Tsunami: vlna která zabíjí
- Kategorie: Věda
- Vytvořeno 8. 4. 2011 9:49
"Voda prosycená troskami, automobily, lod?mi a zbytky budov se valila zemí jako láva," popisovalo vlnu tsunami v Japonsku zpravodajství CNN. A p?ipomn?lo, že ji spustilo zem?t?esení skoro stejné síly, které vyvolalo ni?ivou vlnu tsunami na pob?eží ostrova Honšu v ?íjnu 1707. Ta tehdy zabila 5000 lidí - a n?kte?í v?dci se domnívají, že tento ot?es stiskl spouš? jev?, na jejichž konci byla exploze sopky Fuji o 49 dní pozd?ji. Další zem?t?esení s magnitudo v?tší než 7, které p?išlo 7. dubna, tedy nem?lo p?ekvapit - a je možné, že ani tím se ni?ivé síly podzemí nevy?erpaly.
Japonci hrozbu tsunami nikdy nepodceňovali. Když se v prosinci 2004 přehnala ničivá vlna Indickým oceánem, přimělo je to kriticky se zamyslet i nad svým systémem ochrany. Výsledky byly neradostné: analýza už tehdy ukázala, že v případě několika současných otřesů, k nimž by došlo v bezprostřední blízkosti Japonského souostroví, by si vlna vzala asi 12 700 životů. Bilance současné katastrofy asi nebude ještě dlouho přesně vyčíslená, už dnes je ale téměř jisté, že i tento nejhorší předpokládaný scénář příroda s velkým náskokem překonala.
Sofistikovaný systém byl bezmocný
Nejznámějším japonským obrazem je kresba, kterou vytvořil malíř a rytec Kacušika Hokusai někdy mezi lety 1823 až 1829. Je na ní obrovská vlna tsunami a za ní sopka Fuji - přírodní síly, které vládnou zemi vycházejícího slunce. Síly, proti kterým je člověk bezmocný. Možná i tady jsou kořeny fatalismu pohrdajícího životem, který prochází japonskou historií od časů samurajů přes piloty kamikaze až po společnost, jejíž úspěch je vykoupen zběsilým pracovním vypětím ústícím až do sebevražd.
obr: Kacušika Hokusai: Tsunami a Fuji, 1823-1829
Moderní Japonsko ale před nebezpečím tsunami fatalisticky nerezignovalo a má patrně nejpropracovanější systém varování před touto hrozbou. Už roku 1952 založila japonská národní meteorologická organizace JMA (Japan Meteorological Association) službu Tsunami Warning Service, která se od té doby neustále zdokonaluje. Základem její činnosti je rozsáhlá síť několika stovek automatických senzorů monitorujících sebemenší otřesy. Část z nich (přibližně 80) je rozmístěná přímo na mořském dně v okolí japonských ostrovů. Informace ze senzorů putují do šesti regionálních center, která jsou schopná je okamžitě vyhodnotit a do tří minut vyhlásit poplach. Zprávu pak vysílají všechny televizní a rozhlasové stanice. Do 10 minut vydá JMA informace o lokalitách, k nimž vlna směřuje. Evakuace začíná v okamžiku, kdy ji prostřednictvím speciálních informačních kanálů obdrží vláda, orgány místní správy a záchranáři. Jen na samotný provoz systému stát ročně vynakládá okolo 20 milionů dolarů, další prostředky jsou na průběžné inovace.
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _
UPOZORNĚNÍ:Víc o hlubinách Země, vlivu hlubinných vrstev na zemětřesení a sopky i o výzkumu těchto jevů najdete v knize Smrtící sopky.
Pokud ji nemají ve Vašem knihkupectví, lze ji objednat na webu:
http://www.kosmas.cz/knihy/155601/smrtici-sopky/
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _
"Sofistikovaný systém vytvořený JMA dokáže přesně předpovědět sílu, směr, stupeň ohrožení i přesný čas, kdy dorazí na konkrétní lokality japonského pobřeží," napsal pro BBC ještě nedávno její japonský korespondent Jamie Miyazaki. "K tomu patří také stavební předpisy počítající s rizikem tsunami a propracované krizové scénáře. Díky tomu jsou u nás i v případě velkých katastrof počty obětí nízké. Když například roku 1993 zasáhla ostrov Hokkaido třicetimetrová vlna, zemřelo jen 239 lidí."
