Novákoviny

Slovo "poklad" asi zrychlí tep každému romantikovi - a v naší zemi s její pohnutou historií by jich mohlo být opravdu hodně. Jedničkou mezi poklady Zemí koruny české je bezesporu bohatství zakopané mnichy opatovického kláštera. Pokud nepřehánějí pověsti o něm, je opatovický poklad je asi největší a nejslavnější soubor cenností ukrytých na našem území. O jeho reálnosti ale panují stejné pochyby jako o neméně slavném pokladu štěchovickém. Odkud čerpal Alois Jirásek informace, když o něm psal do svých Starých pověstí českých?  

 

Od neklidných dob Keltů přes potírání templářů, husitské války, Bílou horu a třicetiletou válku až po vyhánění Němců z pohraničí a komunistické zabírání majetků - to všechno byly dobré důvody pro zakopávání a ukrývání cenností. Ale asi zdaleka největší hromadou zlata, drahého kamení, šperků a církevních předmětů, která teprve čeká na svého nálezce, je nejspíš opatovický poklad. Tedy alespoň pokud už k němu někdo nenašel cestu, protože kolem historie jeho ukrývání i hledání je mnoho nejasného.

 

Císařská návštěva

Každý, kdo chodil do školy, asi zná historku o opatovickém pokladu z povinné četby Jiráskových Starých pověstí českých. Takže jen ve zkratce a pro osvěžení paměti:

Veden svou pověstnou zbožností, ale patrně ještě víc zvědavostí navštívil jednoho dne Karel IV. benediktinský klášter v Opatovicích nedaleko Pardubic. Slyšel totiž, že mniši tu ukrývají pohádkový poklad. Císař sběratelské aktivity tohoto typu u svých poddaných vítal (všechno co se nacházelo v říši bylo ostatně svým způsobem  jeho), chtěl ovšem aby se sběratelé s bohulibým koníčkem svému panovníkovi také pochlubili.

"Milí otcové, již vám tuto na božím místě oznámím, proč jsem přijel," říká císař podle Jiráskových Starých pověstí. "Slyšel jsem, že máte při tomto klášteře velký poklad. Je-li tomu tak, doufám, že jej přede mnou nezatajíte. A já vám slibuji, že nechci nic vzíti, jen ho viděti."

Řeholníci se nejdřív kroutili, jenže nadřízenému se většinou odporuje dost špatně a ani římští císařové  v tomto ohledu rozhodně výjimkou. Teprve po krátké poradě se uvolili o věci mluvit: císař se od opata dověděl, že většina bratrů toto tajemství ani nezná a že je poněkud s podivem, když o něm ví panovník. Pouze on a dva starší členové řádu úkryt znají a i oni jsou vázáni slibem mlčení.

Jenže císař byl neústupný.

 

V podzemí

Nakonec opat - snad aby měl dobrý pocit, že udělal co se dalo - položil panovníkovi chytrou psychologickou otázku: "Chceš poklad jenom vidět a nebo chceš jenom vědět, kde se nachází?"

Karel ale také nebyl trouba a věděl, co udělá starému mnichovi radost: "Chci ho jen vidět". Vlk se nažral a koza zůstala celá, přesněji opat se nemusel protivit panovníkovi, který dal jasně najevo, že jeho zájem není ničím víc než zvědavostí všetečného turisty. Tak císaři navlékli na hlavu pytel, spustili ho po žebříku do nějakého sklepa, a pak velmi dlouho poslepu vedli studenými a vlhkými podzemními chodbami. Když mu pytel zase sundali, nestačil se divit:

 

obr: Opatovický poklad podle Hájka a Jiráska viděl Karel IV. 

 

"V tom spatřil množství kruhů a kusů z ryzího zlata, celé kusy, těžké nezpracované," píše Jirásek. To jen abyste věděli, co máte hledat...

Ve třech rozlehlých prostorách údajně bylo obrovské množství zlata, stříbra a drahokamů, jak v surové podobě, tak i zpracovaných do nádherných šperků a dalších uměleckých děl. Mniši císaři při té příležitosti prozradili, že "poklady ty se tobě i tvým budoucím chovají" a Karla to tak dojalo, že se pro tuto chvíli spokojil pouze jedním prstenem s velkým diamantem. A pak zas šup s korunovanou hlavou do pytle a nekonečným sklepením zpět do kláštera.

