohyl navázaly na vědění ještě o mnoho tisíc let starší.

 

Nenápadný kousek mamutoviny

Roku 1865 byla v archeologicky proslulém francouzském kraji Dordogne nalezena nenápadná destička z mamutoviny stará přibližně 34 tisíc let. Zdobily jí nenápadné vrypy a tehdejší badatelé usoudili, že si tak pravěký lovec "poznamenával" své úlovky - asi jako když si pistolník na pažbu svého koltu dělal čárku za protivníka odeslaného na onen svět. Nepříliš zajímavý nález pak putovala do Muzea starožitností v Saint-Germain-en-Laye. A tam zůstala velmi dlouho.

kalend5Teprve koncem 60. let minulého století se o ní začal zajímat americký odborník na prehistorii Alexander Marshack (1918-2004).

 

obr: Destička z mamutoviny stará 34 tisíc je je zřejmě záznamem astronomického pozorování

 

 

Podrobil povrch vrypy na povrchu destičky podrobné analýze, která v mnohém připomínala pátrání kriminalistů. Ke slovu při tom přišel i binokulární mikroskop a další metody do té doby v archeologii napříliš obvyklé.

Stejně překvapivý byl i závěr zkoumání. Marshack oznámil, že zářezy na destičce nejsou bezduché pokusy o ornament ani zápisy loveckých trofejí. Jsou uspořádané ve tvaru zvláštní smyčky, která se nápadně podobá zdánlivému pohybu Měsíce vůči ekliptice na pozadí hvězdné oblohy. Navíc jsou shromážděné ve skupinách odpovídajících počtu dní odpovídajících střídání lunárních fází a mají i tvar měsíčního srpku. Marshack proto usoudil, že jde o dosud nejstarší známý kalendář.

Podle Marshaka představují zářezy na destičce výsledek vědeckého zkoumání světa - pravěký lovec, současník mamutů, si tu na základě pravidelných pozorování oblohy zaznamenával změny měsíčních fází a výšky srpku nad obzorem a pokoušel se z nich vytvořit jakýsi systém. Šlo tedy vlastně o základy lunárního kalendářního systému - před pětatřiceti tisíciletími!

 

Kalendář vymyslely ženy?

Alexander Marshack pak pro svou teorii hledal další důkazy. Jedním z nich byla kost s vrypy známá jako Kost z Ishanga nalezená roku 1960 v tehdejším Belgickém Kongu. Její stáří vědci odhadují na asi 20 tisíc let. K dalším patřila Venuše z Laussel pocházející opět z Dordogne a stará pravděpodobně asi 25 tisíc let. Jde o rytinu velmi plnoštíhlé ženy nikoliv nepodobné Věstonické venuši, jak zřejmě odpovídalo tehdejším módním trendům. V ruce drží roh - opět se zářezy, jejichž počet je možné vztáhnout k lunárnímu cyklu.

kalend6Marshack své výzkumy o prehistorických kalendářích a pravěké vědě shrnul do knihy Kořeny civilizace, která vzbudila značný rozruch. Archeologové ji zpočátku spíš odmítali. Věděli sice, že i první kalendářní systémy velkých civilizací v Mezopotamii byla založené na lunárním cyklu, ale propast mezi paleolitem hluboká desítky tisíc let jim připadala příliš velká.

 

obr: Venuše z Laussel. Roh se zářezy je možná lunární kalendář 

 

Od té doby ale byly odhaleny astronomické zápisy i v dalších pravěkých památkách. Zajímavý je si spor o příčinu vzniku a používání paleolitických kalendářů. Americká etnografka Claudia Zaslawski (1917-2006) věřila, že u jejich zrodu stály ženy. Figura Venuše z Laussel je výmluvná: prehistorická venuše drží v jedné ruce roh s vrypy, zatímco druhou má na podbřišku, šlo tedy o jakýsi nástroj pro sledování menstruačního cyklu. Nemuselo to ale platit vždy a mohlo jít jen o jedno z využití. Marshackova kost z Dordogne je totiž o mnoho starší a přitom má spíš charakter jakéhosi "vědeckého diagramu" - záznamu dlouhodobého pozorování oblohy. Hlavním motivem pozorování v tomto případě zřejmě nebyly praktické potřeby, ale nefalšovaná badatelská zvědavost.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla Templates at JoomlaShack.com