Říká se, že optimisté jsou lidé, kteří znají jen část pravdy. Miazaki k nim ale nepatřil: "Některá japonská zemětřesení mohou mít epicentrum tak blízko, že vlna k pobřeží dorazí za několik málo minut. V takovém případě je jakýkoliv varovný systém prakticky bezcenný."
Přírodní podmínky Japonska zkrátka včasné varování neumožňují.
Výstražné systémy pomohou jen někdy
Naše planeta se vyznačuje tzv. kernou nebo také deskovou tektonikou - kry kontinentů se neustále pohybují na slabší oceánské kůře. Motorem tohoto pohybu je průběžný vznik nové kůry pod oceány, která se z těchto míst tlačí do stran a podsouvá pod kontinentální kry. V takových místech vznikají zvláštní útvary: oblouk ostrovů se vypíná bezprostředně nad hlubokomořským příkopem v němž oceánská kůra mizí pod pevninskou.
Jedním z takových ostrovních oblouků je celé Japonské souostroví. Ale nejen to: v jeho bezprostřední blízkosti se setkávají hned tři kry zemské kůry: euroasijská, pacifická a filipínská. Nebezpečnější místo si snad už ani nejde představit: v Japonsku se vyskytuje 20 procent všech zemětřesení s magnitudo 6 a víc. Seismometry tu zaregistrují otřesy nejrůznější intenzity v průměru každých 5 minut.
obr: Vznik tsunami při zemětřesení na tektonickém zlomu
Otřesy vznikají náhlým uvolněním napětí, které se akumuluje při pohybu tektonických desek. Pokud leží epicentrum pod mořskou hladinou, uvede energie otřesu do pohybu mořskou vlnu, která se od epicentra šíří rychlostí dopravního tryskového letadla - až přes 700 km/h. U pobřeží její rychlost klesá, protože svou energii vydá na růst do výšky. To byl případ nynější tsunami v Japonsku, nebo katastrofy, která roku 2004 na pobřeží Indického oceánu zanechala asi 220 000 mrtvých.
Nynější tsunami v Japonsku zvedlo zemětřesení o magnitudo 8,9, jehož epicentrum leželo 130 kilometrů od pobřeží. Na jakékoliv varování nebyl čas. To ovšem neznamená, že varovné systémy nemají smysl: mohou varovat tam, kde vlna má ke svým potencionálním obětem daleko. Má se za to, že kdyby Thajsko a další země postižené tsunami z roku 2004 mělo podobný systém jako Japonsko, byl by počet obětí o celé řády nižší.
Takovým mezinárodním systémem zahrnujícím rozsáhlou oblast je například Pacific Tsunami Warning Center (PTWC) provozované organizací NOAA, jehož ústředí se nachází na Havaji. Byl založen roku 1949 jako reakce na katastrofu, která o tři roky dřív postihla Aljašku.
obr: Jedna z bójí systému včasného varování před tsunami. Foto: AS
Základem systému jsou automatické bóje DART (Deep-ocean Assessment and Reporting Tsunami), které monitorují mořské dno i pohyby vody ještě daleko od břehu. Jde vlastně o kombinace dvou zařízeních spojených kabelem: snímače na dně a plováku s anténami. Do ústředí PWTC se informace předávají přes satelity, výsledky jejich vyhodnocení pak putují do všech ohrožených států v oblasti. Po tsunami z roku 2004 bylo rozhodnuto, že další bóje DART budou umístěny i v Indickém oceánu.
Moře hrozí i Evropě
Tsunami ovšem není jen specialita vzdáleného Pacifiku či Indického oceánu - hrozí i Evropě. Když se v listopadu 1755 se otřásl portugalský Lisabon, moře při tom ustoupilo od břehu, aby se na něj vzápětí vrhlo ničivou vodní stěnou. Odhaduje se, že zahynulo 50 až 90 tisíc osob.
obr: Vulkán Pico de Teide na Tenerife způsobil obrovskou vlnu tsunami před 160 tisíci let.
Foto: Jan A. Novák
Na Pyrenejském ostrově s poměrně častými zemětřeseními se to dá čekat, tsunami ale hrozí i na místech zdánlivě bezpečných. Britští autoři S. K Haslett a E. A. Briant z kronikářských záznamů sestavili přehled tsunami, které zasáhly pobřeží Velké Británie za posledních 1000 let - a bylo jich opravdu hodně, včetně několika katastrofálních. Část z nich ale patřila do skupiny takzvaných meteo-tsunami, což jsou vzácně se vyskytující obrovské vlny, které vznikly působením tlakových níží.
Tsunami ohrožuje i atlantické pobřeží USA. Když před více než 160 tisíci lety explodoval na kanárském ostrově Tenerife vulkán Teide, zřítila se část monumentální hory do oceánu. To vzedmulo vlnu tsunami vysokou několik desítek metrů, která následně zpustošila pobřeží Severní Ameriky. Tehdy tam ještě nežili lidé - jenže Simon Day z londýnského Střediska pro výzkum přírodních katastrof tvrdí, že v současnosti stejnou hrozbu představuje sopka Cumbre Vieja na sousedním ostrově La Palma.
Simon Day vytvořil počítačovou simulaci, podle níž by se při některé z příštích explozí stále aktivní Cumbre Vieja mohlo do Atlantiku zřítit obrovské množství hmoty, které by vzedmulo vlnu v prvních fázích vysokou i několik set metrů. Ještě po tisících kilometrech pouti oceánem by měla vrchol ve výši desítek metrů. U amerického pobřeží by se hřeben tsunami tyčil ve výšce 50 metrů a nad pobřežními mělčinami by opět začal růst. Voda by se převalila přes všechny karibské ostrovy a z nejzalidněnějších území na východě USA by zbyla jen slaná bažina...
obr: Zřícení kanárské sopky Cumbre Vieja by zahubilo většinu vlkoměst na atlantickém pobřeží Severní Ameriky
Jinou ohroženou částí Evropy je středomořské pobřeží. Roku 1908 tu došlo ke katastrofě, která si se současným japonským případem v ničem nezadá - snad jen s tím rozdílem, že tehdy ještě neexistovaly jaderné elektrárny. Zemětřesení s epicentrem v Messinské úžině mezi Itálií a Sicilií zdvihl vlnu vysokou až 12 metrů. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 100 a 200 tisíci, přičemž většinu z nich má na svědomí právě vlna.
Ani to ale ještě nic není proti katastrofě, která se ve Středomoří odehrála někdy okolo roku 1650 př. n. l. Na ostrově Théra tehdy došlo k vůbec největší sopečné erupci v historii lidstva - a následná vlna tsunami měla podle některých odhadů výšku až 100 metrů. Pro několik starověkých civilizací v oblasti to mělo stejné důsledky jako menší jaderná válka.
Jan A. Novák
Psáno pro Hospodářské noviny
Přílohové texty
Velké tsunami od roku 2000
13. ledna 2001 - Střední Amerika
23. ledna 2001 - Peru
25. září 2003 - Japonsko, Hokkaido
26. prosince 2004 - Indonézie
28. března 2005 - Indonézie
17. července 2005 - Indonézie
15. listopadu 2006 - Rusko, Kurilské ostrovy
13. ledna 2007 - Rusko, Kurilské ostrovy
1. dubna 2007 - Šalamounovy ostrovy
15. srpen 2008 - Peru
12. září 2007 - Indonézie, Sumatra)
14. listopadu 2007 - Chile
15. července 2009 - Nový Zéland
29. září 2009 - Samoa
3. ledna 2010 - Šalamounovy ostrovy
12. ledna 2010 - Haiti
27. února 2010 - Chile
6. dubna 2010 - Indonézie, Sumatra
25. října 2010 - Indonézie
21. října 2010 - Japonsko, Boniské ostrovy
11. března 2011 - Japonska