Novákoviny

Před časem médii proběhla zpráva agentury DPA, že tým německých vědců na pravěké lebce objevil stopy neurochirurgického zákroku. Pacient žil před přibližně 4500 lety, tedy v mladší době kamenné, kdy "chirurgové" měli k dispozici pouze pazourky. A přesto se rána zjevně zahojila, takže majitel lebky šťastně přežil. Zdaleka nejde o jediný nález tohoto druhu - náročnou a nebezpečnou operaci zvanou trepanace prováděli lidé celá tisíciletí na různých navzájem vzdálených místech světa. Odkud se znalost riskantního postupu vzala a k čemu trepanace sloužily, je stále záhadou

"Kdo to provedl, musel svému řemeslu dobře rozumět," řekl šéf německého výzkumného týmu Jürgen Piek pro agenturu DPA. Uměle vytvořený otvor v lebce totiž měl úctyhodné rozměry osmkrát pět centimetrů - a přesto jeho okraje vykazují známky úspěšného hojení. Vědci na lebce také objevili stopy toho, že už tehdy byly "pacientům" před zákrokem stříhány vlasy. Zkoumané ostatky patřily asi třicetiletému muži, který někdy okolo roku 2400 př. n. l. žil u meklenburského jezera Müritz.

Účel neznámý

Moderní medicína zákroku, při němž je chirurgicky otevřena lebka a získán přístup k mozku, říká trepanace. Objev německého týmu ve skutečnosti není nic nového, protože pravěkých lebek se známkami jejího úspěšného provedení už byly nalezeny tisíce v nejrůznějších částech světa, včetně našeho území.

obr: Keltská lebka se stopami trepanace z období okolo roku 350 př. n. l. Tady měl pacient zřejmě smůlu - zdá se, že třetí pokus operatéra udělat mu díru do hlavy nepřežil.

O znalosti tohoto zákroku v pravěku tedy už nikdo nepochybuje, je tu ale řada jiných záhad. Například jak to, že se trepanace prováděly prakticky po celém světě, přestože mezi kontinenty nemělo existovat žádné spojení. Nebo jak se podařilo "primitivním lidem" oné doby nesmírně riskantní zákrok vymyslet a dotáhnout do úspěšné podoby.

Jednou z otázek kolem pravěkých trepanací je i jejich účel. Právě o její zodpovězení jde neurochirurgovi Jürgenu Piekovi především - což se ovšem do agenturní zpráva nějak nedostalo. Už roku 2008 při zkoumání jiné lebky nalezené u Bölkendorfu prokázal, že náročná operace měla léčebný účel. Na lebce totiž bylo i další poškození způsobené úrazem, které se zhojilo spontánně. Němečtí vědci soudí, že druhý otvor byl vytvořen uměle, aby předešel komplikacím vzešlým z tohoto zranění. Okraje obou ran dokazují, že se to povedlo.

Ne všichni vědci ale s představou neurochirurgů doby kamenné souhlasí. Podle jiných teorií se při trepanacích vyháněli zlí duchové, nebo šlo o zasvěcovací obřady prováděné na vybraných jedincích. Jak ale mohli pravěcí lidé vědět, že mozek je centrum myšlení, když i proslulí antičtí lékaři soudili, že rozum sídlí v srdci?

Pazourek jako skalpel

Nejstarší lebky se stopami trepanace jsou údajně z 10 tisíciletí př. n. l., což romantikům nejspíš připomene letopočet, do kterého antický učenec Platon kladl zkázu legendární Atlantidy. Tyto nálezy pocházejí z oblasti severní Afriky a Blízkého východu. Ruští vědci tvrdí, že mají k dispozici trepanované lebky ještě o dva tisíce let starší. Nejstarší evropský nález tohoto druhu je z ukrajinského naleziště Vasilevka a má úctyhodných 9 tisíc let. Z Francie a severního Německa jsou známy lebky s otvory po trepanaci staré asi 6 až 7 tisíc let.

Lebky s vyvrtanými a zhojenými otvory se našly i na našem území, zejména v severozápadních Čechách. Zde jako první nejspíš prováděl trepanace už lid kultury šňůrové keramiky, který tu sídlil před více než čtyřmi tisíciletími - a po něm celá řada dalších obyvatel této oblasti. Výzkumy ukázaly, že okolo 80 procent trepanací v té době bylo úspěšných, což jsou výsledky, o kterých se ještě v 19. století mohlo moderním chirurgům jen zdát.

obr. Inkové uměli při trepanaci dělat do lebky i obdélníkové otvory. Lebka z Cuzca (Peru), 12. až 15 stol. n. l.

