Novákoviny

"Zachraňte Ježíška!" naléhají zastánci tradic a bojovníci proti všudypřítomnému Santovi. Když Vánoce, tak staročeské - jenže ve skutečnosti k nám prakticky všechny atributy svátků přišly z jiných zemí poměrně nedávno. Platí to o stromku, jesličkách, většině zvyků a dokonce i o samotném Ježíškovi. Většina těch zvyků k nám ještě ke všemu dorazila prostřednictvím subjektů, z nichž jiráskovské pojetí historie udělalo genetické nepřátele češství. A tak se o původu současných vánočních zvyků raději moc nemluví...  

 

 

 

 

(předešlý díl seriálu)

Kdy přesně se narodil Ježíš, nikdo neví, Ježíšek se ale narodil až koncem 15. století v Německu - a už tehdy jako protiváha předchůdce dnešního Santa Clause. Prvním bojovníkem proti Santovi tak svým způsobem byl náboženský reformátor Martin Luther (1483-1546), protože americký symbol Vánoc se vyvinul z holandského Sinterklaase a ten zase ze svatého Mikuláše.

Což není jen bělovousá figura doprovázená 5. prosince andělem a čertem, ale i skutečný křesťanský biskup žijící v letech 207 až 343 našeho letopočtu na území dnešního Turecka. Mělo jít o spravedlivého muže zabývajícího se dobročinností, proto se ve středověké Evropě jeho svátek 5. prosince slavil rozdáváním dárků.

 

obr: Prvním bojovníkem proti Santa Clausovi byl vlastně německý reformátor Martin Luther - a tak vymyslel Christ Kind, tedy Ježíška

 

 

Štědrý svatý se těšil velké oblibě, což Lutherovi vadilo: smrtelný člověk - i když biskup - je uctívanější než Ježíš! Zákazy nikam nevedly, a tak náboženský reformátor vyrobil Mikulášovi konkurenci. Dárky bude nosit čerstvě narozený Ježíš, Kristus - dítě, Christkind, po česku Ježíšek.

V protestantské části Evropy se to rychle ujalo, do katolického světa Ježíšek expandoval až v 19. století. Paradoxně přibližně ve stejné době nad ním začal v protestantském prostředí získávat navrch Santa, i když už oddělený od svátku sv. Mikuláše a posunutý na Ježíškovy narozeniny. Obě bytosti tak v podstatě splynuly - s jediným rozdílem: Santa Claus má předepsanou podobu, zatímco pod Ježíškem si může každý představovat co chce.

Stromek přišel s Ježíškem

Z Německa se k nám dostal i vánoční stromek, nejspíš ale jde o zvyk, který má kořeny ve starých předkřesťanských kulturách a souvisí s oslavami zimního slunovratu. Keltové podle některých autorů tou dobou nosili dárky (či spíše oběti) duchům přírody pod vybrané stromy v lese. Pohanští Germáni a Slované zase v čase slunovratu pálili větev nebo strom, což zřejmě nějak souviselo s očekáváním nebo přivoláváním návratu tepla a světla.

 

obr: Svatý František z Assisi. Kromě toho, že by mohl být patronem ochránců zvířat, mu vděčíme také za lidové betlémy

 

 

Mnoho starověkých kultur spojovalo stálezelené stromy (nejen jehličnaté) s věčným životem, což bylo v období zimy a chladu obzvlášť aktuální a vyžadovalo patřičné uctívání. Křesťané raného středověku se snažili pohanské oslavy nahrazovat podobnými, ale s novou náplní. Proto se takové stromy často objevovaly jako dekorace v divadelních představeních, které byly během Vánoc pořádány na veřejných prostranstvích jako oslavy narození Krista. Nešlo už o pohanské symboly života, ale o rajský strom poznání. Na těchto stromech už bývaly i ozdoby - ovšem s přísně biblickou symbolikou: jablka nebo jejich napodobeniny představující plod, kterého se Eva nepovoleným způsobem zmocnila. Souvislost těchto dekorací s naším vánočním stromkem je ale dost nejistá.

