Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Tajemství mistra Caravaggia

   Vynálezů, které nějak předběhly data svého oficiálního zrození, přibývá. K dva tisíce let starému elektrickému článku z Bagdádu, parní turbině antického učence Herona nebo aerodynamicky dokonalému modelu letadla z říše faraonů se přidala i fotografie. Italský barokní malíř Caravaggio možná používal primitivní kameru a chemikálie citlivé na světlo - dávno před Niepcem a Daugerrem. A možná nebyl sám.

 

    "Caravaggio vyvolával skandály nejen pro svou násilnickou povahu, ale i pro kontroverzní metody malby," konstatuje Nicola Hodge v publikaci The A-Z of Art. Jiní odborníci na historii umění dokonce říkají, že jeho realismus byl současníky považován za vulgární a nepřijatelný. Provokovalo je i to, že umělec používal zvláštního osvětlení svých modelů: ostrý proud paprsků vržený z boku vyvolává na temném pozadí dramatickou hru světel a stínů, které obrazům dodávají neopakovatelnou atmosféru.

Italská restaurátorka Roberta Lapucci se domnívá, že zná důvod neobvyklého nasvícení a "superrealismu" Caravaggiových obrazů. Přišla s šokujícím tvrzením, že díla umělce, který žil v letech 1572 až 1610, nepřipomínají fotografie náhodou - fotografie to totiž svým způsobem opravdu jsou.

    "Existuje pro to celá řada důkazů," tvrdí ve specializovaném uměleckém měsíčníku Stile Arte Roberta Lapucci, která ve Florencii na prestižní umělecké škole SACI (Studio Art Centers International) vede semináře restaurátorství. Ostatní odborníci nad jejím názorem nemohou jen tak mávnout rukou. Doktorka Lapucci totiž získala svůj titul právě za práci o tomto malíři, uspořádala několik výstav jeho děl a organizuje jejich dokumentaci i restaurování. Pokud lze o nějakém historikovi umění říci, že je specialistou na Caravaggia, pak je to právě ona.

     Rváč, štvanec a vrah

    Ne každý velký umělec nutně musí být rozervaný a šílený, Caravaggio ale tuto představu naplnil víc než dokonale. Narodil se v Miláně 29. září 1571 v rodině zámožného stavebního mistra Ferma Merisiho a byl pokřtěn jako Michelangelo. Přízvisko Caravaggio získal později podle jména města, kam rodina uprchla před morem. Začal malovat už v dětství, vyučil se u několika nijak zvlášť významných malířů a po odchodu do Říma si rychle získal dobře platící zákazníky.

    Stejně rychle si ale dělal mocné a nesmiřitelné nepřátele. Kromě malování totiž měl i další zálibu: provokace, veřejné urážky, vyvolávání rvaček a terorizování ulic v partách výtržníků podobného ražení. Nesnášel sebemenší náznak odporu a s urputností psychopata usiloval o fyzickou likvidaci každého, o němž se domníval, že se mu staví na odpor. Chvíle slávy tak střídaly chvíle veřejného ponížení a trestů, útěků před spravedlností a zotavování se z utržených ran.

 

obr: Michelangelo Merisi Caravaggio, autoportrét. 

 

    Roku 1606 se z Caravaggia rváče stal Caravaggio vrah, když sprovodil ze světa jakéhosi Ranuccia Tommasoniho. Na jeho hlavu byla vypsána odměna, dosavadní ochránci se od něj odtáhli a zbytek života strávil jako psanec. Moc se nepoučil: když se mu podařilo dostat pod ochranu řádu maltézských rytířů, za pouhého čtvrt roku je dokázal rozlítit natolik, že jej nejen vyhnali, ale přidali se k jeho nemilosrdným pronásledovatelům.

    Další útěky ho zavály leckam - rozhodně ale ne na Slovensko, jak by si snad mohli myslet diváci Jakubiskova velkofilmu Bathory. V létě 1610 se vydal zpět do Říma v naději, že mu jeho mocní přátelé zařídí milost. Za ne zcela jasných okolností zemřel na cestě někdy okolo 18. července, pravděpodobně v některém toskánském hostinci. Jako příčinu smrti pozdější zprávy udávají jakousi horečku nebo střevní infekci, o okolnostech úmrtí, nálezu těla nebo o pohřbu však neexistují žádné historické doklady.

    Při pohledu na obrazy, které po něm zůstaly, se ale před námi objeví úplně jiný člověk: Caravaggio génius. V jeho biblických výjevech vystupují skuteční lidé, které kreslí bez jakýchkoliv do té doby obvyklých příkras. Ve svém vrcholném období na konci 16. století díky neobvyklé práci se světlem vytváří dramatické scény zcela odlišné od prací svých současníků - za typický příklad se uvádí plátno Obrácení Šavla. Je proto považován za malířského revolucionáře a zakladatele nového směru, barokního realismu.

     Fotoaparáty starých Arabů

    Roberta Lapucci ale tvrdí, že Caravaggiova snaha po zachycení reality vedla až za hranice malířského umění - a k použití technik, které se pak objevily až o několik století později v podobě fotografie. Odvážná hypotéza není tak fantastická, jak na pohled vypadá. Výtržnický génius by zdaleka nebyl první, kdo se o něco takového pokusil. A metody, jak přinutit světlo, aby kreslilo za malíře, už tehdy nebyly tak docela neznámé.

    Na prvním místě mezi nimi figurovalo zařízení, které se v principu moc nelišilo od dnešních fotoaparátů - jen mělo místo systému čoček obyčejný malý otvor, který fungoval stejně jako objektiv. Obraz se tak promítal na protilehlou stěnu. Říkalo se tomu camera obscura.

Cameru obscuru prokazatelně používal arabský učenec Alah-Ibn Al-Haitam už okolo roku 1025. Hodila se mu zejména pro pozorování Slunce, při kterém nevadila její malá světelnost. Na matnici sledoval dráhu naší hvězdy po obloze, zatmění a sluneční skvrny. Za jasných nocí bylo přístrojem možné pozorovat i Měsíc. Podle jiných zdrojů se ale Arabové zabývali camerou obscurou už kolem roku 900.

Má se za to, že do Evropy vynález přišel buď s židovskými kupci nebo s navrátilci z křížových výprav. Podle některých autorů jej poprvé zveřejnil židovský učenec Levi Ben Gerson v roce 1321 ve spise De sinibus chordis, podle jiných Erasmus Reinhold v roce 1540, nebo Gianbattista della Porta v roce 1550. Uváděna jsou i jiná jména - ve skutečnosti však byl přístroj již předtím používán. Zmínění autoři jej jen popsali ve svých dílech.

    Důležité je, že Gianbattista della Porta ve své knize Magia Naturalis uvádí významné vylepšení camery obscury: v přední stěně už není pouhý otvor, ale skleněná spojná čočka. Díky tomu se velmi zvýšila světelnost a na světě byl první skutečný předchůdce fotoaparátu. Della Porta také srovnával konstrukci camery obscury se stavbou lidského oka.

    Přístroj se v té době používal k celé řadě účelů. Vedle učenců to byli především pouťoví kejklíři a také kreslíři. Ti si občas na výrobu velkých obrazů stavěli komory, do nichž se sami vešli. Na stěně protilehlé "objektivu" pak bylo malířské plátno, na němž umělec zevnitř jen obkresloval obraz tvořený čočkou. Už tehdy také nebyl problém obraz systémem čoček a vydutých zrcadel podle potřeby zmenšit.

     Malířské plátno jako film

    "Je prokázané, že Caravaggio pracoval v temné místnosti a své modely při tom osvětloval jen proudem intenzivního světla z otvoru ve stropě nebo ve stěně," vysvětluje Roberta Lapucci. "Nelze ale vyloučit, že při tom obraz promítal na plátno, které bylo napuštěné chemikáliemi citlivými na světlo. Byla by to tedy technika, která je základem fotografie."

    Podle Roberty Lapucci Caravaggio po dlouhém úsilí vyvinul substanci, který byla reagovala na osvětlení. Napouštěl jí malířské plátno, na němž po expozici v cameře obscuře vznikl světélkující obraz. Umělec jej sice neuměl ustálit, ale ani to nepotřeboval. Díky svému umění jej rychlými pohyby štětce po tmě překreslil a pak už mohl dílo na světle v klidu dokončovat. Italská restaurátorka dokonce tvrdí, že zná alespoň zčásti složení této látky: kromě olovnaté běloby v ní měl být i prach z rozdrcených světlušek.

 

 

obr: Caravaggio: Povolání sv. Matouše. Pro Caravaggiovy obrazy je typické ostré boční světlo 

 

    Přímé důkazy pro své odvážné tvrzení Roberta Lapucci nemá - ale těch nepřímých nabízí dost a jsou docela působivé. Upozorňuje například na to, že až příliš mnoho postav na Caravaggiových obrazech jsou leváci. Pokud by ale používal projekci pomocí camery obscury, bylo by po ruce jednoduché vysvětlení: obraz je zrcadlově převrácený. Stejně elegantně hypotéza vysvětluje i to, proč Mistr podle dobových zpráv ke svým obrazům nevytvářel skici.