Znalost trepanací se ale zdaleka neomezovala jen na Starý svět. V Antropologickém muzeu v Santa Cruz na kanárském ostrově Tenerife jsou k vidění lebky domorodých obyvatel, kteří tu ještě při příchodu Španělů na počátku novověku žili na úrovni doby kamenné - ale vrtání děr do hlavy jim šlo velmi dobře. Totéž lze ale konstatovat i o Polynézanech na druhém konci světa. V tomto umění trepanace ale vynikaly především předkolumbovské kultury Ameriky. Zatímco z Evropy je známo asi 450 takových nálezů, jen z oblasti, na níž kdysi působila kultura starých Inků, jich byly učiněny tisíce. V incké říši se tyto zákroky prováděly ještě ve 14. století našeho letopočtu, nepochybně ale navazovaly na velmi starou tradici.

"Lebky některých skrčenců z Paracasu nesly stopy úspěšně provedené trepanace," píší čeští cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund ve svém cestopisu Přes Kordillery. "Místo chybějících částí původní lebeční kosti byly do nich vsazeny zlaté destičky. Lebky dokazují zcela přesvědčivě, že pacienti žili ještě mnoho let po trepanaci. Zlaté destičky byly obrostlé novou kostí. A nešlo o malé zákroky. V Paracasu byly nalezeny i takové lebky, na nichž byla lebeční kost nahrazena zlatem téměř na celém temeni. I tito pacienti přežili své operace o léta, snad o desetiletí; pod zlatou destičkou jim za tu dobu narostla nová kost. Jediným nástrojem, jehož indiánští chirurgové užívali při tak složitých a nebezpečných operacích, byl prostý nůž a dláto - z pazourku..."

Vyhánění duchů

Záhadou je především to, odkud se náročný chirurgický postup v pravěku vzal. Mohl si některý šaman dovolit dlouhou řadu neúspěšných experimentů na živých lidech, než se dopracoval k úspěšnému postupu? Sotva - nejspíš by s ním jeho kmen rychle skoncoval. Ještě nepravděpodobnější je, že by se takový experimentátor objevil na tolika navzájem vzdálených místech světa. Tak snad bylo možné objevit oheň nebo kolo - ale díru do hlavy...?

Ze stop na lebkách lze vyčít, jaké techniky pravěcí "neurochirurgové" používali: buď otvor vyškrabovali pazourkem, nebo vyvrtali po obvodu mnoho menších děr, které pak spojili. Není vyloučeno, že přitom používali nějaký rotační vrták roztáčený tětivou luku.

obr: Pravěká trepanace - detailní pohled do "operačního pole" na lebce z archeologických vykopávek. Zaoblené okraje dokládají, že rána se hojila.

Archeologické nálezy ale nedokáží uspokojivě odpovědět na účel zákroku. Měkká tkáň se nezachovala, takže nelze ani zjistit, jestli otevřením lebky a získáním přístupu k mozku zákrok končil, nebo jestli se pravěcí lékaři odvážili i něčeho dalšího. U některých nálezů (včetně již zmíněné lebky, kterou zkoumal Jürgen Piek) se zdá být zřejmé, že šlo o léčbu úrazů hlavy, které v oné době zřejmě byly velmi časté. U jiných ale lebka známky úrazu nevykazuje, takže záměr jasný není. Někteří badatelé se proto domnívají, že tehdejší lidé se tak pokoušeli léčit především neuropsychiatrické choroby, jako například epilepsii, halucinace a podobně. Jiní zase soudí, že šlo o magické rituály na způsob vyhánění zlých duchů.

Druhá domněnka inspirovala i některé novodobé šarlatány. K těm patřil také jistý Bart Hughes, který svého času vzbudil zájem "metodou" jak pomocí otvoru do hlavy získat ztracené mládí - a hlavně tím, že to vyzkoušel sám na sobě. Narodil se roku 1934, pokusil se získat universitní vzdělání, brzy se však ukázalo, že nutnost přípravy k náročným zkouškám ho ruší při sledování vyšších badatelských cílů. Přesto usoudil, že titul doktora si zaslouží, takže si ho udělil sám a pustil se do experimentů. Když už mu nestačily pokusy s konopím a LSD, vrhl se na trepanace, o nichž usoudil, že mu konečně pomohou k "osvícení". A protože nenašel vhodného dobrovolníka začal si vrtat díru do vlastní hlavy.

"Trvalo mi to 45 minut, ale stálo to za to," tvrdil Huges později. "Cítil jsem se pak, jako by mi bylo 14 let." Našlo se i několik následovníků, naštěstí se ale tento směr "alternativní medicíny" zatím příliš nerozšířil. Možná je ale Huges dobrou ilustrací myšlenkových postupů, které k trepanacím přivedly pravěké šamany.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments