Novákoviny

Pod vlivem obrozenců se z období baroka v českých zemích stala doba Temna - i navzdory tomu, že tu tehdy vznikla řada pozoruhodných staveb a uměleckých děl. Jedním z nejvýraznějších symbolů této doby se zjednodušeně a poněkud nezaslouženě stal zlopověstný páter Koniáš.  Známe ho především z Jiráskova románu Temno, kde jej romanopisec vylíčil v nejčernějších barvách. Jaký ale byl doopravdy?

 

 

 "Och, takové to bylo kázání, co ještě nikdo neslyšel, to že je kazatel ten páter Koniáš, kterak do duše mluvil, a už jak vystoupil, hned lidé žasli, když měl řetěz na krku, těžký, že jej tak kajícně nesl," seznamuje s postavou neúnavného bojovníka proti reformaci Alois Jirásek ve svém románu Temno. A dál pokračuje: "Jak pronikavé to kázání bylo a jak dojímalo, lidé, že trnuli a plakali, a jedna žena i omdlela, když kázal o pekle, jaká muka stihnou hříšníky, obzvláště zatvrzelé kacíře a nevěřící."

Opravdu působivý popis fanatika a tmáře, který - právě díky Jiráskovi - ulpěl v obecném povědomí především masovým pálením knih a zuřivým pronásledováním nekatolíků. Alois Jirásek ovšem nejednou svévolně měnil obraz dějin, aby ho přizpůsobil propagandistické legendě, která nejdřív měla sloužit masarykovské republice ale nakonec se díky Zdeňkovi Nejedlému stala oficiálním komunistickým výkladem českých dějin.

 

Societas Jesu

Antonín Koniáš byl pro své celoživotní působení předurčen už rodinou, do níž se v únoru 1691 narodil - jeho otec Vojtěch Koniáš byl knihtiskařem jezuitské koleje pražského Klementina.

Základní školu vychodil v jezuitském kostele svatého Klimenta, střední přímo v Klementinu. Životní dráha tak přesně nasměrovaná nemohla pokračovat jinak než vstupem do jezuitského řádu, k němuž došlo, když mu bylo 17 let. Pokračoval pak studiem bohosloví a po jeho zakončení se stal kazatelem a misionářem.

Leckoho asi napadne, že další Koniášovo působení pak už bylo jen logickým vyústěním dlouhodobého vymývání mozku v tmářském řádu - ale i to je jen další omyl vyplývající z jiráskovské propagandy. Ledacos nasvědčuje tomu, že přespříliš horlivý a duchem poněkud prostý kazatel byl občas nepohodlný i jeho řádovým bratřím. A rozhodně nešlo o typického jezuitu.

 

obr: Znak jezuitského řádu

 

 

Jezuitský řád sice roku 1534 opravdu vznikl jako reakce na rozmáhající se reformaci, v praxi však nešlo jen o potírání nekatolíků, tím méně pak o primitivní vybíjení jinověrců, jaké o století dřív provozovali husité.

Členy Societas Jesu mimo jiné spojovala snaha nahradit to, co považovali za rozkladné a destruktivní, něčím hodnotnějším. V praxi tak činili velkorysým zakládáním a provozováním škol všech stupňů, které brzy získaly vynikající pověst. Dokonce i v takových oborech, jako je astronomie.

Je pravdou, že jezuitský řád byl organizovaný na přísně hierarchickém principu - je ale také pravdou, že na špičku se dostávali pouze lidé mimořádně vzdělaní a vyznávající křesťanské hodnoty, takže srovnávání s totalitními vůdcovskými systémy 20. století je hrubým zkreslením. Nelze rovněž popřít, že metody rekatolizace byly někdy drsné - avšak nikoliv z hlediska té doby. Husité, kalvinisté a další radikálové z opačného tábora používali metody mnohem drsnější, navíc většinou bořili staré, aniž by budovali nové.

 

obr: Zakladatel jezuitského řádu Ignác z Loyoly

 

Mezi jezuity tak najdeme lidi mnoha odstínů a životních postojů. Jsou tu učenci slavných jmen, vynálezci, spisovatelé a básníci, podporovatelé umění, kněží ochraňující domorodce před otroctvím a usilující o zlepšení jejich života, odvážlivci zachraňující Židy z hrůz holocaustu.

