Novákoviny

Bez vynálezu fotografie by naše civilizace neměla mediální svět v dnešní podobě, ztratila by podstatnou část své paměti - a nejspíš by vypadala úplně jinak. Její zrod je ale poznamenán záhadami, skandály a spory o prvenství.

"Fotografie je něco jako univerzální jazyk," řekl slavný americký fotoreportér a držitel Pulitzerovy ceny Bill Frakes. "Představuje jeden z nejlepších způsobů komunikace." Opravdu dobrá fotografie navíc není pouhým zachycením reality, ale také uměleckým dílem, které odráží osobnost člověka za kamerou. William E. Smithe, který pracoval mimo jiné i pro časopis Life to vyjádřil slovy: "K čemu je hloubka ostrosti, když chybí hloubka citů?"

Za oficiální datum zrození fotografie je obvykle označován 19. srpen 1839, kdy Louis Daguerre zveřejnil svůj fotografický postup. Ve skutečnosti však i on "stál na ramenou obrů" - byl na konci dlouhé řady badatelů, kteří k fotografii dláždili cestu, aby nezaslouženě upadli v zapomenutí.

Fotoaparát arabských mudrců

I ty nejmodernější fotoaparáty a kamery jsou založené na principu známém jako camera obscura a starém nejméně tisíc let. V podstatě šlo o krychlový prostor libovolné velikosti (od krabice po místnost), který měl v jedné stěně otvor, který fungoval stejně jako objektiv: na protilehlou stěnu promítal převrácený obraz toho, co bylo před ním venku.

 

obr.: Princip camery obscury je známý nejméně tisíc let

 

Cameru obscuru prokazatelně používal arabský učenec Alah-Ibn Al-Haitam už okolo roku 1025. Hodila se mu zejména pro pozorování Slunce, při kterém nevadila její malá světelnost. Na projekční ploše sledoval dráhu naší hvězdy po obloze, zatmění a sluneční skvrny. Za jasných nocí mohl tímto způsobem pozorovat i Měsíc. Podle jiných zdrojů se ale jiní arabští učenci zabývali camerou obscurou už kolem roku 900 a nelze vyloučit, že - tak jako v mnoha jiných případech - navázali na znalosti antiky nebo východoasijských kultur.

Má se za to, že do Evropy camera obscura přišla s židovskými kupci nebo s navrátilci z křížových výprav. Podle některých autorů jej poprvé zveřejnil židovský učenec Levi Ben Gerson v roce 1321 ve spise De sinibus chordis. V Evropě si s její pomocí nejčastěji usnadňovali práci malíři: jednoduše obkreslovali promítaný obraz. Dá se tak ale i fotografovat a někteří nadšenci to dodnes opravdu dělají. Nízká světelnost ale vyžaduje velmi dlouhé expozice.

Problém světelnosti se dá snadno odstranit, když do otvoru vložíme spojnou čočku (to je tam kterou mají v brýlích dalekozrací lidé). Takové se našly už ve vykopávkách ze staré Mezopotámie - a bylo by divné, kdyby si někdo nevšiml, že taková čočka umí kreslit mnohem jasnější obrazy i bez temné komory. Historicky doložené vylepšení camery obscury čočkou ale je až z roku 1550, kdy ho popsal Gianbattista della Porta ve své knize Magia Naturalis.

To už byl v podstatě hotový fotoaparát - chybělo jen médium citlivé na světlo, které by obraz zachytilo místo malíře, tedy to, co dnes známe jako fotografický film. Někteří badatelé tvrdí, že na něm pracoval Leonardo da Vinci a výsledkem jeho pokusů má být slavné Turínské plátno. Italská restaurátorka Roberta Lapucci zase věří, že techniku chemického záznamu obrazu používal barokní malíř Caravaggio. Důkazy jsou ale slabé, takže odborníci tyto hypotézy většinou berou s velkou rezervou.

Od motoru ke kreslení světlem

Nicéphore Niépce se narodil roku 1766 ve francouzském městě Chalon-sur-Saone, bojoval v napoleonských válkách, přitahovaly ho ale především vynálezy a věda. Málo se ví, že společně se svým bratrem Claudem přivedli na svět Pyérolophore - vůbec první motor s vnitřním spalováním, prapředka dnešních automobilových motorů. Nehořel se v něm ovšem benzín, ale uhelný prach, piliny, nebo dokonce spóry hub. Patent ověřený plavbou pokusné lodi potvrdil sám Napoleon, vynález ale příliš předběhl svou dobu a rychle podlehl konkurenci parního stroje.

 

obr: Nicéphore Niépce, skutečný vynálezce fotografie

 

Okolo roku 1798 začal Nicéphore Niépce experimentovat s camerou obscurou. Zjistil, že asfalt na osvětlených plochách tvrdne a proto jím potahoval skleněné desky, které vkládal do kamery obscury. Skutečně tak vznikly obrazy, které ale nepřežily vytažení na denní světlo. Niepce proto asfaltem potahoval cínovou podložku a po expozici v cameře obscuře ji omýval směsí levandulového oleje a terpentýnu. Měkká neosvětlená místa asfaltu se smyla, tvrdá vytvořila světlé plochy obrazu. Techniku nazval heliografie. Jeho první dodnes dochovaný snímek pochází z roku 1824 a je na něm pohled z okna na hospodářský dvůr.

Niépce pomocí heliografie uměl vytvářet i tiskařské desky a kopírovat rytiny. Experimentoval také s dodnes používanými sloučeninami stříbra, které jsou mnohem citlivější než asfalt, neuměl ale vzniklý obraz uchránit před denním světlem - tedy ustálit.

Nerovné partnerství

Louis-Jacques-Mandé Daguerre (1787-1851) byl typický pařížský bonviván 19. století. Vždy dobře oblečený bohém vedl bohatý společenský život, který mu vynesl četné užitečné známosti. Pohyboval se především v uměleckém prostředí, protože měl podnik na výrobu divadelních dekorací - a pařížská divadla 19. století byla tím, čím později Hollywood nebo televize; kromě jiného i světem, v němž se točí velké peníze.

 

obr: Nejstarší známá fotografie - Niépcem pořízený snímek z jeho okna v Gras z roku 1826

 

Daguerre sice měl vzdělání jen jako dekoratér, považoval se ale za umělce a nechyběla mu ani podnikavost a smysl pro obchod. Dobře vydělával také na dioramatech, (jakýchsi kulisách znázorňujících historické události, nebo přírodní scenérie), které lidem té doby nahrazovaly kina. Výroba dekorací pro ně ale byla pracná a zdlouhavá - a Daguerre zaznamenal, že jakýsi Niépce pracuje na postupech, které by ji mohly podstatně zrychlit. Začal si s ním dopisovat a roku 1829 uzavřeli dohodu o tom, že vynález dotáhnou do prakticky použitelné podoby. O případné zisky se měl Daugerre dělit s Niépceho synem Isidorem.

Niépce zemřel roku 1833 a zjistit, co všechno se za tu dobu od něj Daguerre naučil, už asi nejde. Jisté je jen to, že sám pak experimentoval ještě dalších 4 roky, než se dopracoval k prakticky použitelnému fotografickému procesu, který s příznačnou skromností nazval daguerrotypie.

Daguerrem představený postup používal stříbrné destičky, které se před expozicí potahovaly jodidem stříbrným. Citlivost pořád ještě nebyla nic moc (o světelnosti tehdejších objektivů ani nemluvě), takže expozice někdy trvaly i hodiny. Desky se pak vyvolávaly v parách rtuti a ustalovaly thiosíranem sodným. Výsledkem byl přímo pozitiv, tedy jediný exemplář obrázku, který nešlo dál kopírovat.

Intriky a spory

Daguerre nebyl jediným, kdo se problémem fotografie zabýval. Na vynálezu pracoval i Hyppolite Bayard (1801-1887), který chtěl místo drahých stříbrných desek používat obyčejný papír. Do věci se ale vložil Daguerreho přítel a vlivný tajemník Francouzské akademie věd Dominique Arago. Bayardovi nabídl menší obnos na další výzkum, současně ho ale přesvědčil, aby o své práci ještě nějaký čas vydržel mlčet.

 

obr: Louis Daguerre

 

Mezitím roku 1839 Daguerre zveřejnil svůj vynález - a Arago zařídil, aby ho ho odkoupil stát. Ještě téhož roku schválil francouzský král Ludvík Filip zákon, kterým Daguerrovi a Isidoru Niépce přiznal doživotní penze. Bayard o své prvenství ještě nějaký čas bojoval, proti společensky zdatnému protivníkovi s mnoha vlivnými konexemi ale neměl šanci.

Proti Daguerrovi se ve stejné době postavil i Isidor Niépce, který měl pocit (snad i oprávněný), že výrobce kulis si z úsilí jeho otce přisvojil víc, než mu ve skutečnosti náleželo. Po velkém úsilí se mu podařilo dosáhnout jen toho, že Nicéphore Niépce alespoň nebyl zapomenut. Za vynálezce fotografie ale přesto dodnes bývá často uváděn jen Daguerre.

Ve skutečnosti byla daguerrotypie jen krátkodobou módou. Paralelně s Daguerrem pracoval v Anglii vynálezce a matematik William Fox Talbot na postupu, který odstraňoval všechny její nedostatky. Už roku 1839 (tedy v téže době jako Daguerre) jej zveřejnil pod označením kalotypie. Ta používala skleněné desky, na nichž se nejdříve vytvářel negativní obraz. Z nich pak šlo udělat libovolné množství kopií. Navíc pracoval s účinnějšími chemikáliemi, z nichž mnohé se ve fotografii používají dodnes. Přesto se jméno Talbot vedle Daguerreho slávy poněkud ztratilo.

"Je málo věcí tak úžasných jako možnost pozorovat pomalé objevování obrazu při vyvolávání papíru," napsal William Talbot. Fotografy o tenhle vzrušující zážitek připravila až digitalizace.

Jan A Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

 

obr: Do prakticky použitelné podoby dovedl fotografický proces až William Talbot

You have no rights to post comments