Karel ještě slíbil, že si nechá tajemství pokladu pro sebe a spokojeně odcválal. Mniši nejspíš tak spokojení nebyli - a byli by asi ještě méně, kdyby viděli do budoucnosti. Události tohoto dne je totiž nakonec stály život.

Tak to alespoň vylíčil Alois Jirásek. Ale je to pravda? Snad – i když tento spisovatel je pověstný s tím, že s realitou zacházel velmi svévolně. Známý spisovatel historických románů si sice dějiny často upravoval podle svého, málokdy si ale historické události úplně vycucával z prstu.

Nejinak tomu bylo také s opatovickým pokladem. Jirásek pověst prakticky bez úprav převzal z Hájkovy kroniky. Přesto ne všichni historikové tomu věří. Nejen proto, že Václav Hájek z Libočan (zemřel roku 1553) také nepatří zrovna ke spolehlivým zdrojům, ale i proto, že klášter byl už před svým zánikem prokazatelně chudý.

 

Řeč historických faktů

Církevní objekt na Labi u Opatovic má úctyhodnou historii sahající přinejmenším do raného středověku. První písemná zmínka o opatovickém klášteru pochází už z roku 1086, ale i předtím tu zřejmě působili benediktinští mniši. Vše nasvědčuje tomu, že zde stála tzv. poustka zvaná Mikulcova podle jména místního šlechtice, který sem mnichy pozval.

I když označení vyvolává představu sídla zanedbaného poustevníka, objekt neměl pouze duchovní poslání. Šlo současně o jakousi hospodářskou jednotku, která měla vytvořit podmínky pro vznik skutečného kláštera.

 

obr: Opatovický klášter vznikl podle vzoru benediktýnského kláštera v Cluny

 

K tomu došlo právě roku 1086, jak o tom mluví zakládací listina. Stejně tak ani samotný klášter nebyl jen útulkem, kde se měli mniši řádu sv. Benedikta v modlitbách připravovat na setkání s Bohem. Církevní i světská vrchnost si od jeho založení slibovala také kolonizaci a hospodářské využití dosud málo využívaného území, šíření vzdělanosti a zavádění nových metod hospodaření.

Benediktini si vedli dobře: v jejich době se tu zcela změnil ráz krajiny, vznikaly nové osady, lužní prales se měnil na obdělanou půdu. Tehdy také prosperující klášter možná začal shromažďovat cennosti pro horší časy - nebo alespoň budil takové zdání bohatství, že se zrodila legenda o pokladu.

A pak přišla husitská revoluce. Světská moc se zhroutila a spolu s ní ztratily svou oporu i kláštery. Vojska chudiny táhla zemí, dobývala jeden za druhým a mnichy krutě vraždila. Došlo i na opatovický klášter.

 

 Vodní pevnost

Vše nasvědčuje tomu, že opatovický klášter byl od počátku zamýšlen jako opěrný bod - nebo dokonce pevnost. Svým způsobem, šlo o něco na způsob vodního hradu, protože byl ze všech stran obklopen vodou Labe, jeho ramen, nebo alespoň bažinami. Nepochybně jej také obklopoval nějaký druh hradeb, jak tomu nasvědčuje zmínka o tom, že "kaple stojí mimo klášterní ohradu". Jinak jsou ale představy o jeho podobě velmi mlhavé. Někteří odborníci věří, že šlo o jakousi zmenšeninu světoznámého benediktinského kláštera v Cluny, odkud si mniži měli dovézt plány stavby.

Nejlepší časy začaly opatovickému klášteru za vlády nejdříve knížete a od roku 1085 i prvního českého krále Vratislava II. Roku 1086 už tu byl klášter vybavený statky a vše nasvědčuje tomu, že rychle bohatl. Podle dochovaných zpráv opatovický klášter za vedení opata Myslocha v letech 1152 až 1163 prošel velkou stavební rekonstrukcí, která sice ještě zachovala jeho románský ráz, dala mu ale trojlodní baziliku se dvěma oltáři. A co je z hlediska pokladu obzvlášť důležité: při těchto úpravách vznikla pod chrámem také podzemní krypta a možná i další prostory. Jinými slovy dobré místo pro úkryt cenností.

Druhou velkou rekonstrukcí zřejmě klášter prošel o jedno nebo dvě století později. Písemné prameny o tom se sice nedochovaly, ale archeologické nálezy ukazují, že tehdy románský sloh nahradila gotika. Klášter nabyl takového významu, že tu byl roku 1238 pohřben i člen panovnického rodu Přemyslovců, moravský markrabě Vladislav.