A mezi mnoha jinými je tu i Antonín Koniáš. Rozhodně však nejde o figuru typickou.

 

 

Vůně mrtvého psa

Jako démona vykreslil jezuitu pálícího knihy také Vlasta Třešňák ve své působivé písni Tovaryš pátera Koniáše: "...a páter Koniáš pod mračny černých sazí... každého hned zmrazí, jakmile se hne, rozházej sazbu, roztav litery, odlej z nich náboje, běž a zatkni Guttenberga..." Vynikajícímu písničkáři samozřejmě nešlo o historická fakta, ale o alegorii dobové atmosféry. Skutečný Antonín Koniáš by asi představoval zklamání pro každého, kdo takové obrazy bere příliš doslova.

Koniáš byl od dětství neduživý a slabý, trpěl častými záchvaty, které mohly být epileptického původu. Měl oboustrannou kýlu, těžký reumatismus, časté bolesti hlavy.

Povolání misionáře mu neusnadňoval ani vysoký pisklavý hlas. Zřejmě tedy spíš neduživý chudák, než ďábel v lidské podobě, jenže Antonín svůj zdravotní hendikep překonával železnou vůlí. Někdy dost svérázně - údajně například ulehl k tlející mrtvole psa a zůstal vedle ní tak dlouho, dokud mu zápach nepřestal vadit.

 

obr: Žádný autentický portrét Antonína Koniáše se nezanechal. Takto jej vyobrazil Adolf Kašpar na ilustraci k Jiráskovu románu Temno

 

Pracovní nasazení pátera Koniáše při misijní práci bylo neuvěřitelné. Vedle povinných křtů, posledních pomazání a pohřbů stačil kázat až pětkrát denně a často se při tom tak rozohnil, že omdlel. Nejednou ho museli snášet z kazatelny bez ducha a s pěnou u úst, sotva však přišel k sobě, hned se zase dal do díla.

O všem si vedl jakési pracovní výkazy, na nichž je pozoruhodný nejen rozsah činnosti, ale i to že jsou psány ve třetí osobě: "Misie tříměsíční v lednu až březnu 1727. V kostelech kázal křesťanskou nauku třiadvacetkrát, mimo kostel osmadvacetkrát. Napojil spasitelným povzbuzováním 28 vesnic... Kajícníků napočítal 450... uklidnil jednu osobu k smrti odsouzenou..."

 

Literát a dobrý Čech

Za největší hřích pátera Koniáše se považuje pálení knih - on sám o sobě napsal, že za svého života stačil zlikvidovat 30 tisíc závadných děl. Mnoha lidem tak jeho postava splývá s inkvizicí, ale i pro ty vzdělanější je symbolem tmářství, fanatickým nepřítelem literatury a předchůdcem nacistů veřejně spalujících "neněmecká" díla. Nic není ale tak vzdáleného pravdě.

"Bludných knih dobrovolně odevzdaných spočetl 246, pověrečných 12, nemravné 2," píše opět o období leden až březen 1727 sám Antonín Koniáš. "V náhradu za ně rozdělil 23 vybrané postily a 38 modlitebních knížek. Krom toho nahradil bludné knihy dalšími vhodnými knížkami v ceně 14 rýnských a 48 krejcarů, vše ze svého platu."

 

obr: Koniášovo nejznámější dílo: seznam nevhodné literatury.

 

Antonín Koniáš ale nejenže o své újmě zabavená díla nahrazoval jinými, on také knihy psal. Pravda, úroveň byla přizpůsobená myšlení prostých venkovských věřících (a nelze se zbavit dojmu, že na víc autor ani neměl), o jeho poctivosti však nemůže být pochyb. Ne vždy také závadné knihy zabavoval, někdy se spokojoval jen se začerňováním závadných pasáží, nebo vytrháváním vybraných stránek.

Koniáš se také považoval za českého vlastence a přestože dokázal kázat česky i německy, psal převážně česky. Své knihy také často rozdával, nebo vyměňoval za zabavené. Jakou radost z nich museli mít obdarovaní (často nadprůměrně vzdělaní evangelíci), lze usoudit už z jejich názvů: "Jediná choť Beránkova", nebo "Zlatá neomylná římsko-katolické pravdy denice". Napsal ale také jeden herbář a z literárně historického hlediska je paradoxně jeho nejcennějším dílem latinský přehled závadné literatury "Klíč kacířské bludy rozeznávající" z roku 1729.

