Novákoviny

Oheň je považován za jeden z nejvýznamnějších vynálezů v historii lidstva. Nástroje vyrábějí i některá zvířata, ale teprve ochočením plamene se člověk vyčlenil z jejich světa. A teprve před pouhými 186 lety přišly na trh první zápalky.

Podle většiny starých mytologií oheň lidstvu darovali bohové, nebo ho lidé bohům ukradli. Druhá varianta možná vysvětluje, proč až do 19. století bylo jeho rozdělávání poměrně komplikovaná záležitost: Titán Prométheus bohům sice ukradl oheň, nestačil už k němu ale přibrat také zápalky. A tak si Pozemšťané museli dlouho pomáhat všelijak.

Od pazourku ke křesadlu

Začátky využívání ohně jsou tak trochu záhadou, protože většina zvířat má z plamenů strach a primáti nejsou výjimkou. Svou roli patrně sehrálo to, že člověk se vyvíjel ve východní Africe, kde byly časté požáry buše i sopečná činnost.

obr: Rozdělat oheň před vynálezem zápalek bylo docela dřína

Nejstarší důkazy o používání ohně jsou nepřímé: asi před dvěma miliony let se našim předkům zmenšily zuby a zvětšily mozky. Vše nasvědčuje tomu, že začali jíst tepelně upravené maso a přestali trpět hladem.

Přímé důkazy jsou ale mnohem mladší. Zatím nejstarší známé ohniště vědci našli v jihoafrické jeskyni Wonderwerk. Bylo staré přibližně milion let a nejspíš patřilo primátům druhu Homo erectus. Jako příslušníci druhu Homo sapiens jsme tedy oheň nevynalezli, ale zdědili. Nebo ukradli jako Prométheus? Nejde to vyloučit, protože v příběhu rodu Homo je zatím řada bílých míst.

Po odchodu z Afriky museli lidé rychle najít způsob, jak oheň rozdělat i bez pomoci přírodních sil. Kočovat s živým plamenem dost dobře nejde a spoléhat v chladných končinách na přírodní požár už teprve ne. Často se mluví o tření dřev - kdo to ale doopravdy zkusil, ví své: jistě se při tom sami dost zahřejete, ale jinak si od toho moc neslibujte.

Pravděpodobnější je, že si některý  pračlověk si všiml jisker odlétajících při opracovávání kamenných nástrojů. Možná některá jiskra odlétla do snadno zápalného materiálu. Lidé také jistě brzy zaznamenali, že některé druhy kamenů dávají jisker víc a některé látky (jako třeba suchý troud) vzplanou snadněji. Z toho se postupně vyvinulo křesadla používaná až do novověku. Za tu předlouhou dobu sice prodělaly mnohá zlepšení, přesto se s nimi nezacházelo snadno.

Oheň z moči

Henning Brand byl hamburský obchodník, kterému se podařilo bohatě oženit, a tak mohl veškerý čas věnovat své zálibě v alchymii. Roku 1669 mu už táhlo na čtyřicítku, a tak se potřeba elixíru života začínala jevit aktuální.

obr: Alchymista a objevitel fosforu Henning Brand

Na cestu k věčnému mládí si vybral neobvyklou výchozí surovinu: zkvašenou moč. Destiloval ji společně s dalšími látkami v retortě (speciální bance s dolů zakřiveným hrdlem) a ta se náhle zaplnila zářícími parami. Vzápětí z nádoby vyšlehl jasný plamen. Tak byl objeven bílý fosfor - prvek, který se sám od sebe vznítí, když jeho teplota dosáhne 30 stupňů Celsia.

Ve skutečnosti se alchymisté o moč nezajímali náhodou. Věřili, že její zbarvení má na svědomí zlato. A protože člověk zlato v potravě nepřijímá, muselo vzniknout jakousi přeměnou. Když pak Brand v nádobě uviděl záři a  oheň, zdálo se, že výchozí hypotéza je potvrzena...

Brzy se bohužel ukázalo, že fosfor má do kamene mudrců dost daleko. Nejenže nemění obyčejné látky ve zlato, ale navíc je prudce jedovatý. Snadná vznětlivost ale naznačovala jiné využití. Už roku 1680 začal anglický učenec Robert Boyle (1627-1691) vyrábět fosfor ve větším měřítku a zkoušel z něj dělat i chemické prostředky pro snadné zažehnutí ohně. Po něm následovali další, ale všichni naráželi na stejný problém: šlo to až moc snadno. Někdy i tehdy, když člověk ani nechtěl. A nosit po kapsách látky jako fosfor, kyselina sírová nebo síra, se také nikomu moc nechtělo.

Smrt z krabičky

John Walker se narodil 29. května 1781 v anglickém Stockton-on-Tees. Studoval na chirurga, brzy ale zjistil, že nemá rád krev, tak se raději věnoval chemii. Někdy okolo roku 1800 si ve svém rodném městě otevřel lékárnu a obchod s chemikáliemi. Současně se zabýval chemickými pokusy, především snaze vyvinout praktickou zápalku.

obr: John Walker

Samotný princip zápalky byl už známý: teplo vzniklé při chemické reakci zapálí dřívko s jehož klidným plamenem už se snadno zachází kuřákům i hospodyním. Jenže dosavadní chemické prostředky se vzněcovaly až moc rychle - někdy to nemělo daleko do malé exploze. A stejně rychle také zhasly, takže dřívko nezapálily. Uživatel měl co dělat, aby vyvázl bez popálenin a přesto oheň často nerozdělal.

Walkerovy pokusy vyústily v zápalky, jejichž dřívko (nebo lepenkové tyčky) byly napuštěné sírou a na konci máčené ve směsi sulfidu amonitého, chlorečnanu draselného a pojidla. Každá krabička obsahovala i kousek smirkového papíru. škrtnutím o něj vzniklo teplo, jímž se zažehl chlorečnan, zatímco sulfid fungoval jako zpomalovač hoření. Walker své zápalky pojmenoval Congreves na počest anglického průkopníka raketové techniky Williama Congreva (1772-1828). Začal je prodávat 7. dubna 1827, přesně před 186 lety. Jedna krabička s 50 zápalkami stála šilink.

Walker si své zápalky nenechal patentovat, přesto se moc nerozšířily. Jednak proto, že jeho směs vydávala při zapálení nepříjemný zápach, především ale kvůli sklonu vystřelovat jiskry, které způsobovaly požáry. V některých zemích proto byly úředně zakázány.

Další vynálezci proto raději experimentovali s bílým fosforem. Známý je především francouzský lékař Charles Sauria (1812-1895), nebo německý inženýr Friedrich Kammerer (1795-1857). Fosforové zápalky ale měly jiné vady: snadno se zapálily samy od sebe už v krabičce a ještě ke všemu byly jedovaté. Sebevražda "sirkami" se ujala hlavně mezi nešťastnými milenci z nižších vrstev, přestože konce při otravě fosforem jsou kruté.

Postupně proto byly fosforové zápalky zakazovány a nahrazovány "zdravotními" nebo "bezpečnými" zápalkami, které místo bílého fosforu obsahovaly tzv. červený fosfor. Jejich éra definitivně skončila okolo roku 1910. Červený fosfor je nejedovatá modifikace, která se vznítí až při teplotě několika stovek stupňů, ale teplotou tření o speciální povrch škrtátka se lokálně změní v bílý fosfor. Tyto zápalky vynalezli Švédové Gustaf Erik Pasch (1788-1862) a Lohan Edvard Lungström (1815-1862).

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments