Novákoviny

Znamení zvěrokruhu, v němž byli zrozeni, lidé obvykle znají lépe než číslo svého občanského průkazu a někteří ho na sebe prozrazují při každé příležitosti. Naproti tomu astronomové často nechtějí o astrologii ani slyšet. Byly ale časy, kdy oba obory měly k sobě mnohem blíž než dnes.

 

"Narodila jsem se ve znamení Raka, jsem tedy vodní živel..." tak nějak, nebo podobně duchaplně začíná většina rozhovorů s takzvanými celebritami - a to je také obecná představa o podstatě astrologie. Prostě zjistíte, v jakém znamení jste se narodili a víte o sobě všechno: jací jste, kdo se k vám hodí, v čem vyniknete, čemu se máte vyhnout. Jenže to je jen bulvární parodie na astrologii. Skutečnost je mnohem složitější.

 

Bláhová dcerka ctihodné matky

Ve většině starověkých civilizací astronomie a astrologie tvořily jediný obor. Pro mnohé lidi tomu tak ostatně zůstalo dodnes - alespoň někteří televizní moderátoři mají s jejich rozlišováním velký problém i na počátku 21. století. Přinejmenším od renesančních dob už ale učenci začínali rozdíl vnímat.

 

obr: Johannes Kepler na astrologii moc nevěřil už v 17. století - díky sestavování horoskopů ale získával prostředky na astronomický výzkum i na živobytí.  

 

"Co by se stalo se ctihodnou matkou astronomií, kdyby jí neživila její bláhová dcerka astrologie?" zeptal se v 17. století jeden z nejvýznamnějších astronomů všech dob Johannes Kepler. Šlo o otázku řečnickou, protože odpověď byla všeobecně známa: astronomové by umřeli hlady, protože za zkoumání nebeských těles je tehdy nikdo platit nehodlal. Nicméně jeho stejně slavný kolega a současník Tycho Brahe (1546-1601)  ještě měl k astrologii méně pragmatický přístup - alespoň na veřejnosti: "Kdo popírá vliv hvězd, omezuje též moudrost a prozřetelnost Boha a popírá zkušenost. Bylo by nesprávné se domnívati, že Bůh všechna ta zázračná umělecká díla nebes - zářící hvězdy - bez užitku stvořil."

V těch časech už ale mezi oběma obory existovala zřetelná trhlina, která se rychle rozšiřovala. A tak o dvě století později významný americký historik a spisovatel William Hickling Prescott (1796-1859) napsal: "Astrologická pověra se přirozeně uplatňuje v polocivilizované společnosti, v níž lidská mysl není schopná vyvinout trpělivost nutnou pro pozvolné a pečlivé zkoumání, které jedině může dosáhnout pravdy."

 

Písmo hvězd

Proč pravěcí lidé stavěli své megalitické observatoře (jakou je například slavné Stonehenge) to už se asi nikdy nedovíme. Ledacos ale nasvědčuje tomu, že o astrologii v tomto případě nešlo - paradoxně se astronomická věda zřejmě narodila dřív než astrologická pověra. Počátky předvídání osudu podle nebeských znamení se tedy ztrácejí v nejistotě.

 

obr: Znamení zvěrokruhu je dáno názvem souhvězdí, v němž by se v daném období zdánlivě na obloze nacházelo Slunce - kdyby ovšem bylo možné  na denní obloze vidět hvězdy. Jde tedy o výsledek výpočtu.

 

Jisté je jen to, že ve třetím tisíciletí před počátkem našeho letopočtu už existovaly nejméně dvě vzájemně odlišné astrologické školy: v Mezopotamii a ve staré Číně. Nezávisle na učencích Starého světa si metody pro předvídání budoucnosti podle nebeských jevů vypracovaly i indiánské kultury Střední a Jižní Ameriky. U starých Mayů například hvězdné okolnosti zrození dítěte rozhodly o jeho dalším osudu - a při troše smůly z něj udělaly oběť pro krvavé náboženské rituály. Naproti tomu astrologické předpovědi civilizací Eurasie byly pro klienty obvykle méně neblahé.

Základy astrologie používané dnes v euroamerické kulturní oblasti vznikly zřejmě ve starém Sumeru z víry, že to co se děje na zemi, je jen odrazem dějů ve světě bohů na nebi. Hvězdnatá obloha byla v očích Sumerů velkou knihou, jejímž písmem byly hvězdy a z níž učenci mohli vyčíst jak osudy celé země, tak i jednotlivců. Tak vznikla astrologie.

Přes pozdější mezopotamské státní útvary a faraónský Egypt se pak astrologie dostala do starověkého Řecka, kde v helénistickém období (tedy v čase, kdy řečtí vládci kontrolovali i zemi na Nilu) dostala základy své dnešní podoby. Někteří tehdejší učenci věřili, že pochází od Herma Trismegista - mytické bytosti božské povahy, která reprezentovala spojení vědy a magie a jejíž původ je možné vystopovat až ke staroegyptskému Imhotepovi. Ten byl člověkem z masa a kostí, kněz slunečního kultu, polyhistor a všeuměl, který do Egypta přinesl znalost mnoha věd. Kde své vědomosti nabyl, se neví - to už je ale trochu jiná historie.

 

Příručky Klaudia Ptolemaia

Jisté je, že principy tehdejší řecko-egyptské astrologie popsal významný astronom, astrolog a geograf Klaudios Ptolemaios (90-168 n. l.) ve svých dvou knihách Apotelesmatika a Tetrabiblios. Někdy proto také bývá považován za zakladatele západní astrologie. Šlo o složitý systém, který (zjednodušeně řečeno) vycházel z postavení nebeských těles v okamžiku narození.

 

obr: Tycho Brahe byl nejen geniální astronom, ale i vyhledávaný autor horoskopů. Jeho mimořádně přesná pozorování poloh nebeských těles byla motivována snahou zpřesnit astrologické předpovědi. Paradoxně ale právě tyto údaje umožnily později Keplerovi stanovit zákony pohybu planet.

 

Tato základní konstelace pak určovala to, jak se zdánlivý pohyb Slunce, Měsíce a planet v souhvězdích zvěrokruhu projevuje na osudech a schopnostech daného jedince (případně celého státu, válečné výpravy, či jiného podniku) v určitých obdobích. Člověk vzdělaný v astronomii tak mohl na základě Ptolemaiových "příruček" sestavovat horoskopy - stal se z něj astrolog.

Tato tzv. horoskopická astrologie se pak rozšířila po celém západním světě. Zájem o ní zvyšovalo i to, že Ptolemaios představoval jednu z největších vědeckých kapacit své doby. Díky složitosti a potřebě specifických znalostí nebyla dostupná každému - na rozdíl od mnoha jiných věšteckých metod. O to větší důvěru a zájem budila mezi vzdělanějšími lidmi, ve vyšších vrstvách společnosti a především v panovnických domech, což ji dodávalo na přitažlivosti. A šikovným astronomům přinášela docela slušné příjmy. Přes římské impérium se pak dostala i do středověké a renesanční Evropy, kde zažila svůj největší rozkvět.

 

Případ Waldsteinova horoskopu

Osvícenství a racionalismus posledních staletí astrologii na nějaký čas zatlačil do pozadí, v posledních desetiletích ale zájem o ni zase rychle roste. To prohlubuje i diskuze o tom, zda jde o vědu, či pavědu. Často se při tom cituje jeden z nejslavnějších horoskopů všech dob, o hvězdnou předpověď, kterou vypracoval Johannes Kepler vrchnímu veliteli císařských vojsk Albrechtu Waldsteinovi (1583-1634) během třicetileté války. Šlo totiž o horoskop, o němž bezpečně víme, kdy byl sestaven (roku 1608) a kdy se prokazatelně splnil (roku 1634 byl vévoda zavražděn v Chebu). Alespoň je to často uváděno. Bylo to tak ale doopravdy?