Ale ani Koniášovi nepřátelé nepopírají, že navzdory tělesné nedostatečnosti byl vynikající řečník. Zdá se, že v jeho stopách opravdu zůstávaly zástupy upřímných konvertitů. K nekatolíkům nechoval nenávist, ale spíš lítost - což mu ovšem nevadilo jim pomáhat také udáváním. Rozhodně nebyl posledním svého druhu a i v jeho případě šlo o fenomén podmíněný dobovými okolnostmi.

 

Čas pro fanatiky

Masivní reakce na nekatolické směry v křesťanství po skončení třicetileté války není tak nepochopitelná, jak se dnes může zdát. Pokud bylo v českých dějinách nějaké období opravdového temna, pak šlo především o husitské války, kdy zastánci nového učení masově vraždili nejen své odpůrce, ale i bezbranné civilisty, z kvetoucí země udělali trosky a přivedli ji do izolace kulturní i ekonomické.

Spor mezi katolíky a nekatolíky později stál také za neméně ničivou třicetiletou válku, jejíž požár zasáhl prakticky celou Evropu: zúčastněné země například přišly o třetinu populace. I mnoho učených a osvícených mužů uvěřilo, že katastrofám tohoto rozsahu může zamezit jen náboženská jednota.

 

obr: O současný obraz pátera Koniáše ve veřejném povědomí se nejvíc zasloužil Alois Jirásek jeho vylíčením v románu Temno.

 

Pro Země koruny české výběr víry vyřešil Vestfálský mír z roku 1648, který třicetiletou válku ukončil. Hlásal zásadu "Cuius regio, eius religio", tedy "Čí je vláda, toho je víra". V dosahu katolických Habsburků se tak ke staré víře vraceli nejen oportunisté, ale nezřídka i ti, kterým šlo víc o Boha samého než o to, jaké divadlo se kolem jeho uctívání provozuje. A také lidé, kteří chtěli klid a mír na důležitější věci.

Těm všem připadala rekatolizace jako menší zlo, než náboženské války. Právě v takové atmosféře mohla vyniknout i patologická postava misionáře Koniáše. Když se pak poměry zase obrátily, hodila se stejně dobře k tomu, aby byla zdémonizována a použita jako symbol zla katolické církve.

 

Blahoslavení chudí duchem

Antonín Koniáš zřejmě byl spíš nešťastný, než v pravém slova smyslu zlý. Pokud někoho nenáviděl, tak nejvíc sám sebe. Trestal se nedostatkem spánku, zanedbaným zevnějškem, špatnou stravou, nočním bděním a především neúnavnou prací na tom, co považoval za záchranu duší bližních. Byl neřízená střela: neváhal udávat a pronásledovat bohaté a mocné, pokud se mu zdálo, že jsou ve víře vlažní - na samostatný článek by vydal jeho spor s hrabětem Šporkem. Opravoval a začerňoval dokonce v Bibli, často jen proto, že se mu nějaký výraz nebo obrat nezdál být dostatečně výstižný.

Katolickým kruhům na něm ale možná ze všeho nejvíc vadila jeho exaltovaná horlivost a nekompromisní věrnost svému poslání. Misijní činnosti neomezoval jen na kostely: navštěvoval domácnosti, lidi na polích, nevyhýbal se dokonce ani hostincům. Nikdo mu nemohl vytknout, že "vodu káže a víno pije" - a také proto dokázal fanatizovat davy. Možná si ani neuvědomoval, že z hlediska institucionalizované církve se i on sám pohybuje na tenké hranici mezi svatostí a kacířstvím.

Když 27. října 1760 Antonín Koniáš zemřel, oddechli si všichni - a ze všeho nejvíc možná jeho nadřízení v Societas Jesu, kteří se jej marně snažili usměrňovat za jeho života. Svého štěstí snad konečně došel i on, protože v Bibli se praví: "Blahoslavení chudí duchem, jejichž jest království nebeské."

 

Jan A. Novák

 

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments