Novákoviny

    Jantarová komnata vzrušuje fantazii lovců pokladů. Zprávy o tom, že skvost, který se ztratil ve víru druhé světové války, je na světě, ale zatím vždy byly liché.      

    Jantarová komnata vznikla v Prusku v letech 1701 až 1709 podle návrhu Andrease Schlütera. Šlo o nástěnnou výzdobu vytvořenou z baltského jantaru a masivního zlacení. Král Friedrich I ji věnoval své ženě a  umístil v paláci Charlottenburg.  

obr: Poslední chvíle lodi Wilhelm Gustloff, která možná vezla jantarovou komnatu

    V roce 1716 ji však králův syn Friedrich Wilhelm I věnoval ruskému Carovi Petru I v rámci upevňování prusko-ruské alinace proti Švédům. Jantarový div světa pak ruští vládci umístili v Carském Selu nedaleko Petrohradu a postupně doplnili ještě o další nástěnné desky z jantaru - většinou opět z německých darů. V konečné podobě celkem šlo o 55 čtverečních metrů unikátní výzdoby obsahujících šest tun zkamenělé pryskyřice vyplavené z Baltu - jiné zdroje dokonce mluví o deseti tunách. To vše bylo ovšem do konečné podoby upravené rukou předních řezbářů jantaru, zlatníků, štukatérů a dalších umělců, takže umělecká cena je nevyčíslitelná.

    Během druhé světové války Carské Selo obsadili Němci a ruský pokus poklad zamaskovat nevyšel. Roku 1941 nechal generál  Erich Koch desky sejmout ze stěn, uložit do beden a odeslat do Könogsbergu (tehdy historické území Německa Východní Prusko, dnešní Kaliningrad). Jantarovou komnatu instalovali v tamním zámku, který později těžce poškodil nálet britského letectva. To už tam ale poklad zřejmě nebyl, protože podle očitých svědků jej nacisté nechali před postupující frontou evakuovat dál na západ.

Další osud jantarového divu je nejasný. O to divočejší fámy se však kolem něj později vyrojily.

    Někteří svědkové tvrdili, že bedny s Jantarovou komnatou byly v přístavu obleženého města naloženy na loď Wilhelm Gustloff. Tento kdysi luxusní výletní parník měl v lednu 1945 odvézt několik tisíc německých civilistů z dosahu mstící se Rudé armády. Na moři však 30. ledna loď dlouhou 208 metrů zasáhlo torpédo sovětské ponorky S-13, které velel kapitán Alexander Marinesko. Agónie obřího plavidla trvala pouhých 45 minut a stala se vůbec největší námořní katastrofou všech dob - odhady mluví o 9400 mrtvých, z velké části žen a dětí.

Když se po válce poměry trochu uklidnily, pronikli k vraku ležícímu v nehlubokém Baltském moři polští potápěči. Jantarovou komnatu v ní nenašli - jen velkou díru vyříznutou autogenem do ocelového boku plavidla. Nikdo už se asi nedoví, komu se podařilo v oblasti vojenských operací a 30 kilometrů od pobřeží nepozorovaně podniknout náročnou podmořskou akci a zda při tom opravdu šlo o Jantarovou komnatu.  

    Sovětská strana to s největší pravděpodobností nebyla, protože po válce opakovaně požadovala navrácení uměleckého díla.

Nepátralo se ale jen na dně Baltu. Míst, kde lovci pokladů později hledali Jantarovou komnatu, jsou desítky. Mnoho pozornosti se soustředilo na území někdejšího Východního Pruska nebo jeho bezprostředního okolí, protože podle mnoha odborníků, se Němci o odvoz ve zmatcích ústupu ani nepokusili a bedny zakopali přímo na místě. Jiní ale soudí, že Jantarová komnata se do rychle se zmenšujících zbytků tehdejší Říše nakonec přece jen dostala a byla ukryta až tam.

   obr: Část jantarové komnaty. Foto: Wikipedia 

    Celkem bylo vytipováno asi třicet nadějných lokalit, nejčastěji v Alpách, kde si nacisté koncem války budovali skrýše pro své archivy, tajné zbraně a cennosti. Jiní věří v solné doly Volpriehausen jižně od Hannoveru, kam v posledních dnech války směřovaly kolony nákladních vozů s neznámým nákladem. Když se však do tamního podzemí pokoušela roku 1945 britská okupační správa dostat, došlo k explozi, která šachty beznadějně zavalila.

    První konkrétní zprávy o jantarové komnatě nakonec nepřišly ani z hlubin moře, ani ze zatuchlého podzemí, ale z míst podstatně méně romantických. Roku 1997 německá policie dostala oznámení, že v kanceláři brémského notáře Manharda Kaisera jsou kradené obrazy. Místo nich tam našla část mozaik z Jantarové komnaty. Kaiser tvrdil, že dílo dostal k opatrování od svého klienta, který jej zdědil. Jméno ovšem neuvedl.

    Zvláštní shodou okolností se týden po tomto nálezu objevil další menší kus z komnaty - vyřezávaná komoda - v berlínské redakci časopisu Der Spiegel. Nechala ji tam dopravit žena, která ji údajně v dobré víře o pár let dříve koupila společně s jiným starožitným nábytkem v Bavorsku.

    Autenticita nálezu byla nezávisle potvrzena jak petrohradskými experty, tak i porovnáním s dochovanými předválečnými fotografiemi. Zatím nalezené části Jantarové komnaty ovšem jsou jen nepatrným zlomkem obrovského uměleckého pokladu, který je stále nezvěstný. A co hůř: téměř nic nevypovídají o tom, kde by se mohl nacházet zbytek a jaké byly jeho poválečné osudy. Potvrzují pouze ty zprávy, podle nichž byl lup patrně už krátce po naložení do beden rozdělen. Mnozí experti se přiklánějí k názoru, že přinejmenším část Jantarové komnaty se po válce dostala do držení východoněmecké tajné služby Stasi. Ta ji pokoutně a po částech rozprodávala na Západ, aby získala valuty pro financování svých zahraničních akcí. Náhlé objevení dvou částí krátce po sobě by působení "mistrů pláště a dýky" nasvědčovalo.

    V historií hledání Jantarové komnaty však zatím převažovaly spíš plané poplachy a falešné zprávy. V roce 1996 dostala německá policie hlášku, že po Rýně pluje loď tajně přepravující legendární Jantarovou komnatu. Po zuby ozbrojená komanda plavidlo obsadila s rázností scénáře akčního filmu, nenašla však nic. Ukázalo se, že za aférou stojí jistá televizní stanice, která tak chtěla získat záběry do pořadu, který je německou obdobou našich Šprťouchlat.

    "Našli jsme pod zemí dutý prostor, ve kterém je zlato nebo stříbro," tvrdil Hans-Peter Haustein, starosta saské obce Deutschneudorf v  České televizi v polovině února 2008. Ani v nejmenším nepochyboval, že jde o Jantarovou komnatu, kterou během druhé světové války odvezli nacisté z Ruska a pak ukryli na neznámém místě. V médiích zavládlo vzrušení: zprávu přinesla i televize CNN, agentura APN a mnoho německých deníků.

    Deutschneudorf leží jen kousek od Hory Svaté Kateřiny, kde chtěl hledat tento legendární skvost i známý český lovec pokladů Josef Mužík. Ten však věřil spíše ve štoly vedoucí z české strany hranice, kde už pátrání řadu let probíhá. Naproti tomu Haustein si byl tak jistý, že se chtěl obrátit i na spolkové úřady se žádostí o odbornou pomoc a finance. Tvrdil, že údaje o lokalitě našel v zápisníku mrtvého radisty luftwaffe. Měl mu jej dát jeho syn Christian Hanish, aniž by však vysvětlil, jak se prostý voják k přísně střeženému tajemství říšských pohlavárů dostal.

   obr: Ústí jedné ze štol v Hoře sv. Kateřiny. Foto: S. Klaudy/www.velebil.net 

   Jiní znalci osudu Jantarové komnaty Hausteinův optimismus od počátku z mnoha důvodů nesdíleli. Larisa Bardovskaja, která v ruském Carském Selu řediteluje muzeu vystavujícím kopii Jantarové komnaty, připomněla, že takových prohlášení se od konce druhé světové války objevuje každoročně několik. České weby specializované na hledání ukrytých věcí poukazovaly na rozpory v Hausteinových tvrzeních, především na jeho slova o velkém množství zlata a stříbra. Jantarová komnata totiž těchto kovů obsahuje jen relativně málo. Mnozí vyslovili podezření, že německý starosta, poslanec a amatérský hledač pokladů na sebe jen chce upoutat pozornost - nebo získat peníze naivních sponzorů.

    To naznačuje i skutečnost , že další zprávy už nepřišly. A to i navzdory tomu, že české pohraničí mezi možnými místy spočinutí Jantarové komnaty opravdu zaujímá nikoliv nevýznamné místo. Už známý hledač štěchovického pokladu Helmut Gaensel v tisku kdysi prohlásil, že se mu dostaly do ruky doklady, podle kterých bedny s Jantarovou komnatou koncem války dopravily jednotky SS do středověkých opuštěných štol v Hoře Svaté Kateřiny v Krušných horách. Podivnou aktivitu koncem války kolem zdejší Mikulášské štoly potvrdili i místní starousedlíci, nicméně hledání zatím nebylo úspěšné.

   V Hoře Svaté Kateřiny pátral i americký hledač pokladů Graem Smith. Hans-Peter Haustein ale vnesl do záhad kolem této lokality nový prvek, když začal tvrdit, že Jantarová komnata je na německé straně hranice. Několik týdnů vypouštěl do médií sdělení o deníku s přesnou polohou místa, detektorech ukazující na tuny drahých kovů - a pak bublina splaskla: sondy vyvrtané na označených místech začátkem března narazily jen na vodu. Haustein sice oznámil, že to nevzdá, odteď už ale bude shánět prostředky i mediální zájem mnohem obtížněji.

   Na našem území existují i další lokality, kde by se mohla jantarová komnata nebo její části nacházet. Patří mezi ně například podzemí zámku ve Zbirohu a nechyní ani názor, že něco by mohlo být v dnes již téměř legendárních Štěchovicích. 

   obr: Přítomnost jantarové komnaty v Hoře sv. Kateřiny nevylučuje ani známý hledač pokladů Helmut Gaensel. Foto: Jan A. Novák 

   O skutečném osudu legendárního uměleckého skvostu se tak můžeme dál jen dohadovat. Vše nasvědčuje tomu, že ať už leží kdekoliv, nejspíš to nebude jen na jednom místě. Nedá se ani vyloučit, že přinejmenším část desek nebo jejich zlomky už jsou v soukromých sbírkách. Nicméně alespoň některé bedny z Königsbergu někde v pohraničí ležet mohou. Ostatně, na pokladech je možná nejhezčí právě tajemství, které je obklopuje, dokud jsou ještě v podzemí.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny