Novákoviny

Už několik let se Keltové a keltství drží vysoko na žebříčku popularity módních témat, mnoho lidí u nás se dokonce považuje za přímé potomky tohoto dávného národa. Přesto jen málokdo z "novodobých Keltů" ví, že letos v červnu uplyne 235 let od nálezu vůbec největšího množství keltských zlatých mincí v Evropě a současně i největšího zlatého pokladu, který kdy byl nalezen v Čechách a na Moravě.

Malá obec Podmokly leží na Plzeňsku nedaleko od Berounky. Když se odtud vydáte po západním břehu malého potoka směrem k řece, při troše štěstí narazíte na nenápadný patník s vytesaným letopočtem 1771. Označuje místo nálezu, o jakém sní každý hledač pokladů. A jak už to tak bývá, ani tento "hrnec zlaťáků" svým objevitelům mnoho štěstí nepřinesl.

Bronzový hrnec v bahně

Začátkem června roku 1771 se nad Podmokly přehnala prudká bouře, která rozvodnila i potok protékající obcí. Když se vyčasilo, vyrazil chalupník Janota na louky pod vesnicí sekat trávu. Navyklá práce mu šla sama od ruky, a tak měl zřejmě ještě dost času se rozhlížet kolem sebe. Neušlo mu, že vzedmutá voda potoka na jednom místě podemlela břeh, a že se tam něco leskne. K jeho překvapení v bahně leželo množství lesklých žlutých oválů. Bizarní je, že ten dobrý muž vůbec nepomyslel na zlato, a tak lesklé plíšky přinesl domů dětem na hraní.

obr: Keltská mince

Jiní obyvatelé obce ale nebyli tak prostoduší a brzy vypukla skutečná zlatá horečka. Vesničané v potočním břehu nacházeli další a další zlaťáky a vrcholem byl velký kovový kotel plný lesklých mincí. Alkohol v místní krčmě tekl proudem a asi poprvé a naposledy v historii obce se za něj platilo zlatem.

Zpráva se nemohla nedonést k úředníkům majitele zdejšího panství knížete Karla Egona Fürstenberka. A protože do zrušení nevolnictví ještě nějaký ten rok zbýval, vrchnost začala jednat tak, jak bylo tehdy zvykem.

A byly to zvyky z dnešního pohledu dost drsné. Drábové shromáždili vesničany na návsi a oznámili jim, že vše z nalezeného pokladu patří knížeti. Jaksi preventivně pak přivázali k lavicím a seřezali holemi všechny, o nichž se doslechli, že měli s nálezem cokoliv do činění. Souběžně s tím probíhaly i důkladné domovní prohlídky. Poučné čtení - zejména pro ty, kdo tak rádi tvrdí, že žijeme v hrozné době a že dřív bývalo líp. Pravdou ovšem je, že svérázná domluva se neminula s účinkem a většina vesničanů obratem "dobrovolně" odevzdala, co měla. Vydrželo jen pár nejzatvrzelejších. A dobře udělali.

 První písemná zpráva o nálezu pochází až z konce 18. století, a tak se o jeho přesném obsahu můžeme jen dohadovat. Důvěryhodnost historických údajů je o to problematičtější, že v tehdejší době tu prakticky neexistovala vědecká archeologie, a že česká obrozenecká společnost dlouho měla snahu vidět v pokladu upomínku na slavnou slovanskou minulost.

Úkryt nebo dar bohům?

Nicméně i z kusých informací lze usuzovat, že v potočním břehu se po dvě tisíciletí ukrýval bronzový kotel obsahující asi pět až sedm tisíc zlatých mincí a kromě toho jakýsi nákrčník či náramek, rovněž z masivního zlata. Odhady celkového množství žlutého kovu se pohybují mezi 30 až 50 kilogramy - nikdy před tím a ani nikdy po tom už se tolik zlata na našem území nenašlo.

obr: Část dochovaných mincí společně se zbytky nádoby je k vidění v hradní expozici na Křivoklátě

Cena nálezu ovšem nespočívá jen ve zlatě, ale především v historické hodnotě. Pana knížete však pohříchu nenapadlo nic lepšího, než poklad odvézt do Prahy a přetavit jej do pamětních mincí se svou podobiznou. Nešťastnému osudu nálezu dopomohlo i to, že císařovna Marie Terezie svůj zákonný podíl na nálezu odmítla a velkoryse jej přenechala Fürstenberkově ničivé libovůli. A tak se do dneška zachoval jen nepatrný zlomek. Patrně za něj vděčíme právě těm "zatvrzelcům" kteří mince neodevzdali ani po hrubém nátlaku - a nejspíš i úředníkům, kteří si nakradli z toho, co od vesničanů vymlátili.

 Dnes se ví, že mince byly keltské a poklad do země kdosi uložil někdy po polovině prvního století před naším letopočtem, v období, které vědci označují jako mladší dobu laténskou. Nález je o to cennější, že jde o první mince, které se razily na našem území. Část z dochovaných mincí z nálezu je v Národním muzeu, zbytek vlastní zahraniční soukromí sběratelé.

O širších souvislostech pokladu se lze jen dohadovat. Oblast v povodí Berounky patřila k jádru keltského osídlení - poměrně nedaleko od Podmokel je proslulé keltské oppidum Stradonice. Právě s ním je poklad často uváděn do souvislosti. Podporuje to i skutečnost, že také ve Stradonicích se později našly mince stejného typu. Většina vědců proto soudí, že do břehu potoka zakopal svůj movitý majetek jakýsi zámožný Kelt v nejisté době, kdy se vláda tohoto etnika na našem území blížila ke svému konci.

Existují ale i jiné názory. Někteří badatelé upozorňují na kovový kotlík, který údajně měl mystický význam a Keltové jej často používali při náboženských obřadech. Není možná náhoda, že roku 1882 našli v Lanhošti u Duchcova na Teplicku poklad velkého množství bronzových šperků a ozdob - rovněž v kovovém kotlíku. Pocházel také z laténské doby a patrně šlo o jakýsi dar tamnímu léčivému prameni (či jeho božstvu) za uzdravení. Děkovací (votivní) "funkci" proto mohl mít i podmokelský poklad.

Jan A. Novák

Přílohový text

Keltové v Čechách

okolo 750 př. n. l. - první zprávy řeckých obchodníků o keltských kmenech severně od Alp. Podle všeho se tato kultura zformovala možná přímo na našem území smíšením několika předchozích kultur

6. stol. př. n. l. - Řečtí spisovatelé mluví o obyvatelích střední Evropy jako o kmenu Keltoi

6. stol. př. n. l. - První stopy po Keltech na zbraslavském hradišti Závist. První kamenné stavby na našem území

113 př. n. l. - Keltští Bójové v Čechách odrážejí germánské kmeny ze severu. Patrně první zmínka o naší zemi v literatuře (Strabón: Geografika)

2. stol. př. n. l. - Rozmach budování typických keltských opevněných sídlišť u nás, tzv. oppid

1. stol. př. n. l. - Bójové osidlují zbraslavskou Závist a přivádějí ji k největšímu rozkvětu

Okolo roku 0 - Keltové z našeho území mizí

2. stol. n. l. - Tacitus ve svém díle zmiňuje keltský kmen Bójů, který před Germány sídlil v zemi stále zvané Boiohaemum (Bohemia)

You have no rights to post comments