 

obr: Slavný Waldsteinův horoskop od Johannese Keplera. Údajně předpovídal události, které se vévodovi přihodily až po jeho sestavení 

 

Úkol vypracovat horoskop pro vévodu údajně dostal Kepler anonymně roku 1608 přes Waldsteinova přítele Stromera. Nemohl proto z osobních vlastností vydedukovat příští pravděpodobné osudy dotyčné osoby. Pracoval čistě na základě postavení hvězd v okamžiku jejího narození. Je ovšem také pravdou, že později horoskop několikrát upravoval již v době, kdy věděl, komu data patří.

Nejslavnější je především část horoskopu předpovídající Waldsteinův konec. Ve skutečnosti však Kepler zdaleka nebyl tak konkrétní. Pouze oznamoval nepříznivé období (nikoliv smrt) na březen 1634. Waldstein ale byl zavražděn už 25. února, svého kritického období se tedy vlastně ani nedožil. Teprve astrolog Seni, který u vévody Keplera nahradil po jeho smrti, prý upozornil, že nepříznivé období se protáhne až do března. Vyšetřovatelé atentátu na vévodu ale kupodivu na mimozemské vlivy vůbec nevěřili a Seniho zatkli pro účast na vražedném spiknutí.

Malá nepřesnost by přesto vypovídací schopnosti horoskopu nemusela zpochybnit. Horší však je, že stejně nepříznivá období Kepler předpovídal i na některá dřívější data, ale generalissimovi se během nich nic zvláštního nepřihodilo. Přesto zastánci astrologie z "případu Waldstein" nevycházejí tak úplně s prázdnou - je prokazatelnou skutečností, že Kepler vytrvale odmítal vypracovat pro vévodu horoskop na roky po osudném letopočtu.

 

Věda nebo pavěda?

Víra v astrologii byla v Keplerově době celkem pochopitelná, protože středověk skončil teprve nedávno. Ti mimořádní myslitelé, kteří pochybovali, si obvykle nechtěli podřezávat větev, na níž sedí, a raději mlčeli. I oni však už snášeli některé argumenty pro nepřesnost tehdejších horoskopů.

 

obr: Renesanční astronomové při práci. Ještě na počátku novověku se astronomie s astrologií prolínaly. Dnes už spolu nemají nic společného - přestože mnohým novinářům a televizním moderátorům stále dělá problém je od sebe odlišit.

 

Od dob antiky totiž umění pozorovat hvězdy značně upadlo. Zatímco například Ptolemaios při sestavování horoskopů počítal s ohybem světla v atmosféře během západu a východu nebeských těles, pozdější hvězdopravci na tento jev zapomněli. Jednou z velkých motivací pro velmi přesná měření, jimiž vynikl Tycho Brahe (a díky nimž pak Kepler rozpoznal skutečné dráhy planet) bylo zpřesnit horoskopy.

Není pochyb o tom, že vypracování skutečného horoskopu (nikoliv jeho napodobenin, jaké známe z médií), je mravenčí práce vyžadující hluboké znalosti. Proti astrologii však mluví jednoduchá úvaha: od dob Tychonových a Keplerových se ukázalo, že výchozí předpoklady pro sestavování horoskopů byly přinejmenším neúplné. Existují totiž další tehdy neznámé planety (Uran, Neptun), které jsou přitom mnohem větší než třeba Mars nebo Venuše. Jak je tedy možné, že moc nad lidskými osudy mají jen objekty známé před vynalezením dalekohledu?

Ve skutečnosti by ale s odsouzením dnešní astrologie nejspíš neměl problém ani Tycho Brahe nebo Klaudios Ptolemaios. Její současná vulgarizovaná podoba totiž má s komplikovaným sestavováním horoskopů starých astronomů pramálo společného.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny . Víkend

You have no rights to post comments