    Nelze ale pominout, že teorie o Caravaggiovi jako vynálezci fotografie má i své slabiny. Tou nejpodstatnější je, že camera obscura a dlouhé expozice vyžadované primitivními světlocitlivými chemikáliemi se hodí spíš pro zobrazení nehybné a dobře osvětelné krajiny než na osoby - které přitom Caravaggiovy obrazy zachycují v prudkých dynamických gestech. Rozpaky vzbuzuje i "prach z rozdrcených světlušek". Lucerničky světélkujícího hmyzu totiž fungují jen díky složitým biochemickým pochodům, které po smrti svého broučího majitele ustávají. Přimět složité organické molekuly extrahované ze světlušek ke svícení se podařilo až moderní biochemii.

    Přesto možnost, že umělci už na přelomu 16. a 17. století používali fotografické postupy, nejde tak docela vyloučit. Citlivost některých látek na osvětlení popisovali už Aristoteles, Vitruvius a Plinius v antické době. Tmavnutí dusičnanu stříbrného (látky ve fotografii dodnes používané) po osvícení zmínil ve svém díle alchymista Albertus Magnus ve 13. století. Caravaggio mohl některé z těchto chemikálií použít spíš než nebohé světlušky.

    Není to ostatně první hypotéza tohoto druhu. Před pěti lety přišli britští amatérští badatelé Clive Prince a Lynn Picknettová s domněnkou, že takzvané turínské plátno není otisk tváře Ježíše Krista, ale fotografický autportrét Leonarda da Vinci (1452 až 1516). Jisté je, že renesanční génius se skutečně zabýval camerou obscurou a dokonce proto někdy bývá mylně označován za jejího vynálezce. Sotva lze pochybovat o tom, že Caravaggio tuto jeho práci znal. O Leonardových pokusech s látkami citlivými na světlo však konkrétní důkazy chybí.

  Přílohové texty

Šerosvit a temnosvit

Když se malířské umění začalo vymaňovat ze středověké strnulosti, začalo hledat i metody, jak do dvojrozměrných obrazů dostat třetí rozměr. Jednou z nejpůsobivějších vedle perspektivy se stal tzv. šerosvit (chiaroscuro). Jedná se o práci se světlem a stínem, která předmětům na plátně dodá na plasticitě, podpoří představu trojrozměrné scény a umožňuje malíři vytvářet hloubkové kompozice. Metoda se poprvé objevila v 15. století. Přímo ukázkově ji použil Leonardo na slavném obraze Madona ve skalách (Louvre).

Temnosvit také pracuje se světlem a stínem. Spočívá v tom, že na scénu dopadá ostrý kužel bočního světla ze skrytého zdroje. Metoda svým způsobem připomínající jevištní práci s osvětlením divadelní scény nejen že podtrhuje plasticitu, ale zvýrazňuje postavy s cílem navodit určitou duchovní atmosféru. Caravaggio je považován za jednoho z největších mistrů temnosvitu.

  Camera obscura

Camera obscura je uzavřený box, jehož vnitřní stěny jsou natřeny matnou černí. Na jedné straně má malý otvor, na straně protilehlé matnici - matné sklo, poloprůsvitný papír nebo jemnou látku. Otvor funguje jako čočka a na matnici kreslí zmenšený a převrácený obraz světa před sebou. Výroba z jakékoliv papírové krabice je velmi jednoduchá a dodnes existují nadšenci, kteří s tímto zařízením fotografují. Tvrdí, že snímky mají atmosféru, kterou žádný moderní přístroj neumí. Expoziční časy jsou ovšem velmi dlouhé.

  Zrození moderní fotografie

1826 - Nicéphore Niepce vytvořil snímek pomocí asfaltové vrstvy na kovové desce

1837 - Jacques Daugerre vynalezl exponování na postříbřenou destičku a její vyvolání rtuťovými parami (daugerrotypie)

1840 - William Fox Talbot zveřejnil fotografický postup založený na papíru s vrstvou chloridu stříbrného (calotypie). Prvotní snímek byl negativ, z něhož šlo vytvořit libovolné množství pozitivů - základ klasické fotografie.

1868 - Louis Ducos du Haron patentoval postup pro vytváření barevných fotografií

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla Templates: by JoomlaShack