Když roku 1378 zemřel český král a císař Svaté říše římské Karel IV., začalo to jít s českou zemí rychle z kopce. Špatně se vedlo i benediktinům u Opatovic. Existují zápisy, podle nichž mniši nakonec v nejistých dobách před počátkem husitské revoluce zastavovali i mešní nádobí, aby najatým vojákům zaplatili za svou ochranu.

Někteří odborníci podle toho soudí, že žádný poklad neexistoval. Jenže to nemusí nic znamenat. Pokud byl poklad určený "budoucím", nesmělo se na něj sáhnout - i za cenu momentálních trablů ve světském životě. Ostatně, kdo jiný by měl umět snášet chudobu kvůli vyšším cílům, když už ne mnichové.

 

Přepadení na den Všech svatých

Podle Hájka (a Jiráska) císař Karel vydržel o své návštěvě u mnichů mlčet až do konce života, na smrtelné posteli však projevil přání být pohřben i s diamantovým prstenem z opatovického pokladu. Někteří přítomní si to dobře zapamatovali a zvěst o tom se brzy donesla i k dalším.

Po císařově smrti začalo České království upadat. Václava IV. panování moc nebavilo, a šlechta toho stále více zneužívala. Mnozí páni přesedlali z lopotného hospodaření na výnosnější loupežnictví, drobné šarvátky, ale i skutečné místní války se stávaly stále běžnějším jevem. V podmínkách bezvládí bylo jen otázkou času, kdy někdo vztáhne ruku po pohádkovém bohatství opatovického kláštera.

 

obr: Husitské války vedly k vypálení a zničení mnoha klášterů 

 

Stalo se tak údajně na samém sklonku nevydařeného panování Václava IV., přesněji roku 1415. Hájkova kronika je ještě konkrétnější: mluví o dnu Všech svatých, což je 1. listopad. Tehdy do kláštera u Labe na krátkou přátelskou návštěvu zavítal šlechtic Jan Městecký z Opočna s několika ozbrojenými sluhy a - jaká náhoda! - ještě téhož večera tu vyhledal úkryt před nepohodou i pan Oto z Bergova. Zatímco páni družně klábosili s opatem Petrem Lazurem, cpali se jeho zvěřinou a hojně nalévali jeho vínem, zbrojnoši zatím v tichosti obsazovali klášter a pobíjeli mnichy. Nakonec oba šlechtici mírně udivenému představenému kláštera s politováním oznámili, že tu zůstal jaksi sám, a že nebude své bratry následovat pouze pokud poví, kudy vede cesta k pokladu.

Mnich nepověděl, a tak nastoupily obvyklé vyšetřovací metody středověku: natahování na žebřík, bití, pálení svícemi a další jemné psychologické fígle. Ale opat neměl pro psychologii pochopení a vypustil duši, aniž cokoliv prozradil. Páni tedy alespoň pobrali hotovost v kasičkách, svícny a mešní náčiní a bez pokladu (ale s kořistí která asi taky nebyla tak docela k zahození) za úsvitu odtáhli.

 

Zánik kláštera

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Upálení Jana Husa roku 1415 vyvolalo ve špatně spravované zemi výbuch, který vyústil v husitskou revoluci. Ozbrojené houfy chudiny (ale také šlechta mající zálusk na majetek jiné šlechty) táhly zemí, ničily, pálily a vraždily. Když roku 1420 husité odrazili křížovou výpravu vedenou císařem Zikmundem, mohli se pustit do konečného účtování i se svými vnitřními nepřáteli. Jejich zrak padl také na východ Čech, kde byly pozice katolíků dosud poměrně silné. Opatovický klášter patřil j jedněm z nejvýznamnějších cílů.

První úder přišel už roku 1420, tehdy se ale benediktini za pomoci najaté vojenské posádky ještě ubránili. Jenže v okolí dobývali husité města a hrady jako na běžícím pásu a bylo zřejmé, že se sem zase vrátí.

Zima znamenala krátký oddech, ale v dubnu 1421 zamířil do východních Čech nový proud kališníků. Po pádu Kutné Hory propadla posádka opatovického kláštera panice a rozutekla se.

 

obr: Kunětická hora, někdejší sídlo Bořka z Miletínka

 

Do objektu vtrhli husité vedení Davidem Bořkem z Miletínka a nenechali tu kámen na kameni. Doslova, protože lidé z okolí kameny někdejšího kláštera odnášeli na stavby. Hájek tvrdí, že z tohoto materiálu byl postaven dokonce celý libčanský zámek. Nakonec tu nezůstaly ani trosky.