Jiný pokus dát slunovratovým zvykům křesťanský duch spočíval v tvrzení, že stromek symbolizuje dřevo Ježíšovy kolébky v Betlémě. Ve skutečnosti se církev dlouho dívala na oslavy Štědrého dne s velkou dávkou podezíravosti, protože pohanský původ svátku byl příliš zřetelný. Některé církve a sekty ho proto úplně odmítly, například puritáni nebo jehovisté.

Spolehlivé doklady o zdobení skutečného vánočního stromku pocházejí až z přelomu 15. a 16. století ze severního Německa, Litvy a Estonska. Proto je také tento zvyk - nejspíš právem - spojován s reformací, Martinem Lutherem a jeho Ježíškem. Nejdříve si stromek zdobily bohaté rodiny, teprve později se i do i do chudých domácností.

Stejně jako Ježíšek, přišel i stromek do českých zemí až v 19. století. První tu údajně postavil nájemce a ředitel Stavovského divadla Johann Carl Liebich (1782-1816) roku 1812. Stromek byl kulisou vánočního večírku, který Liebich pro své hosty uspořádal v jeho libeňské usedlosti Šilboch. Zvyk zřejmě znal z rodné Mohuče a v Praze s ním měl velký úspěch. Je ovšem pravděpodobné, že mnohé německé rodiny u nás zdobily stromky už mnohem dřív - jen tomu nedělaly takovou publicitu jako divadelní podnikatel.

Stromky se pak postupně začaly objevovat v bohatších městských rodinách, zatímco v mnoha venkovských oblastech (zejména na Moravě) se nevyskytovaly ještě ani v předvečer první světové války.

Jesličky přinesli jezuité

Spíš než stromek je možné za staročeský vánoční zvyk označit stavění betlémů (jesliček), které se tu provozovalo mnohem dřív. I to ale přišlo od jinud - tentokrát pro změnu z Itálie.

 

obr: Slovenský vyřezávaný betlém. Zvyk stavění betlémů do našich zemí přinesli jezuité

Foto: Jan A. Novák

 

 

Narození syna Božího v chudé rodině na okraji společnosti je jedním z působivých momentů Nového zákona. Oslovilo také Giovanniho Battistu Bernardoneho, prostého, ale mimořádně vnímavého mnicha, který se stal známý pod jménem svatý František z Assisi (1182-1226). Ten o Vánocích roku 1223 doputoval do italského Greccia a napadlo ho, že by se dala jeho působivá přírodní kulisa využít k zinscenování scény Ježíšova narození. Místo chléva použil jeskyni a vše upravil tak, jak se o tom píše v Lukášově evangeliu. Včetně živého osla a vola. V noci pak přizval věřící s pochodněmi a ocitoval jim biblické pasáže týkající se betlémského příběhu.

Mělo to úspěch a od té doby se betlémy stavěly o Vánocích v kostelech. Do Čech zvyk přinesli jezuité, kteří tu postavili první betlém roku 1560 v pražském kostele sv. Klimenta. Roku 1782 Josef II obyčej zakázal, protože z připomenutí Ježíšova narození se stalo nedůstojné soupeření o nejvelkolepější betlém a z kostela jako místa rozjímání lidové divadlo. Lid si a jesličky vzít nechtěl a začal si je vyrábět sám, byť ve skromnějším provedení. Tedy, ne vždy, jak o tom svědčí třeba proslulý třebechovický betlém, ale i mnohé další instalace.

(konec seriálu)

Jan A. Novák

Jako 4. díl seriálu byla použita část článku pro Hospodářské noviny - Víkend

obr: Betlém v dutině geody s polodrahokamy. Připadá mi jako pěkný symbol lidství v nekonečném vesmíru Foto: Jan A. Novák

 

 

 

You have no rights to post comments