Novákoviny

Kelty na našem území vystřídali Germáni a Slované, kteří samozřejmě také provozovali oslavy zimního slunovratu. I ty se obtiskly do pozdějších lidových vánočních zvyků a pověr. Křesťanství, s nimiž jsou dnešní Vánoce spojovány, se ale formovalo v antickém světě. Slunovratové svátky antických Židů, Řeků a Římanů, ale mají s těmi slovanskými překvapivě mnoho společného.

(předchozí díl seriálu)

Náboženské představy starých Slovanů se zřejmě měnily kraj od kraje a to platí také o jejich oslavách zimního slunovratu. Přímé dobové zprávy o nich se nezachovaly, dnešní etnografové je většinou dodatečně rekonstruují z místních lidových zvyků a útržků ve starých texech. Včetně církevních, kde se mluví o jejich zákazech a potírání.

Narození slunečního boha

Tím, čím pro nás jsou Vánoce, byl pro Slovany pohanských časů kračun - nejkratší den roku. Dodnes v tom slově slyšíme výraz "krátký". V některých oblastech se tento významný den postupně proměnil v nadpřirozenou bytost související s tmou a smrtí, jinde se tak nazývaly obřadní předměty nebo pokrmy, které se v tomto období podávaly. Svátek převzali i Maďaři, kteří přišli do střední Evropy až v 9. století, pod jménem karácsony.

Slunovratové slavnosti starých Slovanů jsou také spojovány s oslavou svátku božič, což znamená mladý nebo nově narozený bůh - zjevně míněno obrozující se slunce. Dnešní termín "Vánoce" přišel až mnohem později v křesťanské éře z Německa, kdy se vyvinul ze slova Weihnachten.

Mnohé ze staroslovanských zvyků souvisejících se zimním slunovratem nám dodnes není tak docela cizí. I tehdy lidé chodili koledou a pořádali průvody maškar provázené bujarou nevázaností. Podobné zvyky ale existovaly v těch dobách také u jiných národů, včetně antických Řeků a Římanů. Například slovo "koleda" je zřejmě odvozené od římských kalend, což byly svátky počátku roku.

obr: Reliéf znázorňující slunečního boha Mithru (uprostřed). Jeho uctívání mělo nápadně mnoho společného s křesťanstvím

Není při tom bez zajímavosti, že v některých oblastech východní Evropy se při koledě nosila figurka dítěte představující nově zrozené slunce či sluneční božstvo (již zmíněný božič). Podobnost s křesťanskou symbolikou Vánoc a Ježíšova narození jistě není náhodná, její interpretace ale nemusí být tak snadná, jak se na první pohled zdá. Krátce před nástupem křesťanství se římským impériem šířil kult indoíránského boha slunce Mithry, který měl s pozdějším Ježíšovým učením nápadně mnoho společného. Jisté je jen to, že první křesťané příliš nerozlišovali mezi svým Bohem a antickým slunečním božstvem Apolonem/Heliem. Teprve později latinská církev toto spojení rázně přeťala.

Antickou obdobu lze najít i pro slunovratové slavnosti s maskami a doprovázené rozpustilým hodováním. Mají zřetelnou podobnost se starořímskými saturnáliemi, které se podobným způsobem slavily ve stejném období. Římané je převzali od Etrusků - ale ani ti zřejmě nebyli autory zvyku. Většina badatelů dnes soudí, že nešlo o přímé vlivy, ale že tyto svátky vycházejí z mnohem starších společných kořenů všech indoevropských národů.

Zcela zvláštním slunovratovým zvykem starých Slovanů a Germánů bylo obřadné pálení větve nebo stromu (badnjak, Julblock). Původ a význam tohoto obřadu je nejasný. Oheň, jeho světlo a teplo v nejtemnějším a nejchladnějším roku ale nejspíš měl něco společného se silami ochraňujícími proti zlým duchům noci.

Okna do budoucnosti

"Nechoď dcero k jezeru..." - kdo by neznal příběh nešťastné Marie, která šlo o štědrého večera zkoumat svou budoucnost a nedopadlo to dobře: "Však lépe v mylné naději sníti / před sebou čirou temnotu / nežli budoucnost odhaliti / strašlivou poznati jistotu!" Tak alespoň vidí předpovídání budoucnosti Karel Jaromír Erben ve své slavné Kytici. I tento zvyk pochází z pohanské éry starých Slovanů. Stejně jako mnoho dalších, protože o zimním slunovratu se otevírala okna umožňující spatřit děje následujícího roku.

Během zimního slunovratu se proto provozovaly i další věštebné praktiky. Známé vánoční pouštění ořechových skořápek se svíčkou v umyvadle s vodou je jen jednou z variant pohanské hydromantie (hydromancie), při níž se věštilo podle vln vyvolaných kamenem hozeným do vody nebo podle toho, jak pluly listy vržené do proudu potoka. Hydromantií, tedy věštěním z vody, bylo i to, co provozovaly Marie a Hana v Erbenově Kytici.

obr: Většina vánočních zvyků a pověr je překřesťanského původu

Slovanského, nebo dokonce předslovanského původu jsou i další vánoční věštebné zvyky. "Svobodná děvčata také třásla bezovým keřem a naslouchala, odkud se ozve psí štěkot, a tak se doptávala osudu, odkud jim přijde ženich," píše profesor Vondráček ve své knize Fantastické a magické z hlediska psychiatrie.

Známější je krájení jablek, kdy ovoce se rozkrojí v rovině "rovníku" a zkoumá se obrazec, který přitom v dužině vytvoří překrojené pecky. Pokud je to hvězdička, bude dobře. Křížek ale znamená úmrtí, nebo aspoň vážné onemocnění. Obvykle se není čeho bát, protože uspořádání pecek do kříže se vyskytuje vzácně. Podobně umí vypovídat i ořechy: kdo při štědrovečerním louskání najde vnitřek černý, toho čekají problémy.

V některých oblastech také chodil hospodář klepat na kurník: když se jako první ozval kohout, mohli v rodině chystat svatbu. Jinde se házela zahnutá hůl na hrušku - na kolikátý pokus se zachytila v koruně, po tolika letech se dostavily kýžené vdavky.

Takových metod bylo nepřeberné množství; nejkratší noc v roce měla magický význam pro všechny kultury, kde slunce v zimě klesalo k obzoru - pochopitelně, že čím víc na sever, tím větší. Když uvážíme, že pravlastí Germánů žijících na našem území v prvních staletích letopočtu byla Skandinávie, pak nemůžeme vyloučit, že hodně vánočních věštebných zvyků má původ právě u nich.

(pokračování)

Jan A. Novák

Psáno pro časopis Naše rodina

obr:  Vánoční motiv narození božského dítěte se vyskytuje už v předkřesťanských slunovratových zvycích

You have no rights to post comments