Právě Bořek z Miletínka si pak na blízké Kunětické hoře vybudoval vlastní hrad - zřejmě za prostředky získané vyplundrováním kláštera. Stal se také velmi vlivným hejtmanem, který ve východních Čechách zaujal přední pozici (že by se už tehdy uplácelo?). Brzy se dostal do ozbrojených sporů se samotným Žižkou a do konce svého života se potýkal s vojsky dalších husitských frakcí, zejména táboritů a sirotků. V bitvě u Lipan byl významným velitelem na straně panské jednoty. Zemřel roku 1436.

Nechybí proto ani názor, že část pokladu je na Kunětické hoře. Většina jeho hledačů ale sledovala jiné stopy. 

 

Tajemná světla

Klášter se tedy změnil v ruiny, pak ještě ke všemu za jedné velké povodně Labe změnilo řečiště a namířilo si to přímo přes místo, kde kdysi stával. Na souši zůstala jen menší část někdejšího církevního objektu a v těchto místech lidé postavili mlýn. Z dávné slávy a bohatství zbylo údajně pár zdí, které bylo vídat ve zvlášť suchých letech v tehdy ještě čisté vodě Labe.

Když hladina řeky dostatečně poklesla, chodívali se lidé na trosky dívat a vyprávěli si o pokladech hluboko pod nimi.

 

obr: Labe u Opatovic. Foto: Jan A. Novák 

 

Indicie nasvědčující jeho přítomnosti byly přímo ukázkové: poklad se prý projevoval tajemnými světly v místě někdejšího kláštera - jak už to tak poklady mají ve zvyku, bohužel však pouze v lidových pověstech. Za nocí se tu prý objevovaly studené plaménky, koruna lípy nedaleko mlýna se rozsvěcovala tajemným svitem, z podzemí bylo slyšet modlitby a zpěv...

Ať už je to pravda nebo ne, pověsti dokazují, že historie o pohádkovém pokladu se mezi lidmi udržovala stále živá. Bylo jen otázkou času, kdy se někdo pokusí do podzemí proniknout.

 

Voda mizící v propasti

Byly ale i konkrétnější a neméně působivé úkazy, zejména jeden, ke kterému došlo za panování Maxmiliána II (tedy mezi lety 1566 a 1576). Jednoho dne se uprostřed pilné práce náhle zastavilo kolo opatovického mlýna. Obsluha mlýnského mechanismu vyběhla ven - a nevěřila svým očím. Voda netekla nejen na kolo, ale ani v celém řečišti. Mizela totiž s divokým hukotem v jakési propasti, která se otevřela ve dnu kus proti proudu.

Podivný úkaz trval skoro půl hodiny, teprve pak se zjevně rozlehlé podzemní prostory naplnily a Labe se vrátilo zpět na zemský povrch. Mlýnské kolo se opět rozeběhlo, ale lidé ještě dlouho stáli na břehu a diskutovali o tajemném úkazu. Nakonec se shodli na tom, že má jediné vysvětlení: klenby klášterních sklepů pod řekou povolily a voda navěky ukryla zlato, stříbro i drahé kameny. Příroda sama jakoby naznačila, že panovník hodný bohatství nahromaděného mnichy pro Otce vlasti "a jeho budoucí" už nepřijde...

 

Potápěčská expedice

Pobělohorští vládci se s tím však nehodlali smířit. Ferdinand II (v Čechách panoval od roku 1619 do roku 1637) prý do Opatovic poslal čtveřici zkušených italských potápěčů, kteří se měli pokusit k pokladu proniknout. Technika té doby zdaleka nebyla pod vodou tak bezmocná, jak si dnes myslíme. Lidé už bezmála dvě století znali potápěčské zvony a existovaly i nákresy jednoduchých potápěčských obleků zásobovaných z hladiny vzduchem jakýmsi rukávcem. Není ostatně vyloučené, že rody, které se tímto nebezpečným řemeslem živily, si po generace předávaly i lepší metody, než se nám dochovaly na nedokonalých obrázcích v kronikách; v té době se cechovní tajemství pečlivě střežila.

Čím byli vyzbrojeni čtyři Vlaši, nevíme, císař si ale jistě mohl dovolit angažovat ty nejlepší z branže. Přesto není jasné jak se stateční, ale přece jen asi dost chatrně vyzbrojení potápěči chtěli pohybovat v rozsáhlých zatopených chodbách.

 

obr: Kresba potápěčského skafandru v tzv. Husitské kronice z 15. století 

 

Potápěčská expedice do Opatovic měla podivný konec. Odvážlivci se srdnatě vrhli do Labe nedaleko klášterních trosek. První dvojice ohledala zbytky staveb na dně a v pořádku se vynořila. Druhá polovina výpravy tolik štěstí neměla - voda se nad nimi prý zavřela navždy. Zbylí potápěči na ně čekali (znamená to snad, že ti dva měli jakousi zásobu vzduchu?) a pak se dali alespoň do hledání mrtvol. Neuspěli však ani v tom a nakonec naložili své náčiní na vůz a odjeli. Pohádkový poklad snad leží hluboko pod zemí v zatopených a bahnem zanesených chodbách dodnes.

Jen ho najít a vykopat.

 

Fingovaný neúspěch

Vyskytly se ale i názory, že poklad už dávno opustil naše území. Jejich zastánci tvrdí, že vlašská potápěčská výprava nemusela být tak neúspěšná, jak se vypráví. Italové si mohli jen obhlédnout terén a když zjistili co potřebovali, chtěli se zbavit pozornosti místních obyvatel, které neobvyklá podívaná jistě zajímala. Smrt dvou pátračů mohla být fingovaná (pověst klade nápadný a celkem zbytečný důraz na to, že mrtvoly se nenašly), jednak proto, aby se navenek zdůvodnilo náhlé a neúspěšné ukončení akce a jednak také proto, aby se zastrašili případní následovníci.

Pokud tento první průzkum ukázal, že je alespoň naděje, jistě to nikdo ze zúčastněných nepustil z hlavy. Ve zmatcích třicetileté války pak nemuselo být pro malý oddíl vedený zkušeným a místa znalým hledačem problém alespoň část zlata vyzvednout a odvézt.

 

obr: O opatovický poklad se údajně zajímal i Ferdinand II Habsburský

 

Pokud je ale pověst o velikosti nahromaděného bohatství pravdivá (a není důvod tomu nevěřit, kláštery za Karla IV chudobou rozhodně netrpěly), pak by tu většina pokladu měla ještě někde ležet. Utajit transport mnoha metráků drahých kovů totiž není jen tak. Moderní technika by tu tedy mohla mít šanci - pokud ovšem poklad existuje.

Z pozdější doby existují už jen zprávy o tom, jak místní lidé na ploše někdejšího kláštera nacházeli lidské kosti, staré zdobné klíče a další bezcenné předměty z majetku nešťastných benediktýnů. Pokud občas našli i něco lepšího, měli dobrý důvod o tom nemluvit. Zdejší vrchnost vždy dbala na to, aby všechno bohatství (i to, o kterém ještě ani neví) doputovalo k ní - po dobrém nebo po zlém. Zůstalo tomu tak ostatně dodnes...

 

Severočeská stopa

Zdaleka ne všichni hledači pokladů soudí, že Opatovice jsou místem, kde poklad dodnes spočívá. Jeden z účastníků zločinného přepadu kláštera, pan Ota z Bergova totiž vlastnil hrad Trosky, a tak se brzy objevily pověsti, že mučený opat přece jen promluvil a že alespoň část pohádkového bohatství pak byla tajně přepravena na sídlo zlotřilého šlechtice.

Ve zbytcích hradu s charakteristickou siluetou se ukazují hned dvě místa, která s pokladem nějak souvisejí. Je to především velký balvan pevně zapuštěný do podlahy věže zvané Panna, dnes navíc zcela zavalený mohutnou vrstvou suti. Pod ním prý je vchod do tajné chodby vytesané v čedičovém masívu a tam jsou cennosti pocházející z Opatovic uloženy. Dalším takovým místem je výklenek na hradním nádvoří. Zde prý poklad objevili kartuziáni a odvezli jej do svého kláštera ve Valdicích. Mělo se tak stát někdy okolo roku 1680.

Pověstem o opatovickém pokladu ukrytém později pod Troskami nahrávají i zprávy o podzemním labyrintu, který tu má být. Údajně jej nechal z obranných důvodů vybudovat Čeněk z Vartenberka, který hrad v druhé polovině 14. století založil. Vstupy do podzemí tu údajně byly k vidění ještě v 19. století, dnes však po nich není ani památky.

Zajímavá pověst se vypráví také v souvislosti s hradem Kunětická hora na Pardubicku. V nejistých časech po smrti Karla IV. prý opatovičtí mniši poklad přemístili do vinných sudů a ty dopravili sem. Dokonce ani tehdejší majitel hradu o tom údajně nevěděl - dokud jednoho dne nedostal obzvlášť velkou žízeň. Žádný ze zdejších pánů však v té době nápadně nezbohatl. Přesto však pověst cosi naznačuje: benediktýni opravdu mohli na nebezpečí reagovat rozdělením pokladu na menší části a jejich rozptýlení do mnoha míst.

 

Ztracený klášter

V moderní době opatovický poklad nikdo nehledal - alespoň ne veřejně. První problém spočíval už v tom, že klášter zcela zmizel z povrchu země. Co nezničili husité, to dorazeilo pozdější hospodářské využití místa. Právě zde vzniklo v letech 1491 až 1560 pozoruhodné vodní dílo Opatovický kanál, které je důstojnou konkurencí pověstného jihočeského rybníkářství. Později tu byl také vybudován velký mlýn a nakonec zde hospodařilo JZD.

Na počátku 20. století už nikdo ani nevěděl, kde přesně klášter stával. V roce 1925 archeoložka Emanuela Nohejlová-Prátová shromáždila dostupné údaje v knize "Příběhy kláštera opatovického", která se pak stala základem dalších výzkumů. Rozsáhlé archeologické práce se tu uskutečnily především v 50. a 60. letech minulého století. K největším objevům tehdy patřil klášterní hřbitov s ostatky mnichů, dále pak zbytky zdiva a drobné předměty z románské a gotické doby. Vzhledem k významu kláštera a jeho předpokládanému bohatství však byly výsledky velmi skromné - hlavní stavby se sondami nepodařilo zastihnout. Byli husité při svém ničení tak důkladní? Nebo tu Labe při některé změně svého koryta dokonale zahladilo stopy?

 

 Pátrání nekončí

Každý, kde se zabýval otázkou opatovického pokladu důkladněji, nezbytně narazil na jeden zásadní problém: je vůbec možné v zavodněných labských píscích vyhloubit bezpečné a rozsáhlé sklepení? Při tehdejších technologiích asi sotva. Podzemní díla tu je tedy možné hledat jen v ostrůvcích pevnějších hornin. Mnohé by tedy snad naznačil geologický výzkum lokality.

Roku 1975 na předpokládaném území kláštera proběhl výzkum metodou měření elektrického odporu půdy, který zachytil několik anomálií naznačujících přítomnost zbytků staveb, k jejich ověření výkopy ale nedošlo. Pak už se tady objevovali jen nadšení proutkaři.

 

obr: Václav Hájek z Libočan, autor pověsti o opatovickém pokladu.

 

Detektory kovů amatérských hledačů pokladů tu nemají šanci, protože se jedná o hloubky nejméně nělika metrů a tak hluboko citlivost běžných přístrojů nesahá.

To ale neznamená, že šance je definitivně ztracená. Moderní geofyzikální metody ve spojení s kosmickým či leteckým snímkováním a satelitní navigací doplněné důkladným výzkumem v archivech by mohly mít naději. V zahraničí skupiny nadšenců takové podniky pod bedlivým dozorem státu a při předem daném slušném procentu nálezného často úspěšně realizují - ani ne tak z touhy po bohatství, jako pro dobrodružství samotné, protože náklady bývají vysoké. Naše zákony však mají k hledačům pokladů asi podobný vztah jako husité k benediktinským mnichům z opatovického kláštera: oškubat a zničit, což pouze nahrává černému trhu. Přitom skutečný archeologický výzkum stát také zaplatit nedokáže.

Není proto lepší nechat věci raději tak jak jsou?

Tady, hluboko v české zemi jsou drahocenné předměty v bezpečí před rozkradením, zašantročením do ciziny, před roztavením. A patří skutečně všem, alespoň v podobě krásné legendy s otevřeným koncem. Lze si jen přát, aby ten konec jednou napsali lidé moudří, které nepovede hrabivost a zlatá horečka, ale touha po poznání. Takoví, pro které je benediktýnští mniši kdysi v dobré víře nashromáždili a ukryli.

 

Jan A. Novák

 

UPOZORNĚNÍ: Víc se o opatovickém pokladu a dalších záhadách naší země dovíte v knize Tajemné Česko, kterou vydalo nakladatelství XYZ. Pokud ji nedostanete u vašeho knihkupce, můžete ji objednat zde:

http://www.xyz-knihy.cz/tajemne-cesko.html

 

You have no rights to post comments