Novákoviny

Už jsme zmínili, že letopočet vzniku proseckého kostela je nejasný. Jenže právě ten bychom potřebovali znát pro podporu hypotézy, že (stejně jako kostel v Dolních Chabrech na druhé straně Ládví) stojí na místě staršího předkřesťanské svatyně. Nezbývá tedy, než se na tuto záhadu podívat víc zblízka.

(předešlý díl seriálu)

Víme už také, že podle kronikáře Václava Hájka z Libočan byl prosecký kostel svatého Václava založen knížetem Boleslavem, dokončen 17. září 970 a o měsíc později vysvěcen biskupem Vojtěchem - a že to nejspíš není pravda. Ale i tenhle příběh souvisí s dramatickým bojem mezi pohanskými kulty a nově nastupujícím křesťanstvím: právě Boleslav odmítající zavádění nové víry je hlavním podezřelým v kauze vraždy knížete Václava. Později se však dal na pokání (nebo pochopil, že křesťanství může být pro panovníka docela užitečná pomůcka k vládnutí) a obrátil o 180 stupňů. Václavovy smrti (podle moderních historiků možná spíš neúmyslného zabití v potyčce) pak litoval natolik, že své lítosti dal výraz ve stavbě kostela zasvěceného mrtvému předchůdci na knížecím stolci.

Sen knížete Boleslava

Nejstarší historická zmínka o Proseku pochází z roku 1179, kdy u Prahy, v místech dodnes zvaných Na bojišti syn krále Vratislava II. Fridrich porazil knížete Soběslava II. a zmocnil se vlády v zemi. Poražení vojáci utíkali až za Prosek (tedy z dnešního náměstí I. P. Pavlova, což je docela to pěkný kus, takže zřejmě měli k tomuto pozoruhodnému sportovnímu výkonu opravdu dobrý důvod).

O kostele se ale ve zprávě nic neříká. Na stránkách psané historie se stavba objevuje se až roku 1352. Odborníci na středověké stavitelství podle nejstarších dochovaných prvků kostela soudí, že byl postaven až v polovině 11. století, tedy téměř o století později než tvrdí starý kronikář. Existuje řada důmyslných teorií pokoušejících se sladit dnes předpokládanou dobu dokončení s Hájkovým líčením, ale to nás nemusí až tak zajímat. Jeho kronika obsahuje i jiné, možná ještě zajímavější momenty. Pojďme si tedy Václava Hájka z Libočan poslechnout.

"I řekl Jaroboj: vímť já stezku v lese prosekanou, jenž slove Prosík, kudyž mají obyčej toliko pěší choditi. Ta nás brzo na Libeňského dvora louky přivede..."

Už tedy známe původ jména Prosek - a také víme, že na tomto místě byla divoká pustina, jíž vedla jakási stezka od Rokytky pod Ládví.

Ale opravdu to byla pustina? Přestože z Ládví je možné kontrolovat velkou část středních Čech, právě tuto přístupovou cestu ze strategicky významného údolí Rokytky vidět není. Kostel proto stojí na místě, z něhož ji lze pohodlně kontrolovat. Situace na Proseku je tedy skoro stejná, jako na druhé straně Ládví, kde v Dolních Chabrech stojí rovněž románský kostel Stětí sv. Jana Křtitele. Jinými slovy: je to druhý předsunutý opěrný a strážný bod.

Co ale střežil?

obr: Svatý Václav

Nechme dál vyprávět Hájkovu kroniku líčící, jak Boleslava na tomto místě přemohla podivná únava a on usnul:

"I spal jest kníže málo více než jednu hodinu, a procitiv, řekl svým služebníkům: Ó jak jsem měl sen velmi rozkošný, neb strejc můj Pána Boha milostivého mě dnes na tomto místě učinil. Mámť i já slušnou jemu učiniti odplatu na místě tomto bez meškání.

Protož kámen velký vezměte a na tomto místě položte, a kříže svatého znamení na ně mým pobočním nožem učiňte.

A s tím vsedše na koně k Praze se brali.

Čtvrtého dne Boleslav pojav kameníky a zedníky z Prahy, vedl je na toto místo, a tu kázal kostel postaviti..."

Historikové Hájkovi celkem oprávněně nevěří, ostatně nepsal vědeckou práci, ale zábavné a tak trochu i propagandistické vyprávění pro vyšší vrstvy české společnosti v 16. století, kdy žil. Ale z něčeho čerpat musel. A protože nejsme historikové, můžeme si nad jeho líčením dovolit i trochu odvážnější domněnky.

Nápadná je především zmínka o velkém kameni. Už jsme se tu seznámili s menhiry v Dolních Chabrech i s tím, že církev stavěla kostely na místě starých pohanských svatyň. "Velký kámen" přímo sugeruje menhir, nebo jiný megalitický objekt, který mohl zanechat stopu v místních pověstech. Křesťanský kronikář (a ještě ke všemu kněz), ovšem nesměl na něco takového ani pomyslet. Balvan proto v jeho příběhu přivlekli a vztyčili knížecí zbrojnoši - přestože jinak byla fyzická práce tím posledním, čím by byli ochotni se zabývat. A pro všechny případy pak do tvrdého materiálu ještě nožíky z mizerného železa té doby vytesali kříž...

Indicie jsou sice slabé, ale jsou: také na této straně Ládví mohla kdysi být megalitická svatyně, nebo něco podobného. Pro úplnost je třeba dodat, že jiní autoři jako předchůdce zdejšího kostelíka vidí posvátný háj, jeskyni, věštírnu. Každopádně menhiry, do nichž později křesťané vysekali kříže, známe i od jinud.

Divné kostely

V předkřesťanských časech a na jejich počátku nebyla civilizačním centrem české kotliny dnešní Praha. Těžiště osídlení leželo dál na sever v úrodném povodí Labe, Ohře a dolního toku Vltavy. Tam se nacházejí památky po nejvýznamnějších předhistorických kulturách (a jaksi mimochodem právě i skoro všechny české menhiry), ale také nejstarší centra slovanské moci. A rovněž nejstarší románské stavby.

Na našem území jsou jimi především takzvané rotundy, které se tu začaly stavět koncem 11. století. Na rozdíl od klasických kostelů do nich směli jen vysvěcení duchovní, zatímco světský lid zůstával při bohoslužbě venku pod širým nebem. Mají kruhový půdorys a mocné zdi s velmi malými okny, takže mohly v nejhorším případě sloužit i jako útočiště, čí obranná stavba. V oněch neklidných dobách to jistě často přišlo vhod.

obr: Zavraždění svatého Václava

Už jsme viděli, že taková rotunda původně stávala i na místě kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech. Charakter lokality a blízkost chaberských menhirů přímo sugerují možnost, že tu před ní bylo něco staršího. Už proto, že stejné tajemno obklopuje i další pražské rotundy, například rotundu sv. Martina na Vyšehradě, s níž je spojeno neobvykle velké množství strašidelných pověstí.

Poměrně nedaleko Ládví (i když na druhém břehu Vltavy) také je obec Přední Kopanina a v ní další velmi zajímavá rotunda. Václav Vokolek v knize Neznámé Čechy upozorňuje na to, že není orientovaná k východu, jak je u křesťanských kostelů zvykem, ale k místu, kde vychází slunce v časech letního slunovratu.

To opět připomíná pohanské kultovní stavby, včetně kalendářních megalitických objektů typu henge. Nebo tajemných rondelů - kruhových náspů s neznámým účelem, které jsou rozeseté po celé Evropě. Jisté je jen to, že kruh odjakživa symbolizoval Slunce, koloběh života, pohyb nebeských těles, vesmír jako takový.

Magický kruh také chránil před temnými silami, had stočený v kruhu a zakousnutý do vlastního ocasu ztělesňoval esoterické vědění. To všechno byly prvky, které křesťanství považovalo za pohanské a snažilo se o jejich vytěsnění z obecného povědomí. Tak, kde pohan měl svůj kruh, vztyčoval křesťan kříž - ovšem někdy nešlo tlačit na pilu: proč tedy pro začátek nepostavit kruh ve znamení kříže?

Rotundy dobře posloužily v první fázi christianizace, když ale víra pevně zakotvila, stala se i jejich kruhová symbolika podezřelá. Opět narážíme na tajemné vlivy působící v raném křesťanství, jaké jsme viděli už v souvislosti s hákovými kříži svaté Ludmily a svatého Václava.

Kolem tajemného Ládví tedy je víc náznaků než přímých důkazů. Ale náznaků takových, že fantazie může pracovat na plné obrátky...

Jan A. Novák

Konec seriálu

(Předešlý díl seriálu)

obr: Výhled z Ládví směrem k severu

You have no rights to post comments